Církev není Kristus!
Motto:
„Beze mne nemůžete učinit nic.“
(Jan 15,5)
„Kristus nemá jiné ruce, než církev“
(středověké církevní moudro)
Reakce církve na současnou krizi
Církev v krizi
Už při letmém pročítání církevních periodik, oficiálních internetových stránek nebo návštěvou nepřeberného množství konferencí, kurzů, školení a seminářů, je vidno, že se církev v ČR nachází v krizi. Sama to přiznává a sama o tom mluví. Jakoby se tato krize projevovala zvýšenou činností a aktivitou, vydáváním biblických překladů, knih apod. Církev si přitom stýská: nikdo nás nebere vážně, nikdo nenavštěvuje naše akce, lidé se tak málo zapojují do našich iniciativ. Chtělo by se až říci: pískáme vám, ale vy netancujete. A tak se církev zlobí na nevěřící, že ji ignorují. Dokonce se jeden z jejich představitelů nechal slyšet, že by církev měla „donutit“ stát, aby už konečně k církvi „zaujal stanovisko“. Možná by se některým líbilo, kdyby stát řekl: „Milí věřící, historičtí nositelé kultury, tradic a pokroku, kde bychom mi nebozí ateisté a "věřící v něco“ bez vás byli… A když nyní vidíme vaši horlivou jednotu, s jakou se hlásíte ke státním dotacím a k restitucím, nezbývá nám než smeknout." Že by se ale někdy Ježíš vnucoval Římanům, toužil být viděn, respektován a ctěn od politických vůdců své doby? Že by tlačil římský senát, aby zaujal veřejné stanovisko k judaismu nebo ke křesťanství? Že by kladl před stát politická ultimáta a dovolával se své vážnosti? Sotva! Obávám se, že noční můrou představitelů některých církví dnes je, že by je svět zlehčil, posmíval se jim a nebral je vážně. Nebo že by je ignoroval a pohrdal jimi. Někdo by je třeba mohl považovat za blázny. Někdo by se mohl pohoršit, že jsou jiní, nedělají spoustu věcí jako ostatní a dokonce tyto věci nazývají hříchem a oddělují se od nich. Jaká hrůza!
Příblížit se světu
Zdá se, že právě tomu se církev snaží vyhnout a říká světu: „Nebojte se, my jsme úplně stejní jako vy! Posloucháme stejnou hudbu, sdílíme stejnou kulturu, slavíme stejné svátky, díváme se na stejné filmy a stejně se i oblékáme. I své sbory se učíme spravovat podle vašich manuálů a školení. Stejně jako vy toužíme po obdivu s úspěchu. Stejně jako vy toužíme uplatnit svůj vliv na společnost a hledáme k tomu páky. Dokonce káráme ty, kdo by se lišili a zužovali širokou cestu, kterou dnes budujeme do Božího království. Už jsme pro vás odstranili všechna pohoršení, není už skoro nic, čím bychom se od vás lišili, tak už prosím přijďte a rozšiřte naše řady. My rádi naplníme vaše potřeby, dáme vám sport, hudbu, lékařské poradenství, psychologické kurzy na zvýšení vašeho sebevědomí. Jen se nám, prosím, neposmívejte, respektujte nás, važte si nás a hlavně všude piště, jak nás potřebujete. Myslíme to opravdu vážně, vždyť ve své touze se vám přiblížit se už stejně jako vy rozvádíme, trpíme nadváhou, naše děti se také vyžívají v tvrdé muzice, tančí v extázi v kotli pod pódiem, pijí alkohol… A to často i na našich vlastních akcích. Nemusíte mít strach, že vaše děti zvlčí ve světě, pošlete je vyřádit se do církve! Tak přeci uznejte, že jsme normální a přijďte! I naše školy už mají vysoký kredit, zavrhly stvoření v sedmi dnech, zavrhují přísnou morálku a ničím vás už neohrožují. Naučí vás jak si vážit sami sebe. Abyste se stali jedněmi z nás, nemusíte ztrácet svůj život, káznit své tělo. Stačí, když budete normální a zapojíte se. Naučíme vás jak mít vliv a prosazovat naše zájmy v kultuře, v politice, na vašem pracovišti.“
Kristus Pantokrator
Ano, je to samozřejmě ironie. Naštěstí je v této fázi aberace obrácena jen ke člověku. Mnohem horší je, když se církev chce srovnávat s Bohem. Odvážně tvrdí, že Bůh bez své církve nemůže nic činit. Hlava beze svého těla je prý bezmocná. Ujišťuji všechny takto smýšlející, že Ježíš je zcela kompletní! Nebyla vzkříšena jen hlava a tělo nezůstalo v hrobě. Ježíš ve svém vzkříšeném těle sedí po pravici Boží a před jeho zrakem taje led, taví se kov a utichá bouře. Jak si někdo může dovolit tvrdit, že prý Ježíš nemá jiné ruce, než církev a vše, co chce vykonat, musí vykonat jeho církev? Do čích probodených rukou Tomáš vložil svůj prst, jestliže my jsme jedinýma rukama Krista? Toto učení je rouháním, které činí z Boha někoho, kdo je ve své moci zcela odkázán na církev. Jeden bývalý církevní představitel již zjistil, že Bůh není vševědoucí. Zdá se, že nyní není ani všemohoucí. Nic ovšem není pravdě dále, než takováto věc. V podstatě okrádá Krista o jeho božství. Ježíš nepotřeboval církev, když vstal z mrtvých. Všichni se rozprchli. Nepotřeboval církev, když srazil Saula z koně a z vlka během pár sekund učinil beránka. Pán Ježíš Kristus sedí pevně na svém trůnu, činí to, co chce a nikoho k tomu nepotřebuje! Může si zavolat celou legii andělů a ve vteřině proměnit zemi v pustinu. Když uzdravil setníkova sluhu, dceru Jairovu, žádného člověka k tomu nepotřeboval. Král Herodes byl rozežrán červy na Boží pokyn, bez lidského doteku. Ježíš v knize Zjevení stojí mezi církvemi, prochází se a kárá církve, kterým hrozí soudy pro jejich hřích.
Milující Bůh
Jedno je dobré si uvědomit. On miluje své vykoupené natolik, že se nezdráhá nazvat je svojí milou, svým tělem, svoji nevěstou. Ví to velmi dobře i ďábel. Protože je si vědom, že proti němu nemá ani tu sebemenší šanci a že jeho osud je zpečetěn golgotským křížem, snaží se ničit jeho tělo. Tedy ty, které On tak miluje. Když se komunisté snažili trestat emigranty, pronásledovali jejich příbuzné. Nikoho by ovšem nenapadlo, že emigranti a příbuzní jsou jednou bytostí. Stejně, když se vzkříšený Ježíš v celém svém těle zjevil Saulovi s otázkou „proč mne pronásleduješ?“, nešlo o to, že by On byl církví. Ježíš nikdy nebyl církví, která hřeší, která se o sebe nedokáže sama postarat a která byla tolikrát Kristu nevěrná. On se s ní ztotožňuje z lásky, ne z podstaty. Už to, že byl Saul zastaven, ukazuje, že zde jednal sám Kristus, který ochránil církev, když srazil z koně jejího úhlavního nepřítele a učinil z něho apoštola. Kolikrát jsem ale právě tento příběh slyšel od různých učitelů překrucovat tak, aby dokázali, že církev a Kristus jedno jsou. Mám rád svoji manželku, která je mým tělem. Nevím ale jak bych se cítil, kdyby někdo otevřeně tvrdil, že bez své manželky nemohu nic učinit, neboť ona je mýma rukama. Ačkoliv jsem nedokonalý člověk, za kterého žena udělá mnohé, znamenalo by to jediné: ten manžel je naprosto neschopný a všechno za něho musí udělat jeho žena. Neměli bychom se stydět takto smýšlet o Vládci světa, který nás vykoupil svoji krví a dnem i nocí se za nás přimlouvá?
Jak tedy rozumět biblickým obrazům o těle, hlavě, synovství…? Církev je vskutku tělo Kristovo a ten, kdo jí nejvíc miluje, je Kristus sám. Pokud někoho milujeme, sdílíme se s ním o svých záměrech. Stejně tak s námi smýšlí i Bůh. Vždyť jsme syny Božími. Mám rád svého syna, a když ho vychovávám, nechám ho samotného vykonat řadu věcí. Je samozřejmé, že bych to dokázal sám udělat lépe. Zároveň mu tím dělám radost a učím ho. Ví pak, že s ním počítám a buduje to naše vztahy. Těžko by si ale mohl myslet, že jsem na něm závislým.
Nebuďme jako bohové
Co říci závěrem? Opravdu se budeme bát, že nás svět odmítne, řekne, že nás nepotřebuje, vysměje se nám, poníží nás? Neměli bychom se z toho spíše radovat? Pokud navíc budeme tvrdit, že Bůh je na nás závislý, a že bez nás nemůže učinit nic (i když pravý opak je pravdou), budeme samolibými, namyšlenými lidmi, kteří svoji identitu budou zakládat na svém úspěchu a měřit ji množstvím vykonaného díla? Když to svět nedocení, budeme jako děti na tržišti, kteří si budou stále stěžovat: „pískali jsme, ale vy jste netancovali“. Dovršíme pak pocit vlastní zhrzené „důležitosti“ tím, že prohlásíme, že dokonce sám Bůh je na nás odkázán a že bez nás nemůže učinit? Trochu mi to zavání jedním starodávným výrokem: „budete jako bohové“.