Skupinkový sbor
1 Historické typy uspořádání církve
Abychom mohli lépe pochopit danou problematiku, pokusme si nejprve nastínit základní historické typy uspořádání církve. Obvykle jsou uváděny tři formy, a to: episkopální, presbyterní a kongregační. K nim nyní ještě přidáme čtvrtou – tzv. postkonfesijní, která bývá svými protagonisty nazývána „skupinková“. Jedná se o natolik specifickou, a zejména v poslední době rozšířenou formu, že se jí budeme věnovat zvlášť, i když ve světle tří výše uvedených forem. Podívejme se na výše uvedené formy z následujících hledisek:
- Systému autorit a jejich zodpovědnosti a vykazatelnosti.
- Způsobu začlenění věřících do struktury církve.
- Jejího vývoje.
Obecně je ale u těchto modelů obtížné jednoznačně určit, kterou formu která církev zastává, neboť se ve své ryzí podobě vyskytují zřídka. Mnohem častěji se setkáváme s modely kombinovanými.
1.1 Episkopální forma
Název této formy pochází z řeckého slova „episkopos“, což je řecké substantivum, které se do češtiny nejčastěji překládá slovem „biskup“. V této formě je církev řízena hierarchií hodnostářů, kteří se nazývají „biskupové“ a v římskokatolické církvi jsou považováni za Bohem vyvolené nástupce apoštolů. Mají konečné slovo při rozhodování o záležitostech církevní správy a sami si určují nástupce. Věřící jsou začleněni ve farnostech (sborech) a jsou vedeni svým knězem (pastorem).
S touto formou se dnes můžeme setkat ve dvou základních variantách, a to v římskokatolické a v protestantské.
1.1.1 Římsko-katolický model
Tento model má zatím nejdelší historii a setkáváme se s ním prakticky od třetího století. První náznaky můžeme nalézt již ve spisech Ignatia z Antiochie, který klade mimořádný důraz na pozici biskupů, starších a diákonů. Ve vyzdvihování role biskupa pokračuje ještě více Cyprián ve třetím století a můžeme říci, že nejpozději v pátém století již byla tato forma dovedena do krajní podoby, kdy je papež uznáván jako jediný nástupce apoštola Petra, který je považován za toho, na kom Ježíš založil svou církev.
V roce 1045 vyhlásil Řehoř VI. požadavek absolutní poslušnosti papeži týkající se i monarchů a v tomto duchu pokračovali i další papežové. Inocenc IV. o sobě prohlásil, že je z Božího pověření vládce světa a Bonifác VIII. ve své bule „Unam Sanctam“, vydané 1302, ustanovil absolutní poslušnost papeži jako podmínku spásy.
*„… tvrdíme, vyhlašujeme a přesně vymezujeme, že je naprosto nezbytné ke spasení, aby každý lidský tvor byl podřízen Římskému Papeži.“ *
Struktura tohoto modelu je ryze hierarchická. Mohli bychom ji vyjádřit takovouto posloupností autorit:
- papež (v čele římské kurie)
- kardinál (sbor kardinálů)
- arcibiskup (v čele arcidiecéze)
- biskup (v čele diecéze)
- farář (v čele farnosti)
Jednotlivé úrovně v této struktuře jsou zavázáni plně věřit svým autoritám a poslouchat je, protože věří, že jsou díky Božímu povolání v oblasti učení a morálky neomylní.
*“Kristus vybavil pastýře (papeže) pro tuto službu charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi a biskupskému sboru. Věřící jsou povinni k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností.” *
Jednotliví služebníci nejsou do svých funkcí voleni, ale jsou tam z výše uvedeného důvodu dosazováni svými autoritami.
1.1.2 Protestantský model
S příchodem reformace, která se danému principu nevykazatelné a nekontrolovatelné autority vzepřela, se mnohé skupiny křesťanů oddělily od katolické církve. To přirozeně způsobilo nové hledání i v oblasti způsobu uspořádání církve a systému autorit. Některé z nich si zachovaly episkopální formu uspořádání s tím, že všechnu moc nesoustředili na papeže, nýbrž na církevní sněm (koncil). Na vedení se pak podílelo více vedoucích, kteří jakožto biskupové měli stejnou pravomoc i povinnosti vůči církvi.
To prakticky znamená, že zatímco v katolickém modelu je vždy autorita zodpovědná jen vyšší instanci, v protestantských modelech je zodpovědná i členské základně.
1.2 Prebysterní forma
Název této formy pochází z řeckého slova „prebysteros“, které se do češtiny nejčastěji překládá jako „starší“. Tato forma je méně centrálněji vedena než forma episkopální. Sbor je řízen staršovstvem, které se skládá z řídících starších a vyučujících starších. Nadsborová úroveň vypadá takto:
- staršovstvo sboru – resp. rada starších
- synod – resp. valné shromáždění.
Zástupci jsou do všech těchto úrovní voleni kongregací, a to jak z řad duchovních, tak z řad laiků. Věřící jsou začleněni do sborů a vedeni staršovstvy svých sborů.
Vznik tohoto modelu je opět spojen s reformací a oddělením skupin křesťanů od římskokatolické církve.
1.3 Kongregační forma
Tato forma církevní správy klade největší díl řízení do rukou laiků. Tím se velmi podobá demokracii v její ryzí formě. Jednotlivá shromáždění jsou autonomní a jedinou autoritou, které jsou zavázáni poslušností, je Kristus. Sbory také mají své vedení, které je obvykle voleno členy sboru, a může jimi být i za jasně definovaných podmínek odvoláno v případě, že se zpronevěří svému úkolu. Také všechna podstatná rozhodnutí musí být schválena sborem. Jednotliví věřící jsou tedy začleněni do sborů, kde se společně s ostatními podílí na jeho vedení v doposud nejvyšší míře ve srovnání s předcházejícími modely.
Vznik tohoto modelu je opět spojen s reformací a oddělením skupin křesťanů od římskokatolické církve.
V zásadě se dá říci, že protestantismus hledá formy, kde je moc autority rozdělena mezi jednotlivé údy těla Kristova. Tato moc je církví kontrolována, a proto nejvyšším výkonným orgánem je církevní sněm (koncil), resp. členské shromáždění. Naproti tomu katolický princip stojí na zásadě „jednoty moci“, kdy je veškerá moc soustřeďována do rukou nejvyšších autorit, které nejsou církví volitelné, církvi zodpovědné, natož církvi vykazatelné. Nejvyšší autoritu, papeže, tudíž není možné ani volat k odpovědnosti, ani odvolat. Podle kanonického práva je jediným možným způsobem odstoupení buď smrt nebo zřeknutí se úřadu.
1.4 Postkonfesijní-skupinková forma
Jak i sám název této formy napovídá, není tento model nakloněn denominačnímu uspořádání církve, považuje ho za odklon od původní struktury církve a tím i od toho, co Ježíš pro svou církev plánoval. Z toho vyplývá, že tato forma uspořádání není příliš zaměřena na „klasickou“ nadsborovou linii. Sbory, které se řídí touto formou, bývají často nezávislé a pokud jsou zapojeny v nějaké denominaci, jedná se obvykle o denominaci, která užívá některý z výše zmíněných modelů uspořádání. V takových případech se v podstatě jedná o „církev v církvi“.
Tento „nedostatek“ ovšem tato forma dohání na sborové rovině. Ta je natolik rozvinuta, že jeden sbor dokáže bez vážnějších problémů pojmout tolik lidí, kolik jí dokáže pojmout běžná denominace.
Struktura sama je vždy přizpůsobována podle počtu členů, ale v „plné verzi“ má pět úrovní. (Při popisu vycházíme z modelu sboru W. Kniesela v Curychu, který se využívá i v Apoštolské církvi.) V jednotlivých sborech se model bude podle místních podmínek lišit – hlavně co se týká počtu úrovní a jejich rozsahu. Tuto strukturu, v podstatě kopírující římskokatolický model subsidiarity, bychom mohli vyjádřit následujícím řetězcem:
- pastor
- vedoucí obvodu
- vedoucí území
- vedoucí pásma
- skupinka.
Dané úrovně přitom odpovídají následujícímu popisu:
Skupinka
Jedná se o nejmenší a zároveň nejpodstatnější jednotku tohoto systému. Je přirovnávána k živočišné buňce. Očekává se, že skupinka bude neustále růst, a vždy, když dospěje do určité velikosti, se rozdělí. Tento proces se nazývá „multiplikace“. Obvykle by se velikost skupinky měla pohybovat mezi 6–15 osobami.
*„… když nejméně 12–15 věřících navštěvuje pravidelně a závazně skupinku, musí být učiněny konkrétní kroky k dělení. Počet členů skupinky není tím jediným kriteriem, neboť rozhoduje také zralost skupinky.“
Podle Kuttruff je zapojení členů sboru do skupinek naprosto nezbytné:
„Příslušnost k domácí skupince je stejně důležitá jako nedělní shromáždění! Domácí skupinka je považována za životně důležitou součást křesťanského života a od každého se očekává, že bude v nějaké domácí skupince.“
Každá skupinka je vedena příslušným vedoucím dané skupinky.
„Vedoucí domácí skupinky je osoba: s odpovědností a schopnostmi, které jsou jí dány od Boha k tomu, aby působila svým vlivem na určitou skupinu Božích dětí za účelem naplnění Božího záměru pro tuto skupinu.“
Na vedoucího je kromě charakterových požadavků kladen zvláště veliký důraz co se týká jeho podřízenost vedení:
„Vedoucí skupinky se nesnaží jít za přáním kázat nebo mít moc tím, že vede domácí skupinku. On je mnohem více důležitým spojujícím článkem mezi vedoucím sboru (pastýřem) a lidmi (ovcemi). Služba vedoucího skupinky je prodloužením služby pastora sboru. V tomto smyslu není vedoucí skupinky žádným pastorem, nýbrž pomáhá, podporuje a zcela jednoduše zastupuje zájmy pastora. Vedoucí skupinky má být ustanoven jen se souhlasem pastora.… Vedoucí skupinky není nikdy pastorem členů své skupinky. To je velmi důležité, neboť v konečném důsledku je to pastor, kdo je zodpovědný před Bohem za svou službu a za splnění svého úkolu. Tím je vedoucí skupinky podřízen vedoucímu sboru a má být v práci skupinky věrný jako v tom, „co mu nepatří“ (L 16,12). Lidé ve skupince jsou „cizím nebo svěřeným majetkem“ za který je vedoucí skupinky zodpovědný. Proto nemá vedoucí skupinky činit nepřiměřené iniciativy v životě „ovcí“ bez souhlasu vedení sboru.“
Vedoucí skupinky má tedy poměrně velikou zodpovědnost, ale malé pravomoci. Veškerá podstatná rozhodnutí, stejně jako v presbyterním resp. katolickém modelu, musí konzultovat s vedením, a poté se zařídit podle jeho instrukcí. Jedním z nejdůležitějších úkolů vedoucího skupinky je vychovávat nové vedoucí skupinky, kterým jednou bude možné při dělení předat jednu její část. Vedoucí „musí sám sebe „zreprodukovat“ tak, aby ostatní mohli jít a dělat to samé.“ Vztah vedoucího a potencionálního vedoucího je přirovnán vztahu „učitel (mistr)-učedlník“. Volba budoucího vedoucího musí být nejprve konzultována s vedením a až poté může být člen skupinky s tímto záměrem seznámen, pokud je ovšem schválen. Volba členskou základnou, resp. rozeznání Božího povolání členy skupinky, není považováno za relevantní.
Je-li potenciální vedoucí vybrán, vstoupí se svým vedoucím do vztahu učednictví. Tento vztah je inspirován Ježíšovým vztahem k jeho učedlníkům. Jak uvádí Kuttruff: „Ježíš investoval sám sebe do svých dvanácti učedníků a převrátil celý svět vzhůru nohama!… Vzít někoho do učení je způsob, jak vychovat budoucí vedoucí. Důležité: Tvůj učedník se musí účastnit na všem, co děláš.“ Budoucí vedoucí skupinky by měl být postupně zapojován do vedení skupinky a péči o ni. I on sám by již měl pomalu začít vztah učedlnictví s dalším potenciálním vedoucím. Jedna z rad pro vychovávání nového vedoucího zní takto: „Dohlížej na svého učedníka, jak se začíná věnovat novému učedníku.“ Důraz na výchovu nových vedoucích je úzce spojen s jedním z hlavních cílů skupinky – multiplikací.
Pásmo
Pásmo sdružuje 3–5 domácích skupinek. Je vedeno vedoucím pásma, který se stará o vedoucí svých skupinek a je podporován pastorem území. Skupinky jsou obvykle do pásem spojeny na základě místa scházení se.
Území
Území sdružuje 3–5 pásem, to znamená, že se v něm může nacházet až 25 skupinek. Je vedeno pastorem území, který pečuje o vedoucí pásem a sám slouží pod vedením pastora obvodu. Měl by být do služby uvolněn na plný úvazek. Pásma jsou obvykle sdružena do území podle svého územního umístění.
Obvod
Obvod sdružuje až 5 území. Je veden pastorem obvodu, který pečuje o své pastory území. Opět by měl být uvolněn pro práci na plný úvazek a spadá pod přímé vedení pastora staršího. Pastor starší (neboli vedoucí sboru) se stará o vedení sboru a věnuje se pastorům obvodů ve spolupráci s koordinátorem skupinek, který je pro tuto činnost uvolněn na plný úvazek a je jeho „pravou rukou“. Počet obvodů o které se pastor starší společně s koordinátorem skupinek starají není již nijak omezen – záleží pouze na velikosti sboru.
Výjimečnost tohoto sytému spočívá v tom, že skupinky jsou považovány za základní jednotky sboru. I v jiných strukturách bývají provozovány skupinky, ale spíše jako jedna z aktivit sboru – nikoliv jako jeho základní stavební jednotka. Tento přístup je považován za návrat k učení a praxi první církve a za jediný skutečně funkční způsob, jak docílit růst církve a plnění poslání, které církev dostala. Ostatní způsoby jsou považovány za odklon od původního Božího plánu.
Historii vývoje tohoto modelu je věnována celá následující část.