Denominace a úřad pěti služebností
Útok proti institucím
V současné době, ať v politice, kultuře, či náboženství je stále zřetelněji slyšet kritika historických a časem prověřených institucí jako je národní stát, parlamentní demokracie, tradiční patriarchální rodina atd. Argumentem často bývá potřeba ochrany před zneužitím autority, respektování svobody jednotlivce v bláhové naději, že těchto hodnot je možno dosáhnout bez existence pevných a definovaných struktur. Jako křesťané jistě budeme souhlasit, že společnost nebo rodina musí fungovat na principu odpovědnosti a pravomoci. Nadšeně budeme obhajovat patriarchální uspořádání rodiny, vymezení úlohy muže, ženy a dítěte. Budeme ctít rozdílnost a rozmanitost jednotlivých kultur a opravdoví křesťanští misionáři budou respektovat všechny psané i nepsané zvyklosti národů, kam budou vysláni a dokonce se jim ve své přípravě budou ochotně učit. Běda však, když někdo podobné principy bude ospravedlňovat na úrovni církve. Nikdo nám přeci nesmí předepisovat, jak má vypadat shromáždění, jak volit církevní orgány, kam odvádět finance apod. Jediným vodítkem je přeci Písmo. Avšak nikde v Písmu se nedočteme v kolik hodin začíná naše shromáždění, kdo vede modlitby a kolik členů staršovstva má mít sbor.
Podobně naivní by byla argumentace dítěte, které by věřícím rodičům namítalo, že nikde v Písmu není uvedeno v kolik hodin má přijít domů, kdy má vynést koš a jak dlouho se učit anglická slovíčka. Přesto však, když budou dítěti dána jasná pravidla, např. kdy má být doma, kdy má pomoci v domácnosti atd., bude toto dítě mít více bezpečí, ale i svobody, než v domácnosti, kde vládne náladový otec, který rozhoduje jak ho právě napadne.
Je proto nevyhnutné, aby i v církvi byla tato pravidla dána. Tam, kde tomu tak není, dochází vždy k tomu, že navrch mají “silné osobnosti” nebo alespoň ti, kteří umí lépe argumentovat a jsou schopni oddiskutovat takřka cokoliv nebo mají alespoň ostré lokty. Takové prostředí je vždy náchylné k manipulaci a autoritářství. Ve společnosti, kde přestanou platit určitá pravidla (ne hned zákony), dochází okamžitě k nárůstu bezbožnosti.
Je denominace biblickou institucí?
Je tedy existence denominace biblická nebo jde o přežitek z doby reformace, bránící svobodě Ducha? V celé historii křesťanství vždy vznikaly různé frakce, či skupiny. Apoštol Pavel vidí jejich vznik jako nevyhnutelný (1K 11,19). On sám respektoval zvláštnosti společenství, která nezaložil on, ale jiní, a vyhýbal se tomu zde sloužit (Ř 15,20). V jím založených sborech schvaloval, když krom Písma byla respektována i tradice (1K 11,2). Jako apoštol přitom respektoval práci druhých a sám byl ostatními apoštoly uznáván na základě dohody (Ga 2,6–9). Svého apoštolství se domáhal na základě toho, že formoval a zakládal sbory (1K 9,2) a vůči samozvaným “apoštolům”, kteří měli nesporně výborný původ (2K 11,22–23), se ostře ohrazoval. Ačkoliv měl Pavel po svém boku i další apoštoly, nebál bych se sbory, které založil, nazvat denominací. Jako předzvěst denominací můžeme dále vidět např. antiochskou nebo alexandrijskou školu v rané církvi.
Úloha skutečných denominací se osvědčila zejm. v reformaci. Ti, kteří odmítli katolickou mši, toužili mít spolu obecenství a být chráněni proti zevní herezi. Ustavili proto denominaci, kde zvolili své autority a svá společenství podřídili církevním řádům, které jim dovolovaly svobodně uctívat Boha dle jejich poznání. Podobně na tom byli metodisté, anabaptisté a nakonec i letniční. Velkým úsilím inkvizice nebo třeba komunistů byla právě likvidace, či infiltrace církevních struktur.
Obnova církve poslední doby
Současná doba však přinesla specifická učení, ospravedlňující protidenominační postoj, a která stojí na svérázném výkladu několika biblických veršů. Obecně se má za to, že v budoucnu čeká církev sloučení, za což je považována Kristem přikázaná jednota, která způsobí, že se celý svět obrátí (J 17,20). Nejprve je však nutné tuto jednotu vybudovat, zbavit se denominačního uspořádání, a k tomu má sloužit pět novozákonních úřadů, které povstanou napříč denominacemi, a které církev vybudují do takové míry, že doroste do plnosti Krista (Ef 4,11–13) a stane se církví bez vrásky a poskvrny (Ef 5,27), tj. bez denominačního rozdělení. Aby mohla církev dorůstat, potřebuje vláhu, kterou jí má zajistit déšť Ducha svatého (Jk 5,7). První fází tohoto deště byly Letnice (tzv. raný déšť) a druhou fází má být pozdní déšť – svátek sklizně. Nakonec se jednotná církev stane inkarnací Krista na zemi.
Reformace, která počala Lutherovým ospravedlněním z víry a má končit obnovením pěti úřadů v církvi je pak chápána jako obnova všech věcí (Sk 3,21), která vypůsobí mohutné celosvětové probuzení, které bude tečkou za reformací a pravým návratem k apoštolské církvi. Tato církev bude navíc mnohem slavnější než kterákoliv historická církev (Ag 2,9).
Rozpoznání úřadů
Avšak jak tyto úřady nalézat? Stejně jako v padesátých letech v USA i dnes k označení těchto služebníků slouží cestující proroci. Tito proroci navštěvují letniční a charismatická společenství, kde osobně prorokují zejm. mladým křesťanům jejich službu a často i duchovní úřady. Pro ospravedlnění této praxe bývá citován způsob, kterým Samuel pomazal do služby Davida. Věří se, že v každém sboru by měla být pětice úřadů zastoupena. Jelikož služebníci postdenominační církve odmítají respektovat řádně ordinované církevní vůdce, vytváří na úrovni sboru tzv. “apoštolský tým pětice úřadů” a tento tým pak pokrývá další sbory, které se rekrutují z misijních stanic, nebo se ke sboru dobrovolně přičlenění odjinud. V devadesátých letech se oblastem s působností těchto sborů říkalo “regiony”. Tyto regiony buď tvoří sbory z různých církví, a pak vzniká paracírkev, nebo, je-li region na půdě denominace, vzniká církev v církvi.
Reálná nebezpečí
V čem tedy můžeme vidět reálné nebezpečí? Pastor Stipe z kongregace Vinice popisoval situaci, kdy se apoštolsko-prorocká obnova přehnala jeho sborem. Církev navštívili proroci, kteří lidem prorokovali jejich budoucí služby a úřady a uvedli je do stavu “svatého nadšení” z věcí, které pro ně Pán naplánoval. K problémům došlo tehdy, když starší sboru jejich obdarování “nerozpoznali” a do jejich úřadů je odmítli ustanovit. Docházelo ke vzpourám a obviňování z neduchovnosti těchto starších. Následkem nesnází toto pětitisícové společenství nakonec opustilo Vinici.
Pionýři pozdního deště věřili, že v církvi nastane “nový apoštolský řád” a že vyzrálá církev, dorostlá do dospělosti pod patronací pěti úřadů, nakonec nastolí křesťanskou světovládu a zbaví svět satanského vlivu. Tak vzniklo učení jako “Království pro dnešek”, “Zjevení Synové Boží”, “Joelova a Gedeonova armáda” atd. Za zvážení však stojí skutečnost, že Písmo skutečně o sjednocené církvi, která obdrží světovládu mluví (Zj 17), avšak je otázkou, zda skutečně chceme být takovéto církve součástí.
Biblický pohled
Při bližším pohledu na verš J 17,20 však můžeme vidět, že se nejedná o příkaz, ale o modlitbu, která byla vyslyšena o Letnicích, kdy byl církvi dán Duch svatý, v němž může Řek i Žid stát v jednotě před Bohem. Tuto duchovní jednotu jsme povoláni zachovat, nikoliv vytvářet (Ef 4,3). Taktéž často citované verše Ef 4,11–13 jsou logickým vyústěním Ef 4,3, takže se nejedná o žádnou církevní reorganizaci, nýbrž o zachování dané duchovní jednoty. Obvykle se již vynechávají verše Ef 4,14, které ukazují na úlohu úřadů v boji proti herezi. Je nepředstavitelné, že by tyto úřady mohly být dány k zachování doktríny, aniž by pocházely ze stejného typu církve. Při bližším pohledu na verš Ef 5,27 navíc vidíme, že církev bez vrásky a poskvrny je již církví přítomnou, nikoliv až budoucí.
Závěrem nezbývá než připomenout, že Písmo nikde nepřirovnává Letnice k dešti. Bylo by nelogické, kdyby při sklizni mělo pršet. Tento obraz by se minul cílem. Takovýto výklad je i mimo kontext Joelova proroctví, kde je vylití Ducha (Jl 2,28) zaslíbeno až po období dešťů (Jl 2,23). Taktéž verš Jk 5,7, který bývá pro podporu této doktríny často citován není zaměřen na obnovu církve. Ukazuje pouze na nutnost trpělivosti v čekání na druhý příchod Kristův. A nakonec, církvi není zaslíbena ke konci časů žádná obnova. Sk 3,21 ukazují na Izrael, stejně jako Ag 2,9. Církev v době nejposlednější bude naopak bojovat se spánkem Mt 25,5.
Ne vždy je tedy nutné propukat přílišnému optimismu nad novými věcmi a horlivě usilovat nalézt pětici úřadů v každém sboru. Během celé reformace byla církev formována, vyučována i vedena právě těmito úřady. Přesnými proroctvími byl znám již Savonarola, stejně jako Wesley zakládal sbory, Moody sloužil k obrácení statisícům a Hus vyučoval zástupy. Tyto úřady znala již reformace a právě ony reformaci začaly. Nezapomeňme, že pravost úřadů poznáme po ovoci. Zatímco tradiční pojetí úřadů církev sjednocovalo, to dnešní pojetí vede k rozbíjení a elitářskému oddělování se.