Potřebuje církev Facebook?
Facebook, ano – či ne?
V poslední době jsem se setkával s tím, že se v církvích řeší, zda by věřící měli, či neměli užívat Facebook. Zdá se, jako kdyby existovala obava, že jim ujede vlak, či zanedbají možnost komunikace s mladými lidmi jejich vlastním způsobem. Ve snaze přizpůsobit se výdobytkům současné kultury se tak pořádají konference a tisknou články s tímto tématem.
Co je to nesení evangelia?
Nejsem odborníkem na tzv. „sociální sítě“ ani na Internet a výpočetní techniku obecně, ale čeho si zde všímám, je důraz na moderní design, na komunikaci na patřičné úrovni s cílem oslovit dnešní mládež. Evangelium se v některých kruzích zároveň jakoby zužuje na to „být blízko mladým“ a „naplňovat jejich potřeby“. Nechť mi to nikdo nemá za zlé, ale nikde v Bibli nečtu o tom, že evangelium spočívá v naplňování potřeb mládeže, i když jistě má i svůj sociální rozměr. Primárně ale vede k „volání hříšníků k pokání“. Jestliže skutečně bude evangelium zvěstováno v jeho plnosti, jak nám je svěřil náš Pán, pak stojí za to využít všech možných i nemožných prostředků. Jestliže však evangelium redukujeme na to naplnit emocionální a tělesné potřeby mladých tím, že je budeme zvát na koncerty, sportovní utkání a kurzy angličtiny a přitom se budeme velmi ostýchat ukázat na kříž, smrt, pokání a vzkříšení z mrtvých, pak je to dle mého soudu jen mrhání času. Mnozí mohou namítnout, že jde jen o způsob, jak navázat kontakt s nevěřícími, ale obvykle jsem se setkal s tím, že další život těchto kontaktovaných zůstává v rovině těch zájmů, na které se mladé lidi podařilo „nalákat“. Jak naznačil jeden kazatel: pokud lidi získáme na hudbu, pak budou do církve chodit poslouchat hudbu. Pokud je nalákáme na sport, budou chodit sportovat do areálů mládeže. Křesťanství tak může být do značné míry redukováno na správné využití volného času. Zřetelně zde chybí apel na pokání, změnu smýšlení, chování a způsobu života.
Co je to evangelium?
Mám ale tak trochu podezření, že tato redukce pokání může mít i jiný kořen, než je snaha o navazování kontaktu. Možná, že jednoduše nemůžeme nikoho volat k tomu, co sami nežijeme nebo ještě hůře, co ani nechceme žít. A tak třeba v podstatě zvěstujeme: žij jako my, což znamená, dělej vše, co uznáš za vhodné, dobře se bav a užívej si hojnosti světa. Zachovej si ale formu zbožnosti, vyznávej, že to děláš s Ježíšem a vše bude v pořádku. Jsme stejní jako ty, děláme to co ty, žijeme jako ty… A možná to děláme víc naplno a kvalitněji – jak se ostatně na Boží děti sluší! Přiber tedy Ježíše – snad jako vůdce party – a pojď se bavit s námi, lépe a kvalitněji! Ježíš pak naplní každou potřebu a žádost tvého srdce…
Bible ovšem neklade důraz ani tak na formu, jako spíše na obsah. I známý verš, kterým může zdánlivě ospravedlnit každou novotu, klade důraz na evangelium, nikoliv na jeho formu:
Fil 1:18 „Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“
Důraz je zde na Kristu, nikoliv na samotném způsobu zvěstování. Navíc tento verš se týká spíše motivů a úmyslů, než samotné formy. Na co však Bible klade důraz, je obsah zvěsti. Je totiž možné zvěstovat jiného Krista:
2 Kor 11:4 „Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!“
A proto si Pavel všímá jak Kristovy smrti, tak jeho vzkříšení:
1 Kor 1:23 „…ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství.“
1 Kor 2:2 „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“
1 Kor 15:12 „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?“
Když jsem si kdysi v Písmu hledal všechna evangelizační kázání, shledal jsem, jak nápadně se shodovala. Ukazovala na smrt a vzkříšení Krista a na pokání. Namísto, „pojď si s námi zahrát basket a prožiješ dobrý čas a pak o tom napiš všem kámošům“, zde bylo – parafrázuji: „jsi před Bohem odsouzen pro své hříchy na smrt, ale za tvé hříchy zaplatil Ježíš, který vstal z mrtvých. A tak uznej to a vzdej se svého hříšného způsobu života. Nelži, nepomlouvej, choď do školy, poslouchej rodiče, uč se a neflákej se tím, že budeš hodiny vysedávat před Internetem. Podívej se realitě do očí, z reality neutíkej a raději hledej, kde bys mohl přiložit ruku k dílu.“ Obávám se, že takové evangelium bude jak radostně přijímáno, tak široce a většinově odmítáno. Někteří ale uvěří a přijdou. Nové, moderní evangelium není odmítáno skoro nikým, krom pár konzervativních křesťanů. Avšak na jeho základě neuvěří nikdo, ale možná lidé přijdou do sboru. Nicméně nezveme lidi k tomu, aby zaplnili naše modlitebny – to ostatně není tak těžké – ale aby odevzdali svůj život Kristu.
Forma nebo obsah?
Rád bych se mýlil, ale nikde v současných církevních pojednáních o webech nebo Facebooku jsem nečetl nějaké povzbuzení k tomu, jak budovat obsah webů a o čem mluvit na sociálních sítích. Např. důraz na poctivost, pravdomluvnost, čestnost, čistotu evangelia, nutnost dokládat informace ověřitelnými zdroji apod. Důraz je položen na „how to“ a „know how“. Nikoliv tedy na to „co zvěstovat“, ale „ jak zvěstovat“. Zdá se, že forma je zde jednoznačně nadřazena obsahu.
Zamýšlel jsem se také nad tím, zda by Ježíš a apoštolové používali Internet a došel jsem k poměrně jednoznačnému názoru, že ano. Jak by na to reagovaly dnešní církve? Troufnu si tvrdit, že různě a zřejmě jak které. Zpočátku asi všechny pozitivně, pokud by to vyvolalo zájem a reakci mas. Ale zřejmě by se brzy, alespoň některé z nich, snažily zamezit svým členům přístup na jejich stránky a na pisatele listů by byl vyvíjen nátlak, aby svého veřejného psaní zanechali. Vezměte si například, že by v té době některá veřejná Ježíšova kázání, zhusta kritizující pokrytectví tehdejších náboženských vůdců, byla náhle dostupná všem. Kdyby zde bylo napomenutí rozkolníků (a nyní nebudu tak otevřený jako pisatelé epištol) v jedné české denominaci, rozvíjející odkaz reformace. Jindy by zazněla tvrdá slova na stranu vedoucích v jiné církvi, kteří vyhlašují sbírky na konkrétní věci, a pak je – protože jsou přece autoritami – přerozdělují dle svého „zvážení“. Ozvala by se zde výzva, aby homosexuální nebo pedofilní kněz byl vydán satanu. Zněla by zde ostrá kritika současných apoštolů, kteří se cítí povolání vstupovat do politiky a založit Boží království na zemi. Ozvala by se kritika těch, kdo manipulují s ovečkami, těží z nich a dělají z odpovědných členů sborů jen šachové figurky k naplnění jejich ambiciózních snů a vizí. Konkrétně a jasně by byli označeni lháři, pomlouvači, smilníci, bludaři… Byla by zde rozsouzena falešná učení a falešná proroctví. Prostě a jednoduše by pisatelé volali k pokání lid a představitele církví.
Zkuste si vzít libovolný list Nového Zákona, dosadit do něho současné věřící nebo vedoucí církví, pokud by odpovídali uvedeným charakteristikám, a pak ho zveřejnit třeba na Facebooku. Okamžitě by se začaly objevovat články, které by kritizovaly současné moderní komunikační technologie a členy některých církví varovaly před důsledky jejich zneužití. Asi by se ozývalo „nesuďte“, „neperte špinavé prádlo na veřejnosti“, bylo by to označeno za „pomluvy“ apod.
Nedávno se na Internetu objevila kniha, která, aniž by někoho jmenovala, popsala praktiky věřících a vedoucích v některých sborech. Ne se vším bych se zde nutně ztotožnil, ale ohlas z daných kruhů byl jediný: je to sprostá a anonymní pomluva. Kdyby se dotyční podepsali, mohlo by se věcně diskutovat. Jenže znám i člověka, který psal mnohem umírněněji, kritizoval učení, která byla v rozporu s oficiálním učením jeho církve a byl nakonec kázněn a vyloučen, aniž by se někdo vůbec obtěžoval se zabývat tím, co napsal. Lze se pak divit anonymitě druhých? Nechci se samozřejmě zastávat různých vulgárních a jakoby z řetězu utržených anonymů, jejichž cílem je léčit si různá zranění a za každou cenu na někoho vylévat špínu. I těch je dnes dost, ale o nich nemluvím. Ti obvykle nikomu nevadí, protože jejich vlastní styl je usvědčuje a často i prozrazuje. Jejich výplody jsou dobré zpravidla jen ke sbírání blahoslavenství těmi, o kterých píší. Je to kapitola sama pro sebe a nehodlám se jí zabývat.
Mám ovšem podezření, že se někteří domnívají, že Internet může sloužit k jedinému: je na něm třeba mluvit pozitivně, aby nevěřící lidé neztratili iluze, nevěděli nic o případných neřádstvech a nebyla jim činěna žádná překážka, žádné pohoršení. Lidé mohou ztratit iluze, až když posílí jejich řady, posílí statistiky v jejich prospěch a – nechci nikomu křivdit – zřejmě se stanou i zdrojem příjmu. Kolikrát jsem přitom z různých takových kruhů zaslechl, jak je konstruktivní kritika potřebná, ale destruktivní špatná. V jejich podání se mi ovšem zdá, že konstruktivní kritika je podle nich ta, když někoho kritizují nebo napomínají oni a destruktivní je tehdy, když někdo kritizuje a napomíná je. Jeden představitel církve si často dovoloval otevřeně napomínat jiné vedoucí a považoval to snad i za součást své služby. Když však někdo kritizoval jeho, nazýval to za nespravedlivým osočováním a útokem na osobní integritu.
Jsme na tom lépe než první církev?
A nyní si představte, že by třeba například nějaká současná církev v Sardách nebo v Laodiceji, či jiná, uvedená ve Zjevení, evangelizovala a na Internetu by se objevilo proroctví, které ji prokazatelně vytýká vlažnost, toleranci k bludům, okázalost nebo ji rovnou označuje za mrtvou. Přitom by tomuto proroctví předcházela řada osobních napomenutí. Jsem přesvědčen, že první reakcí by – alespoň v některých typech společenství – bylo nikoliv hledat nápravu, ale byla by zde snaha proroctví odstranit z veřejného dosahu. Nebo se mýlím? Jak by dnes dopadl Jeremjáš, Ezechiel, Izajáš a další, kdyby ve své době psali na Internet a Facebook? Je dnes situace stejná nebo o mnoho lepší? Jsme dále než první církev jak eticky tak věroučně? Pro některé je prvotní církev nedostižným ideálem, čímž naznačují, že dnes je v církvi ještě více problémů než v té první. Stejní lidé jsou ovšem přesvědčeni, že kritika, která se z Božího popudu v té době veřejně ozývala na adresu církve, která je jejich vzorem, dnes již nesmí být slyšena. Já osobně jsem ovšem přesvědčen, že jestli nějaké společenství otevřeně a veřejně usiluje o to získávat v mediálním prostoru své následníky, pak je legitimní i stejným způsobem poukazovat vedle jeho nesporných kvalit i na jeho vady a rizika. Je to naprosto běžné u vzdělávacích institucí, politických stran… Zde je kritika nejen potřebná, ale i vítaná. Je to u církví jiné? A nebo si věřící – stejně jako někteří učitelé Království nyní – opravdu myslí, že jsou Kristem a kdo napomíná je, kritizuje Krista? První ovšem, kdo nabídl člověku bohorovnost, byl had.
Myslím, že pokud poukážeme na vyvýšenost, čistotu Krista a bezchybnost našeho Pána v kontrastu s našimi chybami, bude to rozhodně lepší, než když naše chyby budeme omlouvat tím, že přece reprezentujeme Krista a měli bychom je skrývat. Napadlo by někoho obviňovat Boha za to, že král David zciložil a úkladně zabil? Nebylo by to lépe odstranit z Písma, abychom neukazovali nevěřícím na selhání jeho služebníků? Rozhodně ne. Spíše se stane, že když církev se od excesů v jejich řadách jasně nedistancuje, a tyto excesy se provalí, pak budou jasně církvi přičítány na vrub. Domnívám se, že sekulárním lidem mnohem více vadí to, jak katolická církev zakrývala pedofilní skandály a tutlala je, než to, že se skutečně staly.
Samozřejmě, že vyznané hříchy, pády a selhání by se měly přikrývat a neroztrubovat je. Mělo by nás velmi mrzet, když náš bratr nebo sestra selže, padne, těžce zhřeší… To jistě není důvod k vytrubování. Nesmíme vyhledávat chyby a roztrubovat je. Máme je přikrývat! Pokud se však jedná o skandály, které skutečně vedou k pohoršení a stávají se kamenem úrazu, je třeba je veřejně odsoudit a přitom samotným hříšníkům prokázat velkou milost. Když jeden velký letniční evangelista v 80. letech skončil opakovaně v hotelovém pokoji s prostitutkou – což vyšlo najevo – a chtěl dále veřejně kázat, jeho církev se velmi mírně a s láskou, ale přesto od něho veřejně distancovala a službu mu zatrhla. Vyhnula se tak mnohem většímu pohoršení, než kdyby se věc snažila přejít mlčením.
A proto nejde o to vynášet na veřejnost cizí hříchy, ale postavit se k tomu, když jsou nepatřičné věci prezentovány veřejně. Nejde o to zveřejnit, co někteří skrývají – to činí obstojně satan – ale o to, co někteří neskrývají. Když se některé církve neskrývají tím, že prezentují například pokleslou a obskurní službu Bennyho Hinna, je zcela na místě říci: S tímto nemáme nic společného! Pokud někde zcela veřejně a otevřeně Claudio Freidzon sráží lidi foukáním do mikrofonu a je to nazýváno evangelizací, je třeba říci jasně: ne, tudy cesta nevede!
Co tedy s Facebookem?
Je tedy potřeba používat Facebook? Myslím, že zde platí pravidlo „čistému vše čistě“. Sám Facebook nemám a nehodlám ho mít. Nejsem ovšem proti tomu. Přesto bych – za jistých okolností – váhal v mladých posilovat to, co je jejich problémem a od čeho často potřebují osvobodit (tím nemyslím slovo osvobození, jímž někteří maskují nebiblickou praxi vymítání démonů z křesťanů). Myslím, že pokud někdo komunikuje inteligentním telefonem a každých pět minut píše, co dělá a zapomene přitom pozdravit souseda nebo vyrušuje při vyučování, pak potřebuje právě to, čeho se dnes některé kruhy – zdá se – tolik bojí, a to je výzvu k „pokání“. Zneužít se dá ale jistě vše, což neznamená, že se to samé nedá využít k službě Božímu království.