Hebrejský člověk
Ludwig Köhler: „Hebrew Man“
Abingon Press, 1953
Úvod
Autor zde na základě biblického textu podrobně popisuje antropologii Semity resp. Hebreje a na podkladě citací recentní, historické literatury, popisuje nejen fyziognomii, ale i kulturní, historické a náboženské cítění a přesvědčení, které formovalo utváření židovského národa resp. židovské rasy. Plasticky tak čtenáři vyvstává postava Hebreje v předivu jeho vztahů v životních sounáležitostech a umožňuje mu tak snadněji pochopit a vysvětlit nejen teologii SZ, ale i její etický a kulturní přesah.
Autor a jeho teologické pozadí
Dr. Ludwig Köhler (1880 – 1956) byl až do své smrti profesorem SZ a praktické teologie na univerzitě v Curychu. Vzdělání získal v Neuwiedu ve Švýcarsku a pokračoval na studiích v Curychu. Byl přítelem známého starozákonníka profesora Alta, kterému také výše zmíněnou knihu věnoval. Je autorem více než desítky monografií, statí a článků, věnujících se Starému Zákonu. Příspěvek k hebrejské antropologii mohl ve své době sloužit i ke konfrontaci s doznívajícími nacizujícími výklady o uniformitě a determinaci židovské rasy v konání zla a být i přímou konfrontací ke vzmáhajícímu se bolševickému antisemitismu. Z tohoto důvodu je podle mého soudu práce vypovídající nejen směrem k teologii, ale i k etice dnešního člověka.
Autor v předmluvě své knihy uvádí, že Bible obsahuje řadu pozdějších vsuvek, které blíže specifikují nebo aktualizují popis biblických událostí. Například při popisu Olivetské hory prorok Zacharjáš uvádí, že byla na východě Jeruzaléma (Zach 14, 4) nebo pisatel knihy Samuelovy uvádí, že v té době se proroku říkalo „vidoucí“ (1 Sam 9, 9). Takovýchto vsuvek, resp. vysvětlivek, je v textu povícero. Později vzniklo specifické odvětví biblické resp. hebrejské archeologie, které se na základě i těchto vsuvek snažilo o literární zmapování historického biblického pozadí. Některá díla byla udivující nebo šokující a často trpěla jednostranností. Obsahovala například vyčerpávající biblický popis nemocí, které se v Izraeli vyskytovaly v době SZ, avšak nepopisovala obecně zdravotní stav obyvatel tehdejšího Izraele. Tato kniha se proto snaží o komplexní popis. Ačkoliv není možné z textu vyčíst více, než on sám obsahuje, snaží se tato kniha poskytnout určitý pohled na život, kulturu, zdraví a různé další aspekty života tehdejších Židů. Text ovšem není zdaleka vyčerpávající a autor si od něho slibuje, že se stane odrazovým můstkem k další diskusi.
Kdo je to Žid?
Otázka lidské rasy
Podle autora je problematické definovat židovskou rasu. Židé nejsou Semity stejně, jako černoši nejsou Američany jen proto, že mluví anglicky a žijí v Americe. Hebrejové byli míšenci i dalších národů. Josef měl Manasese a Efraima z Egypťanky, David byl potomek Moábky apod. Nejde tedy o čistou linii. Autor dále zpochybňuje i vžitou fyziognomii o tvaru „židovského“ nosu a dalších typických rysů, které shledává spíše jako předpojatosti.
Když porovnává fyziognomické rysy Židů, žijících mezi ostáními národy, resp. v jiných geografických lokalitách, zjišťuje, že rozdíly mezi Židy a těmito národy jsou menší, než rozdíly mezi Židy, žijícími na odlišných územích resp. mezi jinými národy. Jinými slovy Židé sdílejí fyziognomické rysy s národy, se kterými žijí na daném území. To se ovšem týká jen bělochů a faktorů jako je vzrůst, barva pigmentace kůže, hmotnost apod. Pokud zde autor nějaké výraznější rozdíly mezi Židy a místním obyvatelstvem shledává, uvádí, že jde o sociologicky podmíněné rozdíly.
Fyziognomie
Dále se autor věnuje pokusu o rekonstrukci židovské fyziognomie z kosterních pozůstatků, dobových vykopávek a literárních vyobrazení. Zjišťuje například, že mnoho lidí, žijících v Palestině, mělo revmatické obtíže, což lze shledat na kosterních malformacích. Ale i zde autor shledává nedostatek materiálu k deskripci židovské rasy. Další svoji snahu tudíž zaměřuje do narativních textů Starého Zákona.
Zde nachází, že Židům odpovídá typický obraz popisu obyvatel v oblasti Středozemního moře. Byli bělochy, spíše menšího vzrůstu. Jejich velcí lidé jako Saul byli menší než obři ostatních národů, například Goliáš. To se netýká jedinců, ale i národa jako celku (Dt 1, 28). Obyvatelé Kenánu jsou popsáni jako ti, kdo Izraelity přesahují vzrůstem (Dt 9, 1 a 11, 23). Barva kůže Hebrejů byla bílá. Jákob byl bílý, zatímco z hnědého Ezaua vznikají Edomité. Často měli ovšem hnědé zabarvení vlivem pigmentace z přebývání na Slunci (Pís 1,5–6). Vlasy Izraelců byly povětšinou hnědé a dlouhé (Pís 5, 11 a 4, 1). Samson nebo Abšalom jsou popsáni jako lidé bujného vzrůstu vlasů. U kněží a zasvěcenců byla délka a úprava vlasů nařízena Zákonem (Nu 6, 5 a Lev 10, 6). Vlasy stářím šedly (Dt 32, 25), což bývalo znakem moudrosti a zralosti. Židé nosili plnovous, který byl rovněž znakem dospělosti. Ochlupení na těle zřejmě nebylo silně vyvinuto. Jákob měl na rozdíl od chlupatého Ezaua holé paže.
Izraelci byli fyzicky velice zdatní a odolní a měli vyvinuté svalstvo. Eliáš byl schopen dlouhých pochodů a běžeckých výkonů (1Kr 18, 46). Stejně Asael byl muž hbitých lýtek (2 Sam 2,18). Mnozí z nich jako David, Samson nebo Beniáš, byli schopni usmrtit lva. Izraelské ženy měly na rozdíl od žen v Egyptě snadnější porod a byly plodnější (Ex 1,6)
Kvality života
Po psychologické stránce autor nalezl šest základních kvalit: 1. muzikálnost, 2. budování rodového majetku, 3. bojovnost, 4. důraz na moudrost a řeč. 5. ochranářství vůči rodině, rodu, území apod. 6. náboženství – důraz na znalost Zákona. Na základě těchto charakteristik byli lidé chápáni jako ti, kterým se daří a ti, kterým se nedaří. Boží požehnání a přízeň zasahovala do všech těchto oblastí a úspěch často býval měřen Boží přízní a neúspěch býval shledán jako nepožehnání nebo kletba.
Vzhled
Vzhled lze spatřit jako výsledek nazírání židovské kultury na člověka dané doby. Židé věnovali pozornost lidskému zevnějšku a krása žen byla součástí tradice. Ideálem byla Támar (doslova jako palma). Jméno Támar se v Bibli dvakrát nachází u popisu fyzicky přitažlivé ženy. Jednou je to snacha Judova a podruhé sestra Abšalomova. V Písni Písní je explicitně postava krásné ženy přirovnána k palmě (Pís 7, 8–9). Tuto charakteristiku autor nalézá i v dalších spisech Orientu této doby. Také u jiných žen ve SZ je psáno o fyzické přitažlivosti (Batšeba, Sára, Ráchel, Ester). To se však netýká jen žen, ale i mužů (Saul, David, Abšalom). Autor spatřuje tento aspekt jako součást lidského obrazu Boha, podle jehož podoby byl stvořen.
Zdraví a nemoc
Lékařská vyspělost
Autor tuto část své knihy začíná pohledem na stav tehdejší medicíny a nalézá zde i primitivní chirurgické zákroky. Sem řadí obřízku, kastraci, ale i například amputace, které byly součástí trestu různých přečinů. Obřízka byla praktikována u chlapců 8. dne života. U dívek, ačkoliv to bylo známé z okolních národů, o tom žádné doklady neexistují. Jsou ovšem záznamy, kdy obřízka byla praktikována i později, což bylo doprovázeno postraumatickými bolestmi. Například Izmael byl obřezán ve 14. letech. Obřízka byla podmínkou k účasti hodu Beránka. Jako chirurgického nástroje bylo užíváno kamenného nože (Ex 9,25). Pohané jsou v této souvislosti nazváni neobřezanci (Sd 15, 18). Vedle obřízky je ve SZ zmíněna i kastrace (Dt 23, 1). Taková osoba (eunuch) byla exkomunikována z chrámové bohoslužby, což v pozdějších dobách pozbylo platnosti (Iz 56, 3–5). Eunuchové byli určeni jako strážci ženských harémů v královských palácích jiných kultur (Est 3, 14–15). V Izraeli se kastrace neprováděla. Existoval zákaz znetvořování, např. i smutečními zářezy (Dt 14, 1).
Délka života
Délka života byla před potopou, explicitně v prvních pěti kapitolách Genesis, okolo 900 let. Methusalah se dožil 969 let, Enoch 365, než byl vzat, Adam 930 let a např. Sét 912 let. Autor zde v krátkosti uvádí, že někteří autoři se snaží tuto délku života oddiskutovat tím, že rok byl považován za měsíc. Tím se ovšem dostávají do situace, že by (při uplatnění tohoto pravidla) měli patriarchové syny již v prvních deseti letech. Nicméně i pro autora je tato délka života těžko k uvěření, a proto si vypomáhá mytologizací a symbolikou této biblické výpovědi.
Jako reálný pak autor nalézá věk otců. Zde se v Bibli nachází, že věk člověka byl pro jeho hřích zkrácen na 120 let. Tomu odpovídá i věk u několika vybraných postav: Mojžíš (120), Jozue 110, Aron 123, Eli 98 apod. Vedle toho ovšem kontrastuje krátkověkost některých králů, jako byli Rechabeám 58 ad. U dalších nalézá jen rozmezí 20 – 50 let věku života. Průměrný věk uvedených králů je 47 a rozmezí mezi krajními hodnotami je 23–77. U králů, kteří zemřeli v mladém věku, se zpravidla jednalo o lidi, na kterých lpělo Boží prokletí. Věk člověka byl dále redukován v Žalmu 90,10 na 70 až 80 let. Lidé se v té době dělili do několika věkových skupin (Lv 27,1–8). V první skupině byli lidé ve věku do 5 let, ve druhé od 5 do 20 let, ve třetí od 20 do 60 let a v poslední skupině od 60 letých výše. Horní věkový limit zde nebyl.
Léčení nemocí a kult
V dalším oddíle se autor zabývá nemocí a zdravím. Celkem si blíže všímá tří, v té době rozšířených nemocí, ačkoliv si je vědom odlišností a omezených možností tehdejší diagnostiky. Je to lepra, neštovice a mor. Popis dalších nemocí není kvantifikován. Otázka tehdejšího Hebreje obvykle nespočívala v tom, pídit se co má za nemoc, ale proč je nemocen. Proto ani popis nemocí není ve SZ, až na výjimky, rozvinut. Zdraví je spojováno s životní vitalitou a nemoc se slabostí. Jsou zde ovšem společné symptomy, aniž by byla popsána jejich příčina. Jákob, Eli nebo Izák ve svém stáří již neviděli. David se nemohl zahřát a jako terapii obdržel ženu, kterou již nepoznal, a která jej měla zahřát. V knize Kazatel je melancholicky popsáno stáří člověka a umírání, které se projevuje nemocemi jako je: slabost, ztráta vidění, sluchu, síly, zšedivění (Kaz 12, 1–6). Další rozšířenou nemocí byla neplodnost a týkala se manželek patriarchů a otců (Sára, Ráchel, Chana, Míkal, Rebeka). Plodnost byla známkou Božího požehnání, které se vlamovalo do jejich života prostřednictvím přímluv apod.
V jednom případě je zaznamenáno, že ke zvýšení libida k početí dětí, Jákobovy ženy použily mandragoru (jablíčka lásky). Jednalo se o orientální, primitivní afrodisiakum. Existuje i neplodnost určité skupiny lidí, která byla způsobena kvalitou vody a kterou prorok uzdravuje (2 Kr 2, 19–22). Uzdravení neplodnosti ovšem vždy, v těchto případech, bylo spojeno s vyvýšením Božího požehnání v naplnění Božího přikázání skrze zaslíbení (Gn 6, 9; Nu 13, 33; Ez 32, 37). Vedle neplodnosti SZ ukazuje i na nedonošené děti a na různé malformace a dětská nevratná poškození. V dospělosti se projevovala paraplegie nohou (Př 26, 7) nebo rukou (Sd 20,16). Dále například slepota (Jer 39,7). Vyskytovaly se i anomálie, jako leváctví. Příčina zmrzačení nemusela být jen organická, ale i posttraumatická, jako nezahojená zlomenina (Lev 21,19). Takto byl zřejmě poškozen i Jonatánův syn (2 Sam 4,4).
K léčení nemocí se vyskytovali ranhojiči resp. lékaři. Podle kusých zmínek ve SZ byla ovšem jejich úspěšnost diskutabilní (Jb 13, 4). Řada uzdravení byla nadpřirozeného původu a často byla spojena se službou proroků. Izajáš uzdravuje Chizkiáše (Iz 38, 1 – 39, 1). Eliáš dokonce prorokuje nemoc Jóramovi (1 Kr 14, 1–13) a smrt Achazjášovi za to, že se obrátil k Ball-Zebulovi (2 Kr 1, 1–18). Elíša posuzuje nemoc Chazaela (2 Kr 8, 7–9) a syrský Náman je uzdraven skrze jeho prorockou službu (2 Kr 4, 18). Oba divůčinící proroci provází i služba vzkříšení z mrtvých synů vdov. Samotná nemoc byla často nahlížena jako projev neposlušnosti, ale Hospodin sám je zobrazen jako Lékař (Ex 15, 26). Vedle etických a hlavně kultických prohřešků, některé tělesné vady diskvalifikovaly člověka z bohoslužby. Lev 13. kapitola uvádí detailní popis malomocenství, jehož diagnostika byla zodpovědností kněze. Je zde popsána i léčebně-preventivní opatření formou karantény nemocných.
Jak Židé žili
Další velká kapitola je věnována běžnému životu Izraelitů. Muž v Izraeli obvykle vstupoval do manželství osmnáctým rokem života a v devatenácti se stával otcem. Dědečkem byl již ve 39 letech a již v necelých šedesáti mohl být pradědečkem. Dvacet let věku byla hranice odpovědnosti, kdy Bůh již přísně soudil (Nu 14, 29 a 32, 11). Brzký vstup do manželství zaručoval, že vedle sebe žily 3 – 4 generace a Boží kletby postihující 3 až 4 pokolení lze nahlížet i jako přímý vliv vedle sebe žijících současníků. Z tohoto pohledu autor činí NZ přesah a shledává, že z dnešního pohledu, se současnou kulturou a sociálním prostředím, můžeme na Ježíše, který zahajuje veřejnou službu ve 30 letech, nahlížet jako na současného čtyřicátníka. Jinými slovy: člověk byl ve 30 letech duševně vyzrálý asi jako současný 40 letý muž.
Jméno
Důležitou výbavou pro život v Izraeli bylo jméno, které člověk získal po narození, a to od otce nebo od matky. SZ obsahuje okolo 1400 vlastních jmen, přičemž některé jsou obměnami stejného kmene nebo dokonce stejného jména. Jméno obsahovalo to, co člověk dělá, jak přišel na svět a někdy mělo prorocký přesah a určovalo povolání a charakteristiku jeho nositele. Ke změně došlo až zhruba 400 let před Kristem.
Synové ovšem neměli jména svých otců. K opakování jména v rodech docházelo až po smrti jejich nositele. Často docházelo ke změně jména v souvislosti s činností a posláním jejich nositele. Například z Abrama se stal Abraham, z Gedeona Jerúbalem apod. Jména měla často dvě části, z nich jedna část odrážela božský přívlastek. Viditelné je to u jmen Jeremjáš (Jerimiah) nebo právě Abraham, Jehú a podobně. Další skupina jmen jednoduše vyjadřuje vlastnosti nositele. Například Nábal byl bloud a Támar byla krásná jako palma. Jiná jména měla i jiný význam: Simeon znamená hyena, Goshem déšť ad. Těchto příkladů jsou v Bibli desítky a jména je možné podle nich dělit do několika skupin podle původu a vzniku.
Dětský věk
Děti byly od narození ponechány u matky a byly kojeny do věku 3 až 4 let a i později zůstávaly v matčině okruhu a v dosahu dalších členů domácnosti. Rody zakládaly sídla a vesnice. Jedna vesnice čítala zhruba 300 až 500 lidí. Město Jeruzalém nemělo více než několik tisíc obyvatel. Jeruzalém, jakožto velké město, bylo členěno na spodní, horní, staré a nové město. V důsledku toho se zde lidé znali a věděli o sobě. Jejich život se odehrával na otevřeném prostranství a domy měly pouze k spánku a k ochraně před živly. Děti žily společně s dospělými a nebyla pro ně žádná tabu. Často si ale na ulicích společně hrály (Zach 8,5). Jinak se děti na všem podílely s rodiči. Pracovní den v Izraeli přitom nebyl dlouhý a život byl jednodušší.
Muž a žena
Společnost se vyznačovala dělbou úlohy mužů a žen. Synové setrvávali do pěti let věku ve sféře matky, babičky a prababičky. Ženy obvykle pečovaly o domácnost, dobytek a ošacení. Muži se účastnili veřejného života a správy rodu, kmene a zasedali v branách města. (Př 31, 10–31). Po dovršení pátého roku chlapci přecházeli pod vliv otce a jejich těžiště bylo umístěno v mužské sféře zájmu. Napodobovali otce, od kterého se učili být pastevci, pracovat s dobytkem, ale i moudrosti a znalosti Zákona. Dívky zůstávaly ve sféře matky. K učení se dětí byli dáni nejen otcové, ale i mudrci a kněží, případně proroci, kteří měli své žáky. Učení se Zákonu a moudrosti se často uskutečňovalo opakováním resp. ústní tradicí a výpovědí o Božích skutcích, které Bůh vykonal uprostřed Izraele (Dt 4,9, 6,7 a 11, 19). To bylo zodpovědností otců (Ex 2,26). Znalost písemnictví nebyla pro Izraelce samozřejmostí, což autor dokládá tím, že Jeremjáš a někteří králové potřebovali písaře.
Chod rodiny se uskutečňoval pod záštitou muže. Pokud muž zemřel, přejímal jeho úlohu nejstarší syn. Noemi, která neměla zastánce, ztratila muže a syny, shledala svůj život hořkým (Rt 1, 20). Podle levitárního práva se zastáncem ženy stával její švagr. Bible zná i samostatně jednající ženy jako Rebeku, Deboru, Jael a Abigaj. Někdy se ale jednalo o suplování muže jako válečníka. Jinak měly ženy ve své sféře svobodu, do které muž nezasahoval.
Smlouva
Celá sféra života společnosti se uskutečňovala ve smlouvě s Bohem, v odpovědnosti Zákonu. Když bylo Abrahamovi 99 let, obřezal se spolu s 13 letým Izmaelem (Gn 17, 25). Život Hebrejů lze v této souvislosti podle autora rozdělit do čtyř okruhů: náboženská praxe, manželství a rodinný život, Zákon a válečnictví. Náboženský život se zakládal na základní podmínce, a to obětech za hřích, které uschopňovaly, resp. umožňovaly člověku účast na náboženských rituálech, kterými byl prostoupen celý život Žida.
Manželství
Manželství bylo nahlíženo jako naplnění Božího příkazu k rozmnožení, zaplnění a podmanění Země (Gn 1, 28). Proto Ráchel volá: „dej mi syny nebo zemřu“ (Gn 30, 1). Zakládat rodinu a plodit děti bylo samozřejmou součástí života Hebrejů s výjimkou speciálního Božího povolání (Jr 16, 2). Sňatky mezi vzdálenými příbuznými nebyly výjimkou a byly spíše běžné (Gn 24, 48). Před vydáním Zákona bylo možné přijmout za manželku poloviční sestru (Gn 20, 12), což bylo později Zákonem zakázáno (Lev 18, 9). Uzavírání manželství bylo dáno spíše rodinnými vztahy a společenskými a geografickými podmínkami, než individuální touhou na základě osobní náklonnosti. Nicméně nebyly žádné restrikce proti uzavírání manželství z lásky, na základě svobodného rozhodnutí. Muži mohli mít více žen, ale případy králů Davida a Šalomouna, kteří měli desítky až stovky žen, byly výjimkou. Ale např. i král Abijáš měl 14 žen (2 Pa 13, 21).
V polygamních manželstvích se často stávalo, že muž měl jednu ženu raději (1 S 1, 1–7). Je ovšem třeba poznamenat, že manželství uzavíraná na základě jiných předpokladů, než jen osobní náklonnosti, byla mnohem stabilnější než dnešní manželství, kde převládají tužby a city. V důsledku nedělitelnosti náklonnosti muže, zcela prakticky vítězí monogamie nad polygamií.
Denní život
Mladí muži se učili soudit a posuzovat přebýváním s otci v branách města, kde nejprve mlčeli, a poté vystupovali jako svědci daných událostí. Každý soud se stával precedentem, a tak se soudní precedent stal základním pramenem hebrejského práva. Soudy se obvykle zabývaly obranou vdov a sirotků, levitárních záležitostí, manželství nebo utlačovaných lidí. Mladíci těmito zkušenostmi dorůstali k dospělosti. Dodržování práva a rozvoj spravedlnosti bylo základní devízou hebrejské komunity.
Židovská sídla a vesnice měly typický středozemní ráz. Okolo vesnic byly pastviny a dále kopce a hory, za kterými byla poušť. Mladí muži vyváděli do pastvin svěřená stáda a k večeru je vodili do bezpečí ovčinců. Během pastvy trávili čas hrami, nebo hraním na hudební nástroje. Pokud svoji nedbalostí způsobili ztrátu, museli ji uhradit. Ochrana stáda před dravou zvěří, vlky a lvy a medvědy se stávala dobrou zkušeností k boji s nepřáteli. Dobrým ilustračním příběhem je boj Davida s Goliášem, který David podstoupil na základě zkušeností boje se šelmami. K těmto bojům byli muži svoláváni troubením. I v dobách míru proto nebylo Hebreje, který by neuměl používat zbraň. Ženy spolu s dívkami a dětmi připravovaly pokrm, předly a tkaly. Zpracovávaly vlnu a len. Jak muži, tak ženy ke své práci potřebovali vodu, která se získávala čerpáním ze studní. Na tuto vodu stály dívky dlouhé fronty a nosily ji ve velkých džbánech. Mladíci u studní napájeli svá stáda. Nebyl zde žádný tlak na zvyšování výkonu. Celá práce musela probíhat v určitých cyklech, neboť celých šest měsíců v Palestině nepršelo. Byl tak zde i čas odpočinku, kdy každý seděl pod fíkem a vinou révou (1 Kr 4, 25)
Denní cyklus
Denní cyklus začínal probuzením za úsvitu a končil západem slunce. Pro některé byla noc dlouhá, a tak se mluví i o těch, kteří se modlí dnem i nocí. Během noci byly ustanovovány stráže, které se střídaly v několika cyklech. (Iz 21, 11–12). Jídlo se podávalo třikrát denně a začínalo snídaní, v některých oblastech se jedlo jen dvakrát denně, bez snídaně. Před závěrečnou večeří se ke stolu scházela celá rodina. Před ukončením dne byl svolán tzv. „sod“, což se překládá jako „kruh“. Tento kruh měl zároveň kultický i praktický význam (Ž 11, 1). Hodnotil se zde uplynulý den, předávaly se zkušenosti a výsledkem těchto sdílení byla značná část židovského mudrosloví.
Stáří a smrt
Po dětském a produktivním věku přišlo stáří, které se projevovalo úbytkem sil, šedinami, obtížným překonáváním vzdáleností apod. Člověk již nebyl producentem, ale konzumentem. Ženy v tomto období ztrácely plodnost. Lidský život mnoha patriarchů je popsán jako dožití se „plnosti let“, viz Abraham (Gn 25, 8), David (2 Kr 1 a 2) nebo Job (Job 42, 17). Smutek nad mrtvým trval obvykle týden (Gn 50, 10) a mrtvého pohřbíval jeho příbuzný (Am 6, 10). Smutek ovšem Židé nevnímali jako cit a vnitřní žal. Šlo o sedmidenní projev veřejného smutku, oplakávání. Neznamená to ovšem, že by neprožívali vnitřní žal. Jákob oplakával domnělou Josefovu smrt 7 dní, ale jeho žal trval mnohem déle. Pláč tedy nebyl u Židů výsledkem pouhého citového pohnutí. Židé plakali ze svého rozhodnutí, podle své vůle.
Autor se domnívá, že bylo běžné, že se mrtví občas zjevovali živým (1 S 28). Ovšem nevidí to jako důsledek komunikace se záhrobím, ale jako důsledek citové vazby na zemřelého, která se projevila v lidské představivosti. Pro samotnou smrt se používalo ustáleného spojení „byl připojen ke svým předkům“. Osud člověka po smrti byl v Božích rukou.
Jak Židé myslí
Na rozdíl od popisu způsobu života autor připouští, že popsat myšlení je jev komplikovanější a komplexnější a tudíž nesnadnější. Ukazuje, že myšlení Židů bylo odrazem jejich víry na základě jejich Zákona. Ten, pohledem autora, vycházel z lidskosti. Lidskost Zákona autor nalézá například v knize Deuteronomium, kde člověk, který se oženil, postavil dům nebo vysázel vinici, aniž by z toho profitoval, byl dočasně zproštěn vojenské služby. (Dt 20, 1–9)
Kolektivní vnímání
Ohledně přežívání v prostředí okolních pohanských národů je zřejmé, že Bůh sesílal strach na nepřátele Židů, a tyto národy byly skrze pocit tísně a strachu vyháněny před Izraelem z území, která měl obsadit (Ex 23, 28–29). Židé sami byli před strachem varování a byli povzbuzováni, aby se nebáli. Tento strach měl povahu epidemie a dle chápání autora se šířil jako infekce. Lidé byli v Izraeli ovlivněni prostředím a zároveň i lidé toto prostředí sami ovlivňovali. Když Saul pronásledoval Davida a opakovaně pro něho vyslal eskortu, na vojáky padl prorocký Duch skrze skupinu extatických proroků a znemožnil tak provedení jejich mise, totiž přivést Davida k Saulovi. Když se nakonec na cestu vydal i Saul, i on upadl do prorockého vytržení a Davida nezajal. Autor, zdá se, spíše než duchovnímu vlivu, připisuje tyto události na vrub sociálního prostředí a skupinového prožívání. Stejně tak připisuje tento vliv událostem, kdy dvě stě falešných proroků vyzvalo krále Achaba k útoku proti Rámotu (1 Kr 22, 6) nebo když 70 starších spolu s Mojžíšem upadli do náboženského vytržení (Nu 11,25).
Individuální vnímání
Naproti tomu si autor všímá, že – kontrastně k tomuto kolektivnímu vnímání – vystupují jedinci, obvykle proroci, kteří vnímají Božího Ducha a dokážou se postavit většině. Jako příklad uvádí Mikajáše, který v již citovaném příběhu odporuje falešným prorokům a králi poskytuje zcela odlišné informace (1 Kr 22, 7–28). Stejně tak Nátan je schopen napomenout krále Davida (2 S 12, 7) nebo Ámos se staví proti Amasjášovi (2 Sam 7, 10–17). Tito proroci měli zvláštní pomazání a byli si vědomi svého povolání (Jer 14, 10). Autor zde vidí paralelu k židovským chlapcům, kteří se postavili na odpor příkazu pohanského krále uctívat sochu a byli vhozeni do ohnivé pece, kde byli ochráněni. Podle autora ti stejní lidé, kteří jsou schopni podlehnout kolektivnímu náboženskému vytržení, jsou zároveň schopni odolávat vůči většinové skupině, která tomuto kolektivnímu vlivu podléhá. Hebrejský duch je zde shledán jako senzitivní a vnímavý, na rozdíl od ducha západního člověka.
Myšlení v řádu stvoření
Při konkrétnějším studiu biblického textu se autor zaměřuje na reflexi hebrejského myšlení v kontextu Božího, stvořitelského díla. Podle informací z knihy Genesis autor akcentuje dvě odlišné zprávy o stvoření člověka. Podle první je člověk stvořen individuálně, jako muž a jako žena. Druhá část naopak popisuje až celého člověka jako muže a ženu. Ať tak, či onak člověk dostává pověření „být plodným a množit se“ (Gn 1,16–27) a „naplnit a podmanit si zemi“ (Gn 1,28). Zde autor nalézá dodnes platné přikázání, ze kterého vyplývá rozvoj společnosti, kultury a vědy, včetně školství a vědecko-technického rozvoje. Autor pak přirovnává stvořitelské dílo Ducha (Gn 1, 2) k symbolu orla, který učí létat svá mláďata (Dt 32, 11). V tomto kontextu je celý svět v hebrejském myšlení udržován Božím dechem (Ź 65, 7), jinak by se propadl do chaosu a zániku. Proto i pohasínání hvězd, Slunce a Měsíce jsou znamením přicházejícího zániku a Hospodinova příchodu (Iz 13, 10). Když za proroka Eliáše v Izraeli 3 roky nepršelo, byl to určitý průlom do stanoveného řádu věcí (1 Kr 18, 1) a v myšlení lidí to znamenalo aktivní vstup Božího úradku resp. Boží soud.
Při popisu stvoření si autor všímá určitého zjednodušení v popisu rostlin a zvěře ve snaze popsat řád stvoření (Gn 1, 11–25) Detailnější popis nalézá až v knize Job. V hebrejském myšlení je tak již samotná existence řádu zázrakem, zatímco v řeckém myšlení bývá za zázrak považováno pouze to, co se řádu vymyká. To samozřejmě má v hebrejském myšlení rovněž zásadní místo. Žid ale samozřejmě vidí zázrak i v intencích sil působících proti řádu. Když Mojžíš spatřil hořící keř, byl udiven, že tento nebyl stráven ohněm, což se vymyká přirozenému běhu věcí. Nicméně řád je v hebrejském myšlení zázrakem Božího stvořitelského činu, což v ostatních kosmologiích obvykle chybí.
Transcendentní rozměr myšlení
Žid počítá i s manifestací temných, protibožských sil, které se personifikují v božstvech okolních národů a vyžadují pro Žida naprosto neetickou formu uctívání, jako například dětské oběti (Lv 17, 7). Tímto vlivem se nechal strhnout i Jarobeám (2 Pa 33, 6). Jsou zmíněna i místa, kde přebývají démoni (Iz 13,21 a 23, 13). Jedním z těchto temných sil je i Upír (Iz 34, 14). Podobné varování před tím, aby se skrze neposlušnost nestal pustinou, je vyřčeno směrem k Izraeli (1 Kr 9, 8 a Jr 19, 8). Těmto místům, tedy různým sutinám a rozvalinám, které vznikly jako důsledek Boží kletby, se Židé podle autora raději vyhýbali. Vedle strachu o to, že nemusí vyjít Slunce, měli mít tak Židé úzkost i z nečistých duchů. Lpění na tradici vede autora k domněnce, že Židé nejsou příliš schopni pokroku resp. rozvoje vědy a techniky, (což ovšem moderní historie státu Izrael zcela vyvrátila).
Časovost myšlení
Již z hebrejské gramatiky lze vidět, že Židé mají zcela odlišné pojetí času. Proto Bůh pro ně není jen tím, který je vyvedl z Egyptské země, ale tím, kdo je vyvádí z Egypta. Samotná tradice se pro Židy stává validní tehdy, pokud je skrze ni oslaven a vyvýšen Hospodin. Různé části Písma proto obsahují stejná ustanovení běžného života (Ex 20, 24 – 23,12 a části Dt), avšak jsou zde dílčí modifikace, vyplývající z momentálních životních podmínek. Pokud je mezi Židy tradice živá a aktuální, vedoucí k životu, není třeba dalších legislativních výměrů.
Další skupinu zákonů tvoří právě ustanovení běžného života, která nejsou sjednocena, ale mají společný původ v židovském exilu. To, co funguje a osvědčuje se, má absolutní platnost a proto židovský Zákon není zaměřen na jednotlivé eóny, ale akcentuje společné principy, z nichž je možné vycházet v praktickém životě jednotlivce a celého společenství. Období exilu je popsáno hlavně prorokem Ezechielem, který je mezi teology považován za otce judaismu. Jeho instrukce jsou směrnicemi pro přežití národa v exilu. Stává se zde, že to, co bylo dříve tradicí, je nyní zákonem. Hřích je pak často shledán jako to, co je zakázáno. Nicméně lidé nemají hledat to, co je povoleno, či zakázáno, ale to, co je Boží vůlí, přičemž se vychází ze současného poznání. Autor uvádí, že snaha vystříhat se zákazu vedla Židy až k psychoneurosám.
Myšlení a tradice
Židovské pojetí sepjetí tradice a Zákona ovšem vedlo k velkolepé deskripci historie. Zákon, obsahující Boží zaslíbení, tak měl historizující rozměr. Izrael putoval a vyzrával až k naplnění počátečního zaslíbení, které bylo dáno Abrahamovi. Historie začíná stvořením, potopou, dále pokračuje Mojžíšem a vyvedením z Egypta a obdržením Zákona až dobytím Kenánu. Izrael má své hranice a jeho lid je s Hospodinem ve věčné smlouvě. Nakonec, skrze Izraele, mají i ostatní národy poznat Hospodina (Mal 1, 11). Tento misijní aspekt není ve SZ nalezen a Izrael tvoří svět sám pro sebe.
Myšlení a vliv ostatních národů
Během svého života žil Izrael pod vlivem dalších národů – Egypta, Babylonu a Asýrie. Egyptský vliv se zde projevil jen nepatrně, zatímco je zde patrný vliv Akkadu a Ugaritu. Kamenem úrazu se pro Izrael stal vliv kenanského bálismu. Proroci se tomuto vlivu ovšem bránili a jejich působením vítězil monoteismus nad babylonským panteonem. Prorokem, který se ve svých spisech zaměřil na potírání bálismu, byl Ozeáš (Oz 2, 16–19).
Judaismus, nad rozdíl od bálismu, klade velký důraz na právo a spravedlnost, které jsou nezbytnými faktory pro rozvoj a existenci lidského společenství. Je zde také něco, co nebylo v náboženství Ugaritu, Egyptě nebo Babylonu zaslíbeno, a to, že lidé uvidí Boží slávu. Přestože je Izrael malý a bezvýznamný, tuto slávu mají skrze něho spatřit i okolní pronárody.
Soud v branách města
Právo a spravedlnost jsou základním fundamentem náboženství Hebrejů. Tento rozměr bylo nutno Izraeli vtisknout skrze institut, který by ho ukotvil v praktickém životě lidu.
Dislokace městské rady
Autor si zde všímá, že už samotná geografie podmiňovala organizaci. Hebrejská města jako Jerusalem, Samaří nebo Nazaret byla skalními městy, nacházejícími se v nadmořské výšce 1 – 2 tisíce metrů. Izrael tak byl konfederací městských svazů, přičemž společná jednání zástupců probíhala 2 krát ročně. To bylo v období jednotného království, v době vlády králů Saula a Davida. Po smrti Šalomouna již vznikají dva státy a tato jednota je narušena. Sjednocujícím prvkem zůstával Zákon. Diskuse ohledně Zákona a rozsuzování sporných věcí v jednotlivých distriktech se popisuje v knize Rút (4, 1–2). Jednalo se o shromáždění vedeným městskými staršími, které probíhaly v branách měst. Na základě archeologických výzkumů pak autor zmiňuje existenci tzv. „uličního zákona“. Jednotlivé rady byly sestaveny dle spádových oblastí jednotlivých distriktů.
Autorita městské rady
V té době byla v každém místě populace tvořena dvěma skupinami lidí. První skupina zahrnovala dospělé členy resp. obyvatele města mužského rodu. Druhá byla tvořena ženami, dětmi a otroky příp. hosty a cizinci. Rada města byla tvořena z první skupiny a měla pravomoci v oblastech uzavírání sňatků a manželského práva, kultu, válečnictví a Zákona. Zasedání se konala vždy ráno. Pro Židy byla doba „před vycházením“ důležitější než doba „po návratu“, kdy lidé vycházeli obvykle na pole a na pastviny za prací (Sof 3, 5). Shromáždění ovšem mohla být svolána i dle potřeby. Například po vystoupení proroka Jeremiáše v chrámu bylo svoláno takové shromáždění, kde kněží a proroci připravili obžalobu, Jeremiáš se hájil a nakonec, po intervenci lidu, nebyl shledán vinným. (Jer 26). Každému, kdo byl nucen řešit nějakou důležitou záležitost, byla tato rada k dispozici. Během zasedání muži seděli a kdo pronášel výroky, povstával (Rt 4, 2). Hříšník nemohl mít na takovémto shromáždění podíl (Ž 1, 5).
Význam soudu
V takovýchto soudech nešlo především o posouzení viny nebo vynesení odsudku, ale o praktické rozsouzení a pomoc v dané záležitosti, se kterou se dotyčný na radu obracel. V hebrejském myšlení je proto soud často vysloven jedním dechem s pomocí člověku resp. k dopomožení mu k právu (Iz 1, 17). To je i hlavním důvodem, proč vůdci v době před ustavením krále, kteří Izrael vysvobozovali z útisku, byli nazvání soudci. Velkou měrou se v nalezení správného rozsudku resp. správné cesty, podílel precedent.(Jr 26, 17–19). Popis klasické soudní pře mezi stranou a protistranou autor nalézá v členění textu resp. jednotlivých rozhovorů mezi Jobem a jeho přáteli v knize Job. Způsob argumentace, spočívající v přednesení pře, dovolávání se svědků, hledání výpovědi Zákona a na základě toho i východiska, se po staletí nezměnil.
Pravomoc krále a kněze
Vedle starších se na zasedání podíleli i kněží, jejichž pravomocí resp., zodpovědností bylo případné vynesení orákula. K validitě této hypotézy však autor nalézá jen málo podpůrných textů. Je zde ale záznam o možnosti odvolání se k vyšší autoritě (S 14, 1 nn). Je zde vdova, která hledá svobodu pro svého jediného syna, který se provinil smrtí bratra, a příbuzní žádají jeho vydání krevnímu mstiteli. Proto se dovolává slyšení krále a změny rozsudku. I když šlo o účelovou smyšlenku, další texty Písma dokazují svrchovanost královských rozhodnutí. Patří sem například chování Davidova syna Abšalóma, který zastavoval lidi, kteří se se soudem obraceli přímo na krále. Do doby vyžádání si krále (1 S 8,20), však tato instituce neexistovala a Samuel lid před velkými pravomocemi krále předem varoval. Zárukou právního systému i poté pak byla vláda Zákona, nadřazená rozhodnutím autority, což je dodnes základní princip vlády práva.
Geneze soudní hierarchie
K určitému zlomu ovšem dochází v 9. století, kdy se vytvářejí jednotlivé společenské vrstvy a soudci mají tendenci stranit vlivným resp. bohatým osobám. Proti tomu vystupuje například Ámos (Am 2, 6–7). Stejně tak i prorok Izajáš volá k vykonávání nezávislého a pravdivého soudu. (Iz 1, 17). Autor v této souvislosti uvádí, že zhruba ve stejné době se rozvíjí i kazatelská služba a ostré prorocké výpovědi jsou nahrazovány kázáním. Spolu se vznikem rétoriky, která není nutně špatná, a vznikem jednotlivých společenských vrstev, nutně vzniká i autorita, která je garantem práva. Právo ovšem stojí nad jednotlivými soudními shromážděními v konkrétních distriktech. Tuto autoritu má lévijský kněz (Dt 17, 8–9). Tato doba trvá až do doby zajetí, kdy Izrael musí respektovat i zákony zemí, do kterých byl přesídlen.
Autor jasně ukazuje, že právo a spravedlnost resp. jejich nezávislé a nestranické vykonávání je základní podmínkou fungování svobodné lidské společnosti. Pro Boží lid je právo esenciální nutností jeho samotné existence. Kde lid nemá právní jistoty, klesá důvěryhodnost jeho institucí. Vždyť Bůh sám je Bohem práva a spravedlnosti a nikomu nestraní. Jakkoliv je přátelský, dobrý, shovívavý, laskavý a milosrdný, jeho smysl pro právo, pravdu a spravedlnost je jeho základním atributem, na který činí Starý zákon velký důraz. Proto smysl pro spravedlnost a právo jsou základními hodnotami hebrejského ducha.
Závěr
Autor se ve svém popisu nezabývá přístupem k Písmu, ale z jeho pohledu je zřejmé, že výpovědím Písma dává velkou váhu. Je pro něho primárním a hodnověrným pramenem, ze kterého čerpá informace. Nicméně při podrobnějším čtení u něho můžeme shledat typické rysy školy textové kritiky, odlišující texty mytologické, od textů narativních. Mytologii vidí v prvních kapitolách knihy Genesis a odlišuje tak jednotlivé vrstvy Písma v podstatě dle historické hodnověrnosti popsaných událostí. Taktéž se příliš nezaobírá duchovním obsahem dané látky a má tak tendenci vidět duchovní výpovědi jako pouhý narativní text. Konkrétně při popisu hebrejského myšlení vedle sebe klade lidské reakce způsobené, dle biblického textu, Duchem Božím nebo duchem věštím.
Tento popis má jistě své nevýhody a domnívám se, že zabraňuje bližšímu rozlišení a možná i dosažení skutečné hloubky a plastičnosti v exegezi biblického textu. Tato nevýhoda ovšem může skýtat i určitý užitek v tom, kdy si čtenář může všimnout detailů a společných rysů, kterých by si vyznavačský exegeta nemusel povšimnout. Chladný literární odstup naopak může profitovat tam, kde „zainteresovaný“ teolog bude mít tendenci vidět v narativních textech etickou polaritu, zatímco pisatel oné látky nemusel zastávat v dané věci žádné stanovisko. Autorovi ovšem v žádném případě nelze upřít snahu o autentický vstup do dané problematiky. Při svém popisu nikterak nerozporuje biblickou výpověď a k textu přistupuje poctivě a s badatelskou objektivitou. Na druhou stranu však nelze nevidět i určité autorovy spekulace, které z textu nelze vyčíst. Například strach z rozvalin a sutin nebo předpoklad víry ve zjevování zesnulých.
Máme tedy před sebou vcelku unikátní spis, který se primárně nesnaží o kosmologickou nebo soteriologickou výpověď, ale který akcentuje antropologii historického Žida. Autor má smysl pro detail a jako pozorovatel dává do souvislosti texty, které většina systematických teologů přehlíží nebo se je snaží sladit do často násilných konstrukcí. Autorův určitý odstup, nadhled a zároveň odpovědný přístup k biblickému textu, dává možnost čtenáři realisticky nahlédnout do kultury, náboženství a myšlení Hebrejů. Ačkoliv kniha jen málo popisuje vývoj kultury i sociálního prostředí, které bylo odlišné v době vyjití, putování a usazení Izraele v Kenánu, není to na obtíž k vystižení určitých rysů hebrejského dědictví. Kniha má proto nadčasový přesah v té části výpovědí, které popisují skutečnosti nepodmíněné dobou a kulturou, ale které naopak dobu a kulturu samotné proměňují a modifikují. Za velmi přínosný považuji popis hebrejského soudnictví s důrazem na právo a spravedlnost, čemuž je věnována, formou přílohy, závěrečná část knihy.