Deset let existence Apologet.cz
Je tomu bezmála deset let, co jsem založil tyto stránky. Ani ve snu mne nenapadlo, že tato, i když věřím, že Bohem daná iniciativa jednotlivce, resp. zde zveřejněné články, povedou různé církevní instituce a sdružení k vydávání prohlášení a k velké publicitě. Stránky byly založeny s vědomím biskupa Apoštolské církve, bratra Rudolfa Bubika, jako má osobní iniciativa. Původně obsahovaly jen knihu „Cizí oheň“ a brožurku „Charismatická církev sjednocení?“, kterou jsem zveřejnil až poté, co byla několikrát v Životě víry bez jediné citace označena jako „pomlouvačný pamflet“. Většina dalších studií jsou mé seminární, bakalářská a diplomová práce z doby studia na KETM a HTF. Dále jsou zde články mých drahých bratří Vladimíra Bíby a Josefa Marvána, kterým oběma vděčím opravdu za hodně! Díky své apologetické činnosti jsem byl povolán a později i odvolán z řady církevních funkcí a nakonec i vyloučen z církve. Rád bych se nyní obrátil přímo na Vás, jejich čtenáře, s několika slovy:
Vím, co dokáže udělat věroučný zmatek v naší hlavě. Vím, jak nejistota v určitých věcech může učinit člověka nestabilním, nahánět mu strach a úzkost. V člověku se často ozve: „tak čemu mám vlastně věřit“? Může to dojít až do konců, kdy si člověk zpochybňuje svoji vlastní spásu. Někteří církevní představitelé se bojí dát členům svých sborů právo učení zkoumat, jelikož se domnívají, že by způsobili rozdělení, a tak úzkostlivě drží linii svého učení, o kterém se nesmí diskutovat ani pochybovat. Často nejde o velké doktríny jako o Kristovo Božství, pokání, křest, víru, skutky, ale o jemné detaily jako je pojetí učednictví, struktura sboru nebo různé pohledy na autoritu. Stává se tak, že sbory jsou celkem benevolentní v základech učení, ale lpí na věcech, které jsou podružné, které se mění příchodem módních vln a které se časem obnosí a vyjdou z módy. V takových sborech se musí držet pevná linie a každý sebemenší projev odlišnosti je nahlížen jako velké ohrožení samotné existence sboru. A vskutku, lidé, kteří si zvyknou na uniformitu, jsou zmateni, když jeden starší je přesvědčen, že například přátelská evangelizace je lepší než evangelizační shromáždění nebo zda žena může, či nemůže vést skupinku a druhý to vidí jinak. Poznal jsem sbory, kde člověk může na skupinku chodit dobrovolně, svobodně, bez donucení, ale také sbory, kde se člověku povinně čárkuje účast. Jsou sbory, kde je takřka „přikázáno“ nosit šátek a sbory, kde je takřka šátek nosit „zakázáno“. Stručně řečeno jsou sbory, kde je dovoleno „myslet“ a sbory, kde je dovoleno „myslet stejně“.
Z historie jsou známy případy, že se sbory dělily na tom, zda se při Večeří Páně mají mýt nohy doslova nebo obrazně. Zda ženy mohou nosit kalhoty nebo náušnice nebo zda modlitba může být hlasitá nebo tichá atd. Církve byly schopny se rozdělit na tom, zda mít při Večeři Páně kvašenou, či nekvašenou vinnou šťávu nebo zda mají mít jeden kalich nebo kalíšky. Dokonce existovaly spory, zda mohou sedět bratři se sestrami pohromadě nebo zda mají sedět zvlášť. Ten, kdo by názorově vybočil, mohl se dočkat až vyloučení a strachu o ztrátu spasení. Historie ovšem ukázala, že tam, kde se ponechala v těchto věcech názorová svoboda a přijala se jen služebná, nikoliv věroučná forma, tam naopak církev byla stabilní. Jinými slovy: věříš, ženo, že máš nosit sukni? Nos ji, ale respektuj jinou ženu, která si vezme kalhoty.
Mnozí čtenáři, kteří pocházejí z uskupení, kde je autoritativně vynucován jednotný pohled a myšlení na věci, ve kterých je jinde ponechána svoboda, často znejistí, když si přečtou odlišný názor nebo kritiku toho, čemu věří. Někdy pokládají úzkostlivé otázky: Jsem pro toho člověka ještě bratrem? A co když má pravdu a já jsem mimo a věřím něčemu, co mi může vzít spásu? Jestli patříte mezi tyto lidi a přečetli jste si na těchto stránkách něco, čemu jste byli nuceni věřit, chtěl bych Vás uklidnit. Spása nespočívá v dokonalém učení, jednotném názoru nebo členství v jediné pravé církvi. Ke spáse není třeba zaujmout členství v elitní, tuhé církevní hierarchii nebo v odložení mozku do šatny při vstupu do shromáždění. Tím samozřejmě nezpochybňuji správnost rozhodnutí být členem konkrétní církve. Ale Bůh nás jednoduše nebude jednou soudit podle teologických tlustospisů, rozsáhlých kréd nebo názorů apologetů, kazatelů a pastorů.
Spása je dar Boží milosti a každý, kdo přijal oběť Pána Ježíše Krista jako Božího Syna, činil pokání a věří v něho, má život věčný. To ovšem neznamená, že učení je nepodstatné. Kdybych si to myslel, nezakládal bych tyto stránky a vyhnul bych se mnoha útokům, nepříjemnostem, nepochopení a nakonec i vyloučení z církve. Učení je důležité, ale Bůh nás nebude soudit podle poznání a svědomí druhých lidí! Já sám jsem dříve zastával důrazy, které jsem později opustil. Vzpomínám si, jak se mi kdysi dostala do ruky brožurka, která kritizovala tzv. učení o „probuzení poslední doby“. Po jejím přečtení se mi udělalo špatně a roztřásly se mi ruce. Její autor zpochybnil učení, kterému jsem z celé duše věřil, a to, že celý svět čeká úžasné a velké probuzení, včetně České republiky. Autor zde citoval řadu pasáží z Bible, které to popírají. S pochybnostmi jsem se svěřil některým bratřím. Jejich reakce byla většinou taková, abych to nečetl nebo, že Bůh ukazuje prorokům něco jiného. To se mi ovšem nezdálo. Vzal jsem proto Bibli a všechny pasáže o této problematice jsem si přečetl, vypsal a mnoho dní procházel. Mezi tím jsem se modlil. Odložil jsem tu knihu i jinou literaturu a hledal jsem jen v Písmu. Po několika měsících jsem byl hotov. Bible žádné probuzení poslední doby nepopisuje, a pakliže to někteří prorokují, není to pro mne směrodatné. Spadl ze mne balvan a více jsem se upnul k Písmu.
Podruhé se mi tato věc stala ve chvíli, kdy mi jeden horlivý adventista začal nosit literaturu. Vzpomínám, jak mne polévalo horko, že neuctívám Boha v ten pravý den a do mysli se mi vkrádaly myšlenky, že stojím na špatném základě. Opět jsem se začal ptát, číst, ale nacházel jsem jen odpovědi, že sobota byla nahrazena nedělí, což pro mne ovšem nebyl argument, protože to v Bibli jednoduše není napsáno. Přestal jsem se tedy ptát a číst a začal jsem horlivě studovat, co o tom říká Písmo. Našel jsem spoustu veršů o překonání Zákona, nedůležitosti dnů a svátků… Vše jsem předložil Bohu a hledal dál, až nakonec tíseň pominula a přijal jsem v této věci svobodu. Dal jsem vědomě stranou jak knihy protagonistů, tak kritiků a volal jsem k Bohu s Biblí na kolenou.
Dnes nevěřím ani v probuzení poslední doby (kéž by ho ale Bůh poslal) ani v nutnosti svěcení soboty (ať si ji světí, kdo chce). Spása nezáleží na tom, v který den chodíme do sboru ani v tom, zda věříme nějaké eschatologické konstrukci. Spaseni jsme zadarmo, Boží milostí, i když opět odmítám teologickou konstrukci „jednou spasen navždy spasen“.
A tak, jestliže na těchto stránkách najdete cokoliv, co otřese Vaší vírou, nemusíte se obávat o svou spásu. Duch svatý neleká, nevyhrožuje, neděsí, ale uvádí do svobody Božích synů a dcer. Pokud Vám ale tyto stránky zpochybní nějaké Vaše učení, buďte svobodní ptát se přímo Boha a beze strachu studovat jeho Slovo. Bůh je naopak schopen Vás potvrdit ve Vašem postoji, shoduje-li se s Vaší vírou a není-li proti Písmu. Nevím o nikom, kdo by díky těmto stránkám přišel o víru. Mnozí ovšem začali být více kritičtí k tomu, co je jim předkládáno k věření a povzbudilo je to k samostatnému studiu Písma. Modlím se, aby to byl i Váš případ. Žádná lidská autorita nemá od Boha nárok panovat nad Vaší vírou a svědomím.
Váš
Aleš Franc