Biblická Apologetika

Zpět na „Církevní historie“

Krize a naděje letničního a charismatického hnutí

1. Počátky letničního hnutí

Letniční hnutí vzniklo počátkem 20. století v nejnižší společenské třídě, ignorováno akademickou křesťanskou obcí. Jako vůbec první křesťanské hnutí v USA prolomilo rasovou bariéru a tato svoboda spolu s černošskou spontánností a gospelovou hudbou z otrokářských plantáží a prostorem pro duchovní dary každého jedince, vytvořilo podmínky pro úspěch letniční misie. Když hnutí začalo explozivně růst a zasahovat i jiné kontinenty, nebylo je již možné ignorovat. V roce 1958 dosáhlo téměř devíti milionů členů a v časopise Life H. P. Dusen mluví o třetí síle křesťanství.

Kulturní a náboženské pozadí

Podhoubí hnutí vytvořilo náboženské prostředí USA konce 19. století s jeho individualismem, pluralitou, odlukou církve a státu s absencí státní církve, ale i s městskou chudinou a jejími neduhy. Podstatou hnutí byl kongregacionalismus s odmítnutím starých církevních struktur a tím i omezenou pravomocí církevních autorit. Nacházely v něm stejnou měrou uplatnění muži i ženy. Jako je černošský letniční pionýr W. Seymour shledáván jako postava rasového smíření, tak je letniční kazatelka A. McPherson respektována v hnutí za rovnoprávnost žen. Najít a popsat kořeny a důvody vzniku letničního hnutí se pokusili mnozí. Anderson vidí podhoubí v ekonomické a politické bezvýchodnosti velkoměstské chudiny a touze po vysvobození ze strádání.(5) Wacker popisuje reakci na teologický liberalismus a návrat k biblicismu s touhou po Božím nadpřirozeném jednání ve světě spějícímu ke zlému.(6) Goff si všímá premilenialismu, který letniční vedl k touze po zmocnění k evangelizaci světa před příchodem Božího království.(7) Dayton popisuje vývoj letniční nauky na základě nauky „čtyřbodového vzorce“ chápajícího Krista jako Spasitele, Posvětitele, Uzdravovatele a Přicházejícího krále (8) a McGee analyzuje kořeny letniční zbožnosti na základě nauk wesleyánského hnutí svatosti.(9) Letniční historik Menzies naopak zdůrazňuje reformovaný pohled, ovlivňující pozdější teologii hnutí.(10)

Předchůdci hnutí

Hnutí posvěcení

Učení o intenzivní duchovní zkušenosti, která by následovala po obrácení, můžeme nalézt již mezi puritány v 17. a 18. století, jako byl legendární kazatel „prvního amerického probuzení“ J. Edwards. Později, s příchodem metodistických misionářů, se již mluvilo o „díle druhé milosti“. Byl to J. Wesley, kdo začal učit o „druhém požehnání“, které nazýval „plné posvěcení“, „čisté srdce“ nebo „dokonalost v lásce“. Wesley byl čtenářem východních otců a někteří ve Wesleyho teologii o dokonalosti vidí vliv řeckého učení o zbožštění (theosis).(11) Wesleyho spolupracovník J. Fletcher pak ztotožnil „plné posvěcení“ s biblickým termínem „křest v Duchu svatém“. Wesleyáni věří, že plné posvěcení zároveň zbavuje člověka dědičného hříchu.(12)

Keswické hnutí

Keswické hnutí se objevuje v 19. století na půdě hnutí posvěcení, kde dochází k přehodnocování Wesleyho učení o „dokonalosti“. Keswické hnutí přesáhlo metodistickou tradici a jeho součástí byli kazatelé z různých částí protestantismu jako W. A. Tozer nebo C. I. Scofield. V roce 1875 vznikla Keswická konvence, která z reformovaného pohledu odmítla učení o „odstranění dědičného hříchu“. Ustálil se termín „plnost Ducha“. Zatímco wesleyánské hnutí vidělo dílo „druhé milosti“ jako prostředek k dosažení dokonalého posvěcení, Keswické hnutí shledávalo v druhém požehnání spíše zmocnění k misii. Tento pohled sdíleli známí evangelisté G. Finney, H. Taylor, D. Moody a později i legendární B. Graham. Wesleyánský důraz na aktivní očekávání díla Ducha svatého v životě člověka nakonec otevřel v církvi i zájem o duchovní dary.(13)

Katolická apoštolská církev

Mezi dalšího vlivného předchůdce hnutí patří původně presbyteriánský londýnský duchovní E. Irving, který učil o možnosti rozšíření charismat v současné církvi. Věřil i v obnovu pěti služebností, mezi které patří apoštol, prorok, evangelista, pastýř a učitel, jejichž povolání má obnovit církev poslední doby.(14) V roce 1831 vypuklo v Irvingově farnosti charismatické probuzení, ze kterého vznikla Katolická apoštolská církev. Z ní se nakonec vyvinula silně heterodoxní Novoapoštolská církev, zakládající své učení na autoritě současných apoštolů a jejich prakticky neomezené autoritě s římskokatolickými eucharistickými prvky. Irving byl pro své učení exkomunikován a zemřel v roce 1834 na totální vyčerpání.

Křesťanská katolická církev

Zakladatelem Křesťanské katolické církve je J. A. Dowie. Narodil se v roce 1847 a po absolutoriu Edinburghské University přijal povolání do Kongregaciona-listické církve v Austrálii. Začal působit jako uzdravující evangelista a pořádal až několikatisícová shromáždění. Později se usadil v USA, kde zakládal „uzdravovací domy“. Zde nebylo dovoleno používat léky a jedinou léčbou bylo čtení Bible a modlitby. Za tuto činnost byl několikrát obviněn a zadržen, neboť nevlastnil licenci k léčení. V roce 1895 založil vlastní „Křesťanskou katolickou církev“.

Dowie měl velké vize, jednou z nichž bylo i vybudování křesťanských měst „Sion“, ve kterých by byl pastor zároveň starostou. Do svého plánu zahrnul i Jeruzalém, který chtěl vykoupit z Turecké nadvlády. V roce 1900 se mu podařilo vybudovat město Sion na severu Chicaga, kde žilo 6000 obyvatel. Uvěřil, že je Eliášem obnovitelem, který má církev uvést do apoštolsko – prorocké obnovy a probuzení poslední doby, ve které je povolán jako obnovený apoštol. Nosil i starozákonní kněžské roucho. Město brzy zbankrotovalo a Dowie v něm ztratil vliv. V roce 1906 byl odvolán a na jeho místo nastoupil W. G. Voliva, který hnutí přejmenoval na Křesťanskou katolickou apoštolskou církev. Dowie zemřel rok poté. Voliva se stal autokratem zastávajícím geocentrismus a prorokujícím data Kristova příchodu, ale část hnutí Volivu opustila a zformovala první letniční církve.(15)

Charles Fox Parham

Parham se narodil v roce 1873 a je považován za otce letničního hnutí. Kazatelem se stal již ve 14 letech v Metodistické církvi a první mítink pořádal ve svých 19 letech. Od malička trpěl revmatickou horečkou a později svědčil o svém uzdravení. Na jeho život měli vliv průkopníci jako J. A. Dowie a zakladatel biblické školy „Duch svatý a my“ F. W. Sandford, který věřil, že dar jazyků poslouží misionářům ke kázání v cizojazyčných zemích. Sanford zastával učení, že anglo-američani jsou přímými potomky Izraelců, kteří se vrátili z Asyrského zajetí a proto chápal Anglii a USA jako klíčové země z hlediska eschatologie.(16) Parham nejprve navštívil Dowieho Sion, kde byl inspirován domy uzdravení, a tuto praxi přivezl i do Topeky. Rovněž navštívil řadu prestižních škol na východním pobřeží, kde se inspiroval D. Moodym a A. J. Gordonem. Měl ale svobodomyslného ducha a byl nepřítelem organizované církve. Proto vystoupil od metodistů a odešel do Topeky, kde otevřel biblickou školu Bethel. Ve skutečnosti se jednalo o uzdravující dům podle Dowieho vzoru. Najal si zde nedostavěný domek a pro ty, kdo byli ochotni vše opustit a nastěhovat se jen s nejnutnějšími věcmi, otevřel bezplatný seminář. Přihlásilo se mu celkem čtyřicet studentů mezi nimiž byla i Agnes Ozmanová.(17)

Parham uvedl, že v prosinci odjel ze školy a studentům nařídil, aby z Písma vyhledali místa, která souvisejí s křtem v Duchu. Ti shledali, že průvodním jevem křtu v Duchu bylo promluvení v jazycích. Osmnáctiletá Agens jej po návratu prosila, aby na ni vložil ruce a následně promluvila v neznámých jazycích. Údajně mluvila i psala tři dny čínsky a nebyla schopna mluvit anglicky. Studenti z Bethel tvrdili, že rovněž oni obdrželi dar nejen mluvit, ale i psát v jiných jazycích. Když své spisy předložili znalcům, ukázalo se, že se jedná o nesrozumitelné čmáranice.(18) Parham o těchto událostech podal zprávu v časopise a věřil, že křtem v Duchu svatém byla obnovena apoštolská víra a otevřena cesta k zahraniční misii. Nakonec křest Duchem prožil i on sám. Později Ozmanová tvrdila, že neznámým jazykem promluvila ještě před touto událostí.(19) Aby své učení a zkušenost rozšířil, odjel Parham se svými studenty do Kanady. V Kansas City ale narazili na odpor duchovenstva, skupina misionářů se rozpadla a Parham se vrátil do Topeky. I zde narazil na nepochopení a budovu školy byl nucen předat jejímu vlastníkovi. Poté budova shořela, což Parham shledal jako Boží hněv.(20)

V roce 1903 navštívil Parham lázně El Dorado Springs v Missouri, kde pořádal modlitební shromáždění pro nemocné pacienty. Zde jistá M. Arthurová prožila uzdravení z částečné slepoty, a po svém návratu do Galena, Kansas, učinila Parhamovi velkou reklamu. Později pozvala i jeho a ten zde, v polním stanu, pořádal shromáždění pro tisíce lidí. Po třech měsících noviny psaly o tisících uzdravených, osmi stovkách obrácených a Parham se stal zakladatelem hnutí „Apoštolské víry“, ke které se připojilo mnoho tisíc stoupenců.

V roce 1905 odchází Parham do Houstonu, kde zakládá novou biblickou školu, kterou navštívil i budoucí velikán, černošský metodistický kazatel, W. Seymour. Ten pocítil povolání odjet jako misionář do Los Angeles a v roce 1906, na slavné ulici Azusa 312, začíná svá pravidelná shromáždění. Následující rok se stal pro Parhamův kredit osudným. V Texasu byl nařčen a zadržen pro sexuální zneužití chlapce. Nikdy nestanul před porotou a nebyl odsouzen. Goff poukazuje, že se nejspíše jednalo o vykonstruované obvinění, které zinscenoval Dowieho následovník W. Voliva, který jako jediný svědek proti Parhamovi vypovídal. Po Dowieho smrti se totiž Parham snažil nastolit řád v Sionu, avšak výsledky byly jen částečné. Parhamovi kritici, zejména W. F. Carothers, této epizody využili, aby jeho službu zdiskreditova­li.(21) Podrobněji se celou záležitostí zabýval P. Powell, který na základě tehdejších dokumentů shledal Parhama nevinným.(22) Parhamův zdravotní stav se začal zhoršovat. Vlivem nemoci z mládí u něho zřejmě došlo k rozsáhlejšímu poškození srdeční svaloviny. V posledních fázích svého života trpěl dušností, ale z důvodu víry v božské uzdravení odmítal jakékoliv léky a v roce 1929 zemřel na srdeční zástavu.

William Joseph Seymour

Seymour se narodil 2. května 1870 v Louisianě, jako dítě otroků. Číst a psát se naučil sám. Již jako mladý baptista měl sny a vidění a pilně se věnoval samostudiu Bible.(23) Ve svých dvaceti pěti letech se přestěhoval do Indianapolis, kde byl zaměstnán jako portýr a číšník. Zde navštěvoval černošskou Metodistickou Episkopální církev. V roce 1900 se přestěhoval do Ohia, kde se přihlásil na biblickou školu, která kladla důraz na druhé dílo milosti, božské uzdravení a duchovní probuzení před příchodem Krista. V tomto čase prodělal neštovice a oslepl na levé oko. Své onemocnění si vyložil jako trest za odmítnutí Božího volání k dílu kazatele, kterému se vzpíral, a proto přijal pověření do služby. V Texasu vyhledal své příbuzné a v letech 1903 – 1905 se zde stal kazatelem. V Texasu se setkal s černošskou ženou, kazatelkou L. Farrow, která se vlivem Parhamovy služby modlila v neznámých jazycích. Seymour, povzbuzen touto zkušeností, proto navštěvuje Parhamovu biblickou školu, ale jako černoch smí naslouchat jen za otevřenými dveřmi.

V roce 1906 obdržel Seymour pozvání do sboru svatosti v Los Angeles a pln entusiasmu zde kázal na text z knihy Skutků s důrazem na mluvení jazyky, jakožto důkazu křtu Duchem. Nesetkal se s pochopením, ale přijal pozvání do domácnosti manželů Asberyových, kde ve vyučování pokračoval. Na shromážděních, která trvala tři dny, byl pokřtěn Duchem osmiletý chlapec a poté křest obdržel i Seymour. Událost se rychle roznesla a do malého domku se začalo shromažďovat stále více lidí.

Množství návštěvníků a dynamika bohoslužeb způsobila pád střechy a jako nová budova byla zvolena bývalá metodistická modlitebna a pozdější koňská stáj v Azusa Street 312. Přímý účastník shromáždění píše: „Tři dny a tři noci jásali. Bylo to o velikonocích. Odevšad sem přicházeli lidé. Druhého dne bylo nemožné přiblížit se k domu. Kdo se přesto do domu mohl dostat, padl pod mocí Boží; celé město bylo na nohou. Jásali, dům se chvěl v základech, ale nikdo nebyl zraněn.“(24)

Dochovala se i množství svědectví lidí, kteří v jazycích rozpoznali svoji mateřštinu a byli usvědčeni ze svých hříchů a množství svědectví o fyzickém uzdravení. Jedním z návštěvníků shromáždění byl také Nor, pastor T. B. Barratt, skrze kterého se letniční probuzení přeneslo do Norska a následně do mnoha zemí Evropy. Přicházeli i lidé z Anglie, Kanady a dalších zemí Evropy. V dubnu 1907 vysílá sbor prvního misionáře do Skandinávie a později do Číny. Na vrcholu své služby, v roce 1906, Seymour začal bezplatně vydávat bulletin „Apoštolská víra“, který si objednalo 50 000 lidí. Seymour zde uvádí, že „alkoholici jsou usvědčováni na pouličních shromážděních a zvedají ruce na žádost o modlitbu. Modlí se, aby démon alkoholu byl vyhnána a oni ztratili chuť pít.“(25) V novinách se píše o sektě, jejích excesech, divných učeních, extázích, tranzech apod.(26)

V říjnu 1906 přijíždí shromáždění navštívit Parham, který ale nemá pro nový druh bohoslužeb pochopení. Mísení černé a bílé rasy je pro něho nestravitelné a je překvapen, že jazyky v Azusa zní jako „blábolení a drmolení a nikoliv jako skutečné jazyky.“ Zároveň kritizuje křeče a extatické chování, v němž vidí hypnotické tranzy. Pro svůj postoj byl ovšem staršími v Azusa odmítnut, ale ze shromáždění si odvedl část lidí, kterým kázal v pronajaté budově nedaleko Azusa. Druhá nepříjemná událost se stala v srpnu 1908 poté, co se Seymour oženil. Pracovnice, které vedly misijní časopis, nesouhlasily s jeho manželstvím, odjely do Portlandu a odvezly i adresy, na které byl list mimo Los Angeles rozesílán. Tím byl vliv hnutí značně oslaben. Synan uvádí, že jedna pracovnice zřejmě žárlila. Když Seymour pojal úmysl oženit se s bílou křesťankou, oponovala, že svět není připraven na smíšená manželství. Když se oženil s černošskou vůdkyní s Azusa J. E. Mooreovou, sdělila, že je to v tak krátké době před vytržením církve nemístné.(27) Ke třetí oslabující události došlo v roce 1911, kdy Seymour odjel na misijní cestu a povolení kázat obdržel W. Durham, bývalý baptista, který sdílel na křest v Duchu reformovaný pohled. Dědičný hřích byl podle něho zlomen na kříži, nikoliv až letniční zkušeností, jak věřil Seymour. Tu lze pak přijmout pouhou vírou. Kázání přinesla hnutí novou vitalitu. Po návratu Seymour toto učení shledal jako herezi a zavřel Durhamovi dveře. Zástupy však následovaly Durhama a vznikla letniční církev bílých. Největší letniční církev Assemblies of God se v pohledu na posvěcení přidržela Durhamova důrazu. Tak se po úspěšné triádě let 1906 – 1909 ze sboru v Azusa stala malá černošská církev, kterou Seymour vedl až do své smrti dne 28. září 1922, kdy vedení přebrala jeho žena.

Věrouka hnutí

Letniční teologii celkem precizně popsal Dayton, když na základě analýzy učení klasických letničních církví definoval jejich teologii jako aktualizovanou wesleyánskou nauku „čtyřbodového vzorce“ rozšířeného o pátý bod – „Kristus křtitel Duchem“. (28) Letniční učení je proto christocentrické a i když rozvíjí pneumatologii, vychází při tom z díla Ježíše Krista. Letniční svoji „pětibodovou“ christologii chápou jako „plné evangelium“. Na základě těchto pěti bodů lze v kostce definovat veškeré letniční učení, které je rozvíjeno na pozadí premilenialis­mu.(29)

Kristus Spasitel

Učení o Kristu stojí na klasické trinitologii a ohledně spásy je čistě arminiánské. Hnutí Jednosti (Jesus Only), hlásající herezi monarchianismu, a které se od klasického letničního hnutí v roce 1917 oddělilo, není shledáno ortodoxním.(30) Letniční věří ve svobodnou volbu člověka následovat Krista, stejně jako možnost ho zapřít. Hlásí se k reformačnímu pojetí spásy pouhou milostí skrze víru, avšak odmítají kalvínské pojetí predestinace a věčné vytrvalosti svatých. Ohledně věčnosti letniční věří v tělesné vzkříšení a věčnou existenci člověka v nebi nebo ohnivém pekle.

V historii ovšem toto učení nebylo prosto odchylek. Parham odmítal nauku o věčném trestu a přiklonil se k pojetí anihilace. Zároveň byl přesvědčen, že Adam nebyl jediným člověkem, kterého Bůh stvořil. Další lidé žili, dle Prahama, vně zahrady Eden a vyhynuli během potopy.(31) Parham věřil, že jen v Duchu svatém pokřtění věřící budou vládnout s Kristem v tisíciletém království a jen oni budou vytrženi do nebe, zatímco ostatní křesťani projdou velkým soužením. Dnes jsou ve většinovém letničním hnutí tyto odchylky překonány a letniční nauka o Kristu se ztotožňuje s ortodoxní christologií a soteriologie je zakotvena v arminianismu, v čemž následuje své wesleyánské kořeny.

Kristus Uzdravovatel

Velký důraz je v hnutí kladen na uzdravení. V církvi Assemblies of God je Boží uzdravení jedním z klíčových bodů věrouky.(32) Tento důraz vychází z hnutí posvěcení a stojí zejména na exegezi veršů Iz 53,4 a Mt 8,17. Slova „jeho jizvami jsme uzdraveni“ jsou chápána jako podklad pro fyzické zdraví. Dnešní letniční nejsou ve svém učení radikální jako Dowie nebo Parham a nezakazují lidem brát léky. Připouštějí, že záleží na Bohu, kdy a koho uzdraví. Je ale možné položit otázku, je-li uzdravení součásti spásy, proč spásu lze vírou uchopit vždy a uzdravení nikoliv? Současná letniční teologie to vysvětluje tím, že stejně jako bude spása v plnosti zakoušena až při vzkříšení, stejně tomu bude s uzdravením.(33) S polohou vyznávání uzdravení přes přetrvávající symptomy nemoci se setkáváme až v charismatickém hnutí. Byli to právě letniční, kteří se od takovéhoto pojetí distancovali.(34) Za zmínku ovšem stojí, že velký letniční evangelista a uzdravovatel S. Wigglesworth (1859–1947) odmítal léčbu ledvinových kamenů a raději několik let trpěl, než aby popřel svoji víru v Boží uzdravení.(35)

Kristus Posvětitel

Ještě před koncem století bylo hnutí posvěcení zcela zaujato letniční reformací wesleyánské nauky a záhy bylo rozděleno mezi křesťany, kteří křest Duchem svatým chápali na svém wesleyánském pozadí, tedy křesťané z hnutí posvěcení, a na ty, kteří jej chápali na svém reformovaném pozadí. V praxi to znamenalo, že první viděli křest Duchem jako vyvrcholení, či alespoň průvodní proces svého posvěcení, a druzí jej chápali jako obdržení zmocnění z Boží milosti. Seymour, díky své předchozí průpravě v hnutí posvěcení, zastával takzvanou doktrínu „trojí milosti“. Nauka spočívá v chápání prvního díla milosti jako obrácení a znovuzrození, druhého díla milosti jako křtu Duchem svatým a třetího díla milosti jako posvěcení (někdy chápáno jako křest ohněm). Naproti tomu reformovaná tradice zastává tzv. cestu „dvojí milosti“, nebo-li učení o znovuzrození a křtu Duchem svatým, přičemž posvěcení je již zahrnuto ve spáse a během života dále roste. Dnes většina letničních stojí na reformačních pozicích a odmítají možnost dosažení „bezhříšné dokonalosti“ skrze zkušenost následující znovuzrození.

Kristus křtitel Duchem svatým

Hnutí je spojováno s fenoménem mluvení v jazycích – glossolalie, který je chápán jako projev křtu Duchem svatým. Zde ovšem existují mezi letničními proudy rozdíly. Zatímco američtí Assemblies of God vidí jednoznačně dar jazyka jako „důkaz“ křtu Duchem, britští Elim zde tento podmíněný vztah neshledávají.(36)

Již W. B. Godbey, učitel posvěcení věřil, že dar jazyka „sehraje významnou roli v evangelizaci světa“.(37) Také Parham jazyky (xenoglossae) pokládal za dodnes existující jazyky. Ti, kdo jsou jimi obdarováni, se mají stát misionáři v zemích, kde se těmito jazyky mluví. V této své teorii byl posílen, když někteří cizinci na jeho shromážděních rozpoznali svoji mateřštinu. Praktické zkušenosti misionářů tuto tezi nepotvrdily a domorodci mluvení v jazycích nerozuměli. Glosolálie je proto chápána, podle epištoly Korintským, jako nesrozumitelné jazyky, kterým za vyjímečných okolností může být zázračně porozuměno jako ve Skutcích. Pro obojí nalezneme v letniční literatuře mnoho svědectví. Učení o xenoglosii jako misijním nástroji bylo brzy překonáno a Výkonná rada Assemblies of God ho v roce 1949 označila za herezi.(38)

Kristus přicházející Král

Seymour z hnutí posvěcení vyznával doktrínu, že před příchodem Krista má dojít k mohutnému probuzení při hlásání evangelia všem národům. Není divu, že se již od útlého věku detailně zabýval novozákonní eschatologií. Po setkání s Parhamem a přijetí křtu v Duchu také uvěřil, že jazyky nejsou pouze znamením a potvrzením tohoto křtu, ale jsou též významnou pomocí k rasovému smíření a překlenutí rasové segregace. (39) Seymour byl věrný takřka Kingovskému snu, kdy viděl společná shromáždění bílých a černých křesťanů, kteří v moci Ducha ctí společně jednoho Boha. V rasové jednotě pak viděl podmínku, která má podle Jana 17 kapitoly způsobit světové probuzení.

Dalším rysem Parhamova i Seymourova učení bylo přesvědčení, že vylévání Ducha svatého má podklad ve Starém zákoně v podobně „pozdního deště“, který má být ke konci časů vylit na všeliké tělo. Metafora „pozdního deště“ pak byla ztotožňována se zaslíbeným vylitím Ducha svatého podle proroka Jóele (Jl 2,23), které církev v krátké budoucnosti čeká. Tento důraz mezi letničními přetrvává dodnes. První letnice jsou chápány jako „raný déšt“ a letniční hnutí jako „pozdní déšť“.

Závěr

Hnutí je pozoruhodným fenoménem na náboženské scéně 20. století. V podstatě z hrstky lidí z nejnižších společenských tříd během století vzniklo tisíce církví po celém světě. Zkonsolidovalo velkou část tehdejší chudiny a výrazně stabilizovalo některé země třetího světa. Hnutí přineslo i opomíjené pneumatologické důrazy a oživení do tradičních církví. Vlivem letniční organizace Teen Challange bylo po celém světě pomoženo doslova tisícům drogově závislých.

Zatímco ve starých letničních církvích prošly různé odchylky očistným vývojem času, v 60. letech, s příchodem charismatického hnutí, znovu ožily a zpětně ovlivnily i staré letniční církve. V neoletničním hnutí se již prakticky neočekává „Kristus, přicházející Král“, ale spíše příchod „velkého probuzení poslední doby“, které má jeho příchodu předcházet. Důraz na jednotu, která je zde chápána jako podmínka tohoto probuzení, je často vynucován autoritativně, což se v dnešní době vystupňovalo v „nové apoštolské reformaci“, která již zdaleka přesahuje rámec letničního i charismatického hnutí. Ta navíc nechápe jednotu charismaticky resp. pneumatologicky, ale stávající církve přetváří do nové struktury autoritativně vedené současnými apoštoly. Tak vzniká nejen silná autorita jedinců v rámci hnutí, ale často i třenice a ktitika stávajících církví a denominací ze strany vedoucích hnutí, kteří se cítí být Bohem povoláni směřovat „církev poslední doby“. Nové hnutí má vlivem své eschatologie i politické ambice, o čemž bude pojednáno v dalších číslech.