Když slepý vede slepého...
Jako křesťané nutně potřebujeme jistotu vlastního přesvědčení. Potřebujeme stanout na základu, který unese celou stavbu našeho života víry. Tímto základem jest zajisté Kristus. Ovšem Písmo nám říká, že potřebujeme chodit s čistým svědomím. Někdo může být vykolejen učením o svěcení dní, stravovacích předpisech atd. Ačkoliv Pavel považuje tyto věci podružné, pro někoho být podružnými nemusejí.
Křesťané často sice mají vlastní přesvědčení, ale jednoduše raději napodobí ostatní kolem sebe, případně se podřídí většině a hřeší tak proti vlastnímu svědomí, což jim přináší bolest. Pavel proto nabádá, aby se křesťani v podružných otázkách nepřeli, respektovali se a měli ohled na slabé. Lidé, křesťany nevyjímaje, mají touhu žít v bezpečí v systému svých pevných hodnot a Bůh často tyto hodnoty respektuje. Myslím, že mu nevadí, zda se jeho lid schází v sobotu nebo v neděli, zda má kvašený nebo nekvašený chléb, zda má kvašený nebo nekvašený mošt. Problém je, když má někdo zafixováno, že právě tímto a jediným způsobem je možné Boha uctívat. Pro takového člověka je bytostně nutné být ve společenství, které sdílí stejné hodnoty resp. věří stejně.
Přesto nás ale Písmo vybízí, abychom se nesrovnávali s druhými. Každý z nás máme zodpovědnost za to, čemu věříme a dokonce i jak myslíme. Naším soudcem bude Bůh a nemáme se nechat soudit cizím, ale vlastním svědomím. Tuto odpovědnost nemáme před lidmi, ale před Bohem a není třeba se proto s druhými přít. Někdy se ale může stát, že všechny věci kolem jdou tak nějak šejdrem a je třeba vědomě stanout proti nastálé situaci, proti lidským představám a nárokům a vědomě se křesťanům kolem sebe vzepřít. Jde například o to, když společenství přijímají zásadně odlišné věci, než jaké původně deklarují.
V Galatské církvi se stalo, že lidé přijali jiné evangelium a jiného ducha. Pavel je doslova zapřísahá, aby se od tohoto jiného evangelia oddělili. Neříká jim nějaké zdvořilostní napomenutí o tom, že je dobré mít také nějaký ten skutek, ale rovnou je kárá za jiné evangelium. Galatští nahradili víru skutky a šli přesně naopak, než jak je vedl Duch svatý. Na jednom místě, když chce Pavel zdůraznit odpovědnost jednotlivců před Bohem, doslova říká:
„Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Ga 1,8)
Jinými slovy: neposlouchejte mne, jestliže vám kážu jiné evangelium než to, které jsem kázal na počátku. Já sám nechť jsem proklet, pokud bych tak učinil.Jakýžto kontrast s tím, co se dnes šíří v církvi vzhledem k poslušnosti autoritám, které říkají: nic nezkoumej, nic nekritizuj a důvěřuj mi. Spolehni se na mne. Věř mi, protože mne vede Bůh a dává mi nová a nová zjevení a má proroctví jsou zásadní pro tvůj život a měl by ses podle nich řídit. Avšak:
„Toto praví Hospodin: "Proklet buď muž, který doufá v človìka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ (Jr 17,5)
Takovéto smýšlení je ovšem Bibli na hony vzdálené. Berojští na každý den zkoumali Písmo, zda je to opravdu tak jak zvěstuje Pavel:
„Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel.“ (Sk 17,11)
V Galatské církvi bylo přímo nezbytné nevěřit učitelům, kteří byli možná staršími, ale kteří vedli k obřízce a spoléhání se na Zákon. Takovéto učitele Pavel jinde nazývá psy a nepoctivými dělníky, na něž si věřící mají dát pozor (F 3,2). Pokud tímto směrem vykročil Petr, Pavel jej otevřeně napomínal. (Ga 2, 11) Křesťani v Thyatirech byli chváleni za to, že nesdílejí učení, které se rozšířilo v jejich církvi:
„Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno.“ (Zj 2,24).
Většina těchto úseků v Bibli má jedno společné. Popisuje lidi, kteří se odklonili od evangelia, které bylo na počátku jejich víry. Je nanejvýš nebezpečné důvěřovat někomu jen pro jeho funkci. Pavel varoval starší v Efezu slovy:
„Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.“ (Sk 20, 28–30)
Buďme nanejvýš ostražití, jestliže nám někdo říká, že dnes máme „větší zjevení“, že církev potřebuje „nové metody“, „nové myšlení“, „nové věci“, „nové struktury“ a „nová učení“. Jistěže církev nesmí ustrnout a používat tvrdošíjně něco, co již není funkční. To nové ale musí vycházet z Písma. Osobně raději volím to staré, vyzkoušené, osvědčené, to co odpovídá letitým standardům a bylo prověřeno historií. Jistěže existuje nové víno, ale kdo okusí staré, pozná, že je lepší a nové nechce. (L 5,39)Nenechme se mýlit, že dnešní doba potřebuje církev „novéhu typu“, jakousi supercírkev, stojící na „nejnovějším“ poznání, nejlepším učení a že její sláva bude větší než sláva církve prvotní. Rozhodně nepotřebujeme nová učení. Jestliže je nějaké učení „nové“ resp. takové, které tedy ještě nebylo, pak jde zaručeně o učení nebiblické. Naší snahou nemá být objevování „nových věcí“, ale návrat ke staré víře, která byla jednou pro vždy odevzdána svatým a nikoliv novodobým prorokům, kteří ve své novosti mohou zacházet dál, než je učení Kristovo a ztratit tak Otce i Syna.
„Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna.“ (2 J 1,9)
To, že jsme členy té „nejlepší církve“ a ze srdce „důvěřujeme vedoucím“ nás do nebe nedostane. Naopak, důvěra v člověka, byť by se oháněl těmi největšími zjeveními, končí nezřídka špatně. Nikoho od omylu neochrání jen to, že zastává nějaký úřad. Selhali lidé, jako byl Eli, Samson, David, Šalomoun a dokonce jeden z apoštolů, Jidáš. Ujel Petr a Jakub. Všichni tito potřebovali varování lidí kolem sebe a bylo by krajně nezodpovědné, minimálně v některém z jejich životních období, je následovat v jejich učeních a skutcích. Lidé se dnes rádi vzdávají odpovědnosti ve prospěch svých autorit proto, aby nemuseli nést důsledky za případné nesprávné rozhodnutí. Domnívají se, že je správné podřizovat se i proti svému svědomí, tedy ve věcech, které oni sami nepovažují za správné, ale pozor:
"“Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?“ (L 6:39)