Svět z nich mluví
V tuto neděli jsem byl osloven kázáním jednoho amerického misionáře. Jeho manželka prochází chemoterapií a on díky tomu složitým obdobím stresu a hledání Boha. V takovýchto vypjatých životních situacích člověk čelí mnoha okolnostem, ve kterých by normálně obstál, ale nyní hledá Boha, který jediný dokáže dát pokoj sílu a směr. Bratr se sdílel o tom, jak v mnoha hlasech rozpoznat Ducha Božího a ducha satanova, který také předkládá své rady a své cesty. Jako výchozí text zde posloužilo notoricky známé místo z Písma, které praví:
Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě. Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu. (1 Jan 4,1–6)
Nad těmito verši jsem mnohokrát uvažoval a často jsem se podrobně zabýval zejména oddílkem, který popisuje vtělení Krista. Ačkoliv to nebylo součástí kázání, nyní jsem si všiml něčeho, co daný text obsahuje hned v návaznosti. Jan zde zcela jasně uvádí, že falešní proroci jsou ze světa a svět je slyší a mluví z nich. Pravé proroky svět neslyší, nevěnuje jim pozornost. Jan to dokonce staví jako rozlišovací kritérium. Bible dále jasně říká, že bohem tohoto světa je ďábel, že svět leží ve zlém, že se v něm nemáme zabydlovat, jsme v něm jen bezdomovci, příchozími, jejichž domov je v nebesích. Nikdy před tím jsem si tak jasně neuvědomil spojitost světa s ďáblem, duchem v povětří a jím inspirovanými proroky.
Co ale dnes v církvi letí? Proroci sekulárního myšlení nás přesvědčují, že když přijmeme jejich metody a pozměníme církev do podoby světské korporace, že budeme mít úspěch. Co jiného to znamená, než že „z nich mluví svět“? S vidinou růstu je jakoby vše dovoleno. A svět má být osloven, protože se církev snaží naplnit jeho potřeby, zalíbit se mu v touze, aby ji slyšel, respektoval a bral ji vážně. Jak kontrastně zde zaznívají verše „oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás." Ten samý Jan dále uvádí:
Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. (1. J 2:15)
A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1. J 2:17)
Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí. (1. J 3:13)
Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. (1. J 5:19)
Pokud chce být Boží služebník respektován světem, uznáván jako duchovní vůdce, či náboženský odborník, a nebýt vysmíván, měl by se vážně zamyslet nad slovy Pána Ježíše Krista:
Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům. (L 6,26)
Jsi Boží služebník a toužíš vystupovat v televizních pořadech, být úspěšným a respektovaným pro své dílo mezi sousedy a spolupracovníky? Chceš, aby tvá církev měla ve světě zvuk? Toužíš slyšet svá kázání v rádiu a v televizi a číst o sobě v novinách? Pak právě pro tebe platí výše uvedená slova. Jsem totiž přesvědčen, že církev, která budí uznání světa, je ďáblovi k smíchu a rád ji zahraje to divadélko, že nechá své děti, aby zatleskali jeho prorokům. Evangelium úspěchu a růstu nevzbuzuje jeho strach, zvláště když implementuje jeho principy, na kterých buduje svoji světskou vládu. Satan odjakživa velmi rád zvěstoval evangelium. Už za dob Krista z posedlých křičel, „ty jsi Boží Syn“! a z úst věštkyně vyvyšoval apoštoly:
„Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ A to dělala po mnoho dní. Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: „Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!“ A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil." (Sk 16,16–18)
Co by dnes někteří služebníci dali za to, kdyby takto známá osobnost činila reklamu jejich dílu? Jistě by z ní později byla skvělá prorokyně, která by zásady pána světa zakotvila v základech nově založené církve. Pavel ovšem neměl o podobnou reklamu zájem a skončil ve vězení. Jindy se nenechal uctívat a byl za to ukamenován. Proč se apoštolé tak úzkostlivě bránili přijmout zásady tehdejšího světa a stále dokola kázali tu bláznovu zvěst o kříži, hříchu a vzkříšení z mrtvých? To nemohli využít příležitosti, trochu ulomit hroty nestravitelným a zastaralým židovským názorům na hřích a vzkříšení a přizpůsobit evangelium potřebám moderního Řeka? Odpověď je jednoduchá:
„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘". (1 Kor 1,18–20.25–30)
Není provokující, že Pavel tímto místem předurčil církev k doživotnímu outsiderství? Neměla by církev stát na špici samotného pokroku, nabízet převratná řešení světové politiky, neměli by pastýři církve stanout ve světových parlamentech a vládách a nastolit právo a spravedlnost? Neměla by se církev chopit principů Božího království a aplikovat je na společnost? V každém případě Ježíš, ač měl možnost, tomuto pokušení nepodlehl. Nepodlehl mu ani Mojžíš:
Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu.“ (Žd 11:24–25).
Je třeba stydět se za staré evangelium pokání a za odpuštění hříchů? Je třeba utnout hrot evangelia tak, aby nepohoršovalo? Aby nám neničilo kariéru, abychom nebyli považování za blázny a byli jsme vysmíváni a tupeni? Žel, nic takového nám Bible neradí, naopak:
„Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ (Žd 13,12–14)