Krize a naděje letničního a charismatického hnutí

5. Pastýřské hnutí
Hnutí Pozdního deště a Probuzení uzdravování, které se objevily v poválečných USA, vedly ke vzniku mnoha nezávislých charismatických společenství. Mimo to se učení o křtu v Duchu rozšířilo i do mnoha protestantských denominací a katolických diecézí. Sehrála v tom úlohu kniha letničního autora Davida Wilkersona „Dýka a kříž“ a studie křesťanského publicisty Johna Sherilla „Oni hovoří jinými jazyky“.
Jako reakce na neorganizovanost nezávislé části charismatického hnutí se v roce 1970 na Floridě formuje tzv. Pastýřsko – učednické hnutí, v jehož čele stáli tři „cestující učitelé“: Charles Simpson, Bob Mumford a Don Basham. O rok později se k nim připojil anglický filosof Derek Prince a vzniklo středisko „Christian Grow Ministry“. Tiskovým orgánem se stalo periodikum „New Wine“, jehož editorem byl Don Basham.
Předchůdce hnutí
Holy Spirit Teaching Mission
Předchůdcem Pastýřského hnutí se v šedesátých letech stalo výukové centrum charismatického hnutí HTM ve Ft. Lauderdale na Floridě. Jeho zadáním bylo sponzorovat šíření charismatického učení ve formě knih, audiokazet, traktátů a konferencí. Do jeho vedení se postavil presbyterián, obchodník Eldon Purvis, který inicioval vznik skupiny „Kolegium čtyřiceti“. Purvis byl stoupencem hnutí Pozdního deště a zastával teorii, že před příchodem Krista má být církev vyzbrojena duchovními dary a skrze zkušenost křtu Duchem svatým dorůst do plnosti postavy Krista a ustavit principy Božího Království na zemi.
V roce 1963 Purvisova iniciativa vyvrcholila uspořádáním první velké charismatické konference, kde vystoupili patriarchové hnutí jako Dennis Bennett, David du Plessis a John Sherrill. Na konferenci navázala řada dalších, pořádaných ve Ft. Lauderdale. V roce 1969 začal Purvis vydávat populární a v té době nejrozšířenější měsíčník New Wine, který byl zaměřen na šíření charismatického hnutí. Vedení se zhostila ediční rada ve složení Don Basham, Bob Mumford, Eldon Purvis, Derek Prince a Charles Simpson. Časopis byl distribuován zdarma.
Již v roce 1969 se Purvis zabýval vizí, jak skrze USA a oblast Karibiku pořádat konference sponzorované obchodníky, kde budou křesťanští vůdci na měsíčních kurzech vyučováni charismatickému učení a zkušenostem. Vedoucí měli být připravování k návratu do svých měst, kde by zakládali domácí mezidenominační skupinky, ve kterých měli toto učení dále šířit. K tomu měl sloužit časopis „New Wine“ a materiály ze stejnojmenného vydavatelství.
Číslo z června 1969 již na titulní stránce obsahovalo ideu, že učení křtu Duchem svatým je novým vínem, které by mělo být dáno do nových měchů s důrazem na zrání pod úřadem apoštolů. Mnoho statí zde mluví o tom, že staré víno je svázáno strukturami a tradicemi, které brzdí nový život. Píše se o potřebě nového měchu, který umožní svobodný rozvoj darů Ducha. V zářijovém čísle roku 1970 Purvis oznámil svoji vizi vytvořit na Floridě, stejně jako v každém velkém městě, výuková centra.
V říjnu stejného roku vyšlo najevo, že Purvis je homosexuálem a celá vize byla ohrožena. Navíc mezi ostatními charismaticky a Purvisem začalo docházet k neshodám. Purvis zastával tzv. doktrínu „anglo-izraelitismu“, podle které byli Britové a Američani potomky izraelských kmenů, které se nevrátily z asyrského zajetí. Toto učení se objevilo již u Charlese Parhama. Purvis později kritizoval i pojetí autority, které se mezi ostatními vůdci začalo projevovat.
Pastýřsko-učednické hnutí
Christian Grow Ministry
Purvisova rezignace v roce 1970 hrozila, že vážně poškodí rozvoj charismatického hnutí. Zbývající kontributoři New Wain proto učinili smlouvu o vzájemné vydanosti, v níž se zavázali, že jakékoliv osobní rozhodnutí podřídí kolektivnímu souhlasu všech členů „čtveřice“ a na jaře roku 1972 ustanovili ve Ft. Lauderdale novou instituci pod názvem „Služba církevního růstu“ (Christian Grow Ministry). Zároveň pokračovali ve vydávání New Wine. Jen za první čtyři roky se časopis rozšířil do 140 zemí světa ve více než 100 000 výtiscích.
V roce 1972 přijíždí z Argentiny do Ft. Lauderdale argentinský evangelista Carlos Juan Ortiz, který zde prezentoval učení čínského křesťana Watchmana Nee „církev v místě“, jehož principem je přesvědčení, že v každém městě má být pouze jediný sbor a nikoliv několik sborů různých denominací. Nee věřil, že církev není jen místem vztahů mezi křesťany, ale i demonstrací autority Božího království. Toto učení se stalo základem eklesiologie převážné části nezávislého charismatického hnutí. Ortiz, stejně jako Nee, byl zastánce tzv. učednického pojetí křesťanství a věřil, že by učedníkům mělo být velmi detailně říkáno, co mají ve svém osobním životě činit včetně toho, koho mají například zvát na oběd.
Další teologie hnutí vycházela z nauk hnutí Pozdního deště, což se v roce 1974 projevilo i připojením Erna Baxtera, bývalého sekretáře Williama Branhama a později nadřízeného George Warnocka. Vůdci vešli ve známost jako „pětice“, v jejímž vedení stanul jako pastýř Simpson. K hnutí se záhy přidružil i další učitel Pozdního deště John Poole.

Ern Baxter na titulní straně New Wine
Učitelé nezávislého charismatického hnutí viděli existenci denominací jako hříšné a sektářské rozdělení, které způsobují zlí duchové, kteří stojí nad každou denominací. Denominace byly považovány za hřbitovy, ze kterých Bůh vyvádí křtem Duchem obnovené charismatiky, kteří se skrze „duchovní smlouvy“ o vzájemné vydanosti seskupují do nového hnutí. Novici byli začleňování do tzv. „skupinek“, kde jim byl přidělen osobní pastýř, kterému byli vykazatelní a stali se jeho učedníky. Tito pastýři byli zase učednicky podřízeni svému osobnímu pastýři. Na vrcholu pyramidy dominoval tým pětice vůdců.
Pro tento princip byl nalezen vzor ve službě Ježíše, který, podle Princeho, takto vedl své učedníky. Vzájemná smlouva o „vykazatelnosti“ a podrobení se vůdcům umožňovala pastýřům například nepovolit svým učedníkům svatbu nebo studium. Učitelé hnutí nazývali tuto strukturu církví založenou na vztazích.

Pětice učitelů (Baxter, Prince, Basham, Simpson, Mumford)
Přehled konferencí Pastýřského hnutí
V Pastýřském hnutí existovalo mnoho věroučných nesrovnalostí, zejména v oblasti pojetí autority a démonologie. Hnutí bylo od samotných charismatiků obviňováno z manipulace a psychických poškození jeho členů. Proto byl v červnu 1971 svolán do Seattlu celoamerický charismatický koncil, kterého se účastnila špička tehdejšího hnutí, který měl spory okolo Pastýřského hnutí urovnat. Vedle čtveřice zde byli i vedoucí z denominací jako Larry Christenson, Denis Bennet a David Du Plessis. Setkání trvalo pět dní, z čehož jeden a půl dne byl věnován diskusi o démonech. Aby se předešlo veřejné kritice, vůdci se zavázali, že svá učení nebudou veřejně kritizovat.
Na tuto konferenci postupně navázaly tři samostatné pastýřské konference. První v Leesburgu se v roce 1973 zúčastnilo celkem 450 vůdčích osobností. Druhou v roce 1974 v Montreatu navštívilo již 1700 vedoucích. Právě zde se ke čtveřici připojil Ern Baxter po jehož příchodu mělo již hnutí 100 000 členů, ale zároveň došlo k eskalaci dalších skandálů. Třetí konference v Kansas City v roce 1975 se již zcela nesla v duchu diskuse ohledně zneužívání autority. Přispěla k ní zřejmě i kniha B. Buesse „Učednictví, pro a proti“, kde autor píše, že v novo-učednických skupinách je absolutní podrobení se pastýři. Každý je podroben ve vojenském regimentu autoritativnímu řetězu příkazů. Jinde Buess konstatoval, že někteří pastoři a starší se postavili k stádu jako malí Hitlerové a jdou tak daleko, že vyžadují podřízení sobě více než podřízení Pánu.
Celá krize vyvrcholila vystoupením teleevangelisty Pata Robertsona v pořadu „Club 700“ a jeho otevřeným dopisem Mumfordovi ze dne 27. června 1975, kde zmiňuje, že v hnutí je ceněna poslušnost pastýřům více než poslušnost Bohu. Ke kritice se přidává i vůdce Obchodníků plného evangelia, Demos Shakarian, který vedoucím Pastýřského hnutí zakázal účast na konferencích jeho uskupení. Populární uzdravovatelka vírou Kathryn Kuhlmanová označila pětici jako heretiky a na konferenci v Jeruzalémě odmítla vystoupit vedle Simpsona, který na protest konferenci opustil.
Přehled charismatických konferencí
Mineapolis 1975
Jelikož pětice nadále považovala své učení za zdravé s tím, že za problémy mohou ti, kdo jejich učení zneužili, byla v srpnu roku 1975 do Mineapolis svolána další konference, na které vystoupili stoupenci i kritici hnutí. Vedle Dennise Benneta a Pata Robertsona zde bylo dalších 27 klíčových vedoucích z řad katolíků, protestantů i nezávislých charismatiků. Konference rozštěpila do té doby ekumenický charakter charismatického hnutí, a to se rozdělilo mezi stoupence a odpůrce Pastýřského hnutí. Ve stejném roce R. T. Hitt uvedl, že jednota charismatického hnutí je těžce poškozena a Mumford je skrze konstrukci rigidní hierarchie autoritativních „pastýřů“ obviněn ze zakládání nové denominace.
I přes tyto nesnáze hnutí dále rostlo a získávalo na věhlasu zejména v zahraničí. Letniční se charismatických konferencí a teologických sporů tradičně neúčastnili. Assemblies of God pouze v roce 1976 vydali své stanovisko, kde se od tohoto pojetí učednictví distancují a svůj postoj biblicky zdůvodňují.
Oklahoma 1976
Ve snaze urovnat pastýřské schizma, svolali čelní charismatici další koncil. Místem byla tentokrát Oklahoma. Vůdci Pastýřského hnutí zde vytvořili dokument, ve kterém si uvědomují kontroverze a problémy, které vzešly v různých místech jako výsledek jejich vyučování ve vztahu k předmětům jako jsou poddanost, autorita, učednictví a pastýřství. Litují těchto problémů, nakolik jsou způsobeny chybou z jejich strany a prosí za odpuštění. Tvrdí ovšem, že jejich učení je zdravé a bylo na mnoha místech zneužito. Vynasnaží se proto co nejlépe napravit situaci a obnovit zničené vztahy.
Aby zabránili další kritice, přítomní na koncilu podepsali prohlášení „nevyjadřovat veřejně žádnou kritiku ani stížnost proti spoluslužebníkovi v oblasti etiky a nauky, dokud se nejprve nesnaží o sblížení v soukromí, pak se dvěma dalšími spoluslužebníky a nakonec před širší skupinou služebníků.“ Tím navázali na prohlášení ze Seattlu. Tento postup podle McConnella ztělesňoval přetrvávající étos charismatické obnovy vyhnout se veřejné kontrole svého učení.
Kansas City 1977
Do napjaté atmosféry přichází první generální charismatická konference, která se konala v roce 1977, a zúčastnilo se jí okolo 50 000 návštěvníků. Ze sympatizantů Pastýřského hnutí bylo více než 9 000 návštěvníků a denominačních charismatiků bylo okolo 1 500. Největší podíl zde činili římští katolíci, kterých bylo okolo 25 000. Zástupci katolické charismatické obnovy již od doby okolo II. Vatikánského koncilu využívali některé „pastýřské principy“ a její časopis „New Covenant“ otiskoval celé pasáže z časopisu „New Wine.“ Podle Synana se i protagonisti Pastýřského hnutí nechali inspirovat řeholním pojetím duchovních rádců.
Pnutí mezi stoupenci Pastýřského hnutí a ostatními charismaticky způsobilo, že konference měla dvě oddělené části. Nicméně se do té doby jednalo o největší ekumenické shromáždění, které volalo církev k plné jednotě Těla Kristova. Konference se účastnily i klasické letniční církve.
Pokračující kontroverze
Navzdory úspěchu konference, kontroverze neutichly. V roce 1978 se pět katolických charismatických společenství v East Lansing, South Bend, Mineapolis, Timonium a v Ann Arbor sloučilo do katolické, pastýřsko-učednické sítě. Tři nezávislí badatelé James Hitchcock, Margaret Poloma a Bruce Baron uvedli, že katolická charismatická síť postupně prošla stejnými excesy a tragédiemi, jako protestantské Pastýřské hnutí.
Počátkem roku 1980 začínají konflikty i mezi vůdci samotnými a Baxter, Mumford i Basham cestují po světě, aby řešili excesy, které přerostly hranice USA. V roce 1981 zůstává na Floridě pouze Prince a vůdci jsou spojeni jen neformálním Simpsonovým vlivem. Rozdělení, rozbitá manželství, stovky lidí odpadávající od víry již nebylo možné na základě principu závazku z Oklahomy o veřejné nekritizovatelnosti přehlížet.
Odchod Dereka Prince
V roce 1983 Derek Prince konstatoval, že skutky hnutí již nepramenily z Ducha svatého, ale z pečlivě vypracovaného systému pravidel a konceptů. Princip vykazatelnosti a smluvních vztahů ovšem nadále považoval za správný. Jako důvod své rezignace uvedl rozpad osobních vztahů, rozdělení a zánik sborů, ukrácení zaslíbené služby a odklon od Božího záměru. Kdysi nadšení křesťané byli ubiti zklamáním a rozčarováním a mnozí opustili víru. Prince lituje této své chyby a škody, která byla způsobena Tělu Kristovu a v životech nadějných mladých mužů a žen.

Tentokrát již bez Prince
Aby svoji službu zachránil, na proroctví manželky nabídl své knihy misionářům za železnou oponou. Zatímco jeho kredit v USA byl téměř zničen, jeho vliv v zemích východní Evropy začal vzrůstat a způsoboval stejné potíže jako v USA. V Československu se učení Dereka Prince, jeho negativní vztah k denominacím a extrémní démonologie, stala snad nejdůležitějším pilířem věrouky nezávislých charismatiků. Charismatická Křesťanská misijní společnost KMS se ústy národních apoštolů i později snažila spojit církve do společné instituce vedené národními apoštoly, ale tato snaha skončila nezdarem a veřejně prezentovaným rozkolem mezi dvěma stěžejními apoštoly.
Síť křesťanských organizací
Na popud některých charismatických osobností jako Charles Green, Emanuel Cannistraci a John Gimenez, vzniká v červenci 1983 „Síť křesťanských organizací“ (Network of Christian Ministries – NCM), jejímž cílem je být hlasem pro generaci mnoha proudů, kterými vane Bůh. Má sloužit k výměně názorů, prostředků a informací životně potřebných pro dnešní církev. Mezi úkoly Sítě patří evangelizace světa, reformace společnosti pod panstvím Ježíše Krista, obnova církve k jednotě, moci a slávě, a plné uvolnění služebností přebývajících v Těle – Církvi, k tomu, aby každý křesťan dospěl do plné postavy věku Kristova a k praktickému prokazování Kristovy lásky v celé Církvi ve všech jejích vztazích po celém světě.
V roce 1984 se této příležitosti chopili představitelé i dvou kontroverzních charismatických hnutí, a to v té době již zprofanovaného Pastýřského hnutí a ostrakizovaného hnutí Víry. Obě hnutí se navíc do této chvíle kritizovala. Nyní se zbylá čtveřice pastýřů sblížila s prominenty hnutí Víry a v roce 1985, na konferenci NCM, se vůdci obou hnutí sjednocují.
Etický kodex
První fórum Sítě se konalo v Denveru v roce 1986 a mělo za cíl demonstrovat jednotu charismatického hnutí. Vedle Mumforda se Simpsonem zde byl i vůdce hnutí Víry Kenneth Copeland. Tito muži společně prohlásili, že učení „Pastýřského hnutí a hnutí Víry je platnou a důležitou součástí mnohostranného zjevení, které bylo dáno nezávislému charismatickému hnutí.“ Copeland k tomu uvedl, že zatímco on učil principům prosperity, Simpson, Mumford, Basham a Baxter uchopili význam Božích smluv.“
Aby vůdci předešli další možnosti vzájemné veřejné kritiky, opět se zavázali, že své nauky nebudou vzájemně kritizovat. Tak navázali na tradici, která začala již v roce 1971 v Seattlu, a která se snažila urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí. Tato strategie byla potvrzena na konferenci v Oklahoma City v roce 1976. Nyní, v Denveru, vůdci podepsali tzv. „Etický kodex sítě“, který je pro všechny členy závazný, a který zakazuje veřejnou kritiku a svým členům ukládá respektovat doktrinální rozdíly, zachovávat a podporovat mezi vůdci v Síti ducha ochoty a připravenosti nechat se vzájemně poučovat a mluvit o jiných služebnících jen způsobem, který vzdělává. McConnell tento kodex vidí jako snahu eliminovat možnou kritiku, byť by obsahovala pravdivé informace.
Konec pastýřského hnutí
Koncem roku 1986 prudce klesla finanční podpora Pastýřského hnutí. Časopis New Wine přestal vycházet a zbylí vůdci se rozešli. Poole hnutí opustil již v roce 1974 při prvních kontroverzích, Prince tak učinil o devět let později. Mumford v roce 1988 prohlásil, že pevně věří učednickým principům a v jejich ovoci chodí, ale již v roce 1990 v časopise Ministry Today vydal článek, který hned v titulku praví „Učednictví bylo špatné, činím pokání, prosím o odpuštění, Bob Mumford". Basham zemřel v roce 1989 a o Baxterovi není známo, že by učinil kritickou reflexi. Naopak, na jeho webu je učení pětice považováno za zdravé. Jediným aktivním protagonistou Pastýřského hnutí zůstal podle McConnella Simpson, který v tomto duchu dodnes vede hnutí pod názvem Covenent Ministries. Podle informací na Wikipedii však i Simpson vyjádřil s hnutím nesouhlas.
Věrouka hnutí
Autorita pastýřů
Duchovní autorita je základním důrazem Pastýřského hnutí. Aby Bůh vyzbrojil církev poslední doby k zahájení konečného probuzení, povolal ke správě církve obnovený úřad apoštolů, proroků, pastýřů a učitelů. Pod jejich správou církev doroste do dospělosti a stane se vtělením Krista. Důraz je položen na správní autoritu apoštolů a pastýřů. Po každém účastníkovi je požadováno, aby měl osobního pastýře, kterému by byl vykazatelným v celé oblasti svého života a bez konzultace s ním nečinil žádná osobní rozhodnutí. Tento pastýř věřícího „přikrývá“ a jeho duchovní autorita ho duchovně chrání. Nad osobními pastýři stojí další pastýři a pyramida vede až k pětici, která je zodpovědná přijímat od Boha vedení a posílat příkazy po pyramidálním řetězci autorit až k jednotlivému členovi.
Učednictví
Aby každý mohl mít kontakt s osobním pastýřem, jsou věřící organizováni do malých buněk, domácích skupinek, v jejichž čele stojí pastýř. Každá buňka má přibližně dvanáct členů. Tento model je spatřován ve vztahu Krista s jeho dvanácti apoštoly a každý pastýř je, aniž by se takto nazýval, v podstatě mistrem, který má své učedníky. Učedník se od svého mistra učí jak žít, jak se zařizovat v osobním životě, jak vést svoji rodinu nebo spravovat finance. Křesťan, který by neměl svého pastýře, není považován za Kristova učedníka. Učednické vztahy přesahují hranice církví a sjednocují církev do podoby Těla Kristova. Protože v hnutí převážilo učení W. Nee, který viděl místní církev jako počet všech věřících na území daného města, měla se v každém městě scházet skupina pastýřů, která by svazovala křesťany jednotlivých církví do apoštolské sítě pod autoritou vůdců.
Smlouva
Učednické vztahy se v hnutí navazují tzv. „duchovní smlouvou“. To znamená, že každý člen uzavírá s církví prostřednictvím jeho autorit smlouvu, která je nahlížena jako analogie smlouvy manželské. Stejně jako je žena vázána ke svému muži, tak je jednotlivý věřící vázán k místnímu Tělu. Opuštění místního sboru je nahlíženo jako rozvod. Tato smlouva je analogií krevní smlouvy Krista s církví. Na toho, kdo by porušil smlouvu s místní církví, je pohlíženo jako na toho, kdo je nevěrný Bohu. Jen v takto vytvořených smluvních vztazích existuje správný učednický vztah. Podle této doktríny má být učedník poddán svým autoritám jako žena muži resp. křesťan Kristu. Viditelným vyjádřením duchovní smlouvy je Večeře Páně.
Démonologie
Věřící si mohou ze svých církví přinést různé démonické svázanosti, kterých se potřebují zbavit. Nad jednotlivými křesťanskými denominacemi stojí zlí duchové, kteří ovlivňují jejich členy. Např. v anglikánské církvi je to démon alkoholismu a v Church of God démon obžerství. Proto frustrovaná žena, která je episkopálka, začne pít Martini a stane se alkoholičkou. Je-li z Church of God, začne se přejídat… Existuje i řada jiných démonů, se kterými se můžeme setkat. Např. démon rozpačitosti, mluvení, dráždění, pochybnosti, nevíry, odkládání do budoucna, masturbace, nutkání bít děti, nadměrného užívání věcí, alergie, deformace páteře, revmatismu, srdečního záchvatu, lakování nehtů atd.
Těchto démonů se mohou křesťani zbavit vydechováním. Prince radí: „začni spolupracovat s Duchem svatým. Jak? Začni vydechovat. Možná, že první vydechnutí bude jen lidským výdechem, i druhé, i třetí. V řadě vydechnutí pak začneš vydechovat ještě něco jiného, tvého nepřítele.“
Dalším způsobem, jak se zbavit démonů, je služba osvobozování. Specialistou na démony byl právě Prince, který své učení dal k rozsouzení ostatním členům pětice, kteří je potvrdili. Při této službě se postižený nesměl modlit a nesměl používat jméno Ježíš, aby démon mohl vyjít ústy. Sám Prince se zbavil démona deprese, hněvu, rozpačitosti a strnulosti.
Sdílení duchovních darů
Pokud jsou křesťani přeskupeni do charismatického hnutí, nejsou od autorit pouze chráněni od démonů a vedeni ve svých osobních rozhodnutích, ale i vyzbrojování duchovními dary. Koho autority označí, vloží na něho ruce a předají konkrétní duchovní dar, ten je pak vystrojen ke službě stejným darem. Například mnoho charismatiků je přesvědčeno, že za četné choroby pohybového ústrojí může to, že lidé mají jednu nohu kratší. Existuje proto speciální duchovní dar, který umí kratší nohu prodloužit. Již zmíněný Derek Prince předával charisma „prodlužování nohou“ na konferenci Křesťanské misijní společnosti v roce 1994, kde vložil ruce na členy Užšího výboru KMS, kteří poté prodlužovali nohy každému, kdo o to požádal. Zájemců byly řádově desítky.
Triumfalismus
Když jsou lidé začleněni do církve pod vládou apoštolů a pastýřů, jsou očištěni od démonů, svázáni duchovními smlouvami a vyzbrojeni duchovními dary, začnou vytvářet plnou postavu Těla Kristova, která představuje Krista samotného. Věřící jsou „novým druhem lidí“, kteří patří k boho-lidské rase, a kteří obdrželi samotnou Kristovu přirozenost. Nyní se křtem Duchem svatým, což je chápáno jako „pozdní déšť“, stali vojáky Joelovy armády, která má na sklonku věků dobýt národy pro Krista, což bude důsledkem probuzení poslední doby a žně národů.
Závěr
Pastýřské hnutí je přímým následníkem hnutí Pozdního deště a stalo se vůbec nejvlivnějším charismatickým hnutím v historii církve nejen v USA. Zaniklo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale jeho učení zůstalo trvalým dědictvím nezávislého charismatického hnutí. Prohloubilo ovšem nejen tradiční propast mezi letničními a charismatiky, ale zaujalo i exkluzivistický postoj vůči tradičním církvím, které nesdílely jeho učení.
Kladně lze hodnotit snahu o individuální péči o každého věřícího, nicméně metody k tomu používané jako „vykazatelnost“ osobnímu pastýři, zavazování členů sborů duchovními smlouvami a nemožnost kritiky, přinesly negativní důsledky. Kontroverzní byla shledána i snaha o infiltraci necharismatických církví a reorganizace jejich členů do malých skupin pod direktivním vedením. Nezávislé charismatické hnutí se mnoha z těchto způsobů nedokázalo zcela zříci a stejně jako dříve, tak i dnes tyto praktiky působí citelná psychická a duchovní poškození mnoha křesťanů.