Probuzení smíchu
George O. Wood, generální superintendent AoG
V poslední době se na mnoha charismatických shromážděních stávají běžnými projevy smíchu. Tento jev získal oblibu prostřednictvím takzvaného „Torontského požehnání“ a skrze službu cestujícího evangelisty, který se označuje jako „barman Ducha svatého“ a zve lidi, aby se „napili u Joele“. Bylo to pojmenováno jako probuzení smíchu. Je to od Boha? Musíme hledat odpověď v Jeho Slovu.
Nový Zákon toho říká o radosti hodně. Ježíš přišel, aby naše radost byla plná. Zaslíbení hojného života předpokládá, že beznaděj a deprese nebudou mít převahu v životě věřícího. Jen těžko lze popsat bezmeznou radost ze vzkříšení nebo setkání se vzkříšeným Kristem.
Těch 120 učedníku na den Letnic se jiným jevilo jako opilí, protože byli plni Ducha. Během dob velkých pronásledování církev překypovala radostí. Ano, radost zůstává jako kvalita v ovoci Ducha. Tento věk skončí v ohromném haleluja: „Radujme se a jásejme či vzdejme mu chválu!“ (Zj 19,7) Ale je tato radost popsaná v Bibli stejná jako současné projevy smíchu na shromážděních církve?
Odpovědnost zkoumat
Pro některé už jen samotný akt zkoumání hodnoty zjevné duchovni zkušenosti může být pohoršujícím a bude kritizován jako nedostatek víry a známka neduchovnosti. Avšak je to naše povinnost nechat všechno projít testem Písma. Příklad Berojských je nám doporučen, protože oni „přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to lak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17,1 1). Jinými slovy, berojští si neodšroubovali hlavy, nezaparkovali je v předsálí během bohoslužeb a kázání, aby si je vyzvedli, když opouštěli budovu. Není neduchovní nebo bezbožné klást otázky, zda Bible potvrdí platnost určitého vykládaného učení nebo zážitku.
Apoštol Pavel nám připomíná: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte“ (1 Tes ,21) a „ostatní ať to posuzuji“ (1 Kor 1 4, 29). Pavel také varuje vedoucí: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Ducli svatý ustanovil za stráže… příjdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu“ (Sk 20,28–30).
Uplatňování úsilí o čistotu učení vyžaduje vyrovnanost, jinak se uchazeči o pravověrnost stanou nemilosrdnými soudci v těle Kristově. Pán připomíná efezské církvi její těžkou práci při zkoumání falešných a pravých proroků, ale napomíná ji, že opustila první lásku. Je tak snadné se stát nemilosrdným při zápase o „pravdu“ na jakémkoli doktrinálním bitevním poli. Jestliže křesťanský obhájce není opatrný, může se jevit jako plný kyselých hroznů a ukázat se jako zákonický, farizejský a nepříjemný.
Je správné zkoumat všechno ve světle Písma, včetně současného jevu „svatý smích“. Ale je špatné provádět toto zkoumání s nelaskavým a neradostným duchem. Jakožto letniční, podřízení autoritě Písma, bychom udělali dobře, kdybychom následovali příkladu Williama J. Seymoura, staršího Azusa Mission v Azusa Street v Los Angeles. Během velkého probuzení v Azusa byl ještě s dalšími ostře kritizován proto, že trval na „proměřování všeho Božím slovem“. Ale nedali se zahanbit. Seymour odpověděl na kritiku v zářijovém čísle „The Aposlolic Faith“ (Apoštolská víra) v roce 1907: "Měříme všechno Slovem, každá zkušenost musí být měřena Biblí. Někteří říkají, že to je zacházeni příliš daleko, ale jestliže jsme žili blízko Slova, urovnáme to s Pánem, až se s nim potkáme v oblacích. "
Normativní versus jedinečné
Musíme si položit dvě otázky ohledně „svatého smíchu“: 1. Objevují se takové případy v Písmu? 2. Jestliže ano, jsou „normativní“ – míněné jako vzor pro zkušenosti křesťana? Proč bychom si měli klást takové otázky? Představme si, že se na současné scéně objeví někdo s darem uzdravování. Lidé by byli uzdraveni tím, že by se postavili do stínu služebníka, který by procházel kolem. Zpráva by se rozšířila a další služebníci by také říkali, že mají „službu stínem“. Další by přišli a říkali: „Všichni služebníci mohou mít službu stínem a každý, kdo chce být uzdraven, se musí dostat do stínu služebníka.“ Nakonec si představme, že by byly knihy a semináře vyučující celé tělo Kristovo o důležitosti a potřebě „služby stínem“ současně s praktickými kroky v každém sboru.
Jak bychom hodnotili takový důraz a takové tvrzení? Musíme si položit dvě otázky: 1. Objevily se takové zkušenosti v Bibli? 2. Jestli ano, bylo to myšleno jako norma pro všechny? Odpověď na první otázku je ANO. Skutky 5,15: „Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův slin, až půjde kolem.“ Ale odpověď na druhou otázku je NE. O nikom z apoštolů není zaznamenáno, že by měl „službu stínem“. Vypadá to, že jen Petr měl „službu stínem“.
Dokážeš si představit, co by se stalo v prvotní církvi, kdyby ostatní apoštolově opustili svou méně atraktivní službu modliteb za nemocné, aby se postili a modlili za „službu stínem“? Co kdyby Petr pořádal semináře o tom, jak získal „službu stínem“? Církev by byla chycena v určité metodě a opustila by závazný vzor, který dal Pán apoštolům: „Za nemocné budou vzkládat ruce (ne stíny) a uzdraví je“ (Mk 16, 15). Obvyklý postup pro nemocného není hledat „stín“, ale: „Ať zavolá starší církve, ti ať se modli a potírají ho olejem ve jménu Páně“ (Jk 5,14).
Co nám Petrova „služba stínem“ ukazuje je, že Duch svatý může jednat svrchovaně skrze jednotlivce v určitém období a jedinečným způsobem, ale že jeho práce nemůže být předepsána jako normativní zkušenost církve. Víme jen, že je normativní to, co je jednoznačně osvědčeno, doporučeno, stále opakováno nebo přikázáno v Písmu.
Je mnoho dalších příkladů v životě apoštolské církve, které ukazují rozdíl mezi normativním a jedinečným. Například, co je obvyklý vzor pro bratrské napomínání? Není to snad Mt 18,15–20? Jak potom vysvětlíš smrt Ananiáše a Zafiry jako napomenutí za jejich lhaní? To jistě nezapadá do normativního vzoru Mt 18! Co s tím uděláme? Je to výjimka nebo pravidlo, jedinečné nebo normativní? Pro odpověď se podíváme do Písma. Je tam ještě další příklad napomenutí v církvi prostřednictvím okamžitého vyřízení Duchem svatým? Máme volat k Duchu svatému, aby způsobil, že lháři padnou mrtví k zemi? Měl by být přítomen hrobník nebo pohřební služba na všech církevních shromážděních? Ne! Následujeme obvyklý vzor z Matouše 18 a 1. Korintským 5 při jednání s hříchem v životě členů církve.
Pro další příklad rozdílu mezi jedinečným a normativním se podívejme na jev o dni Letnic: mocný vítr, ohnivé jazyky rozdělené a spočívající na hlavách sto dvaceti učedníků a všichni mluví cizími jazyky, jak to způsoboval Duch svatý. (Je to vzor pro ostatní věřící)? Zdá se, že vítr a ohnivě jazyky jsou jedinečné. Znovu se už v textu Bible nikdy neobjevují. Nemůžeme na nich budovat doktrínu a přesvědčoval lidi: „Než budeš pokřtěn v Duchu, musí se objevit vítr a oheň.“ Ale mluvení v jiných jazycích se objevuje znovu se křtem v Duchu. Jako letniční bereme mluveni v jiných jazycích jako normativní pro svou počáteční fyzickou evidenci křtu v Duchu, protože to nacházíme jako opakovaný jev při dalších příležitostech a vyvozujeme z textu, že mluvení v jazycích se objevuje vždy, když jsou lidé pokřtěni v Duchu.
Proto zkoumejme: Je probuzení smíchu jako normativní vzor křesťanského uctívání a chování jednoznačně vyučován v Písmu? Na smích si musíme položit stejné otázky, jako když jsme uvažovali nad „službou stínem“, napomínáním, větrem, ohněm a jinými jazyky: 1. Objevuje se současný jev „svatého smíchu“ v Bibli? 2. Pokud ano, mělo by to znamenat normativní zkušenost pro věřící?
Na první otázku Bible odpovídá mnoha vybízeními k radosti (Ž 5,11, 32,11, 107,19–22, 126,1–3, Sof 3,14–17, 1 Tes 5,16). Zvláštní příklady vystupují do popředí. Sára se smála v nevěře, že by se měla stát matkou, protože byla stará a později se smála radostí, když se jí narodil Izák (Gn 18,12–15, 21,6). Jan Křtitel se pohnul v lůně své matky, když se pozdravila s Marií a Marie odpověděla Alzbětě: „Moje duše velebí Pána a můj duch se raduje v Bohu, mém Spasiteli.“ (Lk 1,41.46). Anděl Páně zvěstoval narození Ježíše vyhlášením „velké radosti pro všechny lidi“ (Lk 2,10). O třicet tři let později, ráno po vzkříšení, ženy „rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely oznámit to jeho učedníkům“ (Mt 28,8).
Učedníci, když viděli vzkříšeného Pána, napřed „pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, ale čtyřicet dní později, po vystoupení Pána do nebe "se s velikou radosti navrátili do Jeruzaléma“ (Lk 24,41,52). Ježíš během své služby řekl učedníkům, když se vrátili se zprávami o svém vymítání: „neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10,20). Slíbil nám plnou radost (J 15,11). Radost charakterizovala první církev, dokonce když čelila obtížným dobám (Sk 8,8, 13,52, 20,24).
Všimněte si, že důraz leží spíš na radosti než na smíchu. Radost je nedílná a nepostradatelná kvalita křesťanské zkušenosti, nezaložená na osobních momentálních pocitech, ale je to objektivní skutečnost, že Bůh nám zaručil spasení, vykoupení a vysvobození v Kristu Ježíši, našem Pánu! Mezi všemi příklady radosti v Bibli není žádné tvrzení nebo domněnka, že by se lidé nekontrolované smáli v davu uctívajících spolu s mnoha dalšími smějícími se nebo s padajícími na zem, neschopnými se přestal smát. Když obhájci zjistili, že v Písmu není vzor pro moderní charismatický jev nazývaný „svatý smích“ (někteří se zlobí, že to není ani „svatý“ ani „smích“) začali ukazovat na Skutky 2 a zvát lidi, aby se „napili u Joele“.
Obraťme se na Skutky 2. Vidíme smích u učedníků na den Letnic? Chechtali se, smáli se od plic nebo šlo o nějakou jinou formu smíchu? Podle pokynu Pána zůstali učedníci v Jeruzalémě. Deset dnů po Nanebevzetí, zatímco se 120 učedníků modlilo a uctívalo Pána v horní místnosti, přišel mocný vítr a ohnivé jazyky spočinuly na jejich hlavách. Byli naplněni Duchem svatým a všichni mluvili jinými jazyky. Někteří v davu si mysleli, že jsou opilí. Obhájci probuzení smíchu vyvodili, že dav si myslel, že byli opilí, protože se smáli. Ale to Skutky 2 neříkají.
Lukáš nám přímo říká důvod: „V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastni řečí. Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči mluvit o velikých skutcích Božích!“
Na toto nadpřirozené mluvení, chvály a uctívání Boha byly tři reakce: údiv, ohromení a posměch těch, kteří považovali učedníky za opilé. Všimni si, že jen „někteří“ si mysleli, že byli opilí. Použití slova „někteří“ napovídá, že to byla jen menší část z celého množství lidí. Lukáš nás zanechává s dojmem, že „většina“ si nemyslela, že by byli opilí, ale spíše byla udivena a ohromena a tito lidé se ptali: „Co to znamená?“ Ale jiní nehledali vážně odpověď a okamžitě toto chování odepsali posmíváním a připisováním mluvení v jazycích opilosti.
Text Skutků 2 nikde neuvádí výskyt smíchu: bylo to mluvení v jiných jazycích, co vyvolalo různé reakce zaznamenané Lukášem, „Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči?"" (Sk 2,7–8). Je zřejmé, že tito učedníci nejsou popsáni jako smějící se, ale chválící Boha v jazycích, které se nikdy neučili! Navíc, i kdyby se těch 120 smálo a ne, jak to říká text, "mluvilo o velkých skutcích Božích v našich jazycích“, situace se rychle stala vážnou. Petr používá otázku: „Co to znamená?“ (je to otázka vztahující se na mluvení v jazycích, ne na smích), aby kázal mocné slovo pro nevěřící o pokání. Ohromný ohlas následuje: 3000 mužů vyznává Ježíše jako Pána a jsou pokřtěni.
Předpokládejme, že chování těch 120 ve Skutcích 2 byl smích (i když jde o předpoklad, který nemůže být pravda, protože oni chválili Boha v jazycích, které se neučili, a nevydávali nesouvislé řehtání nebo chichotání), pak pro udržení tohoto předpokladu by se očekávalo, že probuzení smíchu, jestli ho poslal Duch svatý, by mělo letniční výsledky: ohromná evangelizace.
Jestliže se církev smála ve Skutcích 2, pak se brzo „snížila“ ke kázání, což je výrazný kontrast proti některým ukázkám současného jevu, kde smích buď vytlačí příležitost pro kázání, nebo ho stále přerušuje. O Letnicích bylo 3000 pasených a pokřtěných, ne 120 přilepených na podlaze ve smíchu.
Mohou nastat situace, kdy se někdo „směje“ v Duchu? Samozřejmě! Ale smích v těle Kristově během uctívání není něco, co je v Písmu popsáno jako normativní. Popravdě řečeno, jestliže „svatý smích“ není zmíněn v Novém Zákoně jako projev veřejného uctívání, je méně důležitý než dar jazyků. A dar jazyků má být používán s určitými pravidly a v lásce, aby nevěřící nepřišli a „neřekli, že blázníte“, ale aby byla církev poučena. O co víc potom potřebuje „smích v Duchu“ pravidla pořádku a lásky, aby se nestal rozdělujícím nebo zlehčujícím. Když se církve rozdělují nad probuzením smíchu, tak to opravdu není k smíchu.
Samozřejmě jsou příklady z minulých probuzení a historie církve, kde byly neobvyklé projevy jako smích u lidí, na které přišel Duch svatý s velkou radostí. Takové záznamy ale také zahrnují pláč, stejně jako smích. Obhájci smíchu dělají chybu, když připomínají výbuchy smíchu v probuzeních jako základ pro ospravedlnění současné vlny smíchu. Zapomínají, že takový smích v minulých probuzeních byl spíše ojedinělý, byla to spíše výjimka, než pravidlo chování. Měli bychom jednat s jevem smíchu stejně jako s Petrovým stínem: radovat se ze svrchovaných a jedinečných způsobů, jakými Bůh může demonstrovat své požehnání, ale vyhýbat se pokušení vést programově naše shromáždění k napodobování smíchu. Náš hlavní důraz nesmí být nikdy na smích nebo jakýkoliv jiný duchovní dar nebo zkušenost, ale na Krista samotného. Je nepředstavitelné, že by apoštol Pavel kdy očernil nebo snížil své povolání a úřad nebo práci Ducha svatého tím, že by se sám nazýval „barmanem Ducha svatého“.
Novota
Jako lidé Ducha žijeme z křesťanských zkušeností. Když jdeme do shromáždění, očekáváme, že „ucítíme Boží přítomnost“. To je správné! Bible nás jasně učí, že Kristova přítomnost naplňuje nejen naši mysl, ale i naše city. Přesto naše otevřenost pro zážitky z nás může udělat jejich oběť. Proto je tak důležité pro letniční, aby pevně stáli na Bibli. Duch Boží plyne v řece Písma. Je smutné, že v našem hledání zážitku je často nedostatek zdravého biblického kázání našich služebníků nebo osobního studia Bible. Když to chybí, pak novota přichází jako trik pro přitáhnutí lidí a davů.
Před lety mi přítel moudře radil: „To, čím získáš lidi jako pastor, je to, čím je budeš také udržovat. Jestliže jedeš podle poslední módy, budeš se muset toho držet, aby sis udržel posluchače. Ale budeš-li kázal Boží Slovo a dáš Krista do středu, bude to vše, co potřebuješ, aby sis udržel lidi.“
Už žiji dost dlouho, abych viděl mnoho větrů učení vanout tělem Kristovým: hnutí pozdního deště se svým důrazem na olej objevující se zázračně na dlaních, hnutí podřízenosti a pastýřské péče, zaujetí démonologií, pozitivní vyznávání, evangelium zdraví a bohatství, království nyní, svatý smích, a tak to pokračuje. Všiml jsem si, že vedoucí, kteří jedou na těchto vlnách, mají často tendence plout na další vlně, když ta stará už odplula. Proto někteří dřívější lidé extrémního pojetí víry jsou teď obhájci smíchu. A tělo Kristovo zapomíná na své dřívější zkušenosti, když jejich extrémní důrazy nechaly nepočítané rozdělených církví a lidí duchovně ztroskotaných.
Apoštol Pavel na úplném konci své služby měl tuto starost. Varuje nás před těmi, kteří přijdou do těla Kristova s módou a novotami: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ (2 Tim 4,3–4)
Někdy jsem tázán: „Co ti Pán v poslední době říká?“ a slyším, že pokud nemám nejčerstvější zjevení, tak asi nejsem v souladu s Bohem nebo nejdu s dobou. Moje srdce křičí odpověď: "Toto mi Pán v poslední době říká: Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, myslí, duší a silou, a svého bližního jako sám sebe. Potřebujeme toužit po základních zkušenostech v Kristu více než po chytání plev zmítaných každým větrem a rozmarem učení.
Důvěryhodný duchovní učitel mi připomenul mé zodpovědnosti služebníka: „Hlavní věci jsou obyčejné věci, a obyčejné věci jsou ty hlavni.“ To je jistě pravda. První věřící „vytrvale poslouchali učeni apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). Všimni si, že hlavní věci byly ty obyčejné. Spisovatel Lloyd Douglas píše o muži, který šel navštívit svého starého učitele houslí a zeptal se ho: „Co je nového?“
„Řeknu ti, co je nového,“ řekl učitel. Vzal svou ladičku a zahrál na ni. Z ladičky se ozvalo hlasité a jasné „A“. „Slyšíš to? To je A.“ prohlásil. „Nahoře jedna sopranistka neúnavně cvičí a vždycky je mimo tóninu. Vedle mám souseda, který hraje na violoncello velmi špatně. Také na druhé straně je falešné piano. Jsem obklopen hrozným hlukem ve dne i v noci.“ Znovu zahrál na ladičku „A“ a pokračoval," Slyšíš to? To je „A“ dnes. To bude „A“ zítra. To se nikdy nezmění." Jako věřící musíme najít naše „A“ v centrálních tématech evangelia: Ježíš Kristus – náš Spasitel, Křtitel, Lékař a Král, který brzo přijde!
Nynější probuzení gnosticismu
Ke konci apoštolské éry a na začátku druhého století se v křesťanství vyvinulo bludařství nazvané gnosticismus. Jeho název vznikl z řeckého slova „gnosis“ – poznání. Gnostici se chlubili mimobiblickými zjeveními a byli nadměrně fascinováni neviditelným světem a hierarchií andělů. Pokud se člověk nezaprodal jejich tzv. tajným znalostem, jejich zmapování světa principů a mocí, nebyl dostatečně „duchovní“. Pavel varoval Koloské před těmi, kdo podstrkovali tělu Kristovu takovou „tajnou“ znalost, která nebyla založena na apoštolském učení: „Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování. Takový člověk se nedrží hlavy, Krista, z níž celé tělo, pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem“ (Kol 2,18–19).
Až se příště dostane do vašeho sboru nová „vlna“, ptejte se: „Jestliže je to tak důležité, proč se o tom Ježíš nezmínil? Proč to apoštolově neučili? Proč to není přikázáno v Písmu? Proč se nezdá, že by se o tom uvažovalo nebo se to praktikovalo v první církvi?“
Samozřejmě jsme si kladli tyto otázky nad novým vylitím Ducha svatého na přelomu století. Zjistili jsme, že učení o křtu v Duchu svatem a „plné evangelium“ bylo vyučováno Ježíšem, apoštoly, Písmem a první církví. Důvod, proč toto učení vypadlo z praxe, byl, že církev opomíjela a opustila biblické učení o Duchu svatem. Takže Duch svatý přivedl letniční hnutí k obnově toho, co bylo ztraceno. Nikdy nás nepřivedl k něčemu, co by tu už nebylo!
Gnostici se dívají svrchu na biblicky založené křesťany. Pyšní se svou „tajnou“ znalostí. Oni mají „maso“, zatímco ostatní „mléko“. Jsou vyspělí, protože porozuměli „hlubším“ věcem Ducha. Musíme být na pozoru, protože gnosticismus se objevuje v církvi i dnes a odvádí lidi od základu Písma do vlivu silných osobností, které přeceňují a prodávají své vlastní myšlenky a zážitky. Neposlouchají apoštolský rozkaz „kázat Slovo“ (2 Tim 4,2).
Navíc si musíme dávat pozor, aby tento gnostický důraz, dvojče východního mysticismu nového věku, neviditelně nenapadl křesťanská společenství, aby nepřivedl hledající lidi do změněného stavu vědomí, kde racionalita je snížena a věřící pluje nehybný do božského „ómu“ – jogínského stavu mentální prázdnoty. Novozákonní bohoslužby ovlivňují smysly a emoce, ale zahrnula je také mysl a vůle. Pavel připomíná duchovním mystikům, že „prorok přece ovládá svého prorockého ducha, Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje“ (1 Kor 14,32–33).
Praktické návrhy
Snad bych mohl nabídnout několik rad těm pastorům a křesťanským vedoucím, kteří se vážně zajímají o probuzení, kteří chtějí přijmout to, co Duch dělá, ale touží vyhnout se pádům, které přinášejí škodu tělu Kristovu a zvláště jednotlivým věřícím.
1. Sebezkoumání
Projev smíchu by nás měl vést k tomu, abychom se podívali do sebe. Máme radost od Pána? Radost plyne následně z našeho vztahu k Ježíši. Je to druhé ovoce Ducha následující za prvním – láskou (Gal 5.22). Všimněte si spojitosti: láska, potom radost. Nový zákon nám dává soustavně praktickou pomoc, jak se stát milujícím člověkem (Řím 12,9–21 a 1 Kor 13). Naším pokušením je touha lásku spíše přijímat než dávat, ale v Ježíši jsme skrze víru milosti přijali Boží láskou v oplývající míře. Milovaná a milující osoba žije život radosti. Není to snad důvod, proč Pavel muže napsat Filipským dopis radosti z vězeňské kobky? Neprožívá zrovna záplavy smíchu, ale muže neustále říkal: „Radujte se v Pánu vždycky. Znovu říkám: Radujte se!“ (Fil 4,4).
Naše radost musí být v jednotě s formováním křesťanského charakteru. Radost nesmí být vyzdvižena na vrchol křesťanské ctnosti, jakoby to byl jediný hlavni rys křesťanského života. Je lépe, když radost jde spolu s láskou, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, lichostí a sebeovládáním. Životy příliš mnoha věřících jsou poznamenány nedostatkem radosti, beznadějí, depresí, hořkostí a hněvem.
Úkolem Ducha svatého je kopíroval v nás život Ježíše. Ježíš, přestože není psáno, že by se smál, neustále ukazoval radost (Lk 10,21 a J 15,11). Jeho radost touží přebývat v nás! Proto se musíme ptát sami sebe, jestli vědomě či nevědomě neblokujeme jeho radost v našich životech. Nemáme nevyznaný hřích? Neodpuštění? Nezklamali jsme jeho důvěru ve zkoušce?
Naše počáteční reakce na tzv. probuzení smíchu není tedy cenzurou nebo odsouzením, ale pohledem do sebe. Září jeho radost z mého života? Jestli ne, pak moje prázdnota se musí změnit v hlad po jeho přítomnosti. Musíme nechat Ducha svatého, aby nám ukázal, jaké nápravné kroky potřebujeme udělat. Nechme ho modlit se skrze nás v jazycích naučených a neučených. Pavel nám připomíná hodnotu modlitby v neznámých jazycích – my sami jsme vyučováni a budováni (1 Kor 14.4).
Jistě, jeden aspekt modlitby v Duchu je opětovné naplnění vnitřního života radostí. Jestliže mne bude Pán chtít v mém osobním obecenství s ním zavalit obrovským množstvím radosti, takže se budu před ním smát, tak jistě budu ochoten přijmout všechno, co mi chce dát.
2. Pořádek
Apoštol Pavel jasně rozlišuje mezi vzděláváním osobním a vzděláváním celé církve. Proto v 1 Kor 12,14 nedovoluje Pavel veřejné používání daru jazyku. V soukromí Pavel mluví v jazycích více než Korintští, ale na veřejnosti, když věřící používá dar jazyku tím, že říká slovo pro celou církev, má mluvit jenom jeden, slovo musí být vykládáno a měly by být nanejvýš tři takové projevy slova na jednom shromáždění.
V korintské církvi věřící rádi mluvili jinými jazyky. Byli nadšeni a táhlo je to k veřejným projevům jazyků, stejně jako jsou lidé v současných charismatických církvích přitahováni ke smíchu nebo jiným projevům. Ale buďme perspektivní.
(1) Musíme brát na vědomí nevěřící. Jestliže dokonce i cizí jazyky bez výkladu, dar ustanovený Písmem, odradí nevěřícího od evangelia, čím spíše smích?: „Cožpak neřeknou,že blázníte?“ (1 Kor 14,23)
(2) Církev musí být vyučována. To, co buduje jednotlivce, nemusí budovat celek. Představme si, že bychom v 1. Korintským 14,4–5, zaměnili dar jazyků se smíchem. Měli bychom užitečnou zásadu pro usměrňování smíchu v církvi: „Kdo se (směje), buduje sám sebe, ale kdo prorokuje, buduje církev. Chtěl bych, abyste všichni (se smáli), ale ještě více, abyste prorokovali. Kdo prorokuje z (tj. káže nebo mluví s pomazání byla budována církev.“
Ani na okamžik mě nenapadne si myslet, že by Pavel v tomto oddíle pozvedl projev smíchu na stejné místo jako dar jazyků, a proto je nepravděpodobné, že by řekl: „chtěl bych. abyste se všichni smáli“. Ale můj důraz je tento: musíme se zabývat budováním církve. Těm, kteří zneužívali dar jazyků v korintské církvi a současným advokátům smíchu Pavel říká, inspirován Duchem: "Když tak horlivě usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste měli hojnost těch, které slouží růstu celé církve. " (1 Kor 14.12)
(3) Středem musí být láska, ne duchovní dar nebo smích. Proto je 1. Korintským 13 zařazena mezi kapitolami o duchovních darech. 12. a 14. Jak je smutné vidět lidi, kteří trvají na zážitcích smíchu i za cenu rozdělení místního sboru. Obojí, „smějící se“ i „nesmějící se“, by udělali nejlépe, kdyby nechali všechno chováni projít testem 1. Korintským 13.
Také 14. a 15. kapitoly Římanům musí být považovány za část pravidla lásky. Věřící se mohou někdy lišit v okrajových záležitostech, proto uděláme dobře, když parafrázujeme Pavlovo napomenutí věřícím, kteří se rozdělují nad věcí jedení masa obětovaného modlám: „Nenič kvůli (smíchu) Boží dílo“ (Řím 14,20).
3.Pamatuj na studenou sprchu
Mnoho letničních mělo nepříjemnou zkušenost, když poprvé sdíleli svědectví o křtu v Duchu s pastorem nebo s jiným duchovním člověkem, o kterém si mysleli, že se bude s nimi radovat. Místo toho zakusili, že ten důvěryhodný křesťan zchladil jejich zkušenost studenou sprchou.
Naším úkolem jako vedoucích není vylít studenou sprchu na lidi, kteří svědčí o čerstvé zkušenosti s Bohem. První odpovědností je radovat se s nimi nad vítězstvím nebo osvobozením, které získali. Když je v jejich nově nalezené radosti obejmeme, umožníme, aby se náš osobní vztah pro ně stal povzbuzením a modelem v dalším růstu v Kristu. Pavel například věděl, že v korintském sboru byly problémy. Svůj první dopis však nezačíná napadáním věřících nebo snižováním jejich hodnoty nebo viry. Nabízí jim „milost a pokoj“. Jakmile upevnil svůj svazek s nimi, je schopen pokračovat a pomáhat jim vyspívat v Kristu. Někdy je napravuje jemně a jindy ostře, ale vždycky jim předává svou lásku a pastýřskou péči o stádo Boží. Dělejme to také tak.
4. Pokračující vzdalování se Písmu
Moderní letniční probuzení je plné příkladu lidí, kteří uvízli v nebiblickém důrazu nebo zkušenosti a jak jejich tzv. služba pokračuje, vzdalují se více a více od Písma. V dnešní generaci už mnoho lidí nepamatuje O. L. Jaggerse nebo Williama Branhama – kdysi velké letniční kazatele, kteří ale zbloudili daleko od apoštolského učení. Smích v Duchu se objevuje na okraji biblického učení. Na rozdíl od daru jazyků, zázraků nebo rozlišování duchů, smích v Duchu není vůbec zmíněn nebo schvalován v Písmu. Není ani odsouzen. Existují dvě zjevná nebezpečí tkvící v současném projevu smíchu:
(1) povýší se jiné hodnoty, než je biblická zkušenost křtu v Duchu nebo osobní modlitba v jiných jazycích. Někdy si říkám, jestli nevyřčený názor advokátů smíchu není: „Měl jsi jazyky, tak pojďme teď na něco jiného.“ Duchem pokřtění věřící, kteří prožili biblickou zkušenost se v tomto novém kontextu najednou cítí nedokonalými, protože „jen mluvili v jiných jazycích, ale ještě se nesmáli“.
Pokud třeba i nevědomky začneme snižovat hodnotu pravé, Biblí učené zkušenosti, ve prospěch nových zážitků, které nejsou přikázány nebo ukázány v Písmu, během jedné generace letniční probuzení upadne. Může se pravdivě říci z Bible: „Jestliže jsi nebvl pokřtěn v Duchu, nepřijal jsi všechno, co pro tebe Bůh má,“ ale nedá se říci: „Když ses ještě nesmál v Duchu, nemáš ještě všechno, co pro tebe chce mít.“ Smích je jedinečný; mluvení v jiných jazycích je normativní vzor z Písma.
(2) Jakmile opustíš zkušenost, která je zakořeněná v Písmu, abys zakusil nějakou další, je pravděpodobné, že se budou ještě rozvíjet extrémní projevy. Všimněte si současného jevu: v některých charismatických sborech začalo řvaní a štěkání. Řvaní je vysvětleno jako „Lev z Judy“. Nevím, co představuje to štěkání. Vím, že když duch proroka je poddán proroku (1 Kor 14,32), pak jistě duch toho, kdo řve nebo štěká, je mu také poddán. Někdy potřebujeme věci nazývat pravými jmény. Neváhám říci, že štěkot a řev jsou „divné“. Buď to přichází z chybné lidské představy (lidské tělo je schopné dělat různé věci) nebo je to ďábelský řev a štěkot jeho psů.
Nedovolme, aby byla letniční církev zachycena mysticisme, který je mimo jakýkoliv biblický kořen.
Rada Gamaliela
Nakonec se vám může zdát nevhodné, že jsem mluvil o této záležitosti současného probuzení smíchu. Jestliže jsem někde udělal chybu, z celého srdce si přeji, aby mne Písmo a Duch svatý opravili. Někteří radili, abychom se nepokoušeli v těchto záležitostech provádět jakákoliv zkoumání. „Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (Sk 5,.38–39)
Vzpomínáte, kdo řekl tato slova? Učitel Pavla – Gamaliel. Byla to pravdivá slova, použitá pro apoštoly a církev Ježíše Krista. Když dojde na jednání s falešným učením v církvi, Pavel se touto radou svého starého profesora nikdy neřídí. Čtěte jeho dopisy a všimněte si, že nezakládá hodnotu jakéhokoli učeni na jeho vnějším úspěchu, přijetí nebo růstu, ale na věrnosti Ježíši Kristu. Kdyby měl být Gamalielův test použit pokaždé, pak bychom museli přijmout mnoho věcí s tím, že jsou od Boha a přitom by od Boha nebyly. Dosud neodumřel Islám, buddhismus ani kulty jako mormoni nebo Svědkové Jehovovi. Fakt, že tato náboženství stále rostou, není průkazem jejich hodnoty.
Nedávno jsem v Římě navštívil vězení, o kterém se věří, že z něho Pavel před svou popravou napsal 2. epištolu Timoteovi. Byl do cely spuštěn otvorem ve stropě. Ve studené vlhkosti této špatně osvětlené cely psal Pavel slova, která dosahují přímo až k nám a vnášejí světlo do našeho srdce. Uzavírá svůj dopis úkolem pro Timotea a všechny křesťanské vedoucí: „KAŽTE SLOVO BOŽÍ“ (2Tim 4,2) Neříká: „Kažte své vlastní zkušenosti. Kažte líbivé řeči. Kažte nedůležité věci jako hlavní.“ Ne! On říká: „KAŽTE SLOVO BOŽÍ“ Proč to říká? Protože „přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení“ (2Tim 4,3).
Jsou různá učení, ale jen některá jsou zdravá. Jen zdravé učení dává duchovní zdraví a pokoj. Kristovu podobu a zbožnost. Dnes potřebujeme v církvi nejvíce takové služebníky, kteří dávají důraz na kázání Božího Slova, věrný výklad věčné pravdy, dané nám inspirací Ducha svatého. Nakládejme jako kazatelé evangelia poctivě s důvěrou nám svěřenou. Když není Boží slovo kázáno věrně a přesně, lidé brzy upadnou do omylu a upřou Ježíši Kristu a jeho dílu milosti ústřední postavení ve svých životech.
Všichni se dnes modlíme, aby nás Bůh nádherně probudil a zmocnil svou církev, aby nesla svědectví Jeho jména do celého světa. A Duch svatý už začal své obnovující dílo. Když se objeví probuzení, je vždycky poznamenáno hlubokým pokáním, touhou po svatosti, usilovným půstem a modlitbou, oživením duchovních darů a ovoce, jednotou v Těle, osvobozením utištěných, pomazanou hudbou, životem a kázáním v Kristu, znameními a zázraky, horlivou evangelizací a misijními aktivitami, oživením mladých lidí, připravujících se na službu na celý úvazek, snížením sociálních problémů a kriminality a ze všeho nejdůležitějším – spasením ztracených! „Bože, pošli nám takové probuzení!“
V roce 1995 – před příklonem Apoštolské církve k Torontskému požehnání – byl tento článek zveřejněn v časopise Život v Kristu: ZvK 8–10/95.