Teologie hnutí Víry ve světle Písma
Byl jsem požádán, abych písemně formuloval nedostatky a rozpory, které vidím v učení K. Hagina a na něj navazujících učitelů. Dále i W. Margiese. Chci tedy touto formou upozornit na nebezpečí, které spočívá v postupném, nenápadném pronikání jiného evangelia, než nám kázal Pán Ježíš Kristus a jeho apoštolé. Celou záležitost se pokusím popsat v takovém pořadí, jak jsem ji prožíval.
Bylo to kolem roku 1985, kdy jsem poprvé slyšel některé důrazy tak, jak je vyučuje K. Hagin. Tehdy to byly kazety „Co víra je“,„V něm“ a snad ještě nějaké jiné. Při jejich poslechu jsem prožil velký nepokoj, který jsem si neuměl vysvětlit. Pokoušel jsem se najít chybu u sebe. Nakonec jsem nějakou našel, ale nepokoj se při poslechu tohoto autora opakoval. Vše jsem to vyřešil tím, že jsem tohoto autora nečetl a neposlouchal. To se mi dařilo jen omezenou dobu. K. Hagina začali totiž různí lidé překládat a jeho brožury i kazety se začaly objevovat ve sboru. Znovu jsem vykročil s předsevzetím, že k tomu musím přistupovat nepředpojatý. A tak jsem začal znovu číst. Znepokojení se opět vrátilo a to snad ještě s větší intenzitou. Začal jsem se zabývat myšlenkou, zda mám s tímto znepokojením bojovat nebo ho mám přijímat od Pána jako varovný signál. Abych si tuto myšlenku potvrdil nebo vyvrátil, musel jsem více zkoumat učení K. Hagina ve světle Bible. Nejprve jsem si myslel, že jeho názory nesou jen trochu přehnané důrazy na dobré věci. Po delším biblickém zkoumání jsem došel k názoru, že tomu tak není. Učení K. Hagina má v sobě skryté prvky, které ve světle Bible začaly připomínat východní náboženské praktiky hraničící s praktikami okultními. Toto zjištění mě tak znepokojilo, že jsem je přednesl ve společenství jako předmět k posouzení a řešení. Závažnost tohoto zjištění se však nestala předmětem hlubšího zkoumání, nýbrž předmětem kritiky mé osoby. To se může stát. Jsme jenom lidé, každý máme spoustu svých starostí a může se stát, že zareagujeme nesprávně. Na nikoho se za jeho reakci nechci hněvat. Předávám však své zjištění v písemné formě, aby se mohl každý nad ním v klidu zamyslet a posoudit, zda je opravdu závažné. Je-li totiž pravdivé, pak je vypořádání s ním životně důležité. Začal jsem tedy intenzivně zkoumat život, učení a jeho původ, i výsledné ovoce K. Hagina. Obával jsem se, že bude nemožné zjistit takové údaje o nějakém Američanovi. Práci to dalo, ale ukázalo se, že to nemožné není. Zúčastnil jsem se přednášky o životě a díle K. Hagina, kterou měl poradní člen výboru světové letniční konference Kay Anturi z Finska. Dále jsem měl možnost nahlédnout do knihy, kterou napsal D. R. McConnel (mimo jiné spolupracovník misijní organizace YWAM) a která podrobně popisuje život a dílo K. Hagina. Také jsem se setkal s bratřími, kteří měli možnost cestovat a s vlivem K. Hagina se setkat osobně. Nyní tedy podávám stručný přehled poznatků a zjištění o životě a díle K. Hagina, aby se každý mohl informovat a posoudit, zda je vhodné pít vodu z jeho pramene. Bude-li zapotřebí, mohu tento přehled ještě výrazně rozšířit.
Teologie hnutí víry ve světle Písma
Učení K. Hagina inspirovalo tzv.„Hnutí víry“ s množstvím vedlejších odnoží. Nejvýznamější jsou „Hnutí obnovy“ (Restauration movement), „Zjevení synů Božích“ (Manifestation of the sons of God), „Hnutí slova víry“ (Word faith movement), „Nejvyšší království“ (The ultimate kingdom) a další. Patří sem i biblická škola Ulfa Ekmana v Uppsale (Švédsko), sbor Filadelfia v Západním Berlíně, který vede dr. Wolfhard Margies a mnohé tzv. „sbory víry“ v mnoha zemích. Učitelé tohoto hnutí vytvořili v roce 1979 „Mezinárodní společenství křesťanské víry“. Patří sem K. Hagin otec a syn, Kenneth Copeland, Fred Price, John Osteen, Norvel Hayes, Jerry Savelle, Charles Cowan ad. Tvoří charakteristické učení, které klade důrazy na některé nové, či přesněji řečeno staronové doktríny. Zde jsou:
a) Původ všeho zla
Původ všeho zla je u Satana. Bůh nevkládá nemoc na člověka. Nepůsobí mu nic zlého. „Bible říká, že Bůh je dobrý a není zla schopen“. (W. Margies, Uzdraveni jeho slovem díl 2. str. 81. odst. c) Bůh nemoci nanejvýš dopouští, způsobují si je lidé svými činy nebo je dává Satan.
Bible však říká: „Ty Pane s milosrdným milosrdně nakládáš a k upřímnému upřímně se máš. K sprostnému sprostně se ukazuješ, a s převráceným převráceně zacházíš.“ (2. Sam 22, 26–27). Bůh mnohokrát vložil nemoc jako trest nebo prostředek soudu na lidi, a to věřící i nevěřící. Bible zná i zlé duchy, které posílá Hospodin. Takový napadl Saula (1.Sam 16, 14), Ducha zrádného dal Hospodin Achabovým prorokům (1. Kr 22, 19–23), zlého ducha poslal mezi bratra Abímelecha a šekemské občany (Sd 9, 23). Hospodin zasáhl Davidovo dítě, takže onemocnělo a zemřelo (2.Sam 12,15), Hospodinův anděl napadl Izraele morem (1.Par 21,15; 2. Sam 24,16), Hospodin porazil Nábala (1.Sam 25,38–38), Hospodina jako původce nemoci viděl Eliáš (1. Kr 17, 17–20). V Novém zákoně zasáhl Bůh nemocí světského panovníka (Sk 12,23) i věřící ve sboru (1. Kor 11,28–32 a Zj 2,22).
S tím ostře kontrastuje nadpis jedné z kapitol v knize K. Hagina „Umění přímluvné modlitby“, který zní: „Přímluva proti slabosti, kterou je nemoc“. Může to tak být. Ale může jít o Boží soud a trest. Bůh je svrchovaný, má větší pravomoc, než mu „hnutí víry“, zaměřené na člověka a jeho prospěch, dává. Je absolutním Pánem a v jeho pravomoci je i zlo. Vidina Boha, který není schopen zla, je sice příjemná a humanistická podle zdání, je však naprosto pohanská. Pochází z filosofie, která se nazývá dualismus a v podstatě shrnuje představy pohanských náboženství. Neodpovídá však svědectví Bible. Tímto však nechci říci, že by Bůh nesl zodpovědnost za vznik zla. Bůh je dobrý, ale ve své svrchovanosti může použít i zlo.
Přemýšlejme, který postoj pomůže prorokyni v Thyatirách (Zj 2, 18–25), má-li se v poslední chvíli odvrátit od svého hříchu (jako Ninivští se odvrátili, i když slovo soudu proti nim již zaznělo)? Říkat si: „Postavím se ve víře proti nemoci a vybojuji vítězství. Bůh přece za nemocí nestojí, nemůže to být jeho vůle“. Nebo zvolat: „Zadrž, Pane, svůj hněv a soudy a smiluj se nade mnou!“?
b) Člověk je duch
Člověk je duch. Člověk není bytost fyzická. (K. Hagin, Nové narození str. 8) Skutečný člověk je duch. (Nové narození str. 8) Duch je totéž co srdce, totéž co vnitřní člověk. (K. Hagin, Vedení Duchem Božím). Svědomí je hlas ducha. (K. Hagin, Vedení Duchem Božím). Před znovuzrozením je duch mrtvý. (W. Margies, Uzdraveni jeho slovem díl 1, str. 41) „Spíše Bible říká, že MRTVÝ duch v nás ŽIJE dál a působí jako mrtvola“). Znovuzrození je zrození ducha. Ovoce o němž mluví Gal 5, 22 je ovoce znovuzrozeného lidského ducha, ne Ducha Svatého. Sídlem osobnosti je náš duch, je to naše nové já, a proto „já“ nesmí být křižováno. Na svého lidského ducha se máme spoléhat na prvním místě. (K. Hagin, Vedení Duchem Božím).
„Člověk je duch.“ To tvrdí K. Hagin. Jak to dokazuje? Srovnává verše: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem“ (Gn 1, 27), a „Bůh je duch“ (J 4, 24). Když je tedy člověk stvořen k obrazu Boha a Bůh je duch, je duch i člověk. To je zkrat. To, že je stvořen k obrazu Božímu přece neznamená, že vše, co platí o Bohu, platí i o něm.
Příklad: „Boha žádný nikdy neviděl“ (1 J 4, 12). Je člověk proto neviditelný? „Člověk je vlastně duch, který má duši a žije v těle“. Podle Bible to ale pravda není. Pán Ježíš o sobě řekl, a řekl to o svém těle po vzkříšení: „Duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mě. "(Lk 24, 39; Žd 1, 14). Bůh a andělé jsou duchové. Ale člověk je vždy člověk. Snad namítneš: "Proč ta hra se slovíčky?“ Správně, proč? Léta jsme vyznávali, že člověk má ducha a stačilo to. Proč přišlo hnutí víry s tou úpravou? Proč ten důraz na doktrínu, že člověk je duch? Důvodem je to, aby se pozornost nenápadně odpoutala od Ježíše k člověku. Nejde o zdůraznění duchovních potřeb, což by bylo správné, ale o stavění evangelia na jiný základ. Lidský duch je „Bohem v nás“. Je vlastně božskou jiskrou zanícenou od Boha. Křesťan je samostatným dobrým duchem, který koná divy ze své síly a své víry. Není divu, že některá obecenství ovlivněná „hnutím víry“ učí, že ovoce podle Gal 5, 22 nenese Duch svatý, ale právě duch lidský, který bývá podle jejich názoru nazýván duch Kristův, protože ho prý dává Kristus při znovuzrození. Znamená to, že každý křesťan nese ovoce bez Boha, řekli bychom jen s „minulou Boží účastí“. Protože znovuzrozený lidský duch je podle Hagina sídlem nové osobnosti, nesu pak ovoce (láska radost, pokoj…) já. Jsem tedy Bohem. Je tolik bohů, kolik je křesťanů a navíc ten Trojjediný. Ten je však zbaven vlády nad přítomností. Všechno rozhodl již dříve – o mém zdraví prosperitě… Aktivita je na mé straně, musím si to přivlastnit. A tady je hnutí víry na půdě pohanství.
Důraz na ducha se mladým lidem jeví jako správný. Co je duchovnější, to je lepší. Ale tak to není. „Duchovnost“ Hagina směřuje přes učení o tom, „přirozenost a podstata Boží je uvnitř našeho ducha“ (K. Hagin) až k popření, že tělesná smrt Pána Ježíše má výkupnou moc. (K. Copeland). Jak by tělo mohlo prostředkovat k záchraně? To přece může jedině duch. A tak učitelé víry směřují do míst, kde Ježíš zemřel podruhé a to duchovně – do pekel. K. Copeland říká: „Kristus sestoupil do pekla, aby osvobodil lidstvo od Adamovy zrady. Tím, že byla jeho krev prolita, nevykoupila, neměla výkupnou moc.“
V pojetí vykoupení a znovuzrození je „hnutí víry“ také více pohanské, nežli křesťanské. Jak dále dokážeme, v pohanství jsou i jeho kořeny. Učení o člověku – duchu je jednou ze základních odchylek hnutí víry" od Bible. Ostatní doktríny ho doplňují v jednolitý, logický celek, který může i zaimponovat člověku toužícímu po něčem novém co v praxi „funguje“. Přesto se v těchto naukách vyskytují závažné rozpory. Uvedu jeden z nich. Ap. Pavel v Řím 2,13–15 hovoří o roli svědomí v životě pohanů. Když je svědomí hlas ducha a duch je mrtev před znovuzrozením, jak může ještě promlouvat tak účinně, že pohané mohou být ospravedlněni pro poslušnost hlasu svědomí?
c) Víra
Nejdůležitějším prostředkem, jak obdržet věci od Boha, je víra. Ta vzniká na základě Božího slova, velkou roli hraje však poznání. „Kdyby lidé pochopili existenci toho druhého -duchovního- světa a pochopili, že je to svět, ve kterém přebývá Bůh – svět bez začátku a konce – stala by se víra snadnou a přirozenou záležitostí.“ (K. Hagin, Umění přímluvné modlitby, str. 97) Víra souvisí s pevným vztahem mezi hmotným a duchovním světem, který je pro ni určující: „Všechno na tomto světě – každý člověk, každá bytost – je ovládáno, vedeno nebo ovlivňováno duchovními bytostmi v neviditelném světě.“ (K. Hagin, Umění přímluvné modlitby str. 97.)
Víra je jedním z nejdůležitějších pojmů křesťanství. Sama o sobě však není ničím výslovně křesťanským. Vyskytuje se houfně i mimo ně. Pán Ježíš několikrát zde na zemi řekl: „Víra tvá tě uzdravila“. (Mk 5, 34; Mk 10, 52; Lk 8, 48; Lk 17, 19; Lk 18, 42). Všude jde o to, že lidé volají k Ježíši, nebo se ho dotýkají. Biblická víra tedy nevyřazuje Boha z činnosti, nýbrž ho činí středem dění. Biblická víra je hledáním Ježíše. Je také spojena s prosbou.
K. Hagin v úvodních odstavcích 5. kapitoly knihy „Uzdravení nám náleží“ říká: „Nemusíme se modlit: "Bože uzdrav toho muže, tuto ženu. " V Božím pohledu jsou už dávno uzdraveni.“ Prvotní církev se modlila takto: „Pane,… vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše“ (Sk 4, 29–30). Apoštolům se nezdálo, že by lidé, s nimiž se setkávali, byli v Božím pohledu už zdraví.
Na konci téže kapitoly K. Hagin cituje Jk 1,6–7, aby zvýraznil potřebu víry v procesu uzdravování: „ať každý prosí s důvěrou a nepochybuje“ to se ale týká prosby! Prosbu však vidí K. Hagin jako nesprávnou, ať jde o uzdravení nebo o spasení. Kde tedy zůstal v jeho učení přítomný Bůh? O jakou víru zde jde, když Boha obchází?
Uzdravení se praktikuje i v okultním léčitelství. Pastor E. Modersohn svědčí o tom, jak lidé zabývající se okultním léčitelstvím, používají pevné víry, aby dosáhli uzdravení. „Budu-li zcela pevně věřit, pak při patřičných manipulacích a říkánkách, zbaví přibývající měsíc mé ruce bradavic.“ (V poutech pověry str. 23). Z lékařství jsou známy pokusy, kdy pacienti užívají placebo, tj. preparát bez účinku, v domnění, že jde o silný lék. Víra v lék zlepšuje výrazně jejich stav. Taková víra je lidská a s biblickou nemá nic společného. Je to duševní výkon, pro slabší jedince i nebezpečný, protože může narušit duševní zdraví. Duchovní dopad těchto kroků je vždy temný. Vždyť v popředí je člověk se svými schopnostmi.
Haginův zájem o druhý (duchovní) svět, o informace, které učiní víru „snadnou a přirozenou záležitostí“ vychází ze stejného pojetí. Kdybychom poznali, snadno bychom uvěřili. Kdybychom pochopili zákonitosti mezi duchovním a tělesným světem a zasáhli do nich, dařilo by se nám ovlivňovat slovem a symbolickým úkonem dění na zemi.
To je čisté pohanství. I Bible zná duchovní svět, neklade však žádný důraz na jeho poznání, ale na poznání Boha skrze Ježíše Krista. „A věčný život je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“(J 17, 3). Snaha manipulovat události ovládáním duchovních zákonů je pohanská a okultní! Obchází Boha a staví člověka do postavení, které mu kdysi v ráji sliboval ďábel. Duchovní autorita není věc poznání, je to dar Boží.
d) Prosperita
Křesťan by si měl vírou přivlastnit věci na něž dostal znovuzrozením právo: „Nové narození je nutné k tomu, abys mohl uplatňovat nárok na všechna zaslíbení Bible.“ (K. Hagin, Nové narození str. 4).
Mezi věci, které by si měl křesťan nárokovat, patří na prvém místě zdraví a hmotný prospěch. Fred Price učí: „Bůh nechce věřícím jen zajistit dopravu, nýbrž chce každému poskytnout luxusní automobil, který si přeje. Říká: "Když může mafie jezdit v Lincolnu Continentál ,proč by nemohly královské děti? Právě naopak: královské děti by měly jezdit v Rolls-Royce.“ Boží vůlí je tvé zdraví i tvůj hmotný prospěch. Nemá se za ně prosit, nýbrž se mají přijmout vírou. A nyní, co říká o prosperitě věřících Bible? „Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká svár, urážky, podezřívání, ustaviční hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama veliké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli a nic si nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení… kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ (1. Tim 6,3–10).
My máme přirozeným způsobem víc, než jídlo a oděv. Mnozí křesťané nemají ani to. Co máme, máme z milosti a nemáme právo vynucovat více na základě postavení „královských dětí“. „Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu vám říkám: snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do božího království."" (Mt 19, 23–24). V epištole Židům je řečeno v kap. 12, 5–11, že Bůh s námi jedná jako se syny. Vychovává nás k podílu na své svatosti. Bůh je ten nejlepší otec a dá Ducha každému, kdo prosí (Lk 11, 13). Nedá nikomu hada místo ryby. (Lk 11, 11). Myslíte si, že Bůh chce dát dětem všechno, co si vyprosí? Nebo dokonce všechno, co si budou na základě nároku vymáhat? Dáváte to vy tak svým dětem? Pokud jste dobří rodiče, jistě ne. Kdyby to Bůh tak dělal, zůstal by vůbec Otcem? "Máme v něho důvěru, že nás slyší, kdykoliv ho o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí“. (1J 5, 14).
Učení o prosperitě však jde ještě dále, než za hranice přepychu. Pochybuje o legitimitě utrpení pro Pána Ježíše. Na konferenci v Karlsruhe r. 1988 hovořil W. Margies o pronásledování křesťanů v SSSR. Řekl, že sovětští křesťané nebyli pronásledováni pro víru, ale pro neznalost slova Božího. Kdyby byli věděli, jak svázat Satana, netrpěli by. Ap. Pavel však píše: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný“ (2Kor 12,10). Bible na mnoha místech potvrzuje, že všichni, kteří chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2. Tim 3,12). Učitelé víry jsou opět jednou (pokolikáté již) za hranicemi Písma.
Praktické ovoce „hnutí víry“
Bratr Kay Anturi je vedoucím představitelem letničního hnutí ve Finsku a poradním členem světové konference letničních. O svých zážitcích s „hnutím víry“ vypráví: Jedno děvče z našeho sboru v Helsinkách chtělo být misionářkou a vstoupilo do školy „Živá voda“ v Uppsale. Tato biblická škola je vedena Ulfem Ekmanem, žákem K. Hagina. Mnozí mladí lidé jsou nadšeni tím, co se tam vyučuje. Za nějaký čas jsem dostal zprávu, že dívka je nemocná. Její bratr mi řekl: „Co budeme dělat?“ „Jaký druh nemoci má?“, zeptal jsem se. „Nevím, co jí je, ale velice ubyla na váze. Do telefonu nechce nic odpovídat.“ „Jdi a setkej se s ní“, řekl jsem mu. Jel do Uppsaly a zděsil se, když viděl, v jakém stavu je. Vážila asi 35 kg a byla nepříčetná. Její bratr ji vzal do Finska a musel ji umístit v psychiatrické léčebně.
Začal jsem se ptát, jak je možné, že to děvče mohli nadále držet jako studenta, když byla v takovém stavu. A tak jsem navštívil letniční v Uppsale. Jeden pastor mi řekl: „To děvče není jediný jejich případ. Již kolem sedmdesáti jich bylo hospitalizováno v psychiatrické léčebně.“ Uvědomil jsem si, že zde je něco v nepořádku. Něco přece musí být v nepořádku, jestliže studenti ztratí rapidně na váze, jsou mentálně postiženi a učitelé si toho vůbec nevšimnou. Kdyby měli jen trochu obyčejné lidské lásky, okamžitě by se spojili s rodiči a žádali by je o pomoc. Místo toho říkají: „Je to jejich vlastní chyba, když nenásledují zásady božského uzdravování. My se s těmi, kdo se staví proti našemu učení, nezabýváme“.
To je praktický důsledek učení, které zaměňuje biblickou víru za víru hypnotickou, dary Ducha za terapie, lásku k Pánu za poznávání duchovních zákonů. Proklamovaný humanismus se v praxi nahradí kultem mládí a síly. Pro staré a slabé místo není! Buď se přizpůsobí, nebo půjdou jinam!
Kořeny „hnutí víry“
D. R. McConnel ve své knize „Jiné evangelium“ podrobně zkoumá celou historii „hnutí víry“. Ukazuje, že K. Hagin své teorie převzal od teologa E. W. Kenyona. McConnel srovnává jejich díla a ukazuje na jasné opisy Kenyonových myšlenek v knihách K. Hagina. Zřejmě si kladete otázku, kdo to byl E. W. Kenyon, co učil a odkud čerpal.
Učil, že člověk je duch, a proto se máme vystříhat smyslového poznání a místo toho mít poznání skrze zjevení. Duch sice žije v lidském těle, tělo je však podřadné, zatímco duch je dobrý. Kenyon je také autorem myšlenky, že Ježíš umíral dvakrát. Říká: „Apoštolé nevěděli, co se stalo na kříži, ani během těch tří dnů a nocí, než vstal z mrtvých. Ale my to vědět musíme, protože to je něco, co v nás vybuduje víru. Tajemství je skryto v těch třech dnech.“ A tak Kenyon rozvinul představu, že Ježíš zemřel dvakrát. Nejprve fyzicky, když vylil svoji krev, ale protože fyzické tělo není skutečný člověk (K. Hagin tlumočí totéž), musel zemřít také duchovně. Během těchto dní se stal člověkem naprosto ovládaným ďáblem – demoniakem. Když byl vzkříšen, byl vzkříšen nejprve jeho duch. Z toho plyne, že Ježíš vstal z mrtvých v pekle.
To jsou již skutečně silně nebiblické spekulace. Víme, kde ale mají předlohu. Kenyon se tím vůbec netají. Doznává, že jeho učení pochází z tzv. „Křesťanské vědy“. (Metafyzický kult, který míchá pohanství s křesťanskými prvky a pojmy. Založila ho Mary Baker-Eddyová). (Na jiném místě se však Kenyon od Křesťanské vědy distancoval – poznámka A. F.)Dále se E. W. Kenyon během svého studia na Emersonově universitě otevřel myšlenkám unitářství a tzv. metafyziky nového myšlení. (Myšlenky unitářství: Bůh je všechno. Hřích, nemoc a smrt neexistují. Musíme tomu věřit a oni přestanou existovat. Ježíš nebyl Kristus (Vykupitel) Každý člověk má spravedlivé já, které můžeme skrze Ježíše Krista přinést do popředí).
E. W. Kenyon zemřel v roce 1948. Jeho dcera ho označila jako pravého otce „hnutí víry“. V podstatě jím je. I on má však své předchůdce. Jsou jimi gnostikové prvních století po našem letopočtu. Neuznávali tělo a tvrdili, že Ježíš něco tak nízkého jako lidské tělo mít, nemohl. Měl pouze zdánlivé tělo. Rozvíjeli teorie o duchovních mocnostech (eonech, archontech) a usilovali o vyšší poznání (gnosi). Nestačil jim Kristus, který přišel v těle a vstal z mrtvých v těle. Pod vlivem idealistické řecké filosofie přidávali k evangeliu svoje spekulace, až úplně ztratili jeho podstatu. Jejich myšlenky žily po staletích v ústraní, odkud inspirovaly bludná učení v 18. stol., „Křesťanská věda“, „teozofie“, „metafyzika“, „New Age“ dnešních dnů). Pronikaly ale také zpět do křesťanství pod rouškou „poznání“, „moci“, „obnovy“ apod.
Pokud vás uvedená fakta přivedla k podobnému zjištění, jako nás, pak si dovoluji dodat, že je zapotřebí odložit literaturu a vše co nás usiluje nasměrovat k učení, které z Krista není a ke spáse nevede. Spolu s vámi prosím Pána Ježíše Krista, aby nám ukázal, kam všude proniklo toto učení a myšlení do teorie i praxe našeho křesťanského života, abychom cestou pokání znovu našli skutečného Krista. Neustále vyvstávají lidé, kteří nenápadně na tyto autory navazují a snaží se vyučovat jejich myšlenkami své okolí.
Sepsali: JK a JH
Gramaticky upraveno.