Poslední bitva
O málokteré knize se napsalo tolik pochvalných recenzí jako o knize Ricka Joynera „Poslední bitva“. Její autor hned v úvodu popisuje, že se v poslední době dostával do stavu, který nazval „vytržením“. To jest, že mluvil se zemřelými lidmi, kteří mu udíleli rady pro poslední bitvu, která ke konci času vypukne mezi probuzenými a konzervativními křesťany. Informace, kterých se mu takto dostávalo, autor sepsal a výsledkem je tato publikace. Málokteré poselství, alespoň dle svědectví jeho čtenářů, tak radikálně proměnilo životy tolika křesťanů a doslova zaplavilo sbory, zejm. ty, které se dříve oddaly tzv. Torontskému požehnání.
Autorova zjevení, dle jeho klasifikace intenzity prorockého zjevování, jsou mnohem přesnější než Písmo. Vždyť Joyner psal pod vyšším stupněm inspirace, než ve které byla napsána Bible. Nahlédněme proto na stupně prorocké inspirace, které v úvodu své knihy, na straně 8 – 9, rozeznává:
- prorocké dojmy: což jsou “pravá zjevení… avšak mohou být ovlivněna našimi vlastními pocity a důrazy v učení”
- vidění: “mohou být také velmi konkrétní a přesná, zvláště když jsou přijata a viděna někým zkušeným”
- vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého: “toto asi zakoušeli apoštolové, když psali novozákonní epištoly… Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy v učení atd. Právě z tohoto důvodu také věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že podává svůj názor…”
- otevřená vidění: “poněvadž je nemůžeme ovládat, věřím, že ve zjeveních přijatých touto cestou je mnohem menší možnost nežádoucí příměsi”
- prorocké vytržení: “je to něco jako být v bdělém stavu. Místo sledování obrazovky jako při otevřeném vidění si spíše připadáte, jakobyste zvláštním způsobem byli ve filmu samotném.”
Joyner sám doznává, že jeho kniha byla převážně psána „na určité úrovni vytržení,” tedy na stupni ”5” (str. 9), což znamená, že převyšovala inspiraci ”3,” která zřejmě, podle Joynera, byla dána pisatelům epištol, a kde mohou být – dle jeho slov – “předsudky.“ Jeho kniha proto musí být mnohem přesnější než Bible.
Avšak proroctví tohoto typu, aspirující na větší přesnost, než inspirace dostupná pisatelům Bible, vůbec nemůže vzniknout a takovéto „vytržení“ jednoduše neexistuje. Proč? Autor v jedné části knihy popisuje, že se setkal s věřícími, kteří již stanuli před soudem a museli být tudíž vzkříšeni (zde se shodne jak amilenialista, tak premilenialista, dispenzacionalista, či postmilenialista). Avšak, chápou-li křesťané správně Písmo, k soudu již budou lidé všech dob vzkříšeni. Jinými slovy: v době, kdy bude vzkříšen Pavel, musel by být vzkříšen i autor knihy sám. V takto pojatém „vytržení“ by se proto mohl autor setkat sám se sebou. Tedy, Joyner zatím nevzkříšený s Joynerem vzkříšeným a mohl by udílet rady sám sobě. Celý román proto spíše připomíná vědeckofantastickou literaturu o cestování v čase, než biblické zjevení.
Navíc kniha obsahuje řadu mystických prvků. Např. Joynerovi je dovoleno jíst ze stromu života (str. 26). Ježíš však tuto výsadu zaslibuje jen těm, kdo zvítězí a až v ráji (Zj 2,6).
Další scénou, která stojí za povšimnutí, je autorovo setkání s pěti pošetilými pannami, kterým Pán řekl: „Neznám vás!“ Nyní jsou v nebi, kde se odehrává následující dialog: ""Pošetilé panny skřípaly zuby v nejzazší temnotě," namítl jsem. „A to jsme také dělali. Žal, který jsme zažili, když jsme pochopili, jak jsme promarnili svůj život, převyšoval jakýkoliv žal tady na zemi. Temnotě tohoto soužení může porozumět jen ten, kdo ho zažil… Cítil jsem se jako v nejspodnější kobce pekla, přestože jsem stál před slávou Páně… Pán však zůstal pevný, dokud mi můj život nebyl úplně promítnut. Když jsem potom řekl, že mi to je líto a prosil jsem o milost jeho kříže, setřel každou mou slzu a odstranil všechnu temnotu.“ (str. 55 – 56).
Nejen, že místo skřípění zubů je dle autora v nebi, před Kristovou soudnou stolicí, ale i posmrtné pokání nakonec Pána vede k „setření slz z obličeje kajícníka a odstranění temnoty“, tedy v podstatě k záchraně hříšníka. Kniha mi v tomto poněkud připomíná Moodyho „Život po životě“, který byl rovněž svého času bestsellerem. Ve zkušenostech, které zde Moody shromáždil, se také lidé v klinické smrti setkávali se zářící osobou, kterou považovali za Krista. Téměř všem bylo odpuštěno, avšak nejděsivějším zážitkem pro ně bylo prožít si své hříchy znovu, ve světle této osoby. Joyner, podobně jako Moody, tuto zkušenost přirovnává k peklu. Na tomto místě by se ovšem s úspěchem dala postavit i teorie očistce.
Neméně kuriózní je i setkání autora s apoštolem Pavlem. Srovnejme proto výroky biblického Pavla s výroky Pavla, který se zjevuje Joynerovi a posuďme, jak diametrálně apoštol pohanů změnil své názory.
Joynerův Pavel: „Jestliže jsou mé spisy používány jako
základ, nebude potom tento základ schopný udržet to, co na něm má být
postaveno… mé spisy nesmí být použity jako základ.“(str.
80)
biblický Pavel: „Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista
bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech
skryto.“ (Ř 2,16)
Joynerův Pavel: „Největší moudrost a nejmocnější pravda jsou
jeho (Pánova) slova, ne má“. (str. 81)
biblický Pavel: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo za
člověka obdaženého Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu,
je přikázání Páně“. (1 K 14,37)
Joynerův Pavel: „Můj život a služba nejsou příkladem toho,
k čemu jsi povolán“… (str. 80)
biblický Pavel: „Prosím vás, jednejte podle mého
příkladu.“(1 K 4,16)
Joynerův Pavel: „Každý věřící může dosáhnout více, než
v čem jsem chodil já“. (str. 81)
biblický Pavel: „Nesmýšlejte víc, než je komu
určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou
míru víry udělil každému Bůh“. (Ř 12,3)
Joynerův Pavel: „Nejmenší svatý v sobě skrývá moc
hýbat horami, zastavovat armády nebo křísit mrtvé.“ (str. 81)
biblický Pavel: „Mají všichni moc činit
divy?“ (1K 12,29)
Zatímco Pavel sedí na trůnu a vyučuje Joynera svým novým poznatkům, Pán stojí pod trůnem a slovům „nebeského Pavla“ přikyvuje: „Je správné, že ti to Pavel řekl.“ (str. 82)
V Joynerově nebi navíc probíhá telepatická výměna myšlenek a andělé se klaní a slouží lidem.
Kniha je svým poselstvím velmi podobná názorům liberálních teologů, zpochybňujících autenticitu Písma. Jen způsoby jsou rozlišné. Zatímco liberál odmítne vše, co nedokáže pochopit rozumem, charismatik k tomu potřebuje zjevení. Liberální teolog řekne, že Písmo nelze brát vážně, protože jej psali jen lidé. Charismatikovi, aby dospěl ke stejnému názoru, se musí zjevit apoštol Pavel, který popře důležitost svých epištol. Teorii o neexistenci pekla liberál vysvětlí tak, že Bůh přeci nezatratí své dítě, charizmatikovi se musí zjevit pošetilá panna, aby jej ujistila, že není v pekle.
Osobně jsem přesvědčen, že Joynerova vidění a vytržení spadají do stejné oblasti, jako zjevení panny Marie s archandělem Michaelem ve Španělsku, Chorvatsku či Francii. Je mi však záhadou, kolik Božích dětí nepřekvapí, že autor mluví se zemřelými, od kterých přijímá poselství, což nelze chápat jinak, než jako spiritismus. S některými výroky Joynerova Pavla se dokonce nemůže ztotožnit ani sám nakladatel této knihy v ediční poznámce.
Otázkou zůstává: S kým se to vlastně autor setkal? Je možné takováto zjevení nekriticky přijímat a věřit jim? A co se s církví stane, příjme-li toto poselství?
Citace Joynerovy knihy jsou uvedeny z 1. vydání, KMS, 1998.