Duch kritiky
V poslední době jsem znepokojen, kolik kritiky, varování, článků a někdy i veřejných diskusí se vede na téma nepravosti v církvích. Přesto všichni víme, že jsme jedním z nejateističtějších národů na světě a v Evropě vůbec. Lidé si neuvědomují, že pokud budou upozorňovat na – byť oprávněné – nešvary, které se ostatně vyskytují všude, kde jsou lidé, zabrání tím i tolik potřebnému církevnímu růstu. Lidé nebudou církvi důvěřovat a zůstaneme na samotném chvostu Evropy v křesťanské religiozitě. Jsem přesvědčen, že se jedná o věc tak zásadního významu, že by se s ní mělo začít něco dělat. Vymoženosti typu seznamu zakázaných knih, časopisů a internetových stránek zatím nelze uplatnit, i když jisté snahy v tomto směru již existují.
Myslím, že bude třeba působit výchovně. Největším problémem je v tomto Bible sama a domnívám se, že by neměla být lidem – zatím nepoučeným a nevyškoleným – přístupná. Člověk zde může najít věci, které jej zmatou. Například si všimnou, že král David – muž podle Božího srdce – byl svého času úkladným vrahem a cizoložníkem. Král Menaše obětoval svého syna upálením v bronzové soše atd. Ale což, o různé skandály nemáme v církvi nouzi ani nyní. Je zde však větší problém, a to kritika: David byl napomenut obyčejným prorokem Nátanem. Nebo takový slavný král Achab. Eliáš jej otevřeně napomínal, psal mu ostré dopisy a dokonce veřejně nechal sestoupit oheň na Achabovu eskortu. A ještě horší je to s prorokem Jehúem. Ten dokonce usmrtil jak Izraelského, tak Judského krále – nejvyšší autority v zemi – a ještě za jejich zády svolával lid, zda je s ním nebo s domem královské ženy. Vše činil veřejně a dokonce měl své stoupence. Nakonec byl za to Bohem odměněn. A aby toho nebylo málo, mladý David dokonce opouští Saulovo království, utíká, následován mnohými, z kterých si zbudoval nejslavnější armádu za dob celého Izraele. O Jeremjášovi, jeho dopisech, které král pálil a on je psal znovu, Izajášovi a Ezechielovi a dalších prorocích, kteří působili zcela veřejně, před očima všech Izraelců, raději pomlčet. Všichni psali a mluvili proti králům i lidu. A nejen to, jejich slova byla známa i v sousedních, pohanských národech.
Řekli bychom si – starý Zákon. Ale ono to v tom novém není o moc lepší. Jan Křtitel nazval tehdejší autority „plemenem zmijím“ a židovský rabbi, jménem Ješua, stále mluvil o tehdejších autoritách jako o pokrytcích, a to opakovaně a veřejně. „Nejmenší apoštol“ Pavel obvinil „největšího apoštola“ Petra veřejně z pokrytectví a dokonce o tom napsal dopis křesťanům z velké církevní oblasti. A na konci Nového Zákona jsou dopisy, které byly v té době čteny v celé církvi, kde Jan prorocky napomíná představitele sedmi sborů. Pavel dokonce píše o tom, že by starší měli být napomínáni veřejně… No řekněte, je bez patřičného vysvětlení možno nechat lidi číst Bibli?
Ale ani Biblí to nekončí. Reformátoři jako Hus nebo Luther začali kritizovat učení, jako je svátostné pojetí spásy a církevní hierarchii včetně papeže. Další viděli v úřední církvi Nevěstku a ještě o tom kázali. Anabaptisti neposlechli hlas svých autorit a křtili se v dospělosti a ještě o tom psali a šířili traktáty – za zády svých autorit! No a co třeba charismatici, kteří houfně opouštěli tradiční církve s přesvědčením, že mohou učení rozumět lépe, než ten, kdo stojí v úřadu autority. Jedna letniční církev dokonce vznikla tím, že se někteří členové rozhodli opustit původní denominaci poté, když bylo jejich učení autoritami označeno jako bludné. Dokonce jsem o tom četl knihu, která se veřejně prodává v knihkupectvích. Může ale někdo rozumět učení lépe než jeho autorita? A i kdyby, smí kvůli tomu opouštět církev nebo dokonce kritizovat její představené, či zakládat jinou církev? Nebo to platí jen pro někoho?
Jak tedy zabránit kritice, když lidé mají před očima takovéto příklady? Je sice možné lidi svazovat různými vizemi a smlouvami s požadavkem absolutní poslušnosti a cíleně eliminovat jejich svědomí pod pohrůžkami kleteb nebo zpochybnit jejich poznání. Je ovšem také potřeba omezit jejich četbu Písma, jakožto i ostatní literatury. Lidé pak moc zkoumají, přemýšlejí a rozsuzují, namísto aby se ve všem podřizovali a poslouchali. Ideální by bylo zaměstnat je tak, aby již na nic jiného neměli čas. Je třeba každý den nějakou aktivitu a neustálé připomínání, že kritika škodí. Je dobré vyvolat i pocit viny, pokud člověk namísto šestkrát, chodí do sboru jen třikrát týdně. Obávám se však, že to nějakou dobu sice může fungovat, ale zatím jsem se nikde – ani v Písmu ani v historii – nesetkal s tím, že by to mohlo být trvaleji udržitelné. Kritiku asi nejde zastavit.
Někdy mne trápí podivná představa, kterou radno ani nedomýšlet. Co když za tou kritikou může stát ten, kdo vedl Jehúa, Eliáše, Jeremjáše, Jana nebo Pavla? Hrozná představa, že? Pak ovšem ani ten sebedůmyslnější systém autorit, různých bariér, vizí a smluv o nekritičnosti, „přátelských rozhovorů“ a bratrského káznění nemusí být účinný.