Nové hnutí: You Shloud Never Leave Church
Byl jeden mladý učitel Božího slova, který měl jeden velký problém. Bolelo ho srdce, že lidé, které vyučoval ke křtu, opouštějí společné shromáždění a nestávají se členy sboru. Nakonec, snad v upřímnosti, přišel s vylepšením evangelia. Součástí spásy je i členství ve sboru! Vždyť je psáno „a připojili se“ a jen „brány církve nebudou přemoženy peklem“. Takže od této chvíle kázal pokání, křest a připojení k církvi, rozuměj „písemné členství ve sboru“. A ejhle, zafungovalo to. Ostatně, kdo by riskoval ztrátu spásy tím, že opustí místní sbor. Posléze zjistil, že jeho příspěvek nebyl zdaleka originálním: Možná byl tak trochu ovlivněn – aniž by si to připustil – i jinou literaturou. A tak stejně jako nelze někoho „odkřtít“, nelze podle něho ani „opustit to pro něho jediné a spravé společenství“, do kterého Bůh člověka povolal. Nakonec takto inovované evangelium může znít takto: jsi povolán do konkrétního sboru? Tak koukej zařezávat, poslouchat a za žádných okolností neopouštět shromáždění, jinak skončíš v pekle.
Členství ve sboru jako součást mé spásy
Členství v takto pojatých sborech je obvykle ještě podmíněno nějakým písemným souhlasem poslušnosti, který je nekonkrétní a který se dá vždy účelově vyložit. Aniž by to často bylo řečeno takto natvrdo: každý člen nechť bere na vědomí, že pro zachování jeho spásy musí být členem a již nikdy a za žádných okolností odejít. Jedinou legitimní cestou může být svatba, přestěhování se souhlasem vedení nebo hřích vedení sboru, ale to, co je hřích, umí posoudit zase jenom vedení sboru. Pak se stává, že sbor může učit, konat a dělat prakticky cokoliv, ale v žádném případě není možné a bezpečné jej opustit. Vně číhá ďábel! Stačí pak občas v kázání přiživovat často pravdivé historky o tom, jak to dopadlo s těmi, kteří odešli, kolik jich skončilo špatně nebo dokonce zemřeli. Pokud někdo, kdo odešel ze sboru, skutečně zemřel, je to jednoznačné potvrzení jeho nesprávné volby. Ostatně nejvíce psychických problémů mají právě z tohoto důvodu ex-Svědkové Jehovovi. Jak mocný je to nástroj potvrzení pro jejich vedení! Člověk si pak velmi dobře rozmyslí, zda opustit shromáždění a raději bude sám a se vším souhlasit, nebo se alespoň neprotivit. Raději bude zticha, co kdyby byl vyloučen. Pak nutně upadne do rukou katanů a je s ním konec. Jediným důvodem, proč zůstat v takovém sboru je strach.
Jsem povolán zůstat a varovat
Druhým bodem, proč lidé zůstávají ve společenstvích, ve kterých by zcela dobrovolně nezůstali, je přesvědčení, že jsou zodpovědní varovat své sourozence a chránit je před sborem, jehož jsou sami součástí, nebo před jeho vedením. Takovíto zachránci ovšem narazí na minimálně dva problémy: buď naleznou stejně postižené, kterým nejsou sto pomoci (podle hesla tonoucí se snaží zachraňovat tonoucího, aniž by si připustil, že tone) nebo narazí na mnoho lidí, kteří jsou šťastní, spokojení a duchovně naplnění. Ti druzí žádnou „záchranu“ nepotřebují. Pro ně se dotyčný „zachránce“ jen stane krajně podezřelým a nedůvěryhodným. Navíc kritika nebo dokonce náznak nesouhlasu je v takových společenstvích velmi dobře střežen a každý, kdo by veřejně projevil trochu odlišný názor, je bedlivě sledován a styk s ním bývá „nedoporučován“. Takový člověk tedy nejen, že nikomu nepomůže, ale sám se stává předmětem ostrakizace. Obvykle si lidé řeknou: když i tento „kritik“ zůstává ve sboru, pak je jistě správné zůstat také a nikam neodcházet. V některých případech dokonce kritici do daného společenství přivádějí nové lidi, které se pak snaží „chránit“ před tím, do čeho je sami přivedli.
Nemohu opustit sbor, do kterého mne povolal Bůh
Existují i další důvody, pro které lidé zůstávají ve sborech, kde se trápí a kde se nemohou ztotožnit s učením nebo způsobem vedení. Obvykle věří, že je do konkrétního společenství povolal Bůh, k čemuž mohou mít dost dobrý důvod (nebo se alespoň domnívají, že ho mají), a proto by odchod viděli jako prohru, neposlušnost a zradu Krista samotného. Často je jim představen David, který byl věrný Saulovi a nevztáhl na něho ruku. Nicméně již nevidí, že Davida sice k Saulovi přivedl Hospodin, ale stejný Hospodin ve svém čase Davida vedl k tomu, aby před Saulem prchl, opustil Izrarel, a odmítl se poslušně nechat zabít. Dokonce, jaká hrůza (!), se David před celým Izraelem tváří v tvář Saulovi obhajuje a vyznává nad ním Boží soud (1 S 24, 30) a se svými blízkými mluví o Saulově smrti jako o naplnění Božího soudu (1 S 26, 10)! Jim však je zapovězena nejen obrana a možnost se hájit, ale i pouhá pochybnost. Raději volí trápení, soužení s tím, že to rádi a dobrovolně podstupují pro Krista. Pokud se stanou cílem nějakého napomínání nebo dokonce káznění, jsou přesvědčeni, že je to pronásledování, které rádi Bohu přinášejí jako oběť. A tak si týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok přicházejí do svého společenství pro dvě až čtyř, šest nebo osm hodin utrpení týdně. Jsou v tom vytrvalí a věrní, takřka až na smrt.
Bojím se, že skončím jako ostatní
Odchody nebo vyloučení z takovýchto společenství bývají bolestné a lidé se zpravidla neobejdou bez výše uvedených psychických obtíží. Jsou dokonce známy případy sebevražd a psychosomatických poškození. Inu, učení, zasunuté kdesi v podvědomí nebo dokonce zastávané přímo, se skrze svědomí, které je strážcem přijaté pravdy, ozve. Tyto příklady jsou pak silným varováním pro každého, kdo by chtěl něco podobného učinit. Satčí jen říci: i ty chceš odejít? Jen se rozhlédni…
Nemám kam jít
Dalším rozšířeným bodem, proč lidé zůstávají tam, kde se trápí a kde se musí často vzepřít i svému svědomí, je skutečnost, že společenství nebo skupiny se často prezentují jako „ty nejlepší“. Není to často řečeno přímo, ale i tak je to „kolektivní vědomí“ členů společenství. No a jestli-že mají lidé problémy v tom „nejlepším společenství“, kam by pak šli? Všude je to přeci horší. Křesťané jinde nemají takové poznání ani tak dokonalé učení a vedoucí jinde nemají takové zjevení. A tak protože není kam jít, je třeba zůstat.
Pokud si společenství resp. vedoucí osvojí zvládat dávkovat svým členům strach a umí zacházet s pocitem viny, mohou si být jisti, že to přinese úspěch. Je však třeba jednat individuálně a skrytě, aby se nemohla zformovat opozice. Je nutné věnovat enormní čas „kontrarozvědce“ a sebemenší odpor zlomit dříve, než by mohlo dojít k narušení „jednoty“ a „pořádku“. Takovéto společenství pak už takřka nikdy není možné (bez následků) opustit.
Zajímavé je, že sbory nebo skupiny, které zastávají takovéto učení, vznikly často tím, že jejich vedoucí odněkud odešli nebo byli dokonce vyloučeni. Jich se ovšem Boží soud netýká, neboť oni odešli za lepším poznáním a pro své svědomí. Je ovšem pro lepší poznání nebo svědomí opustit již není možné!
Zůstávám zde kvůli lidem
Dalším a neméně rozšířeným bodem je, že lidé v takovýchto společenstvích zůstávají kvůli lidem. Často zde mají věřící přátele, se kterými si rozumí, mají zde rodiče, děti nebo pokrevní sourozence. Jsou zděšeni představou, že by ztratili tyto vazby, případně se bojí reakce svých známých a příbuzných, kteří ve společenství zůstávají. A tak se i hypoteticky bojí položit si otázku, zda by své rodiče, bratry nebo děti dokázali opustit pro Krista. Tohle by přece Ježíš nikdy nemohl po nich chtít. A tak zvyk ve formě železné košile je navždy připoutává ke společenství, se kterým se dávno duchovně rozešli, ale chodí zde trochu z povinnosti, trochu ze strachu před lidmi a trochu s radostí, že mají „obdytou“ svoji křesťanskou povinnost.
Někdy všechny tyto faktory nebo jen některé, tvoří v mysli člověka unikátní směs strachu, pocitu odpovědnosti a zvyku. Myslím, že tak vzniká i nové hnutí, které bychom mohli nazvat „You Shloud Never Leave Church.“ Církev, kterou již nikdy neopustíš.