Co je pelagianismus
Pelagiánská hereze
William P. Farley
Život v Římě ve čtvrtém století byl přinejmenším obtížný. Rodney Starks poznamenává: „Římská města byla malá, nesmírně přelidněná, špinavá, plná prostopášnosti, cizinců a poznamenaná častými pohromami – požáry, epidemiemi, vojenskými invazemi a zemětřeseními. Strach z požáru byl noční můrou bohatých i chudých. Kanalizace vedly prostředkem úzkých uliček a vhazovalo se a vylévalo do nich naprosto vše, včetně obsahu nočníků.“1 Průměrná délka života dosahovala asi 30 let.
26. srpna 410 se Alarichovi a jeho gótské armádě podařilo prolomit ohromné římské valy a začalo nezřízené drancování a znásilňování. Vpád, kterého se Římané neustále obávali, nakonec přišel.
Zástupy uprchlíků opouštěly Řím a směřovaly do severní Afriky, místa, které zásobovalo obilím celou římskou populaci. Mezi běžence patřili i laický mnich Pelagius (asi 354 – 420) a jeho učedník Caelestius. Tito dva muži směřovali do Jeruzaléma. Po cestě se však zastavili v Hippu, městě, kde byl biskupem Augustin (354 – 430). Pelagius toužil setkat se s tímto slavným učitelem, ale biskup byl zrovna mimo město. Pelagius mu tedy zanechal zdvořilý vzkaz, na který Augustin později stejně zdvořile odpověděl.
Pelagius na své cestě do Jeruzaléma ještě navštívil hlavní město severní Afriky Kartágo, kde zanechal svého učedníka Caelestia. Ten, coby mistrův mluvčí, začal v Kartágu šířit Pelagiovo učení. Když se toto učení doneslo k Augustinovi, vyvstaly věroučné neshody, jejichž ozvěny následně rezonovaly po mnohá staletí. O jedenáct století později se tento spor stal ústřední otázkou reformace a debata nad tímto tématem trvá dodnes. Každá nová generace křesťanů se s ním musí nějakým způsobem vyrovnat.
Abychom tomuto sporu porozuměli, musíme se blíže seznámit s oběma protagonisty, Pelagiem i Augustinem. Měli mnoho společného. Oba se narodili v roce 354. V době, kdy se jejich debata rozvířila, jim bylo něco po padesátce. Pelagius pocházel z Britských ostrovů, zatímco Augustin ze severní Afriky. Když bylo oběma kolem třiceti let, navštívili Řím. Pelagius se rozhodl pro asketický život mnicha a zasvětil svou službu chudým dělníkům v docích. V Římě žil mnoho let, dokud jej vpád Gótů nepřinutil uprchnout. Oba muži byli vzdělaní a zároveň přesvědčení, že jejich teologická pozice vychází z Písma. Oba milovali pokoj, ani jeden neměl rád konflikty. Přesto se Pelagius s Augustinem v zásadních otázkách rozcházeli.
Augustin
Na rozdíl od Pelagia přišel Augustin do Říma už jako mladík. Brzy se ale přesunul do Milána, kde jej ovlivnil svými kázáními velký biskup Ambrož (340 – 397). Augustin se postupně cítil usvědčen, křesťanství mu ale připadalo nedostupné. Jak by mohl být pokřtěn, když jej od mládí ovládaly sexuální touhy? Život ve zdrženlivosti a sexuální čistotě se mu zdál zcela nerealizovatelný. Myslel si, že on se obrátit nemůže.
V této neutěšené situaci jednou zaslechl zpěv ozývající se z druhé strany zahradní zdi: „Vezmi a čti, vezmi a čti!“ Opodál ležela Pavlova epištola Římanům. Když ji otevřel, padl jeho zrak na verše 13 – 14 ze 13. kapitoly: „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“2 Do jeho srdce okamžitě pronikla víra v Boží moc a věděl, že mu Bůh dá sílu změnit se.
Od tohoto okamžiku byl díky Boží milosti obrácen. Věděl, co znamená být spoután hříchem a také co znamená být z těchto pout díky Boží milosti osvobozen. A to ovlivnilo celý zbytek jeho života.
Po svém křtu se vrátil do Afriky. Rozhodl se žít klidný život v celibátu a věnovat se studiu. Bůh však měl jiné plány. Přístavní město Hippo si jej brzy zvolilo za svého biskupa. Ve službě setrval až do své smrti, tedy dalších čtyřicet let.
V okamžiku své smrti zanechal Augustin církvi bohatý odkaz čítající pět miliónů slov zapsaných perem na pergamen. John Pipper k tomu poznamenává: „Augustin formoval historii křesťanské církve. Jeho vliv na západní církev je zkrátka ohromující.“3
Pelagius
Pavel varoval korintské věřící, že satan občas přichází oblečen za anděla světla. A to byl Pelagiův případ. Lidé ho měli rádi. Byl to muž „jasného myšlení, mírného vystupování, vzdělaný v kultuře, bezchybného charakteru. Dokonce i sám Augustin se všemi svými výhradami k Pelagiovu učení o něm často hovoří s úctou.“4
Pelagius měl jednu slabinu: neprožil Augustinův osobní zápas s hříchem. A to se ukázalo být rozhodujícím faktorem. Během svého pobytu v Římě Pelagius získal mnohé učedníky a dokonce si jej oblíbili i někteří občané z vyšších vrstev – včetně Caelestia, právníka z bohaté rodiny. Ten se stal Pelagiovým nejdůležitějším učedníkem. Caelestia na Pelagiovi přitahoval jeho asketický způsob života a mravní čistota. Pelagius se vyhýbal polemikám, ale Caelestius byl jiný. „Pelagius byl moralista,“ ale „Caelestius díky svému pronikavému intelektu reprezentoval celý systém stojící na myšlenkách Pelagia.“5
Pelagiovo křesťanství se neopíralo o milost. Naopak, jeho základem bylo vnější zákonictví. Vyjádřeno jinými slovy šlo o duchovnost typu: pomoz si sám. Pelagius byl duchovním Johnem Waynem pátého století. Věřil, že Bůh očekává dokonalost a že každý jednotlivec je schopen jí sám o sobě dosáhnout. Jeho argument zněl, že Bůh dává všem lidem moc plnit jeho přikázání. Pokud by tomu tak nebylo, Bůh by nebyl spravedlivý. „Pelagiovo poselství bylo jednoduché a děsivé,“ říká jeden Augustinův životopisec, „protože pokud je dokonalost člověku dostupná, je tedy závazná.“6
Věřil, že dokonalým člověkem může být každý, kdo to skutečně chce. Dokazoval to řadou starozákonních svět-ců. Dokonalosti je možné dosáhnout silou vůle a od-hodláním. Jeho oblíbený verš zní: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání“ (1J 5, 3). „Podle pelagiánů člověk neměl žádnou výmluvu pro hřích ani pro zlo, které jej obklopovalo.“7
Pelagius zkrátka zavrhl učení o prvotním hříchu; myšlenku apoštola Pavla, že každý člověk při početí dědí Adamův hřích a vinu. Tento hřích pak ochromuje vůli, touhy, emoce a intelekt. Proto člověk nemůže Boží spravedlivé požadavky svým vlastním úsilím nikdy naplnit. Pelagiovy předpoklady ho přivedly k asketismu. Svůj život zasvětil půstu, sebezapření a vnější mravnosti. Věřil, že takto by měl žít každý křesťan, neboť pouze asketický způsob života mu může zajistit spasení.
Pelagiův zájem zkrátka mířil k etice, ne k nauce. A to byla jeho Achillova pata. Chtěl morálně reformovat římskou církev a byl přesvědčen, že problémem je nedostatečné porozumění milosti. Proč by se člověk spasený pouze z milosti měl měnit a usilovat o to být více podobný Kristu? V římské církvi viděl vlažnost a dokonce lhostejnost, co se morálky týkalo. Myslel si, že vinu na tom nese Pavlův přehnaný důraz na milost.
V roce 450 našeho letopočtu uslyšel Pelagius, jak někdo čte slavnou Augustinovu modlitbu z jeho Vyznání: „Dej sám, co žádáš, pak žádej, co chceš.“ Pelagius se zhrozil. Pokud člověk musí spoléhat na Boží milost, aby byl schopen naplňovat jeho přikázání, pak už sám nenese žádnou mravní zodpovědnost. Křesťané mohou svalovat vinu za svůj hřích na nedostatek Boží milosti. Byl pře-svědčen, že Augustin považuje člověka za robota, který je zcela závislý na Bohu a nemá ani nejmenší touhu po mravní nápravě.
Jádro sporu
Před vypuknutím Augustinova sporu s Pelagiem „byla církevní antropologie málo propracovaná a nejasná“8. Ačkoliv většina křesťanů věřila, že lidé jsou hříšníci, povaha hříchu a jeho vliv na člověka nebyly přesně definovány.
David tuto otázku jasně formuloval v Ž 8,5: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? „ Otázka zněla: „Co je člověk?“ Je kvůli Adamovu hříchu a vině porušený již při početí, anebo je ve své podstatě dobrý, mravně způsobilý a schopný zachránit sám sebe díky svému úsilí?
A jestliže nás Adamův pád ovlivnil, tedy jak? Do jaké míry? Přinesl úplnou duchovní smrt, která nám znemožňuje reagovat na Boží výzvu? Nebo nás jen ochromil, přičemž nám zůstala zachována schopnost a touha obrátit se k Bohu neporušení?
Zemřel Ježíš proto, aby nám pomohl dopomoci si vlastními silami? Nebo zemřel proto, že lidé jsou zcela v moci hříchu, neschopní si sami pomoci a zoufale potřebují Bohem dané spasení?
Za těmito otázkami stojí téma milosti. K čemu je milost? Kolik milosti člověk potřebuje? Do jaké míry člověk na Boží milosti závisí? Dává Bůh lidem milost, aby je učinil svatými, anebo je svatost potřeba k tomu, aby člověk do-sáhl Boží milosti? Odpovědi na tyto a další otázky jsou důležité. Souvisí totiž s naším porozuměním tématům, jako jsou lidská svoboda, Adamův stav před pádem, důsledky Adamova pádu, úloha Boží milosti, povaha obnovení, nauka o předurčení a vyvolení, otázka (ne)svobody lidské vůle, Boží soud a hlavně – povaha naší závislosti na Bohu a její stupeň.
Augustinovo vítězství
Debata se vyostřila poté, co Caelestius šířil své myšlenky v Kartágu. Mezi lety 410 a 416 na to Augustin reagoval řadou dopisů a odborných prací, ve kterých z Písma dokazoval realitu a povahu prvotního hříchu.
Na základě Pavlových listů Augustin Pelagiovo učení vyvrátil. Adamův hřích nebyla soukromá záležitost. On představoval celé lidstvo. Když tedy padl Adam, padli všichni. Rodíme se oslabení Adamovým hříchem (podle Augustina byla základní podstatou tohoto hříchu pýcha). Do tohoto světa navíc vstupujeme poznamenáni Adamovou vinou. Teologicky řečeno Augustin učil, že jak Adamův hřích, tak jeho vina jsou nám přičteny. Proto se rodíme mrtví v hříchu, bez schopnosti věřit nebo jinak na Boha reagovat. Augustin proto věřil, že Bůh musí vybrat a vyvolit ty, kteří mají dosáhnout spásy. Těmto vyvoleným dá dar víry. Ospravedlní je a bude zmocňovat k tomu, aby rostli ve svatosti. Nakonec je Bůh oslaví.
Bruce Shelley Augustinovu antropologii shrnuje slovy: „Adamův hřích přinesl podle Augustina nedozírné následky. Jeho schopnost správně jednat byla pryč. Jedním slovem – zemřel duchovně a brzy na to fyzicky. Ovšem zkáza nedopadla pouze na něj. Augustin učil, že celé lidské pokolení bylo „v Adamovi“, a tak spolu s ním sdílí jeho pád. Lidstvo se stalo „padlou masou,“ neschopnou jakéhokoliv dobrého (spásonosného) skutku. Každý jednotlivec od nejranějšího mládí po nejzazší staří si nezaslouží nic jiného než zatracení.“9
A co víc, Augustin učil, že Bůh člověka zachraňuje, aniž by narušil lidskou mravní zodpovědnost hledat jej a poslouchat ho. Považoval to za Boží tajemství, že Bůh je svrchovaný a člověk je zodpovědný. Když jsem byl mladým křesťanem, zeptal jsem se jednoho studenta zabývajícího se Augustinem, jak dokázal tento velký muž smířit Boží svrchovanost s lidskou zodpovědností. „Nikdy se nesnažil usmiřovat blízké přátele“ odpověděl můj moudrý přítel.
Augustinova teologie vedla k hluboké závislosti na Bohu a jeho nádherné milosti. Jeho vlastní zkušenost s hříchem jej přesvědčila o tom, že je zcela závislý na Bohu. Jeho modlitba „Dej sám, co žádáš, pak žádej, co chceš“, kterou Pelagius tolik opovrhoval, byla vyjádřením samotné podstaty jeho zbožnosti. Uvědomoval si svou závislost na Bohu ve věcech spasení, posvěcení a každého dobrého skutku.
Věřil také, že jeho teologický systém je řešením pro mravní vlažnost. Pouze pokud církev vyučuje o prvotním hříchu, bezmocnosti lidstva a Boží milosti, může dojít k mravní nápravě, o kterou Pelagius tolik usiloval. Proč? Augustin totiž věřil, že jeho nauka o milosti míří hluboko do lidského nitra a dotýká se lidského srdce, proměňuje jej milostí a probouzí v člověku touhu podřídit se s radostnou vděčností Bohu. Věřil, že tato vnitřní revoluce sama o sobě vypůsobí v srdci přesně takové ctnosti, po kterých Kristus tolik touží.
Po zápasu
Pelagius se přestěhoval do Palestiny, kde se setkal se slavným učencem Jeronýmem (347 – 420). Ten s jeho myšlenkami rovněž nesouhlasil.
Mezitím už konflikt mezi Augustinem a Pelagiem nabral rychlé obrátky. Někteří křesťané se přidávali na stranu Pelagia, jiní Augustina. V posledních letech Augustinova života se ale církev přiklonila k němu a k Jeronýmovi. V roce 431, rok po Augustinově smrti, byl pelagianismus na ekumenickém koncilu svolaném do Efezu odmítnut. Schváleno bylo Augustinovo učení o lidské přirozenosti. O století později Oranžský koncil (529) toto rozhodnutí potvrdil. Od 6. století byl pelagianismus téměř všude považován za herezi, zatímco Augustinovo učení o milosti za pravou nauku.
Než však Augustin zemřel, jeho učení bylo vystaveno odporu z nečekané strany – od asketických komunit, které vznikaly v egyptské poušti. Tito lidé, kteří svůj duchovní život založili na postech, tvrdém sebezapírání a zříkání se požitků, považovali téma svobodné milosti za tvrdé, kdežto Pelagiovo učení jim znělo příjemně. Rozepře mezi těmi, kdo mají zálibu ve skutcích a těmi, kdo se radostně podřizují Boží milosti, nebyl ničím novým a vlekl se i následující staletí.
Ačkoliv bylo Augustinovo učení pravověrné, v praktickém životě věřících se často odráželo Pelagiovo učení. Pelagianismus byl základem každodenního života běžného člověka. V letech 500 až 1500 se církev pelagianismu přiblížila ještě víc. Lidé se usilovně snažili zasloužit si Boží přijetí. Sedm svátostí, účast na mších a poslušnost papeži se staly nedílnou součástí spasení.
Mnohé z těchto věcí vyvrcholily v 16. století reformací, která obnovila spor mezi Augustinem a Pelagiem. Martin Luther (1483 – 1546) byl augustiniánský mnich. Četl Pavlovy epištoly a upevňoval si názory komentáři od Augustina. To ho přivedlo k Pavlově nauce o milosti. Ve skutečnosti má Lutherův i Kalvínův apel směrem k římskokatolické církvi, aby přijala nauku o ospravedlnění pouhou vírou, původ v Augustinovi.
Aplikace
Jak se může poučit ze sporu mezi Augustinem a Pelagiem dnešní kazatel?
Za prvé: lék na vlažnost, které se Pelagius tak obával, nespočívá pouze ve větší sebedisciplíně. Spíše jde o to stále a jasně kázat o hříchu lidstva, nezasloužené Boží přízni a velikosti jeho milosti, která nás zachraňuje. Pouze tehdy, když jsme schopni vnímat naši porušenost, naši potřebu milosti a naši závislost na Bohu, jsme schopni se zcela vydat Kristu a jeho království.
Za druhé: historický příklad Pelagiova sporu nám připomíná, že nauka je důležitá. Církev stojí a padá s jasným porozuměním základních doktrinálních věcí. Jasné vědomí hloubky a síly lidského hříchu vede církev k pokoře, uvědomění si své potřeby a nesení ovoce. Nejasný postoj v této věci přináší vlažnost. Čím více rozumíme otázce hříchu a čím více jej nenávidíme, tím méně nás bude ovládat. I opak je pravdou. Nedostatečné zdůraznění nauky o hříchu obvykle otevírá prostor pro nárůst zla. Čím lépe o sobě smýšlíme, tím horšími se obvykle stáváme. Pelagiovo učení rozpoutalo ve 20. století nevídanou hrůzu. Veškerá utopická hnutí posledních sta let, komunismus, fašismus a nacismus, vycházela z Pelagiových předpokladů ohledně lidské přirozenosti a stavěla na nich.
Za třetí: každá generace musí vybojovat svou augustiniánskou bitvu. Spor neskončil v 5. století. Pelagianismus proniká i do dnešní církve. V nedávném výzkumu uvedlo 77 % vyznávajících evangelikálních křesťanů, že věří, že člověk je v podstatě dobrý. 84 % jich věří, že ohledně spasení člověka platí následující výrok: „Bůh pomáhá těm, kdo si sami pomohou.“ 10 Bylo by chybou se domnívat, že v našich sborech je tomu jinak.
A konečně: historická zkušenost s pelagianismem nás vede k závěru, že pokud ve svých sborech nebudeme jasně a pravidelně vyučovat o hříchu a jeho mnohočetných důsledcích, bude se v nich pelagianismus šířit. Proč? Protože člověk je ve své přirozenosti pyšný a pýcha jej vede přímo do Pelagiovy náruče. Proto tvrdíme, že pelagianismus je výchozí náboženství lidstva. Moudří pastoři, kteří si uvědomují jeho nebezpečí, mu vytrvale a cíleně čelí.
Jasné vědomí hloubky a síly lidského hříchu vede církev k pokoře, uvědomění si své potřeby a nesení ovoce. Nejasný postoj v této věci přináší vlažnost.
POZNÁMKY:
1. STARK, R. Cities of God: The Real History of How Christianity Became an
Urban Movement and Conquered Rome. San Francisco: Harper-Collins/San Francisco,
2006. Str. 26–28.
2. Biblické verše citovány z Ekumenického překladu
3. PIPER, J. The Legacy of Sovereign Joy: God´s Triumphant Grace in the
Lives of Augustine, Luther, and Calvin. (The Swans Are Not Silent), Wheaton,
III.: Crossway, 2006, Str. 43.
4. SCHAFF, P. The History of the Christian Church, vol. 3. Peabody, Mass.:
Hendricson, 2006. Str. 790.
5. Tamtéž, 792.
6. BROWN, P. Augustine of Hippo: A Biography. Berkley, Calif.:
University of California Press, 2000. Str. 342.
7. Tamtéž, 350
8. SCHAFF, P. The History of the Christian Church, vol. 3. Peabody, Mass.:
Hendricson, 2006. Str. 785.
9. SHELLEY, B. Church Historian in Plain Language. Dallas, Texas: Word,
1995. Str. 129. 10. HORTON, M. „Pelagianus,“ Modern Reformation,
January/February 1994. Str. 31, 32.
Zdroj článku: Enrichment Journal – czech 1/2010
William P. Farley je pastorem církve Grace Fellowship (Spokane, Washington, USA). Je autorem For his Glory (Pinnacle Press) a Outrageous Mercy (Baker).