Otevřený dopis Ulfu Ekmanovi
Brněnští křestané píší Ulfu Ekmanovi
Příloha k elektronické verzi knihy „Cizí oheň“ kap. „Kenneth Hagin a jeho následníci“
FRANC, A.: Biblická apologetika, Brno, ISBN 9788023931518
Následující příloha je tvořena dopisem vedoucích sboru Apoštolské církve v Brně Ulfu Ekmanovi spolu s dodatkem, který dopis činí otevřeným. Dokumentuje situaci, která vznikla počátkem devadesátých let při misii švédských misionářů Slova života v Brně. Tento dopis byl nejprve odeslán pastorovi Slova života v Uppsale Ulfu Ekmanovi a posléze, když autoři od adresáta neobdrželi v jimi chápaném dostatečném časovém odstupu odpověď, dopis byl učiněn písemným dodatkem otevřeným. Dopis i s dodatkem byl pak například zveřejněn v časopise Život víry pod názvem: „Mlčení jen na jedné straně. Brněnští křesťané píší Ulfu Ekmanovi“ (Život víry, 1993, č. 5, roč. 4, s. 137–138)
__________________________________
Vážení bratři,
dlouho jsem s modlitbou vážil, zda je účelně psát takovýto dopis. Jestliže se k němu, ač nerad, odhodlávám, je to proto, že mám naději ve Vaši otevřenost pro Boží korekci. K nám do Brna se už před lety dostaly různé velice varovné zprávy o „Slovu života“ v Uppsale a později i o důsledcích Vašeho vlivu na církve v dalších zemích. Měli jsme však také možnost vidět některé videokazety z Vašich shromáždění anebo Vašeho vyučování a na nich jsme neshledali kromě určitých zvláštností nic, co by bylo v zásadním rozporu s biblickým učením, tak jak je chápeme my. Není divu, že jsme na otázky našich křesťanů odpovídali poněkud rozpačitě nebo rezervovaně. A není také divu, že jsme každému Božímu služebníku, který přijel sloužit do naší země ať už ze Skandinávie, Evropy nebo ze zámoří, kladli otázky týkající se Vašeho hnutí. Nejpříznivější pro Vás a nejobvyklejší byla odpověď: „Ať jim Bůh požehná, ale já a naše církev s nimi nejsme ochotni spolupracovat.“ Jejich důvody nebudu rozvádět; chci psát o našich konkrétních zkušenostech s Vaší misií ve městě Brně.
Je však třeba, abych nás představil. Jsme jedním ze sborů Apoštolské církve v České republice. Jsme církví letničního typu a cítíme se být součástí celosvětového těla Kristova. V naší republice si přejeme stát v jedné linii s charismatickým hnutím i se všemi církvemi, které si uvědomují svoji spoluzodpovědnost za národ. Náš sbor není velký. Máme asi 180 členů mimo dětí. V Brně navazujeme a udržujeme neformální kontakty s charismatickými sbory i s ostatními denominacemi, které tento kontakt nabízejí anebo o něj stojí, a to v takové míře, jak jen je to možné. Vycházíme z biblického předpokladu vzájemného respektování a úcty (Filip. 2,3). V minulém roce jsme se v Brně ujali příprav Pochodu pro Ježíše, k němuž jsme vyzvali všechny křesťany bez rozdílu příslušnosti. To nemá být výčet naší činnosti, nýbrž doklad toho, oč se v Brně křesťanům společně jedná.
A nyní tedy k jádru věci. Od založení Vaší dceřiné církve „Voda života“ v Praze jsme zaznamenali nejméně tři pokusy založit v Brně sbor podobného typu. S lidmi, kteří měli většinou problémy ve vlastních sborech. Tyto neúspěšné pokusy přinesly vždy jen rozruch v některých obecenstvích a v důsledcích mnohá zraněná srdce.
V létě minulého roku pak v Brně uspořádal několik evangelizací osobně pastor církve „Voda života“ Alexandr Flek. 22. srpna položil zúčastněným otázku, zda se chtějí spokojit s těmi odpadky, které dostávají ve svých církvích. V průběhu večera učinil výzvu, aby ti, kteří se chtějí nechat Bohem používat, povstali. Tento večer kázal také Henry Kashweka, mj. o tom, že nemá cenu evangelizovat a nezaložit přitom sbor. Na závěr shromáždění vyzval A. Flek všechny, kteří povstali, aby jim zanechali i adresu pro další spolupráci. Je evidentní, že zde šlo o vědomý, cílený počátek náboru křesťanů z jiných církví. I když pomineme způsob, který nemá daleko od manipulace, bylo zde Boží slovo přirovnáno k odpadkům, protože v Brně jsou probuzené sbory, kde je kázáno Boží slovo v pravdě, a na uvedeném shromáždění někteří členové těchto sborů byli přítomni. Zřetelný zde byl naprosto přezíravý postoj ke všem jiným církvím. Snad byste v této chvíli chtěli namítnout, že Voda života v Praze je nezávislý sbor a za jednání jeho pastora tedy nejste ochotni nést žádnou odpovědnost. Dost možná. Avšak Vaše návazné evangelizace a vyučování měly pro všechny zřejmou vnější i vnitřní spojitost. Švédský evangelista Bengt Wedemalm byl sice ve vyjadřování mnohem decentnější, když zval na následná vyučování, ale jeho vyhlášení, že „teď tady bude církev“, bylo zcela srozumitelné a jednoznačné. Také návazně pokračující nábor do nově vznikajícího sboru „Slovo života“ způsobem, jak byl prováděn, deklaroval, že v Brně neexistuje novozákonní církev. (Za zmínku ještě stojí, že ze dvou sborů v Brně, které se aktivně podílely na Vašem evangelizačním tažení, jeden přestal existovat a druhý ztratil asi 25 lidí.) Kromě přezíravého postoje k ostatním sborům jsou zde ještě dvě hlediska k úvaze:
Ad 1) posílá nás Boží slovo, abychom získávali své učedníky z Ježíšových učedníků, anebo ze světa, a pak je křtili a učili zachovávat všechno, co nám Pán Ježíš Kristus přikázal (Matouš 28,19)?
Je pro mne relativně snadné tuto otázku položit, protože z našeho sboru přešli pouze dva nebo tři lidé stojící na okraji a těžko mohu být proto v podezření z řevnivého postoje.
Ad 2) Nezajímat se o to, proč znovuzrozený křesťan opouští svůj sbor a přechází do mého sboru, představuje vážnou pastýřskou chybu. Mnohdy to může být tak, že křesťané utíkají od určitého problému ve svém životě nebo ve vztahu ke sboru a jeho autoritám v domnění, že se tohoto problému zbaví. Neuvědomují si, že kořenem takového problému je jejich chybný postoj. Jiní zahořeli ve svém srdci a touží „jít dál“. Domnívají se, že k tomu potřebují ty nejlepší podmínky pro sebe, a také je neustále hledají. Ovšem bez ohledu na jiné a v domnění, že tak hledají Boží blízkost. Pokud se tyto vnitřní problémy Božích dětí neřeší, dříve nebo později vyústí ve vážný osobní konflikt.
Nechci samozřejmě tvrdit, že všichni, kdo v Brně vstoupili do „Slova života“, patří do těchto kategorií. Věřím, že jsou tam mnozí upřímní a vzácní křesťané. Ale vím také, že tam takoví přijati byli a nebyly to ojedinělé případy. Jako jiní služebníci Vašeho hnutí, i Micael Lundin, který vede sbor v Brně a v Kroměříži, často mluví o silném místním sboru. Je to zajisté velice povzbuzující, být „v předvoji“ a patřit mezi „opravdové bojovníky“ a „být v silné církvi“. Obávám se však, že to nutně udělá něco se vztahem člověka k jiným křesťanům. Je to tak snadné, cítit se trošku opravdovějším a důležitějším oproti jiným… Co je ta silná místní církev, o které hovoříte? Evidentně není rozhodujícím kritériem počet členů, protože to v mnoha městech není a zatím ani v Brně. Stejně tak zřejmě nebude kritériem „láska ke všechněm svatým“ (Ef 1,15), protože i ti, kteří do Vámi založeného sboru přešli anebo byli přímo u Vás v Uppsale nebo ve „Vodě života“, ačkoliv se vyjadřují o Vašem hnutí většinou v superlativech a s entusiasmem, ani v jednom případě, pokud vím, nezdůvodnili své nadšení tím, že je tam láska (z čehož ovšem nechci vyvozovat nic jiného, než že to zřejmě není kritériem Vaší vize silné církve). Jsou tedy kritériem projevy Boží moci a touha po jejich prokazatelnosti? Téměř to tak vypadá. V tomto bodě se chci vrátit k Vašim „večerům zázraků“ v Brně. Každé vhodné (a někdy i nevhodné) místo bylo polepeno plakáty (celkem jich bylo 5.000). S tímto dominantním nápisem. Věřím však, že je zázrak i to, když je spasen třeba jen jeden jediný člověk, a jistě při těchto večerech bylo zachráněno více lidí. Plakáty ovšem byly, anebo alespoň měly být pro lidi, kteří tuto pravdu neznají a pod slovem „zázrak“ si představují něco docela jiného. Vím také, že Bůh chce vždycky potvrzovat slovo evangelia svými znameními a uzdravováním. I při Vašich evangelizacích přicházeli lidé se svědectvími o zlepšeném zdravotním stavu nebo uzdravení. Chvála Bohu! Ale aniž bych se Vás chtěl nějak dotknout, nebylo v tomto smyslu na oněch evangelizacích nic mimořádného oproti evangelizacím pořádaným jinými evangelisty (sbory), které byly propagovány prostým pozváním k novému životu v Ježíši. Možná, že se na takové bombastické reklamy u Vás ve Švédsku dívají lidé jinak, ale u českých lidí způsobují ztrátu věrohodnosti nejen křesťanských akcí, ale i samotných křesťanů a jejich svědectví. Když se nám pak dostal do rukou časopis „Word of Life Newsletter“ 4/92 a tam jsme se na str. 23 dočetli mj. o tom, že na výše uvedených evangelizacích bylo uzdraveno deset hluchých a dva slepí, utvrdilo mne to v myšlence napsat tento dopis. Znám jednu sestru, která se stala členkou „Slova života“ v Brně, a ta byla slepá (podle lékařské zprávy rozeznávala siluetu předmětu pouze do vzdálenosti 30 a na druhé oko 60 cm) a nyní vidí dokonce bez brýlí. Ale za tu jsem se z Boží milosti modlil již před delší dobou, když přišla poprvé do našeho normálního shromáždění, a Bůh při ní oslavil Ježíše tím, že ji nejen zachránil, ale vrátil jí i zrak. Protože ani dodatečně po evangelizacích nevešlo ve známost, že by se taková zázračná uzdravení stala a nadto ve Vámi zveřejňovaném počtu, musíme považovat Vámi šířenou informaci za neseriózní a nepravdivou. Samozřejmě, pokud ji nedoložíte ověřenými lékařskými zprávami.
Musíme dodat, že i tuto naši osobní zkušenost předcházely zprávy o zvláštní okázalosti Vámi pořádaných akcí a silném zveličování jejich výsledků. Nepřál bych si, aby byl tento dopis kýmkoliv považován za hodnotící. Neznám Vaši církev natolik, abych ji směl hodnotit. Vyhýbám se zcela záměrně otázce učení. Zabývám se pouze problémem způsobu Vaší misijní práce v Brně a tím, co s ní podle mého názoru bezprostředně souvisí. Prohlašuji před Bohem, že jsem nebyl veden žádnou osobní zaujatostí a že odmítám jakékoliv negativní osobní postoje vůči Vám, kteří vedete církev v Uppsale, a vůči komukoliv, koho jsem v tomto dopise uváděl jménem. Každého z Vás mohu svobodně vidět jako Božího služebníka a mít k Vám z toho důvodu úctu. Některé dokonce osobně znám (A. Fleka, H. Kashweku). Také ty, kteří jsou ve „Slově života“ v Brně, mohu mít bez překážky rád jako své bratry a sestry v Kristu a přeji jim upřímně požehnání. Výhrady obsažené v tomto dopise, jakkoliv se zdají být jednostranné a tvrdé, jsou motivovány touhou po nápravě věcí. Byl bych jistě naivní, kdybych se domníval, že záměrně chcete oslabovat Boží dílo. Ale chci Vám pomoci uvidět, že
a) přezírání místních církví a jejich autority, kterou jim dává Bůh,
b) exkluzivita, možná proklamativně odmítaná, ale prakticky zřetelná v postojích a jednání,
c) i zveličování Vašich úspěchů při konání Boží práce způsobují Vaši – mezi Božím lidem zcela bezprecedentní – izolaci. A právě tato izolace pak následně může místo budování a posílen Božího díla v konkrétních zemích a konkrétních místech působit destruktivně. Mám za to, že toto svědectví z Brna je dostatečným dokladem.
Mám však naději, že můj dopis nerozpoutá reakci „jako když píchne do vosího hnízda“, nýbrž že Vám poslouží k vážnému zamyšleni před Bohem. Za to jsem se modlil a budu modlit. Věřím totiž, že Bůh chce, abyste byli pro Jeho lid požehnáním a přínosem. A stejně tak věřím, že ve vyrovnané a pokorné spolupráci s ostatními křesťany máte čím nás všechny obohatit a požehnat. Očekávám na svůj dopis časnou konkrétní odpověď!
S přáním, aby Vás Bůh požehnal, v lásce Kristově
František Apetauer, pastor,
v jednomyslnosti se staršími 1. sboru AC
v Brně
- František Pala, Miroslav Makovička, Pavel Burai
Kopii obdrželi: Alexandr Flek, Micael Lundin
V Brně 2. února 1993
______________________
„Ale jakž ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte.“ (1P 1,15)
Vážený bratře,
do dnešního dne jsem neobdržel odpověď na svůj dopis Tobě do Uppsaly ze dne 2. 2 1993. Váš misionář Micael Lundin, pastor sboru „Slovo života“ v Brně, kterému jsem tento dopis poslal na vědomí, píše, že si myslí, že nebudeš mít čas mi odpovědět. Soudím, že i kdybys opravdu byl zavalen prací anebo by Tě příliš nezajímalo, jakým způsobem je konána Boží práce pod Vaším vedením v České republice (resp. v Brně), rozhodně by Tě mělo zajímat, jaké informace se otiskují v časopise „Word of Life Newletter“, jehož jsi šéfredaktorem. Ve svém předchozím dopise jsem se snažil citlivé vybírat pouze některé ze závažných prokazatelných faktů, které by Vám měly pomoci poznat, že je třeba změnit určité principy Vaší práce. Proto i k obsahu článku „Hříšníci jsou zachráněni…“ (WLN 4/92, str. 23) musím dodat, že je nepravdivý také i v údajích o počtu těch, kteří byli na evangelizacích v Janáčkově divadle spaseni. To mohou potvrdit spolu se mnou i všichni ostatní křesťané, kteří se přišli na Vaše evangelizace podívat a modlit se.
Jestliže Ti tedy ani upozornění na nepravdivost a velikášskou nadsazenost zpráv, které podáváte, nestojí za to, abys jim věnoval pozornost a abyste z nich činili pokání, nemohu než se s politováním domnívat, že to nedílně patří ke stylu Vaší práce. To považuji pro důsledky z toho vyplývající za natolik závažné, že svůj předchozí dopis spolu s tímto posílám jako otevřený.
S přáním, aby Tobě a Vám všem Bůh požehnal v pravdě
František Apetauer,
pastor 1. sboru AC v Brně
12. března 1993