Alan Vincent, apoštol Království nyní?

2. Christologie
2.1 Ježíšovo božství
Jedním ze stěžejních bodů vyučování je nauka o Ježíši Kristu. Podle Vincenta byl Kristus během svého pozemského života všemohoucím Bohem[6], nicméně současné křesťanské pojetí Ježíšova božství Vincent považuje za neskutečné a vyhraňuje se proti němu:
„Pro nás – z dnešní perspektivy – chápat Ježíšovo božství není těžké. Dnes mají lidé spíše problém představit si Ježíše jako skutečného člověka. Křesťanství z něj udělalo jakéhosi neskutečného supermana. Něčím takovým on ale není.“ [7]
Nabízí zde proto vlastní alternativu, když prohlašuje, že pokud Ježíš „žil na zemi jako člověk, ani jednou moc svého božství nevyužil.“[8] Dokonce i vědomí jeho božství a mesiášství spočívalo pouze na víře založené na porozumění Písmu a vnitřním svědectví Ducha svatého. „To, kým je a co je mu k dispozici, věděl Ježíš výhradně díky zjevení z Božího slova a díky svědectví Ducha jeho lidskému duchu.“[9] Z této koncepce pak Vincent vyvozuje, že člověk se, stejně jako Ježíš, může skrze víru stát inkarnací Božího slova:
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Když Bůh promluví, tak vlastně vysílá část sebe sama. Když Bůh promluví konkrétní věc, je tato věc nositelem samotné Boží podstaty, neboť je součástí Boha. Když Bůh svým slovem povolá nějakou věc k existenci, ta věc ožije v duchovní oblasti a zůstane v ní živá navěky. Pulsuje v ní moc věčného Božího života a čeká se jen na to, až víra tuto věc uchopí. … Má-li se tato skutečnost projevit na zemi, musíte ji uchopit vírou a přenést ji z duchovní oblasti do tohoto hmotného, časoprostorového světa. Jakmile ji uchopíte vírou, slovo se ve vás stává tělem stejně, jako se stalo tělem v Ježíšovi.“[10]
Vincent je přesvědčen, že když Bůh potvrzuje Kristovo synovství, poukazuje na Ježíše nikoliv jako na syna Božího, ale mluví o člověku, který žádá své dědictví:
„Po třiceti letech dokonalého lidského života máme poprvé v dějinách lidstva někoho, kdo žil třicet let v poslušnosti, dosáhl plnoletosti a teď' přichází k otci a říká: „Otče, chci své dědictví.“ Není to Ježíš ve svém božství, ale Ježíš jako člověk. Poprvé máme člověka, který je oprávněn vstoupit do Otcova dědictví. … přichází k Otci a je pokřtěn ve vodě. Otec na něj shlíží a volá: „Můj milovaný syn! Konečně mám lidského syna.“[11]
Většina teologů se shoduje, že křest v Jordánu souvisí s dozráním Ježíšova lidství, nicméně Boží zvolání se podle nich vztahuje na jeho boholidskou podstatu a poslání. Například Ireneus právě v této souvislosti deklaruje Kristovo Boží synovství již od vtělení a křest v Jordánu je pro něho pak vstupem do osvoboditelského poslání Syna, kdy se Ježíš stává Pomazaným.[12] Kristovo Boží synovství připomíná už Alžbětin chvalozpěv, který se týká dítěte, které zatím přebývalo v lůně Marie a Alžběta zde Marii nazývá matkou Pána (Lk 1,43), dítěte, které samotné je nazváno Boží syn (Lk 1,35). To potvrzuje i historka z Ježíšova dětství, kde Ježíš již ve dvanácti letech, tedy zhruba dvacet let před svým křtem v Jordánu, nazývá Boha otcem (L 2,49).
2.2 Ježíšovo lidství
Podle Vincenta Ježíš nezdědil adamovskou přirozenost hříchu, ale jeho lidství odpovídalo tomu, které měl Adam před prvním hříchem.[13] Aby mohl být vykupitelem, musel se Ježíš duchovně zcela identifikovat s Adamovým pokolením opět až při křtu v Jordánu.[14]
„Lidé upřímně hledali řešení svých hříchů a Ježíš vstoupil do vod Jordánu, aby se stal tímto řešením. Křtem byl ponořen do Adamova pokolení. Ačkoliv se narodil z Marie, v Jordánu se Ježíš plně a beze zbytku duchovně identifikoval s Adamovým pokolením. Stal se doslova jedním z nás. Jeho lidství bylo stejné jako naše, ačkoli nikdy nezdědil hříšnou přirozenost. Do té byl pokřtěn. Bylo to jako svatební obřad. Otec řekl svému synu: „Oženíš se s padlým, hříchem spoutaným, porušeným a hříšným Adamovým pokolením? Oženíš se s ním? Zaplatíš všechny jeho dluhy? Očistíš je a přivedeš je přede mě slavné a bez poskvrny?“ Syn odpovídá: „Ano, Otče, udělám to!“ Tak byl křest veřejným svědectvím Ježíšovy ženitby s Adamovým pokolením.“[15]
Ježíš byl ovšem již od svého početí, resp. po svém příchodu z nebe, identifikován s člověkem a je proto nazván druhým Adamem (1 K 15,47). Ač sám bez hříchu (Žd 4,15), už od svého mládí se s lidmi ztotožňoval. Již od narození byl poddán Zákonu (Gal 4,4), který je určen pro hříšného člověka a který přišel naplnit (Mt 5,17). Dokonce od svého vtělení měl „tělo hříchu“. Řeckého výrazu pro „tělo hříchu“–„sarx“ je použito právě v prologu Janova evangelia, oznamující akt Kristova vtělení: „Kai ho logos sarx egeneto“ neboli, „Slovo se stalo tělem“. Tělem, které má kterýkoliv hříšník, a to s jediným rozdílem: Ježíš nikdy nezhřešil a hříchu nepoznal (2 K 5,21).
Apoštol Jan varuje před každým, kdo by popíral Kristův příchod v těle, které je v tomto verši explicitně uvedeno slovem „sarx“, nebo-li, jak říkají kraličtí, „tělem hřícha.“ Doslova píše: „Christon erchomenon en sarkí“. Volně přeloženo: Krista přišlého v těle hřícha (2 Jn 1,7).
2.3 Ježíšovy skutky
Vincent nezůstává jen u Kristovy boholidské podstaty, ale v rámci svého porozumění hledí i na Ježíšovy skutky, které podle něho nikdy nevycházejí z podstaty Kristova božství. Veškeré zázraky, které konal, jakékoliv vystoupení proti moci ďábla, nebylo prý činěno v moci Ježíšova božství, ale vírou[16] a vytrvalou modlitbou[17]; v moci poslušného, bezhříšného člověka, naplněného Duchem svatým. Vincent je dokonce přesvědčen, že Kristus vůbec nesměl během pozemského života své božství použít, protože měl zakázáno vůči satanu vystupovat jako Boží syn, ale jen jako člověk.
„Po všechny dny svého života na zemi nikdy nepoužil moc svého božství. Kdyby to udělal, pak by to bylo v rozporu s právem. Proti ďáblovi nesměl vystoupit v moci svého božství, ale pouze v moci člověka.“[18]
Křik démonů, kteří v Kristovi bezpečně rozeznávali Svatého Božího a jejich vyhnání nebylo tedy činěno v autoritě Božího syna, ale v autoritě Duchem naplněného člověka. Taktéž vymítání démonů v Ježíšově jménu učedníky zřejmě nebylo ničím jiným, než exorcismem ve jménu Duchem výjimečně pomazaného muže. Opak je ovšem pravdou. Démoni dobře věděli kým je, a proto před ním v hrůze prchali (Mk 1,24).
Křesťanská ortodoxie, jak si je zřejmě Vincent vědom, svědčí o něčem jiném. Mnoho mesiášských zázraků se přímo vztahuje k demonstraci Ježíšova božství. Ježíš činil řadu věcí, které byly připsány Bohu: tišil bouři (Ž 107,29), chodil po moři (Jb 9,8) a dokonce už jaké dítě byl předmětem adorace (Mt 2,17). Teologové se obecně shodují na tom, že v autoritě Božího syna nově formuloval a prohloubil Starý Zákon, když opakovaně vyhlásil: „Ale já vám pravím…“ (Mt 5,28–44) Navíc své božství Ježíš demonstroval po mnoha skutcích tím, že odpouštěl hříchy, což přísluší pouze Bohu (Mt 9,5–6).
3. Soteriologie
3.1 Pád člověka
Při stvoření předal podle Vincenta Bůh Adamovi a Evě autoritu nad stvořením. K tomu, aby mohli být „Božími vládci“, museli být pod Boží vládou, aniž by morálně rozhodovali o tom, co je dobré a co špatné.[19] Nechali se ale zlákat k nezávislosti na Bohu, což prý „nebyl problém hříchu… Adam si zvolil nezávislost, nikoli hřích.“[20] Tak se i s celým stvořením dostali pod faktickou autoritu satana, i když zřejmě nadále žili v iluzi nezávislosti. Ďábel jim „naplnil vakuum autority, kterou každý člověk potřebuje.“[21] Vincent tak navazuje na starou Augustinovu, později církví překonanou koncepci předání vlády Adamem satanovi, což dále potvrzuje výrokem:
„Když byli pod Boží vládou, satan se jich nesměl dotknout. Nesměl se dokonce dotknout ničeho z Božího stvoření. Ale jakmile se stali nezávislými, okamžitě mohl přijít a uvést je do svázanosti hříchu, nemoci a smrti.“[22] A protože byli vládci celého Božího království, mohl vstoupit a zkazit celé Boží stvoření.
Augustin na západě a Origenes na východě pak dovozovali, že jestliže satan vlastní právo na člověka, musí být výkupné zaplaceno jemu. Jak uvidíme později, Vincent tuto církví odmítnutou koncepci přejal.
3.2 Teorie výkupného ďáblovi
Vincent ke svým konstrukcím nezřídka používá alegorizaci Starého Zákona, zejména nařízení z Mojžíšových knih, přičemž věří, že starozákonní obrazy se nejvíce „týkají těch, kdo žijí na konci věků.“[23] Pro vysvětlení principu vykoupení používá Levitárního zákona, kde se uvádí, že příbuzný mohl zaplatit „plnou cenu za vykoupení“. Mohl tedy koupit otroka i vykoupit zpět jeho dědictví, které mu bylo vzato a prodáno někomu jinému. (Lv 25) Tento princip pak Vincent aplikuje na Ježíše a lidstvo, když tvrdí, že Ježíš nezaplatil jenom za lidský hřích, ale za celé stvoření.“[24]
Ježíš tedy jako člověk, který nikdy nevystoupil ze závislosti na Bohu, a tedy ani nikdy nezhřešil, se nestal satanovým dlužníkem a jako blízký příbuzný vykoupil své bratry (lidstvo) a s nimi i celý jejich majetek (stvoření).
„Ve Zjevení 5. kapitole … Jan říká: Plakal jsem, protože se nenašel nikdo, kdo by mohl tuto knihu otevřít a podívat se do ní. (v. 4) Nebyl nikdo, kdo by měl tento vztah a kdo by mohl vykoupit člověka a jeho dědictví. Každý už byl dlužníkem u satana, nikdo tedy nebyl nezávislým vykupitelem, kterého bylo potřeba. Pak anděl řekl: Neplač, hle zvítězil lev z pokolení Judova. (v. 5) Dává důraz na lidský rodokmen Ježíše, který mu dal právo na vykoupení. … Chci, abyste viděli, že na kříži Ježíš nezaplatil pouze za hříchy Adamovy rasy, ale zaplatil za to, aby byla vykoupena celá země a každý čtvereční metr, na kterém satan stojí. Už to není jeho, už to bylo vykoupeno! …“[25]
Tato Vincentova koncepce má ovšem vážné, dá se říci, zásadní trhliny. Satan není součástí Božího lidu, aby se na něho mohl vztahovat Levitární Zákon. Není ani pravda, že by vlastnil lidstvo právem. Satan své království uloupil, nepatří mu. Ukradl je a udržuje si je obžalováváním (Zj 12,10), svodem skrze nevěru, což jest hřích (2K 4,4; Zj 12,9), otroctvím hříchu (2Tm 2,26), mocí smrti (Žd 2,14; Ř 5,17) a strachem ze smrti (Žd 2,15). Pánem všeho, nebe i země, života i smrti je Bůh (L 12,5). Proto porážku satana a Boží triumf nezajistilo zaplacení výkupného satanu, ale skutečnost, že Kristus zaujal naše místo, aby nás vysvobodil ze zlořečenství Zákona, a svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla (Žd 2,14). Kristus byl obětován Bohu (Ef 5,2) a rovněž jemu během svého života přinášel oběti slz a modliteb (Žd 5,7).
3.3 Dvě stránky vykoupení
Vykoupení se mělo odehrát ve dvou rovinách. První z nich spočívala v utišení Božího hněvu a druhá ve vyplacení ze satanových právních nároků.[26] K utišení Božího hněvu došlo Ježíšovým utrpením na kříži[27] a rovněž vyplacení ze satanových právních nároků bylo dokonáno na Golgotě[28] tím, že si na nevinném Ježíši satan vylil svůj vztek a zlost. Tím došlo i naplnění principu nároku na odškodnění a náhradu.[29] Během ukřižování byl pak Ježíš podle Vincenta od Boha zcela oddělen a zavržen:
„V tomto okamžiku bylo nemožné pro svatého Boha zůstat ve společenství se svým Synem. Bůh ho musel odmítnout. Mezi Otcem a Synem se vytvořila propast jako peklo. V agónii a úzkosti volal: „Ó, můj Bože! Proč jsi mě opustil?“ Když svého Otce potřeboval nejvíce, ztratil s ním jakýkoli kontakt.“[30]
Ani to ovšem podle Vincenta nestačilo a proto učí, že Kristus ještě trpěl v pekle: „Na tři dny byl svržen do hlubin běsnícího pekla, aby zaplatil za hřích a uspokojil Boží hněv. To vše byl vědomý a nezbytný Boží plán.“[31] Následující tři dny, kdy bylo jeho tělo v hrobě, strávil v temnotě pekla.
„Potom šel Ježíš dolů, hluboko do smrti. … Sestoupil do smrti a pekla. A potom začala působit moc jeho modliteb a víry. Třetího dne se peklo začalo otřásat. … V Koloským 2,15 je řečeno: Tak odzbrojil knížectva a mocnosti a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm. Je doslova řečeno, že se „svlékl“ z vlád a mocností. Visely na něm jako přilepené. Přímo vidím Ježíše, jak majestátně vstává z mrtvých a tyto věci na něm visí a říkají: „Nenechte ho vstát! Zastavte ho!“ … Byly z něho svlečeny a on vstoupil do slavného nebe na Otcovu pravici. … V Ježíši byla ve chvíli jeho smrti soustředěna všechny špína, obscénnost a zkaženost lidstva. Ale když vstal, nic z toho tam už nebylo. Zrodila se jen čistá dokonalost jeho věčného života.“ [32]
V souladu se svědectvími Písma a Apoštolským vyznáním víry je vskutku třeba věřit, že Kristus sestoupil do pekel. Nikoliv však jako odsouzenec opuštěný Bohem, ale jako vítěz kříže (Kol 2,15). Vincent, stejně jako mnozí charismatici, zejména učitelé hnutí Víry, svým učením vlastně popírají, že by kříž byl k zaplacení za hřích dostatečným trestem a věří, že Kristus platil za jejich hříchy až v údajném pekelném utrpení.
Bible ovšem říká jednoznačně, že Kristus odsoudil hřích na svém těle (1 Pt 2,23–24 srv. Ř 8,3). Nový Zákon opakovaně zdůrazňuje, že naše spasení (vykoupení) se stalo skrze kříž, tělo a vylití krve (Mt 26,28; Žd 10,20; Ko 1,20; 2,14). Na kříži bylo vše dokonáno (J 19,30) a Ježíš poroučí svého ducha do rukou Otce (L 23,43–46). Zločinci na kříži slibuje, že ještě téhož dne s ním bude v ráji (L 23,43).
3.4 Nový druh Ježíše a nový druh lidí
Když vstal Ježíš z mrtvých, jednalo se již o úplně jiného Ježíše, než toho, který zemřel na kříži. Byl to podle Vincenta Ježíš jiného druhu, který pak zakládá zcela „nový druh lidí“, kteří „nikdy nebyli součástí Adamova rodokmene“:
„O čem jsou tedy ty tři dny? … Na kříži byl Ježíš jako žena, která rodí něco nového. To, co se mělo narodit, byla úplně nová genealogie, zcela nové stvoření člověka, který nikdy nebyl součástí Adamova pokolení. Ale tento nový člověk nebyl stvořen z prachu země. Takto na svět přišel první Adam. Tento člověk nebude jako poslední Adam, který se narodil ženě a prošel přirozeným porodem jako ostatní lidé. Tenhle vyjde z lůna matky jako dospělý člověk. Nejenže Beránek Boží zaplatil za hříchy světa, ale dal se narodit někomu úplně novému, kdo nikdy nebyl součástí Adama a jeho pokolení. 1K 15,45–47 o tom jasně pojednává. To je poslední Adam, ten pochází ze země.“[33]
Podle Vincenta tento Pán z nebe nepochází z Adama ani z ženy a nikdy nebyl nakažen hříšnou přirozeností:
„Ale ten nový člověk je Pán přicházející z nebe. On je druhým člověkem, který se nikdy nezrodil z Adama ani z ženy. Nikdy nebyl nakažen hříšnou přirozeností. Není to ani stejný druh lidství, ale je to naprosto jiný druh lidství. Když byl na kříži úplně odstraněn hřích, Bůh v Kristu okamžitě začal pracovat na tom, aby se zrodil nový člověk.[34]
Ježíš tedy nevstal z mrtvých jako Žid, syn Marie, ale jako zcela odlišná osoba, Pán z nebe, bez počátku a konce, bez rodokmenu.[35] Tento nový člověk se narodil Kristu jako matce a Vincent zde používá Kristovo utrpení na kříži jako naturalistický obraz porodu dítěte. Matkou je „mrtvé tělo Ježíše“ a hrob se zde stává „pracovnou“. Výsledkem je zrození nového druhu člověka, který nikdy před tím neexistoval:
„Když voják probodl kopím jeho bok, bylo to, jako kdyby chirurg provedl císařský řez v lůně Božím. Co se děje, když žena začne rodit? Nejdříve vyteče voda. Pak teče krev a voda dohromady. Bůh rodí něco nového skrze mrtvé tělo Ježíše. Hrob byl pracovnou. Trvalo tři dny, než se tento nový člověk narodil. V den vzkříšení přišel na svět nový člověk, dospělý, který neměl nic společného s tím člověkem, který zemřel na kříži. Byl úplně novým stvořením, které Bůh pracně vytvořil během těch tří tajemných dnů. Vyšel z hrobu jako jiný člověk.“[36]
Na tomto novém lidství může mít věřící podíl již nyní, skrze sjednocení s Kristem v jeho vzkříšení.
„Podívejte se do Římanům 8,29: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími.“ Nebyl to tedy pouze on, kdo se měl stát tímto oslaveným Pánem z nebe svým vzkříšením, on prorážel cestu pro nás všechny, abychom vešli do stejného druhu lidství. Vraťme se do Římanům 6. kapitoly. V Římanům 6,5 je psáno: „Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ Realitu vzkříšení však můžeme zakoušet již v přítomnosti. Jestliže jsme s ním spojeni ve smrti, jistě jsme i ve vzkříšení. Nejedná se pouze o budoucnost.“[37]
Vezmeme-li v úvahu, že křesťan se skrze víru, stejně jako Kristus, stává vtělením Slova, získává Boží přirozenost a Boží život (viz následující kapitoly) a nyní má možnost vejít do druhu lidství odpovídajícímu oslavenému Pánu z nebe, Vincent tak v podstatě učí deifikaci neboli zbožštění člověka. Dokládá to i Vincentovo učení (které bude uvedeno později), že nový člověk, zrozený z Krista, je identický se vzkříšeným Kristem a nemá nic společného „s Adamem“, a že církev tvořena Božími syny, kteří jsou Bohu k dispozici, se stává Kristem, dokonce mocnějším, než byl Kristus v osobě Ježíše.
Podle Písma ovšem Kristus před a po vzkříšení zůstává týmž člověkem a týmž Božím synem. Učedníci jej poznávají a vzkříšený Ježíš s učedníky stoluje (J 21,9–15). Ačkoliv vzkříšené a oslavené tělo Krista dochází určitých kvalitativních změn (J 17,1–5; Zj 1,13–16), ukazuje se, že není omezeno časem ani prostorem (J 20,26; Sk 1,3; 13,31), přesto je to tentýž Ježíš, Boží i lidský syn, který jako vzkříšený Velekněz, zástupce lidského, tedy adamovského pokolení (Žd 4,15; 5,1), přinesl svoji vlastní krev, která pochází z lidské přirozenosti těla hříchu (sarx) (Žd 9,12). Rány na vzkříšeném těle po prolití krve jsou učedníkům stále patrné (J 20,27).
Rovněž člověk po svém obrácení se ke Kristu zůstává člověkem, synem Adama, který je poddán všem lidským bídám, je smrtelným a zemře proto, že jeho tělo podléhá smrti skrze hřích (Ř 8,10). Člověk v tomto jednoduše není identický s Bohem. Pokud žije na zemi, ponese tělo pozemského člověka, a tak jak je, nemůže mít podíl na Božím království (1K 15,50). Zatímco Kristus již nese tělo nebeské, člověk stále nese tělo pozemské (1 K 15,48–49).
3.5 Znovuzrození
Kladná lidská reakce na Boží spásné dílo spočívá v tom, že člověk uvěří v Ježíše a přijme ho jako svého Spasitele, čímž se znovuzrodí.[38] Jak už bylo řečeno, tím je zcela odříznut od své bývalé, adamovské přirozenosti a je naroubován do nového druhu lidství. „Na kříži Bůh uťal Adamovu dědičnou linii a narouboval nás do nové dědičné linie Kristovy.“[39] Znovuzrození tedy podle Vincenta znamená, že člověk získá Boží přirozenost:
„Bůh bere „sperma“ (my toto slovo v 1. Petrově 1,23 překládáme jako „semeno“) svého Syna a vsadí ho do lůna našeho ducha. Jak muži, tak ženy mají duchovní lůno. Tímto způsobem v nás Bůh tvoří novou osobu. Tato nová osoba má jak naši osobnost, tak Boží přirozenost a Boží život. Až v nás Bůh dokončí své dobré dílo, bude naše lidství plně prostoupeno neporušitelnou přirozeností Boží.“[40]
Poté je člověk považován za zcela mrtvého, „vymazaného“, a jeho tělo a osobnost jsou užívány a řízeny Bohem.[41] Znovuzrození rovněž znamená vstup do Božího království se vším, co království obnáší, jako je „vláda nad ďáblem“ a nad „světem“.[42] Vstup do Božího království je pro Vincenta naprosto klíčovou a nejdůležitější součástí znovuzrození a Vincent nesouhlasí, pokud zde jako hlavní bývá zdůrazňováno odpuštění hříchů. Nejdůležitější je, že si Bůh může lidství člověka použít stejně, jako si použil lidství Ježíše:
„Když budeme procházet Novým zákonem, zjistíme, že to nikdy nebylo evangelium o odpuštění hříchů. Je to evangelium Království. Když někdo přijme změnu pravidel, zdroj hříchu se zastaví a hřích ztratí svůj kořen. Jakmile je odstraněn kořen hříchu, zmizí i jeho ovoce. Jakmile dojde k úplnému pokání, uvidíme, že to není nic jiného než učit se žít jako Ježíš. Potom může přijít Duch svatý. Může si použít naše lidství stejným způsobem, jako si použil lidství Ježíše. Ve skutečnosti v tom není vůbec žádný rozdíl. Ježíš nebyl závislý na svém božství tom, co dělal. Byl pomazán Duchem svatým a poslouchal otce ve všem a tím nám ukázal, jak můžeme dělat to, co dělal on!“[43]
Biblické znovuzrození ovšem znamená smrt starému životu a zrození k životu novému (Tit 3,5). Se změnou přirozenosti nemá nic společného. Věřící člověk je vskutku novým stvořením v Kristu, ale důraz je na Kristu, stvoření zůstává stvořením. Obě Pavlova napomenutí – složte starého člověka (Ef 4,22) a oblečte nového člověka (Ef 4,24) označují zřetelně lidskou přirozenost: předchozí padlou a nynější vykoupenou.[44] Boží přirozeností je nesmrtelnost, všemohoucnost, vševědoucnost atd. To však v žádném případě neplatí o člověku. Petr mluví o účasti na Boží přirozenosti, nikoliv o Boží přirozenosti člověka. Sdílení této přirozenosti spočívá v účasti na Božích zaslíbeních pro zbožný život, nikoliv ve změně lidské podstaty. (2 Pt 1,4)
3.6 Synovství
Když se člověk znovuzrodí, vstoupí do Božího království a očekává se od něho, že se stane Božím synem, rovnocenným svému Otci. Není pouze omilostněným hříšníkem.[45] Rodí se jako Boží dítě a do Božího synovství musí nejprve dorůst. Toho lze docílit jedině vírou.[46]
„Co naše země potřebuje, jsou muži a ženy, kteří skrze Ježíše Krista dospěli k synovství. Stanou se pro ďábla stejným postrachem, jako by zde žil sám Ježíš, ale ještě stokrát víc. Nevím, jak na tom v téhle oblasti jsi. Možná nejsi ještě ani znovuzrozen, takže nejen nejsi syn, ale nejsi ani Boží dítě. Musíš uvěřit v Ježíše a přijmout ho jako svého Spasitele. To z tebe neudělá syna, ale Boží dítě. Možná žiješ jako mimino už léta, možná teprve několik měsíců. Nikdy tak ale nebudeš moci uchopit poklady, které pro tebe Bůh připravil. Neděsíš satana, ale satan děsí tebe. Skrze víru v Ježíše Krista se však může všechno změnit.“[47]
Toto učení Vincent nachází ve výkladu pasáže Galatským 3,26–4,7, kde rozlišuje dvě řecká slova: „nepios“ a „hyios“. Slovo „nepios“ chápe jako malé dítě, které zatím pouze „leze a žvatlá“ a vztahuje ho na Boží dítě, které ještě nedospělo k synovství. Slovo „hyios“ pak vztahuje na člověka, který dospěl a je zcela podobný svému otci. Tento syn byl otcem zvolen jako dědic a již za života otce má právo převzít dědictví.[48] Křesťan, který dorostl do synovství, je duchovně dospělý, jeho život vykazuje stejné znaky jako život vzkříšeného Ježíše a plně si nárokuje své duchovní dědictví (svá duchovní práva – viz kapitola 5).
Vincent příliš nevysvětluje, kde se tato dvě slova přesně v textu vyskytují. Při četbě řeckého textu ale zjistíme, že jediné užití slova „nepios“ v této pasáži najdeme v prvním verši 4. kapitoly: „Chci říci: Pokud je dědic nezletilý („nepios“), ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho.“ Kontext tohoto verše ale jasně ukazuje, že se toto slovo vztahuje na dobu pod Zákonem, než „Bůh poslal svého Syna, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny („hyios“).“ (Ga 4,4–5) Tato pasáž tedy ve skutečnosti vypovídá přesně o opaku, než se z ní snaží Vincent dokázat – člověk se stává synem („hyios“) hned ve chvíli znovuzrození.
I když Písmo, zdá se, popisuje určitý duchovní vývoj, například děti, mládence, otce (1 J 12,13–14), všichni tito jsou Božími syny. Každý člověk, který se znovuzrodil, přijal Ducha synovství (Ř 8,15) a je tedy skrze víru synem Božím (Ga 3,26). Toto synovství je ovšem přijaté (Ef 2,19; Ga 4,5). Pouze Ježíš je pravým, jednorozeným Synem Božím, který existuje od věků až navěky (J 1,14).
4. Víra
4.1 Boží víra
Vincent v souladu s Písmem učí, že víra je Božím darem a má svůj původ v Bohu. Vyvozuje z toho ovšem tezi, která je společná například všem učitelům hnutí Víry, a to, že Bůh sám má víru a věří. Jedinou pravou vírou je tedy podle Vincenta Boží víra, kterou věří sám Bůh. To, čemu Bůh věří, je jeho slovo:
„Bůh dokonale věří svému slovu a nikdy nepochybuje o tom, že to co vyslovil, se skutečně stane. Boží život pulzuje touto dokonalou vírou.“[49]
Bůh ovšem nemusí věřit ve své slovo. Božím Slovem je Kristus, Bůh sám, který vše nese a skrze něhož a pro něhož bylo vše stvořeno. Není nikdo vyšší než Bůh v koho by Bůh musel věřit a v jehož slovo by doufal a spoléhal na ně. On sám svým slovem tvoří a mění realitu a sám nad svým slovem bdí a aktivně ho uskutečňuje (Jer 1,12).
Toto učení Vincent (podobně, jako někteří jiní charismatici) podkládá veršem, kde Ježíš své učedníky nabádá: „Mějte víru Boží.“ (Mk 11,22).[50] Zřejmě netuší, že zde řecká gramatika zde používá tzv. „genitivní konstrukci“ ve tvaru „pistin theu“, která v daném kontextu znamená „víru v Boha“. Je to podobné, jako kdybychom na základě verše „bázeň před Bohem“ (Ř 3,18) spekulovali o tom, že Bůh sám má Boží bázeň, protože i zde je použito genitivní konstrukce „fobos theu“ – doslova přeloženo „bázeň Boží“. Bůh se ovšem nebojí sám sebe ani sám v sebe nevěří.
4.2 Jak získat víru
Prvním praktickým krokem pro přijímání víry je hovořit a myslet pozitivně:
„Nepotřebujete nic víc, než se poddat a otevřít ústa. Bůh vám vyvrtá každou negativní věc, kterou říkáte či kterou si myslíte, až vám nakonec z mysli i ze slovníku zmizí veškeré negativní postoje či slova. Nikdy neříkejte: „Nejsem k ničemu! Nikdy se mi to nepodaří. Tady se to nikdy nezmění… Rozhodněte se, že nebudete vyznávat negativní nevěru, kterou se vás snaží sytit ďábel. Jakmile vám Bůh vyvrtá z úst vše negativní, může vás naplnit pozitivní Boží pravdou. Ta se pak stane zlatou vírou ve vašich ústech.“[51]
Prostředkem k získání Boží víry je podle Vincenta Boží život, který se do věřícího vlévá skrze Boží slovo. Pojem Boží život je zde třeba chápat ve světle učení o nové přirozenosti. Jedná se o život, kdy člověk, myslí, mluví a věří jako Bůh.[52] Zdrojem této víry je slyšení Božího slova v Písmu, skrze proroky a prorocký dar nebo skrze svého Ducha v našich srdcích.[53]
4.3 Jak působí víra
Vincent v souladu s křesťanskou metafyzikou správně učí, že na věčnosti jsou všechny události a věci minulé, současné i budoucí „neustále přítomné“, ovšem s vlastní invencí, že víra věřícího uschopňuje vstoupit do věčnosti, chopit se zde čehokoli minulého, přítomného, či budoucího, a uvést to zde na zemi ve skutečnost.[54] Tento princip ilustruje na Abrahamově příkladu:
„Abraham jakožto člověk ducha vstoupil do věčnosti dva tisíce let před tím, než byl Ježíš ukřižován. Jakmile vstoupil do věčnosti, vstoupil do věčné říše, v níž kříž již je. Přijal moc kříže, byl obmyt Ježíšovou krví a měl společenství s Ježíšem v postavě Melchisedecha, velekněze Nové smlouvy, který mu dal chléb a víno. Od té chvíle měl ničím neomezený vztah s Bohem – vztah, který odpovídá Nové smlouvě. Když měl obecenství s Melchisedechem, setkal se s Bohem tváří v tvář a stal se jeho přítelem. Už nebylo třeba žádného obětního zvířete; dokonalý Beránek již vykonal své dokonalé dílo.“[55]
To ovšem neodpovídá Písmu. Předně, oběť za hříchy byla institucionalizovaná až v Mojžíšově Zákoně, který byl vydán až po čtyřista třiceti letech po slibu danému Abrahamovi (Ga 3,17). Pro Abrahama, Lota i všechny věřící té doby platila ustanovení daná Noemu a jeho potomstvu. Pravdou ovšem je, že obětní praxe byla známá i před Mojžíšem (Gn 8,20) ale nikde nenalezneme její detailní popis a vysvětlení. Pokud budeme zápalnou oběť, praktikovanou Noem i Abrahamem, považovat za oběť za hřích, k čemuž existuje dost dobrý důvod (Lv 1,9), musíme ovšem konstatovat, že tuto oběť Abraham Bohu přinesl i po jeho setkání s Melchisedechem. Dokumentuje to i známý příběh Izáka a Abrahama na hoře Mória. Zde poté, co měl být obětován Izák, sám Hospodin poskytl Abrahamovi beránka k oběti zápalné, která byla později kvalifikována jako oběť za hřích a byla dokonce předobrazem Kristovy oběti za hřích celého lidstva.
Vincent dále víru dělí na tři úrovně, skrze které se má věřící postupně propracovat. První, „defenzivní víra“, stačí pouze k ubránění se útokům ďábla.[56] Druhá úroveň je „víra, jejíž modlitba je vyslyšena.“ Na této úrovni věřící dokáží „podle práva a spravedlnosti vymodlit vše, co potřebujete, abyste mohli naplnit potřeby svého přítele. (viz Lukáš 11,5–8)“[57] Třetí úrovní je „bojující víra“, při které se věřící již aktivně účastní duchovního boje a soudních pří s ďáblem před Božím trůnem. (Tato oblast bude podrobněji rozebrána v pojednání o právu na odškodnění a náhradu.)[58]
Vincent také učí, že když věřícího začne plnit Boží víra, je lépe ji „bezhlavě následovat“ i za cenu různých neúspěchů, než aby ji věřící opatrností, strachem, či nějakým náznakem nevěry opět neudusil. Tak se bude moci dále a dále rozmáhat, až věřící nezažije žádný neúspěch.[59]
Avšak víra, která opravdu pochází od Boha, je nadpřirozeně pevná (Žd 11,27). Věřící se nemusí bát jí nechat projít zkouškou, tak se konec konců prokazuje i její pravost (1Pt 1,6–7). Nemusí spěchat (Iz 28,16).
4.4 Nevěra
Jedinou překážkou pro víru může být nevěra.[60] Ta může být buď pouhým nedostatkem víry, na který se Bůh nehněvá a který lze snadno odstranit, nebo „démonickou nevěrou“.[61] Bůh nevěru ze srdce nenávidí, protože kde se vyskytne, tam nezbývá žádný prostor pro jeho ducha víry.[62] Hlavním zdrojem nevěry mají být náboženské systémy a racionální myšlení.
„Těmto dvěma hlavním proudům nevěry vévodí dvě významné démonické mocnosti. První je kníže falešného náboženství. Je znám jako kníže perský a je zdrojem a kořenem každého falešného náboženství a nelegitimních průniků do duchovního světa (jako je New Age, spiritismus, či jiné formy okultismu. … Druhým duchem je kníže Řeků. Jde o nečistého ducha, který pohání přirozenou logiku a rozum sekulární mysli.“[63]
Mezi zdroje nevěry z oblasti náboženství řadí Vincent i současné denominace:
„Podobně i katolická církev a církve luterské, baptistické, evangelikální a letniční produkovaly náboženskou slepotu. Všude tam, kde je zákon a zákonictví, nastupuje tento duch a začne ovládat náboženskou aktivitu i celá obecenství. Ďábel tímto závojem zahalí vše, takže z křesťanství se stává dodržování pravidel a nařízení. Už to není mocné evangelium, které přináší svobodu a zmocnění.“[64]
Ježíš však nevěru nikdy nevymítal (na rozdíl od zlých duchů, se kterými se setkával), ale člověka za ni káral. Písmo nevěru jmenuje mezi hříchy (Zj 21,8), které jsou jinde označeny jako skutky těla (Ga 5,19–21). Nevěra není v Písmu popsána jako démonická záležitost. Jejím zdrojem nejsou náboženské systémy a rozum, ale převrácené lidské srdce, na které ovšem mohou všechny tyto věci působit.
5. Práva věřícího
Vincent se ve svém učení zaměřuje na uplatnění práv věřícího, které se mu nabízejí na základě jeho synovství, do kterého křesťan – podle něho – dorostl. Celkem rozlišuje čtyři okruhy:
5.1 Právo na vyslyšení modliteb
Věřící se podle Vincenta může modlit dvěma způsoby: buď jako prosebník, nebo jako syn. Jestliže věřící přistupuje k Bohu jako syn, má na okamžitou Boží odpověď „právo“ – Bůh „prostě musí přerušit všechno, co dělá, a odpovědět.“[65] Věřící v takovém případě nepřichází k Bohu s prosbou, ale jen si nárokuje odpověď. Když ji přesto ihned neobdrží, je na vině ďábel, který proti modlitbě věřícího vznáší před Bohem námitky, které je třeba nejprve „spravedlivě“ vyvrátit. Věřící proto musí dovolit Bohu, aby ho naučil modlit se strategicky tak, aby ďábel nemohl vznést žádné oprávněné námitky.[66]
Strategičnost modlitby spočívá v tom, že věřící již předem na své straně vyřeší všechny potenciální důvody, které by mohly bránit vynesení rozsudku,[67] a v modlitbě pak správně formuluje právní zdůvodnění svého požadavku.[68]
Představa Boha, který „musí“ odpovědět tehdy, když zvolíme správnou strategii, není představou, kterou poskytuje Bible. Bůh sám mluví tehdy, když On chce a nelze ho k tomu nijak přinutit. Rozhodne-li se mlčet, má k tomu jistě dobrý důvod, a kdyby člověk použil tu sebelepší techniku, člověku přistupujícímu k Bohu s postojem, že Bůh „musí“ promluvit, to nebude nic platné. Písmo nám ovšem dává podmínky pro to, aby Bůh naše modlitby vyslýchal. Sem patří zůstávání v Kristu a zůstávání v jeho slovu (J 15,7), nikoli správná forma prosby, respektive žádosti. Překážkou vyslyšení modliteb není tedy špatně zvolená strategie, či ďábel, ale často vášně a přátelství se světem (Jk 4,3–4).
5.2 Právo vlastnit svět
Dalším právem Božích synů je vlastnit celý svět i s jeho bohatstvím. Satan tento svět stále drží ve své moci, ale od okamžiku kříže již ne jako oprávněný majitel, ale jako zloděj. Je proto třeba proti němu agresivně vystupovat a ďábla o majetek připravit. Toto právo má vycházet ze zaslíbení daného Abrahamovi, které se dnes vztahuje na církev:
„Bůh hledá lidi, kteří budou jako o své dědictví žádat o celé národy. … My jsme símě Abrahamovo – to znamená, že nám všechno náleží. Tento svět nepatří satanovi. On byl knížetem tohoto světa až do kříže; na kříži byl ale odsouzen a o všechno přišel. … Tohoto dědictví se ujímáme vírou. V těchto věcech musíme být agresivní. Je čas, abychom ďábla o jeho prostředky připravili a abychom je nasměrovali tam, kde budou využity správně.“[69]
Písmo, nás však učí, že věřící jsou na zemi pouze hosté a přistěhovalci (Žd 11,3), poutníci bez domovského práva, jejichž domov, nebe resp. nová země, je teprve čeká ve formě nebeského Jeruzaléma, kde budou trávit věčnou blaženost. Vlády nad zemí se věřící ujmou až s Kristem po jeho návratu (Zj 2,27–28; 20,4). Naplněním Abrahamova požehnání je v časném věku myšleno ospravedlnění z víry a zaslíbení přijetí Ducha svatého, „aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha (nikoli vlastnictví země) přijali skrze víru” (Ga 3,14). Sám Abraham ze zaslíbené země neobdržel „ani píď“ (Sk 7,8), a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Žd 11, 9–10). Tiší obdrží zemi až v budoucím věku (Mt 5,5) a stará země bude nahrazena zemí novou, nebeskou vlastí (Zj 21,1).
5.3 Právo na uzdravení
Podle Vincenta Ježíš každou nemoc vyřešil na kříži. „V duchovní oblasti je pro všechny dokonalé tělesné uzdravení. Na našem těle se však projeví až tehdy, když ho uchopíme vírou. Do stvořené existence vstoupilo skrze Boží slovo; fyzicky se projeví skrze jednání lidské víry.“[70]
Stejně jako u učitelů hnutí Víry i u Vincenta existují jen dvě příčiny, pro které uzdravení nepřichází. Je to setrvávání v hříchu, který nemoc způsobuje, a nevěra: „Někdy lidé nemohou být uzdraveni, dokud se nevypořádají s hříchem, který jejich nemoc způsobil. Bible zná jediný důvod nevyslyšené modlitby: nevěru. My víru nemůžeme stvořit; těm, kdo jsou připraveni ji použít, ji ale Bůh dá.“[71]
Když člověk své uzdravení vírou uchopí, je zdráv. Může se mu však stát, že potrvá nějaký čas, než se jeho zdraví projeví i fyzicky. Dokonce se může stát, že zemře dříve, než se tak stane. V tomto případě umírá jako hrdina víry a odměnu sklidí na věčnosti.[72] Sám Vincent přijal uzdravení, ale ještě pět let se potýkal na hranici života a smrti s příznaky své nemoci.[73]
Bible sama však nedává věřícím nikde jednoznačný návod ani žádné univerzální zaslíbení, které by věřícího za všech okolností opravňovalo být uzdraven. Ano, lidé prožívají uzdravení, jiní však uzdraveni nejsou. Epafras byl nemocen na smrt a byl uzdraven jen z Boží milosti (Fp 2,27), Trofima Pavel zanechal nemocného v Milétu (2Tm 4,20) a Timoteovi pro jeho časté nemoci dokonce doporučuje lék (1Tm 5,23). Sám Pavel byl v Galacii nemocen (Ga 5,13). Uzdravení proto v žádném případě není automatickou součástí spasení, ale svrchovanou Boží milostí, tedy něčím, nač člověk nemá žádný právní nárok. I tělo křesťana hyne (2K 4,16), spěje k smrti (2K 5,4), je ponížené (Fp 3,21), porušitelné, slabé a nesličné (1K 15,42–44) a nakonec zemře, protože člověk zhřešil (Ř 8,10). Tato smrt je doprovázena změnami, které se na těle projevují jako nemoci, kterých nikdo není zcela prost. (Kaz 12,1–5)
5.4 Právo na odškodnění a náhradu
Také toto právo je uplatňováno před Božím nebeským soudem proti ďáblu, který je „zloděj a lupič“ a kdykoli mu to Bůh dovolí, věřícího okrade (o spolupracovníky, finance …).[74] Jako sazebník odškodnění a náhrad slouží Vincentovi pasáže z Mojžíšova zákoníku a Přísloví, které se týkají krádeží.[75] Potvrzení své konstrukce vidí Vincent v tom, že Jakub říká, že ze zkoušek se máme radovat, protože známe jejich pozadí a principy.[76] V nárokování náhrady má být věřící velice důsledný. Pak si satan rozmyslí na něj útočit, protože to pro něj bude příliš nákladné. Pokud by si věřící toto právo nenárokoval, satan by na něj s radostí beztrestně útočil a udělal by mu ze života peklo.
„Jakmile satan pozná, že se touto zásadou začínáte řídit, celý jeho postoj k vám se mění. Už se mu nevyplatí vás okrádat. Jakmile ho přinutíte platit náhradu, podstatně omezí útoky na váš život. Satan si řekne: „Toho člověka se již nedotknu – to by mě stálo příliš!“ [77]
K důslednosti je třeba přidat i vytrvalost, protože soudní stání musí trvat nějaký čas. Ďábel umí využít nejrůznější oddalovací taktiky, aby věřícího otrávil a aby co nejvíce oddálil to, co je nevyhnutelné. Bůh ale musí „ve všem jednat podle práva … Proto ďáblu dovoluje, aby před nebeský soud předložil všechny svoje zpochybňující a lživé argumenty.“[78] Satan má navíc právo prozkoušet víru věřícího. Pokud zde věřící neobstojí, ztrácí veškerou moc a satan vítězí. Pokud však věřící obstojí, nejenže mu musí satan vzniklou škodu uhradit, ale také se stává vůči věřícímu bezmocný.[79]
Vincent zde zastává jakousi zvláštní formu zákonictví. Křesťan zde není nezaslouženě Bohem obdarováván „milostí za milostí“. Zdá se, že má na vše nárok, ale dostane to jen tehdy, pokud si to na základě Starého Zákona vymůže na satanu. Ovšem zákon, ze kterého Vincent vychází, byl vydán na základě uzavření smlouvy a platil mezi těmi, kteří ji uzavřeli. Satan, který je „bezzákonný“, žádnou smlouvu s Bohem ani s lidmi neuzavřel. Navíc tento princip Zákona byl překonán Zákonem Novým, který již nevede k vyžadování odškodnění či náhrady, ale vede k životu z milosti.
6. Boží království
Vincent přijal učení o Božím království v jednom z přelomových okamžiků své služby, a to se pak stalo klíčem pro mnoho dalších oblastí jeho věrouky. Když vyučuje o Božím království, vyhraňuje se vůči tomu, jak ho z jeho pohledu chápe většina církve:
„Církev celá staletí věřila, že dokud Ježíš Kristus fyzicky nepřijde, s Božím královstvím nemůže nijak počítat. Ďábel nabýval stále více na síle. Církev byla naopak slabší a slabší. Ďábel měl v plánu podmanit si celou zemi. A těsně předtím, než zvítězil a zničil všechno, podnikl Ježíš záchrannou akci, aby zachránil církev, která byla právě před rozpadem. Tomu církev věří posledních dvě stě let.“[80]
Podle Vincenta naopak s Božím královstvím již zde na zemi počítat musíme. A to jak v duchovní, tak ve fyzické podobě, která se projeví duchovní slávou, jejíž předlohou se stalo Davidovo a poté i počátek Šalomounova království. Sláva tohoto království bude završena Kristovým druhým příchodem:
„Toto pozemské království, které začalo Davidovou vládou a pokračovalo v prvních letech vlády Šalomounovy, bylo stínem Království, které mělo teprve přijít. Tento stín nám poskytuje určité fyzické měřítko, jímž můžeme poměřovat slávu duchovního Království, které se Bůh chystá ustavit … než se Kristus vrátí a završí tuto slávu svým druhým příchodem.“[81]
Boží království Vincent definuje jako prostředí, kde se dokonale naplňuje Otcova vůle.[82] Království se vždy vykazuje mocí a zázraky a není-li jimi služba doprovázena, nejedná se o službu Království.
„Matouš i Lukáš kladou důraz na to, že nemůžete kázat evangelium, aniž byste uzdravovali nemocné a vyháněli démony. Je to právě schopnost dělat tyto věci, která je důkazem, že je to evangelium království. V Novém zákoně nebyla jediná církev, která by nebyla založena na zázracích, divech a vyhánění démonů. Dovolte mi tedy, abych vám jasně řekl: Pokud Bůh nemůže dělat skrze vás divy a zázraky, pokud Bůh nemůže skrze vás vyhánět démony, nekážete evangelium Království.“[83]
Důležitost zaměření se na Boží království Vincent ilustruje na Ježíšově životě, když vykládá, že ustanovení Království věnoval Ježíš téměř celých tři a půl roku své pozemské služby, zatímco spásnému dílu věnoval jen několik málo hodin.[84] Ježíš sám měl Království přikládat větší důležitost, než celé své službě na zemi.[85]
Království je tak mocné, že neexistuje nic, co by ho dokázalo zastavit. „Jestliže se soustředíme na to, abychom přinesli Království, Království zničí všechno, co mu bude stát v cestě.“[86] Satan do něj nemá žádný přístup. „Každý, kdo je v Království a koná dokonale Boží vůli, nemůže být napadnut ďáblem.“ Nepodaří-li se satanu dostat člověka z Království ven, nemůže se ho dotknout.[87]
Moc a sláva Království není pouze duchovní, ale i fyzická. V Království je vždy dostatek finančních zdrojů.[88] Království má moc řešit politické, sociální i ekonomické problémy společnosti[89] a má moc (skrze modlitbu) dokonce odvolávat a dosazovat politiky.[90]
Výskyt Království nespojuje Vincent pouze s novozákonní dobou, ale vidí ho napříč celými dějinami. Království se ve své dokonalé podobě vyskytovalo již v zahradě Eden před pádem člověka.[91] První skupinou lidí, kterým byla dána příležitost pádem zničené Boží království na zemi obnovit, byl Izraelský národ. Izraelci však tuto příležitost propásli, když nedodrželi svůj slib, že budou Boha ve všem poslouchat.[92] Přesto se našlo několik jednotlivců, kteří do Království vírou vstoupili již v době Starého zákona, jako třeba Abraham nebo David.[93]
Celé období Nového zákona se točí kolem ustanovení a rozmachu Božího království na zemi: v osobních životech lidí, v jejich rodinách, ve sborech i celé církvi a skrze ni v celé společnosti.[94] Příchod Království se odehrává ve čtyřech fázích, přičemž se všechny v dnešní době vyskytují na zemi současně.[95]
6.1 První fáze Království
První fáze spočívá v pouhém vyhlašování příchodu Království bez činění zázraků a znamení, aniž by do něj člověk vstoupil. Taková služba obvykle skončí porážkou a zklamáním. Jako typický příklad uvádí Vincent službu Jana Křtitele. Podotýká však, že podobným způsobem dodnes žije mnoho křesťanů.[96]
6.2 Druhá fáze Království
Ve druhé fázi je vyhlašování Božího království doprovázeného znameními a zázraky. Moc Království je zde omezena pouze na oblast země, není pro boj v duchovní dimenzi. Jako příklad uvádí Vincent Ježíšovu službu na zemi před ukřižováním a vzkříšením. I v této fázi žije dnes mnoho věřících.[97]
6.3 Třetí fáze Království
Třetí fáze Království přináší moc k boji v duchovní dimenzi, k vyhnání démonů, kteří vládnou nad konkrétními oblastmi. Tím je společnost osvobozena z jejich područí a může se v ní vysokou rychlostí rozvinout Království. Do této fáze vstoupil Ježíš, když vyšel z hrobu jako člověk nové genealogie, jako Pán z nebe. Ježíš své učedníky o této fázi království vyučoval čtyřicet dní po svém vzkříšení, a to po letnicích přineslo ovoce v podobě mnoha obrácených lidí. I zde zůstává ještě jedna bariéra, která rozvoj Království omezuje, to spoutanost věřících tradicemi. Do této fáze Království doposud vstoupilo jen málo věřících. Proto je svět z velké části stále ovládán satanem.[98]
6.4 Čtvrtá fáze Království
Poslední, čtvrtá, fáze Království spočívá v odvržení všech lidských omezení, jako jsou tradice, denominace, kulturní předsudky a podobně.[99]
Při sledování Vincentova konceptu zde zřetelně vystupuje, že Boží království začíná být uplatňováno na lidskou společnost na daném území a nakonec v globálním měřítku. Žil-li Adam v „Království“ a měl-li moc vládnout na Zemi, pak se tato vláda nyní uplatňuje nejprve na daném, lokálním území, ve společnosti, až nakonec v globálním měřítku, zrušením všech omezujících faktorů, které by tomu měly bránit, jako jsou autonomní samosprávné celky. Jako stoupencům Království nyní, i Vincentovi, jak bude uvedeno později, vadí denominace, které zřejmě brání sjednocení církve a uplatnění jejího globálního vlivu na společnost.
6.5 Království v reflexi evangelikální a letniční teologie
Vincentovo pojetí Božího království je ovšem Písmu cizí. Nikde v něm nenajdeme dělení na různé fáze či stupně Království a už vůbec ne snahu o ustavení fyzické podoby Království. Jak uvádí stanovisko Assemblies of God:
„Boží království (Boží pravidlo v našem životě) se v nás prokazuje skrze „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“ (Římanům 14,17)… Učedníci, kteří nechápali Kristovo dílo, již do počátku směřovali k fyzickému ustanovení království (Sk 1,6 atd.), Ježíš je však vedl k duchovnímu významu království. Farizeům řekl, že: „království Boží je mezi [entos, „uvnitř“, „uprostřed“, nebo „mezi“] vámi "(Lukáš 17:21). Ačkoliv má církev silný ozdravný účinek na svět, ke konečné obnově nedojde před druhým příchodem. Boží království a království tohoto světa existují v současnosti vedle sebe. Tato království ovšem nemohou být jedna a tatáž, dokud se Kristus nevrátí a z království tohoto světa se nestane „království našeho Pána a jeho Mesiáše“ (Zjevení 11:15). Boží království může fungovat v rámci současných politických systémů, ale nemůže s nimi být ztotožněno. Věřící nesou evangelium království do světa, aby si jednotlivci mohli dobrovolně zvolit panství Ježíše Krista.“[100]
Rovněž Lausánnské vyznání víry, ke kterému se hlásí i většina letničních a charismatiků, uvádí:
„Také si připomínáme jeho varování, že přijdou falešní kristové a falešní proroci jako předchůdci konečného antikrista. Proto jako pyšný, sebevědomý sen, odmítáme představu, že by člověk byl schopen vybudovat ideální poměry na zemi. Naše křesťanská jistota spočívá v tom, že Bůh dokončí své království, a my tento den vyhlížíme s velkým očekáváním; vyhlížíme nové nebe a novou zemi, kde bude spravedlnost a kde bude Bůh panovat navěky.“[101]
V roce 1995 vydalo nakladatelství Křesťanský život knihu amerického letničního teologa Johna Stetze, který si vzal na mušku doktrínu Království nyní:
„Království nyní… věří, že člověk byl stvořen, aby byl bohem této země, a že tuto vládu ztratil ve prospěch satana, který se stal bohem místo něj. Úkolem osvícených křesťanů tedy je, aby mu tuto vládu vzali zpět a opět začali fungovat jako bohové tohoto světa.“[102]
Rovněž současný superintendent Assemblies of God v USA, Dr. Wood, před touto doktrínou varuje:
„Proti učení Království nyní se musíme velmi energicky postavit… jinak církev upadne do smrtelného omylu. Takový omyl povede k odpadnutí od Krista a způsobí, že věřící bude rozčarován, když zjistí, že je konec konců smrtelnou bytostí, která nemá žádnou vládu a není „malým bohem“. Obecnou hrozbou Království nyní je to, že Kristus je snižován a člověk povyšován. Důraz na tuto skutečnost je společný všem kultům.“[103]
Ačkoliv Vincent pojem „malý Bůh“ nepoužívá, jeho učení se v principu s učením Království nyní shoduje.
7. Autorita
Vincent je přesvědčen, že „ďáblovy skutky může Bůh právoplatně zmařit jen tehdy, když jeho moc působí skrze člověka.“[104] Vzorem ve vydatnosti je Kristus, který, jak již bylo uvedeno, skrze vydanost dozrál do podoby Syna, a u něhož Boží moc působila výhradně skrze jeho lidství. Stejně jako pro stoupence hnutí Pozdního deště, Království nyní, hnutí Víry a mnoha dalších charismatických uskupení, i pro Vincenta se společenství vydaných lidí, církev, stává analogicky Božím Synem, Kristem. Díky své neortodoxní christologii tak Vincent dokonce rozeznává dva Kristy, toho prvního, Ježíše, který není tak mocný, a toho nového, mocnějšího, kterým je církev:
„To je Kristovo tělo. Je to zástup lidí, kteří se dali Bohu k dispozici. Možnosti tohoto nového Krista jsou mnohem větší, než Krista, kterého jsme viděli v osobě Ježíše.“[105]
Dále uvádí sedm stupňů autority, které jsou seřazeny sestupně a každá z nich (kromě té první) musí být podřízena všem předchozím:
7.1 Boží vládní autorita
Jde, podle Vincenta, o autoritu Boží přítomnosti. Ta je svrchovaná, nezávislá, konečná a nejvyšší ze všech. Všechny ostatní autority jí jsou podřízeny.[106] Vincent tedy jako nejvyšší autoritu nestaví psané Boží slovo, Bibli, ale poznání Boha prostřednictvím prožitku jeho přítomnosti. Při prožitku Boží přítomnosti věřící poznává Boha jako despotického vládce a milujícího otce zároveň.[107]
7.2 Autorita Božího slova
Božím slovem ovšem Vincent nemyslí pouze přímo psané slovo, Bibli (i když univerzální pokyny napsané v Bibli nezavrhuje).[108] Míní spíše zjevení při četbě Bible[109] a rovněž proroctví.[110]
7.3 Autorita svědomí očištěného Božím slovem
Jde o aplikaci pravdy Božího slova na svědomí skrze Ducha svatého. „Naše svědomí je spolehlivé až tehdy, když je vyškoleno Božím slovem.“[111]
7.4 Delegovaná autorita
Jedná se o autoritu zaměřenou na určitou oblast, která je spjata s odpovědností. Nejvyšší z těchto autorit je Ježíš, který byl Otcem delegován jako autorita církve. Ježíš deleguje jednotlivé věřící, kteří opět mohou delegovat ostatní.[112] Všimněme si, že zde vzniká paradox, kdy je autorita Ježíše, jakožto Boha a hlavy církve, postavena níže než předchozí tři stupně.
7.5 Smluvně ustanovená autorita
Vzniká tam, kde je uzavřena nějaká smlouva. V praxi tento druh autority vzniká například uzavřením smlouvy s Bohem. Na základě této smlouvy pak má věřící právo si nárokovat všechny Boží poklady. Získává tím rovněž autoritu „ďáblovi všechno vzít, zničit jeho skutky a svýma nohama ho pošlapat“.[113] Tento stupeň autority je výchozím pro učení o odškodění a náhradě.[114]
7.6 Úcta k rodičům
Nejedná se zde především o úctu k fyzickým rodičům, kterou přikazuje Písmo, ale hlavně o úctu k „duchovním rodičům“, které Vincent ztotožňuje s pastory a staršími a samozřejmě s apoštoly a proroky. Nezanedbatelnou součástí projevu úcty je i finanční podpora. Nerespektování autority přináší prokletí a je považováno za Bohu odporné revolucionářství.[115]
7.7 Funkční autorita
Jedná se o autoritu darů, nebo funkce. Takovýmto darem je například prorok. Protože autorita daru je poddána autoritě instituční, pak pokud by prorok obdržel slovo od Hospodina, musí na příkaz sborových autorit umlknout. Jak nekompromisně uvádí Vincent: „Můžeš být nejmocnější prorok na světě, ale když přijdeš do sboru a vedoucí ti tam řeknou: „Prosíme, nemluv tady!“, pak tam nebudeš mluvit.“[116]
Vincentova autorita je podle jeho vlastních slov despotická, hierarchická a vychází de facto z absolutního podrobení se nejen Bohu, ale i jím delegovanému člověku. Tato „vážnost a tvrdost“ autority je vyvážena zjevením otcovství (jak Božího, tak lidského), takže se jí věřící podrobuje dobrovolně a s radostí.[117] Ačkoliv zde Písmo nikde nečiní rovnítko, duchovní otcové jsou podle Vincenta zároveň církevními autoritami (ačkoliv matkou apoštola Pavla byla „obyčejná žena.“ Ř 16,13). Tyto „duchovní otce“ máme ctít, zejm. je finančně zabezpečovat, a to bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíme nebo ne.
8. Církev
8.1 Smluvní společenství
Posláním církve je dle Vincenta násilně ničit ďáblovo království a na takto získaném místě ustanovovat království Boží.[118] Při tomto boji má církev sklidit mohutnou úrodu,[119] přičemž to nejkrásnější ovoce jsou spasení lidé.[120] Nestačí ovšem pouze úrodu sklidit. Je také zapotřebí ustanovit vládu.[121] S církví, která se tomuto poslání naplno nevěnuje, není Bůh spokojen, i kdyby to byla církev živá: „Ale kolik z vás ví, že Bůh nejásá nad živou církví, která se nachází uprostřed démony ovládaného města. To není pro Boha to nejlepší řešení.“[122]
Vezmeme-li Vincentova slova vážně, pak církev ve Filadelfii, která měla nepatrnou moc (Zj 3,8) nebo církev v Pergamu, v městě, kde byl dokonce trůn satanův, a která byla pronásledovaná světem (Zj 2,12–13) by ve Vincentových očích, na rozdíl od Kristova uznání, zřejmě neobstála.
Země je podle Vincenta ovládána satanem a jeho služebníky, kteří se po dobrém nehodlají vzdát. Jejich království se nachází tam, kde ještě nebylo nastoleno království Boží, což je dnes stále ještě téměř všude. „Všechna světová města, téměř bez výjimky, jsou pevnosti satanova království a musí být dobyta.“[123] Tato území musí být satanovi odňata násilím.[124] V souladu se zaměřením církve vykládá Vincent i roli Ducha svatého: „Jeho primárním cílem je, aby v tobě a skrze tebe mocně válčil. Posláním Ducha svatého je válka!“[125] Také Ježíšovo kněžství, které nyní na zemi zastávají jeho učedníci, je válečným kněžstvím.[126]
Aby byla církev schopna plnit svůj válečný úkol, potřebuje zvolit správnou strategii. Jejím základem je uspořádání do takzvaných „smluvních společenství“. Vincent tento pojem osvětluje na válečné skupině Starého Zákona, kdy Abraham se skupinou oddaných služebníků porazil nepřátelské krále, kterým místní králové nebyli schopni odolat, a osvobodil Lota. Místní králové v tomto obraze představují vedoucí současných církví, nepřátelští králové démony, kteří vládnou tomuto světu, a Abramova skupina smluvní společenství.[127]
Ačkoliv Vincent nevybízí přímo k fyzickému násilí, mnohokrát se v historii stalo, že církev vzala verše o násilí Božího království a jeho fyzické podobě, spolu s obrazy o vojácích a armádě doslova a neposlušná města si podrobila násilím. Ať už šlo o křižácké výpravy nebo například válečná tažení proti anabaptistům. Nesmíme proto ztratit ze zřetele, že jako vojáci Krista bojujeme na straně duchovního království a naší výhrou jsou spasené lidské duše. Nebojujeme na straně fyzického království a nedobýváme území ani města.
8.2 Úloha struktury
V Království jsou klíčovými hodnotami vůdcovství a otcovství.[128] Vincent učí, že bez jejich správného uspořádání nemůže působit Boží moc a dokládá to na základě výkladu knihy Soudců i dalších starozákonních příběhů, například Gedeona a Davida, kde Boží vítězství prý způsobil dosažený řád:
„Bůh na tento řád ve vedení vylil své pomazání. Zde se nejedná jen o jeden z mnoha pěkných a možných způsobů vedení církve, toto je naprosto zásadní! … Bůh má s církví nesmírně veliký záměr. Církev se potřebuje dostat do správného řádu ve vedení proto, aby mohla přijít Boží moc.“[129]
Ovšem při čtení těchto příběhů vidíme, že to nebyla žádná struktura, která Gedeona nebo Davida vedla k vítězství, ale jejich doufání v Hospodina. Struktura zde byla pouze formou, kterou si Bůh použil. David navíc vítězil již v dobách, kdy vládl odpadlý král Saul, nikoliv on sám a Gedeon vyhrál bitvu s naprostou hrstkou vojska. Nemohl tak spoléhat ani na počet, ani na sílu a už vůbec ne na strukturu. Nikdo z nich nebyl vůdcem na vrcholu teokratické pyramidy. Oddanost Gedeonových i Davidových vojáků byla spíše otázkou vztahu, než řádu ve vedení. Bůh nevylévá své požehnání na struktury, ale na otevřená lidská srdce.
8.3 Otcovství jako vůdcovství
Dalším Vincentovým eklesiologickým výkladem, i když ne zdaleka originálním, je nauka, že základní principy otcovství a vlády jsou ve všech oblastech Království shodné. Proto na uspořádání církve vztahuje principy ze svého vyučování o rodině.[130] Smluvní společenství je podle něho vedeno otcovským vůdcem, kterého k tomuto úkolu delegoval Ježíš. Ačkoliv Vincent nezachází formálně tak daleko, aby upřel Kristu privilegium být hlavou církve, hlavou společenství nazývá jeho pastora.
Vůdce je podle něho podporován staršími: „V místní církvi je hlavou vedoucí nebo pastor … a ostatní vedoucí nebo starší jsou rameny. Starší jsou součástí vlády, ale nejsou hlavou.“[131] Vláda je tedy vykonávána více vedoucími, ale vůdce je vždy jen jeden. Vedoucí pak není „primus inter pares“, první mezi rovnými, ale svojí autoritou převyšuje ostatní starší, kteří se stávají jeho pomocníky. Bůh tomuto vůdci dává vizi, kterou má předávat ostatním vedoucím, a společně s nimi ji naplňovat.[132] Úkolem ostatních vedoucích, společně se zbytkem společenství, je zcela se vůdci a naplňování jeho (tedy Boží) vize vydat. „Boží Duch může i skrze nás promlouvat tak, jak promlouval skrz Amasaje. Můžeme přijít k vůdci a říct mu: „Jsem tvůj, chci ti sloužit, chci ti pomáhat vyplnit Boží vizi.“[133]
Vedoucí by si měl být vědom své autority a sloužit v její moci a duchovně se „posadit na trůn“.[134] Ačkoliv Vincent tvrdí, že nemá být diktátorem, ale má své porozumění Boží vizi konzultovat s ostatními, konečné rozhodnutí ovšem nechává vždy na něm.[135] Vůdce, hlavu, je sice možno korigovat, ale pouze tam, kde je to ochoten sám přijmout.[136]
Vincent tak, aniž by to explicitně formuloval, v podstatě zastává římskokatolický princip subsidiarity, spočívající v tom, že vedoucí sám dá svým podřízeným autonomii, ovšem o míře této autonomie rozhoduje jen on sám. A nejen to, ztotožnění autority a otcovství v rodině a v církvi je dalším z příspěvků římskokatolické teologie. Proto jsou kněží nazývání titulem otec a sám nejvyšší pastýř, římský biskup, je nazván Otcem, což je v přímém rozporu s Kristovým příkazem (Mt 23,9). Papež sám je delegovanou autoritou, plně zastupující Krista, a stává se tak hlavou církve. Jeho moc je plná, nejvyšší, bezprostřední, obecná a řádná, což znamená, že je nejvyšší a jedinou plnou a přímou autoritou v církvi.
Spolu s římskokatolickou teologií, která se rovněž snaží uplatnit svůj celospolečenský vliv, se jedná o pozoruhodné podobnosti. Ostatně celý středověk je názornou ukázkou, kam podobné chápání vedlo, pokud se důsledně uplatnilo.
8.4 Jednota
Jednota je jedním z nosných pilířů nejen Vincentovy, ale i celé charismatické teologie. Ačkoliv to nebývá vždy zřejmé, u Vincenta je evidentní, že se jedná o jednotu instituční a organizační, spočívající v podřízenosti vůdci a životu ve smlouvě s ním. „Jestliže dojde k rozdělení, nebudeme nikdy schopni vyplnit vizi,“[137] tvrdí Vincent. Jednota musí panovat nejen mezi vůdcem a vedoucími, ale i mezi většinou společenství, a to na základě současného apoštolského úřadu:
„Osmdesát pastorů se scházelo každé úterý, aby strávili společně ráno na modlitbách. Jezdi na tři dny pryč třikrát do roka, aby trávili čas na modlitbách a hledání vize a zjevení pro celé město. … Dali se dohromady a ti čtyři muži, které všichni viděli jako klíčové muže pomazané od Boha pro vedení celého města, byli uznáni jako apoštolští vedoucí města. Jeden z nich byl pověřen hlavním vedoucím. … Bůh v tomto městě dělá veliké věci. Děje se mnoho zázraků. Divy a zázraky se dějí v mnoha sborech.“[138]
Jednota v jednotlivých společenstvích spočívá v úplném podřízení a odevzdání se vůdci:
„Má-li sbor naplnit Boží záměr, musí být většina lidí stejně nastavena. Odevzdají se vůdci, úplně se mu budou podřizovat. V jejich srdcích se musí ozývat dvojí volání. Nejenže stojí za svým Pánem, ale i za svým vůdcem.“[139]
Nežít v jednotě znamená pozvat do církve ďábla. „Pokud tedy nežijete jako vedoucí církve společně v jednotě, potom zvete ďábla, aby přišel a vnášel do vaší církve hotové peklo.“[140] Naopak tam, kde je jednota, tam se projevuje veliká Boží moc a ďábel zde nemá žádný přístup.[141]
Bude-li silné společenství, bude i osobní služba členů mocná. Jedině církev tvořená silnými, oddanými a poslušnými jedinci, je schopna vést duchovní boj. „Musíme být silní jako jednotlivci, protože ve společenství bude naši sílu omezovat nejslabší člen týmu. Víra společenství je násobkem víry jednotlivců.“[142]
„Když vyšli apoštolé rané církve, provázely je zázraky a znamení, ale nikoli proto, že byli silní jako jednotlivci, nýbrž proto, že za nimi stála církev. Vyšli a jednali jako výraz víry celého Těla. Kdybych měl mocný ukazováček, ale zbytek mého těla by trpěl svalovým ochabnutím, čeho bych mohl dosáhnout? Mohl bych mávat ukazováčkem, ale to by bylo asi tak všechno. Pokud je ale svalnatý prst součástí svalnatého těla, pak může celé tělo konat mocné činy. Neseme společnou odpovědnost za to, že budeme věřit.“[143]
To ovšem není tak úplně pravda. Apoštol Pavel v jednu chvíli stál proti apoštolům v Jeruzalémě a hrozilo nebezpečí, že se církev navrátí pod Mojžíšův Zákon. Nezdálo se, že by v tu chvíli jeho služba přestala být mocná. Pavel bral svoji sílu ze společenství s Kristem, nikoliv ze spojení s Petrem a ostatními sloupy apoštolského sboru v Jeruzalémě (Ga 1 a 2 kapitola). Duchovní jednota v těle Kristově je jistě důležitá a je třeba ji zachovat (Ef 4,3), ovšem církev není naším prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Je to výhradně Boží syn, který po celá tisíciletí – bylo-li potřeba – dodával síly jednotlivcům, kteří nadřadili osobní vztah s ním nad vztahy s lidmi a poslušnost jemu nad poslušnost hierarchizovanému kléru. Pokud by historické osobnosti jako Jeremiáš nebo Izajáš, ale i Hus, Luther nebo Chelčický, ve kterých církev rozeznává proroky, mlčeli jen proto, že jim to přikázali ti, kteří se chlubili, že stojí na místě apoštolů, dodnes bychom byli v lůně římské církve.
Tato společenství však vyvíjí enormní úsilí o zachování jednoty, spočívající v podrobení se vůdci. Vincent staršího, který nesouhlasí s vůdcem, „nectí ho“, nerespektuje jeho „Bohem připravené místo“ a „nepodporuje ho v tomto novém Božím vanutí a ve směru“, nahlíží jako Jebůsejce, s nímž je třeba se, dle Písma, vypořádat:
„Církev začíná růst, začíná být požehnaná. Každý může cítit úžasné Boží vanutí a najednou dojde k explozi. Může to být starší, který s tebou ve skutečnosti nikdy nesouhlasil, nikdy tě nectil ani ti nedal místo ve sboru, které Bůh pro tebe připravil. Ale on je jeden ze silných členů sboru. Všichni jeho příbuzní chodí také do sboru. Jsou hlavními dárci desátků. A pokud se s tím budeme chtít vypořádat, utrpíme značnou finanční ztrátu. On nás nepodporuje v tomto novém Božím vanutí a ve směru, kterým jdeme, ale bylo by příliš bolestivé řešit to teď. A tak toho Jebúsejce necháme být. Pokračujeme dál a právě tehdy, když se chceme posunout dál, to praskne. A teď on má za sebou dvě stě lidí, kteří ho následují, a ty máš za sebou tři sta lidí. Když nakonec dojde k bodu krize, sbor se rozdělí přesně napůl. Kdyby ses s tím vypořádal před pěti roky, bylo by to bolestivé, ale ne tolik jako teď. David řekl: „Podívejte se, nemůžeme ani pomyslet na to, že bychom budovali království, pokud se nevypořádáme s těmito Jebúsejci.“ Může to být osobní. Může se to týkat tradic a učení víry, které si držíme. Může to být nějaká doktrína. Pokud s tím nejednáš, to, co teď necháváš být, se ti vrátí ve větší moci a zničí tě to.“[144]
Vincentovo Království tak má rysy, jak on sám přiznává, despocie a totality, které jsou ovšem vzdáleny principům Božího království, kde je služebníkům zakázáno nechat se titulovat „mistrem“, „otcem“ nebo „vůdcem“ (Mt 23, 8–10 Kral.). Služebníci zde nemají panovat jako vládci (Mk 10,42) ani nad svědomím (1 K 8,10) ani nad vírou člověka (2 K 1,24). V Božím království se Král stal sluhou a umýval nohy svým poddaným, čímž se stal příkladem všem současným „vůdcům“ (J 13,14). U Vincentem popsaného modelu jde, zdá se, o silovou konstrukci člověka, který mocensky využívá svého postavení k tomu, aby se k uplatnění své vize zbavil oponentů.
8.5 Pohled na současné církve
Na současné denominace nahlíží Vincent velmi kriticky. Považuje je za neplodné fíkovníky, které navíc brání svým členům ve vstupu do Království. Vyučuje, že je třeba je proklít, aby se rozpadly, a na jejich místě mohlo povstat Království:
„Celá generace mladých lidí vyrůstala pod fíkovníky svých rodičů. Mohly to být fíkovníky baptistické, letniční, presbyteriánské, luteránské, … atd. Tito mladí lidé mají dost náboženství, které postrádá jakýkoli náboj. Stali se z nich absolutní cynici. Podaří-li se vám dostat je zpod jejich fíkovníků a setkají-li se alespoň jednou s živým Pánem, zcela je to změní. … Starší lidé se sice naučili pod různými křesťanskými fíkovníky všelijak přežívat, my ale musíme tyto fíkovníky proklít – v zájmu mladších pokolení.“[145]
Jestliže je věřící v nich, měl by je opustit a připojit se k živému smluvnímu společenství Království. Pokud tak neučiní, očekává ho podobný osud jako Jonatana, kterého zničila loajalita vůči Saulovi.[146]
9. Učení o satanu a démonech
9.1 Království Zlého
Učení o satanu a démonech prostupuje téměř všemi oblastmi Vincentovy věrouky a hraje v ní nezastupitelnou roli. Vincent nejen učí, že ďábel získal lidstvo i se vším stvořením do svého vlastnictví, ale že stejně jako Bůh deleguje svoji autoritu na člověka:
„Když Adam upadl do pasti nezávislosti, teprve tehdy mohl satan začít budovat svoje království. Jeho oblast aktivity je na zemi. Ale satan musí pracovat skrze člověka, jako svou delegovanou autoritu. Jestliže nenajde člověka, nemůže udržet svoje království. Ale vliv, který přináší tolik lidí do jeho království, je vlivem z duchovní sféry. Proto se musíme naučit jednat s duchovním světem. Satan má hierarchickou strukturu démonů, kteří mu slouží pod jeho vedením. Dva z nich vidíme v knize Daniel.“[147]
9.2 Teritoriální duchové a druhy démonů
Démony můžeme dělit podle jejich pozice v hierarchické struktuře a podle druhu. Čím výše se démon v hierarchické struktuře nachází, tím větší má moc, a tím těžší je ho vyhnat. Stejně jako ostatní apoštolové Nové apoštolské reformace i Vincent je přesvědčen, že celá města jsou ovládána speciálními démony, kteří zabraňují přijít lidem ke Kristu. Například démon, kterého nemohli učedníci vyhnat, byl podle Vincenta „zvláštním druhem démona“, který vládl nad Jeruzalémem.[148] Tyto démony může věřící vyhnat pouze tehdy, když žije život modlitby a půstu.
Mezi další démony patří například duchové nevěry,[149] démoni působící v církvích, jako je duch zákonictví[150] a určitých druhů hříchu.[151] Snad každý druh trápení, jako jsou nemoci, deprese, finanční nouze atd. je způsobován démony.[152]
V Bibli je však řada nectností, resp. hříchů, označena spíše jako skutky těla, než jako projev konkrétních démonů, nesoucích jejich jméno (Ga 5,19–21).
Vincent uvádí mnoho prostředků, které vytvářejí prostor pro působení démonů. Jsou to například hřích,[153] zvolení si své vlastní vůle[154] a samozřejmě neposlušnost autoritám,[155] nebo nejednota,[156] které jsou ve Vincentově teologii obzvlášť nebezpečné.
9.3 Duchovní boj a práva démonů
I přes to, že jsou démoni již odsouzenými bytostmi, jsou jim ve Vincentově učení přisuzována neúměrně veliká práva a moc. Satan má právo nejen zkoušet víru věřícího,[157] ale i obhajovat se u Božího soudu a protahovat tak soudní pře. Dokud nejsou všechny jeho námitky vyřešeny, nemůže Bůh nic udělat.[158] Stejně tak z Vincentova učení o víře, zdá se, vychází démon nevěry jako mocnější, než Boží duch víry.
Velmi výrazná část života křesťana (od osobního života po službu církve) pak spočívá v duchovním boji s ďáblem. Věřící tak jsou spíše zaměřeni na ďábla, než na Boha, a jejich poslání spočívá více v násilném šíření Království, než v pokojném zvěstování dobré zprávy.