Čeká nás boj o českou reformaci?

Obvykle každá křesťanská tradice, dříve nebo později, začne zpracovávat a přehodnocovat svoji historii. Pokud se jedná o mladší duchovní proudy, pak tyto se snaží vystopovat svoji víru, své důrazy a svoji věrouku v historii, kdy ještě neexistovaly. Staré tradice, v konfrontaci s těmi, kteří se jim vymezují, naopak hledají shodné prvky s jejich zakladateli.
Abych byl konkrétní: když čtu díla například současných katolických apologetů, mám pocit, že si Luther vkládal do bot střepy, nosil kolem pasu růženec a denně prosil Matku Boží za orodování. Když čtu díla kalvinistů, mám pocit, že všichni pravověrní křesťané, počínaje Augustinem, přes Husa, Luthera až ke Komenskému byli stoupenci pětibodového kalvinismu a již nemohli ztratit spasení. Když čtu některé adventisty, tak se to zřejmě v prvním století církevních dějin hemžilo samými vyznavači soboty. A pokud se podívám do knih charismatiků, pak mnoho z apoštolských otců bylo vlastně charismatiky: zřejmě mávali prápory a adorovali v křečích a záchvatech hlasitého smíchu… Snad každé hnutí, zastávající nějaké vyhraněné důrazy, je přesvědčeno, že se jen navrací k tomu, co vlastně církev opustila a co zde bylo – byť ukryto a pronásledováno – vždy.
V poslední době jsem zaznamenal, že se právě teď mnohé církve vracejí k historii. Tento zájem vítám! Nicméně je dobré hledat v původních zdrojích. Přečíst si Chelčického nebo Husa od pramene, to je od nich samotných. Nemám dobrý pocit, když různá hnutí popisují velké postavy církevních dějin a promítají do nich svoji věrouku. Obvykle skrytě řeknou, že kdyby tito muži měli stejné poznání, jako máme dnes „My“, určitě by byli adventisty, letničními, kalvinisty, metodisty… (dosaďte si). Problém ovšem je, že tito mužové měli stejnou Bibli a stejného Boha. Když čtu jejich spisy, pak jim poznání rozhodně nechybělo, měli vše velmi dobře promyšlené a bylo při nich často mnohem více zjevení a Boží moci, než máme dnes my.
Navíc každá doba odráží určité výzvy, důrazy a svody, na které dotyční reagovali. Nedávno jsem byl na kalvínské konferenci a ta mi pomohla uvidět lépe učení muže, jehož jméno nese i má církev. Johna Wesleyho. Zastával učení o dokonalosti, které je pro mne dodnes nepřekousnutelné. Mohl jsem si ale trochu více uvědomit, v jaké době a vůči komu dané učení zastával a pochopil jsem jeho důraz, byť jej nesdílím.
Proto, studujme historii, čtěme klasiky, ale nesnažme se jim podsouvat naše představy. Byli to lidé obvykle sečtělejší a moudřejší než my. Je lépe si někdy čestně přiznat, že naše důrazy pocházejí z naší doby, z našich problémů a našich zápasů a pokušení, a pokud jsme věrni Bohu a žijeme s čistým svědomím, nemusíme si dodávat odvahy tím, že „přepíšeme“ historii v náš prospěch. Luther by byl dnes opět Lutherem a Kalvín Kalvínem. Nejsem si jist, že by následovali všechny naše důrazy jen proto, že se nám zdají jako to „nejlepší zjevení“. Možná bychom se divili, kdyby se tito muži, stejně jako kdysi, proti našim důrazům naopak postavili a volali po nové reformaci, ovšem tím, že by nám brali naše „hereze“, do kterých jsme se tak zamilovali, a tolik nám na nich záleží.