Steve Ryder a ROFC
Stručný životopis Steve Rydera
Mládí
Steve Ryder se narodil 9. 3. 1945 v Yorkshiru v severozápadní Anglii jako jedno ze čtyř dětí. V mládí aktivně sportoval a očekával přijetí na námořnickou školu. Rodina se však vystěhovala v roce 1960 do Austrálie, města Melbourne. Na protest proti tomu se patnáctiletý Steve stává pouličním rváčem a v sedmnácti letech je poprvé zatčen a uvězněn. Ve dvaceti letech již pracuje v organizovaném zločinu. V roce 1969 je znovu zatčen. Ve vyšetřovací vazbě je konfrontován se zvěstí evangelia a je silně rozrušen. Když je propuštěn na kauci, setkává se se svými rodiči, kteří se mezitím stali křesťany, a kteří mu vydávají svědectví o Ježíši Kristu. Jeho kurátorem je mladý křesťan, který jej zve na shromáždění Billyho Grahama. Steve zde po obrovském vnitřním zápase odevzdává svůj život Kristu.
První kroky víry
Poté je Ryder odsouzen k patnácti letům vězení. Jako křesťan je nepohodlný ostatním spoluvězňům, a ti proto usilují o jeho život. Pod tlakem okolností se rozhodne zapřít svou víru, avšak když své rozhodnutí svěřuje v modlitbě Bohu, cítí se být veden hlouběji do Písma. V cele poté prožívá křest Duchem svatým a mluví novými jazyky. Po čtyřech letech je propuštěn na svobodu. Po svém návratu se Ryder věnuje práci s křesťanskou mládeží a po jednom svém prožitku je přesvědčen, že je volán jako evangelista s darem uzdravování. Na jeho shromážděních jsou lidé nejen spaseni, ale někteří i uzdraveni z tělesných nemocí.1 V té době se rovněž Ryder setkává s vyučováním K. Hagina, které v něm, po jednom duchovním zjevení nad Haginovou audiokazetou, zanechalo trvalou stopu.
Steve Ryder v ČR
Počátkem devadesátých let Steve Ryder slouží i v Československu. Po jeho dramatickém kázání a burcujícím životním svědectví se mnoho lidí obrací ke Kristu a někteří z nich přicházejí do sborů. Reakce církví je různá. Většina z nich, včetně letničních, jsou zdrženlivé, přesto pod patronací charismatiků zde Ryder zahajuje svoji misijní práci. Snad až do této chvíle se zdá vše v pořádku. Po čase se však začínají objevovat spory. V některých městech si křesťané stěžují na podivné praktiky, důrazy a nadřazené chování zejm. členů misijního týmu. Lidé při evangelizacích padají do bezvědomí a jiní je v obavě odnášejí a modlí se za ně. Na některých evangelizacích se objevuje „mlha“, kterou služebníci Ryderova týmu považují za oblak boží slávy, pro jiné je spiritistickou mlhovinou. Následuje výměna názorů na stránkách měsíčníku KMS „Život víry“ mezi Michaelem Polou (manažerem Rydera v ČSFR) a různými křesťany. Po několika článcích se „Život víry“ ke službě S. Rydera staví kriticky, avšak retrospektivně ji hodnotí jako přínos.
Po evangelizacích, zejm. na severní Moravě, jsou prostřednictvím Ryderovy misie zakládány sbory pod názvem R.O.F.C (Reach Out For Christ). Sborům, které s Ryderovým týmem na evangelizacích spolupracují, jsou do jejich společenství nabízeni poradci.
Učení R.O.F.C
Co však doposud zůstává v pozadí, je mnohdy nebiblické učení R.O.F.C., které je identické s hnutím Víry. R. O. F. C. klade extrémní důraz na uzdravení, který je již od začátku postaven na chybeném základu. V jádru omylu totiž stojí totální spiritualizace nemoci.
Duchovní původ nemoci
Se stejným pojetím se setkáváme snad u všech východních kultů, ale i u homeopatie, akupunktury a většiny metod tzv. alternativní medicíny, kde je též původ nemoci považován za výhradně duchovní záležitost. Proto, aby mohl Kristus nést nemoc na svém těle, musel prý nést hřích ve svém duchu (jak přímočará logika!) „Nemoc a choroba jsou duchovní věci, ale jsou projeveny ve fyzické oblasti… verš [Iz 53,4] mluví o člověku uvnitř – Ježíšově duchu… všechno to bylo vloženo na jeho ducha… To, co mu navenek s jeho tělem udělali vojáci je jen vzorem toho, co se stalo uvnitř.“2 Zde se toto učení nutně dotýká i Kristovy duchovní smrti, kdy měl Kristus vedle své tělesné smrti zemřít ještě duchovně. Tato doktrína je rozvíjena v celém hnutí Víry, ale i např. v Čechách populárním Derekem Princem s dodatkem, že Ježíšův duch trpěl ještě při svém sestoupení do pekel.
Kristus zemřel duchovně
I když učitelé JDS (anglická zkratka pro učení o Ježíšově duchovní smrti [v pekle]) znají námitky proti své, křesťany odmítané doktríně, obvykle ji zpočátku příliš nezdůrazňují. Nicméně – jak říká jedno trefné přísloví – „šídlo v pytli neutajíš“: „My jsme ti, kteří měli být ubiti, zraněni k smrti a my jsme měli jít do pekla, ale místo nás to byl on.“3 „Na kříži musel Ježíš trpět vším, čím by musel trpět ten, který zemře bez Krista a stráví věčnost v pekle.“4 Všimněme si, že učitelé Víry, pokud přijdou do nějaké země poprvé, nikdy svoji soteriologii „smíření v pekle“ nekáží ihned, ale dvojsmyslnými a jen stěží napadnutelnými formulacemi, které však na sebe navazují, postupně, aniž to ostatní zpozorují, přesunují Kristovo konečné utrpení z kříže do pekla. Postup je následující:
- nejprve se prohlásí že Adam svým pádem duchovně zemřel (což se chápe jako odumření ducha)
- jestliže odplatou za hřích je smrt (rozuměj duchovní), a Kristus byl naším zástupcem, musel tuto odplatu vzít na sebe, tedy duchovně zemřít
- duch člověka je však skutečně mrtev až v pekle, proto Kristus, aby na sebe vzal duchovní smrt, musel trpět v pekle…
Na první poslech to možná zní přesvědčivé, avšak rozdílným chápáním smrti, hříchu a trestu, naprostou záměnou úlohy těla a ducha pro vykoupení člověka se hnutí Víry dostává mimo rámec křesťanské ortodoxie. Tímto způsobem je vlastně popřeno, že by tělesná smrt Krista na kříži byla pro spasení člověka dostatečná.
Ze dvou výše uvedených citací plyne, že Kristus, pokud nesl vše co hříšník na věčnosti, musel zemřít jak tělesně, tak duchovně. To by ovšem znamenalo, že duchovně mrtvý se poté musí znovuzrodit. Jan se tedy mýlí, když tvrdí, že tma to Světlo nepohltila. Rovněž Pavel se mýlí když tvrdí, že On, Král králů a Pán pánů, jediný je nesmrtelný (1 Tm 6,16). Vždyť skutečná smrt není neexistence, nýbrž existence od Boha oddělené bytosti v pekle. Kristus by tedy nebyl Bohem a neměl by život sám v sobě. Co však je tvrzením zarážejícím, že Kristus nesl hřích ve svém duchu: „všechno to bylo vloženo na jeho ducha.“5 Písmo však praví jednoznačně, že Kristus nesl a odsoudil hřích na svém těle, v jednom těle smířil Boha a člověka, Žida i pohana… Dokonce proto, aby Kristus mohl člověka vykoupit, musel přijít v těle. Podobné spekulace naznačují, jakoby snad Kristus ani přijít v těle nemusel.
Každá nemoc je dílem satana
Další známé učení Víry je, že nemoc je chápána výhradně jako dílo satanovo. Tato doktrína je však rovněž mylná (což snad není třeba rozebírat, viz Ex 4,11). Ryder však tvrdí: „Satan je původcem všech nemocí a útlaku.“6 Protože -dle teologie Víry- má věřící moc přikazovat satanu, je zodpovědnost za uzdravení ponechána na něm. „Když budete cítit, že se Vám satan snaží dát nemoc zpět, řekněte mu, aby od vás odešel ve jménu Ježíše Krista. Budete-li toto cítit, nikdy neříkejte "já to věděl, že se to vrátí.“7 „Satan už není naším pánem a nemá nad námi nadvládu, ale my máme autoritu nad ním.“8
Toto učení je ve svém vztahu k nemoci tak extrémní, že následující text již není nutné komentovat. „Zamyslete se nad všemi těmi nemocnými lidmi, které znáte, a kteří nemohou udělat žádný dobrý čin, protože jsou upoutáni k nemocničnímu lůžku nebo vozíku. A nejenom, že jsou oni spoutáni, ale také všem ostatním v domě je bráněno dělat dobré činy, protože musí čekat na nohu nebo ruku té osoby.“ Jak se asi může cítit invalida po přečtení těchto řádků. Reverend Tood Levin však jde dále: „Je cestou k oslavení Boha ve svém těle to, že zůstanete nemocní?“9 Pokud nemocný doopravdy věří této doktríně, musí mít jistě pocit viny a selhání své víry. Což však není pro věřící úžasnou příležitostí ke svědectví věnovat se postiženým?
Co Pavel nevěděl
Někdy se můžeme setkat s tím, že učitelé Víry připouštějí, že jejich učení neznali ani samotní apoštolé. Svá stanoviska proto podpírají ne Písmem samotným, ale „zjeveným poznáním“, které zřejmě neměl ani apoštol Pavel. Je pro ně nepochopitelné, že se Pavel nedokázal zbavit svého „ostnu v těle“ přikázáním satanu. Vysvětlení je tedy nasnadě. „…My víme víc než Pavel… Zdá se, že Pavel právě v tomto období plně nechápal úplný význam moci jména Ježíš.“10 Stejně argumentovali i gnostici v prvních stoletích, kteří předpokládali existenci tajemných učení, která neznali sami apoštolé. Ostatně Pavel se s nimi zřejmě setkával již za svého života: „Mám však za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly! I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí; to jsme vám pokaždé a v každém ohledu ukázali!“ (2K 11,5–6).
Navíc nikde v Písmu se nesetkáme s tak systematicky propracovanou démonologií a pojetím autority jako právě v Pavlových listech.
Závěr
Nelze tedy neodmítnout Ryderovo učení jako nebiblické, a stojí-li jeho služba uzdravování ne těchto základech, nezbývá, než odmítnout i ji. Nelze však zpochybnit opravdová rozhodnutí pro Krista, která byla učiněna lidmi, kteří byli Ryderem osloveni. Je však užitečné, aby ve svém křesťanském životě opustili vliv Ryderova učení i praxe R.O.F.C.
Literatura
- RYDER, S. Moje cesta ke Kristu, autobiografie, nedatováno
- LEVIN, T. Christ the healer, Levin Ministries, 1995, český překlad, str. 12
- Tamtéž
- Tamtéž, str. 15
- Tamtéž, str. 12
- RYDER, S. POLA, M. 57 otázek a odpovědí, R. O. F. C., Vydavatelství Náchod, 1992, str. 6
- Tamtéž, str. 9
- LEVIN T, Christ the healer… str. 26
- Tamtéž, str. 13
- Tamtéž, str. 27