Zástupné vyznávání hříchů
Tzv. „zástupné vyznávání hříchů“ patří mezi jednu z klíčových metod propagovaných především v rámci soudobého charismatického hnutí resp. hnutím Nové apoštolské reformace. Obecně zde existuje idea, že pokud se křesťané ztotožní s hříchy svého města nebo národa a pak je zástupně vyznají, zbaví toto teritorium prokletí a uvolní Boží moc, která následně způsobí probuzení. Tak křesťané zástupně vyznávají vinu na Židech, sudetských Němcích nebo Romech, případně se omlouvají za křižácké výpravy. Jindy jsou vedeni k tomu, aby zkoumali historii, a pak vyznávají provozované okultní praktiky, kvůli kterým má být dané teritorium pod Boží kletbou. Tato kletba dává satanu a jeho andělům právo ovlivňovat toto území. S touto praxí se často spojuje učení o tzv. „teritoriálních duchách“, kteří mají svá jména a jsou hierarchicky uspořádáni. Poznání jména dané mocnosti, její slovní atak a ústní svázání má pak vést k očištění místa od jejího vlivu.
Toto dodnes rozšířené učení vychází z několika biblických míst, zejména z Da 9,20 a Ezd 10,1, kde Daniel a Ezdráš vyznávají vinu Izraele před Bohem. Za povšimnutí ovšem stojí, že oba vyznávají hříchy Izraele, tedy lidu, který byl s Bohem ve smlouvě, a které viditelným znamením byla obřízka. Daniel nikdy nevyznával ani vinu Babyloňanů ani Peršanů, pod jejíchž moc byl Izrael vydán. Ezdráš ve svých přímluvách dokonce nevyznával ani hříchy Samařanů, kteří byli přestěhováni na území Izraele, a kteří sdíleli s Izraelci víru ve stejného Boha. Pomineme-li zástupnou oběť Pána Ježíše Krista, který jediný nesl zástupně vinu za hříchy celého světa, pak zástupné vyznávání hříchů lidí, kteří nevstoupili s Bohem do smlouvy, nemá ani ve Starém ani v Novém Zákoně žádný precedens.
Zastánci učení zástupného vyznávání hříchů se přesto opírají ještě o jeden text Nového Zákona, kde Ježíš kárá Izraelce za to, že budují náhrobky prorokům: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců!“ (Mt 23,29–32). Tato slova jsou interpretována tak, že Ježíš vytýká farizeům, že se distancují od činů svých otců namísto toho, aby uznali, že jsou stejní jako oni a od těchto vrahů se snad ani nedistnacovali. Je tomu ale skutečně tak? Sotva! Ježíš naopak vytýká učedníkům to, že vůbec vrahy proroků nazývají svými otci. „Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.“ Byli snad otci Izraele králové jako Achab, kteří proroky pronásledovali? Ježíš zde tedy nekárá farizeje za to, že se distancují od vrahů proroků, ale naopak za to, že tyto vrahy nazývají svými otci, a tak se vlastně sami „demaskují“. Vždyť vražda spravedlivého nebo modlářství byly hříchem, pro který měl být člověk vyobcován ze společenství Izraele!
A vskutku, farizeové skutky svých otců dovršili. Názorně to můžeme vidět mimo jiné i na mučednické smrti Štěpánově, který skončil ukamenován jako proroci Starého Zákona. Štěpán, sám zřejmě křesťan z pohanů, nazývá Abrahama svým otcem (Sk 7,2), ale pokud obviňuje Veleradu z vraždy Krista, mluví jednoznačně: „Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.“ (Sk 7,52) Jinými slovy pokud Bible mluví o otcích, pak o Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, případně Davidovi, proroku Eliášovi ad. Mezi otce, ke kterým se věřící hlásí jako k otcům, můžeme těžko řadit ty, kteří sloužili běsům a vraždili spravedlivé.
Pokud bychom dnes chtěli svá učení opřít o toto místo s tím, že se ztotožníme s křižáky, inkvizitory nebo s vrahy Mistra Jana Husa a zástupně vyznávali jejich viny, logicky bychom před Bohem a lidmi vystupovali jako ti, kteří jsou syny těch, kteří zabíjeli Boží služebníky. Neboli že vrah, modlář nebo křivopřísežník je taktéž křesťanem. Jistě by nám za to dnes tleskal ekumenický svět, protože takováto míra jednoty je opravdu obdivuhodná. Za sebe však mohu říci, že nejsem duchovním synem mocichtivých a krvelačných papežů, křižáckých žoldáků ani rudolfínských okultistů.
Co k tomu říci závěrem? Jistě ti, kteří tato učení propagují, to nečiní kvůli tomu, aby zmátli své okolí nebo jako farizeové nazvali vrahy proroků svými otci. Sedli však na lep lákavé doktríně, která je údajným náhledem do duchovního zákulisí svádí k domněnce, že nalezli „duchovní mechanismus“, jehož aktivací zahájí konečně očekávané „probuzení poslední doby“. Avšak lékem na vysvobození lidí z důsledků okultismu, modlářství a prokletí je modlitba a trpělivé zvěstování evangelia. Když byl Pavel svědkem nebývalého modlářství v Athénách, neuchýlil se k žádným „duchovním chvatům“, zkoumání rodokmenů ani hlubin Satanových, ale nevynechal žádnou možnost ke zvěstování evangelia: „Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli.“(S 17,16–17)