Transformace církve

Návrat před reformaci?
Posuny v chápání reformace
V současné době se nauka podstatné části reformované scény pozvolna přibližuje k principům učení římského katolicismu. Tento proces lze sledovat na několika rovinách: 1. je to závazek Ekumenické charty, v němž se někteří protestanti zavazují směřovat k „eucharistickému“ pojetí Večeře Páně. 2. stále větší a větší zdůrazňování „autority“ vedoucích sborů a církví. 3. eskalace učení v podstatě shodného se starou herezí Království nyní skrze současné apoštoly, podle nichž se „Boží království“ vztahuje – stejně jako v učení římského katolicismu – na celou společnost pod duchovním vlivem církve. 4. ekumenické Kurzy Alfa, které společnosti prezentují římsko-katolickou eschatologii jednotné církve, která má být viditelná světu, spolu s restrukturalizací na autokratické, skupinkové modely, v podstatě shodné s římskokatolickým principem subsidiarity, a pojetím obrácení jako začlenění se do určitého celku bez osobní víry.
Staronová učení?
Z věrouky je to například učení o Davidovu stánku, které ospravedlňuje „chrámovou bohoslužbu“ s kněžskou službou „profesionálů“ v „Boží přítomnosti“, což je vlastně z části analogie principu římskokatolické bohoslužby.
Učení o náhradě Izraele církví a ztotožnění časného věku s miléniem, jak to vidíme například u kalvinismu. Ženevská teokracie, zahrnující „vyvolené“ i „nevyvolené“, kdy si vlastně nikdo nemohl být u druhého jist, zda je, či není vyvolen, a proto byl každý donucen k účasti na svátostech, je dobrou ukázkou toho, kam podobný princip, stane-li se výlučným, vede. (Zde ovšem podotýkám, že většina kalvinistů zastává přísnou odlukou církve a státu, což je pojistka daného zneužití). V historii však, v podobě eklesiologie sv. Augustina, vynikajícího myslitele a otce římského katolicismu a snad nejhlasitějšího zastánce predestinace, docházelo rovněž k násilnému budování „Božího království“.
Ruku v ruce s rozvojem daných směrů jsou mezi mládeží populární i hierarchické učednické modely, kde každý „učedník“ má svého lidského „mistra“, které propaguje KAM a jím zaštítěné iniciativy, a které nabízejí svým následovníkům nevšední vyžití volného času a rozvoj jejich schopností. Každé z výše zmíněných učení nějakým způsobem akcentuje autoritu jednotlivců v daném systému.
Nová hnutí
Tato pozvolná transformace má několik pramenů. Je to jednak učení hnutí jako je Nová apoštolské reformace, zastávající mnohé z učení Království nyní, která je velmi populární mezi charismatiky. Zde je svrchovanou hlavou církve apoštol, který musí vše magicky „přikrýt“, a kterému prý Bůh dal větší pravomoc než „zbytku“ církve. Tak je efektně opuštěn konciliarismus, jeden ze základních pilířů učení reformace.
Hnutí Purpose Driven Church, které si dobývá pozice mezi evangelikály a které restrukturalizuje církev do skupinkové podoby, ve které se ovečky zavazují k poslušnosti vize vůdce. Po navrátu evangelikálů do lůna římskokatolické církve volal i jeden ze zakladatelů hnutí a pro stavbu své „Křišťalové katefrály“ žádal papežské požehnání.
A hnutí Emergent Church, které je v ČR zatím v plenkách, ale které se otevřeně hlásí k římskokatolické mystice a hledá zde historické kořeny křesťanské platformy.
Staronové uspořádání?
Dalším pramenem nového církevního uspořádání je otevřená cesta ke státním dotacím a výhodám, které se registrovaným církvím nabízejí. Církev si navíc může najmenovat bezpočet duchovních a stát je „musí“ platit. Když vytvoří zákonnou pojistku, pak ústavní soud rozhodne ve prospěch církví. Stát, resp. Ministerstvo kultury, o jehož obsazení měla skrze KDU-ČSL a nyní zřejmě skrze TOP 09 římskokatolická církev vždy velký zájem, pak od církví požaduje takové vedoucí, kteří budou mít pravomoci zastupovat celou církev, aby mohli tvořit právnické osoby pro stát. To je kongregacionalismu a ideám většiny evangelikálů ovšem cizí. Tak se v podstatě tradiční kongregační církve stávají pomalu presbyteriálními, ne-li episkopálními, aby mohly splnit současné podmínky registrace. Tyto církve pak jednotně souhlasí s uzavřením Konkordátu, kterým se podmiňuje finanční zajištěnost církví, která má plynout z majetku navráceného římskokatolické církvi.
A konečně je to například římskokatolická iniciativa společného setkávání biskupů (i z nekatolických církví). Do tohoto „elitního klubu“ pak mají přístup i světoví luteráni nebo metodisti, kteří zastávají v podstatě episkopální model. Je zajímavé si povšimnout, že v čele mnoha evangelikálních církví, které mají obvykle charismatické pozadí, dnes stojí biskupové a tyto církve inklinují k episkopátu. Asi nejnázornějším příkladem je Apoštolská církev, která – de facto – zastává monarchický episkopát.
Pokud církve získají hierarchickou, biskupskou strukturu, změní pojetí své bohoslužby na smyslové prožívání Boží přítomnosti, zprostředkované církevními profesionály, a zacílí se na proměnu společnosti, pak nemusí být zastřešení „apoštolem apoštolů“, svatým Otcem Petrem, pro jejich již „zpracované členy“, až takovým problémem. Nové teologie totiž často ztotožňují pojetí rodiny a církve, vyzdvihují úlohu „otců“, jakožto „vůdců“ a každá rodina přeci takového otce potřebuje. Tímto ztotožněním duchovního otcovství s církevní institucí pak může vést k tomu, že je-li celá církev chápána jako Rodina, pak musí mít i svého institučního Otce. Podepřeme-li toto uspořádání katolicko-charisamtickou doktrínou, že viditelná jednota přináší probuzení, může se z toho pokrouceného učení stát i zdánlivě bohulibý prostředek evangelizace. Slučme se pod vedením otců a přijde probuzení!
Fikce, či racionální úvaha?
Dovedu si představit, že mnohým se bude zdát, že tyto řádky jsou „spikleneckou teorií“ nebo slyšením „trávy růst“. Avšak možná mnozí nevědí, že různými modely institučně sloučené církve s „jakousi“ akceptací římského biskupa, jako garanta jednoty, je záměrem Světová rady církví, jejíž součástí je i Ekumenická rada církví.
A tak zbytňování autority, stále těsnější spolupráce s římskými katolíky, charismatizace bohoslužeb do chrámové podoby chval a uctívání mající za cíl zintenzívnit víru na základě smyslového prožívání pomocí vlajek, tělesných kreací a smyslových počitků, to vše jsou varovné prvky, nahrazující hodnoty jako „všeobecné kněžství věřících, svoboda svědomí" a sloupy reformačního učení známého jako „Solasy“ (jen vírou, pouhou milostí, pouze Kristus, pouze Písmo, sláva jen Bohu). Je nutné zde rozpoznat, že podle oficiálního učení římskokatolická církev protestanty nepovažuje za církev Kristovu, a na základě neomylně vyhlášených kánonů Tridentského koncilu protestanty proklíná. Jejím cílem směrem k ekumenickému hnutí je otevřít náruč a protestanty začlenit pod hlavu jejich církve, totiž papeže.
Ačkoliv příliš nedůvěřuji autentičnosti dané knihy, je jedním z mistrovských vyobrazení, jak se může víra protestanta rekatolizovat, kniha Naše cesta do katolické církve od manželů Hahnových, kterou velice vřele doporučuji každému, kdo by předešlé řádky považoval za projev bujné fantazie.
K článku doporučuji pročtení komentářů římských katolíků zde