Toxické akordy
Jednání I.
Sedím pohodlně v křesle, v ruce kávu a myšlenky ponechávám tryskat kdesi v ionosféře. Život po mém znovuzrození se zdá být naplněn pohodou a radostí. Všechny problémy jsou tak nicotné a směšné. Cesta je volná, Satan již přede mnou sbalil kufry a šel o dům dál. Stará pouta jsou přetrhána, jsem svobodný! Pohled mi zabloudil na gramofon a zaprášené svazky desek. Káva mi poněkud hořkne na patře, když marně sbírám sílu ten zaprášený pomníček minulého života uklidit. Štůsek pestrobarevných obalů mne tiše obžalovává: „Byl jsi k nám dřív pozornější…“. Tisíce hutných decibelů zašifrovaných do tmavých kotoučů, tisíce melodií, akordů a slov, opojné rytmy a extáze hlučících davů, sladkost vzkypělé krve a bezpečného zapomnění. Vysněný svět, fantastický svět vidin a přeludů zde leží zaklet do černých drážek. Další baterie těžkého rocku je připravena k detonaci napěchována ve vedlejší polici. To vše je teď mrtvé, vyhaslé. Proč jen nemám sílu to pohřbít? Před očima mi defilují cifry a bankovky. Ta spousta peněz, která se přeměnila v dunící drogu! Prodat, zničit nebo nechat být jako memento? Dilema ukončí vzrůstající pocit bezpečí. Vždyť už mi to nic neříká. Bratři mají pravdu, že se jedná o zákeřné věci, ale to se týká lidí, kteří na tom byli ještě hůř než já. U mne to není přece už tak aktuální! A vyřízeno! S prázdným šálkem uklízím všechny zbylé pochybnosti.
Jednání II.
Probudil jsem se do krásného víkendového rána. Snídám a pravou rukou se přitom snažím vyladit na rozhlasových vlnách zprávy. Ze změti cizích slov a šumu náhle vytryskne chtivý rytmus jedné z mých bývalých, nejzamilovanějších písní. Kytary, syntetizátory, varhany, bicí. Ruka mi zmrtvěla na ladicím knoflíku a mozek ji není schopen přikázat, aby změnila polohu alespoň o milimetr. Jenom ji doposlechnu, smlouvám sám se sebou. Cítím se zcela báječně, fantasticky. Tělem mi pulsuje zvláštní nepokoj a touha. Je to koncert, lidé šílí a z reproduktoru se valí další song. Jsem najednou daleko, strašně vzdálený. Hlavou mi ujíždí kolotoč vzpomínek, kterými s neuvěřitelnou přesností vybavuje detaily z mého života v době, kdy jsem zbožňoval tuto píseň s jejími interprety. Vidím své dávné lásky, toulám se nocí a v žilách mi hoří červené víno, rozněcující vášeň. Vidím vinárny a hospody, kde jsem byl doma, vidím dávné kamarády, cítím volnost slastného nicnedělání, když jsem si pro nechuť k práci raději nechal zlomit prst. Prožívám opět ty slastné šílenosti bouřlivého mládí. Je to zvláštní, že ve mně kdosi vygumoval vše smutné, co mne tehdy trápilo. Byla zahlazena hrozná rána s příšernou kocovinou, neexistoval neustálý strach před trestním postihem, vše zlé se vytratilo. Toužím po kamarádech, kteří mne za pár měsíců prodali, toužím po dívce, která mne za chvíli poté neznala…
Nepokoj ve mně vzrůstá víc a víc. Bezděky tisknu hlavu k reproduktoru, abych zachytil co nejvíce té třpytivě rozkošné a zároveň nostalgické minulosti. Křeč!! Tělem mi projíždí bolestná, rvoucí křeč. Koncert kapely byl neočekávaně přerván časovým znamením. Jsem prázdný, úplně prázdný! Jen pomalu se vracím zpět. Začínám si uvědomovat, že mne něco v té chvíli přemohlo. Něco, co už bylo přece dávno mrtvé! Honem to smazat, nějak se s tím vypořádat.
Za pár dní už tento zážitek sděluji se žoviálním úsměvem ve shromáždění bratrovi, který má podobnou minulost. „Je to ještě asi trochu živé, ale časem to celé jistě odezní“, ujišťuji především sám sebe.
Nepřítel dokončil obklíčení a chystal rozhodující úder. Tento bratr byl obklíčen již dlouho, aniž to kdo věděl. Satan nás pro tento okamžik svedl dohromady, abychom chytili stejnou vlnu, aby nás rozložil a zničil. Tento bratr za pár dní odešel od Pána. Pro mne bylo vše zahaleno mlhou. Nic jsem neviděl, nic jsem netušil, byl jsem bezstarostný.
Jednání III.
Ze dne na den se horšila má zdravotní vada, kterou trpím dlouhé roky. Byl to šok. Večer jsem usnul a ráno jsem se probudil do hororu. První den jsem se modlil, druhý den jsem se modlil a plakal, třetí den jsem se přestal modlit, nechal se zahltit vztekem a depresí. Šíleně mne bolela hlava, nemohl jsem myslet, nechtěl jsem s nikým mluvit, nechtělo se mi žít. Chtěl jsem jen zapomenout.
Na gramofonovém talíři ležela půl roku deska hard-rockové skupiny proslulé svými okultními a satanskými texty. Nepřítel o ní věděl lépe než já. Mechanicky jsem si nasadil sluchátka, nastavil co největší hlasitost. Zavřela se hladina. Zběsilý rytmus začal svoji terapii. Zpěvákův hlas se ocital ve fantastické extázi. „Sabat, krvavý sabat, nebe a peklo, krev…!“ Stal jsem se něčím jiným. Cítil jsem v sobě nenávist, posměch, vzdor ke vší té „božské komedii.“ Čím déle jsem byl vnořený do této polohy, tím více jsem počal cítit zvláštní „duchovní“ vedení. Čím dále tím více jsem byl schopen komunikovat se zvláštním hlasem kdesi uvnitř mého já. On mi slíbil, že mne uzdraví, on mne ubezpečil, že již dávno nejsem v moci Ježíšově, dá mi vše, co jsem si musel odepřít. Ještě jsem trochu kličkoval, dělal drahoty. Dozvěděl jsem se i to, že ve sboru je též člověk, který mu patří! Najednou jsem cítil, že mám vyjít ven z bytu, na určité místo ve městě, kde mám čekat, až mne určitá osoba zkontaktuje, dá pokyny co dál. Věděl jsem, že se řítím do propasti, ale otupělá mysl nebyla už schopná rozumného uvažování. Svědomí bylo umrtveno jedem. Nedalo se těm pokynům vzepřít, alespoň v tom stavu, který mne opanoval. Musel jsem jít, ač jsem věděl, že je to konec. Jedinou, poslední rozumnou věc, kterou jsem byl schopen vykonat, byl zoufalý výkřik k Ježíšovi, aby mne, pokud jsem ještě jeho dítě, neopouštěl. Vzápětí jsem vyrazil co nejrychleji na místo shledání. Konec, vše je rozhodnuto, běželo mi hlavou. Urazil jsem několik desítek metrů, když mi někdo úplně z čista jasna vstoupil do cesty, div jsem o něho nezakopl. Byl to jeden mladý bratr ze sboru. Pán Ježíš ho poslal, aby mne v poslední chvíli zadržel. Když jsem ho spatřil, cosi uvnitř se vzepřelo a mnou projel hrozný záblesk nenávisti a zloby. Ten zlý uvnitř ještě bojoval a vzpouzel se. Bratr, když viděl moji tvář, doslova mě dostrkal do auta, kde jsme strávili několik hodin. Pozvolna a velmi pomalu jsem přicházel k sobě. Vše jsem vnímal jako po narkóze, ale v koutku duše jsem cítil naději, že tuto bitvu jsem neprohrál.
Jednání IV.
Několik hodin po půlnoci, po dlouhém zápase, jsem byl schopen činit pokání. Krátce poté jsem byl i rozvázán z této hudební posedlosti. Pán dal i své slovo: „sestoupí na tebe Duch Svatý a učiním z tebe jiného muže.“
Dostal jsem sílu a chuť se definitivně zbavit satanova náčiní, které jsem v slepé bezstarostnosti nechal válet doma. Čtyři dny jsem noc co noc likvidoval v kontejneru černé, gramofonové kotouče. Když jsem přelomil první desku, mimochodem tu nejhorší, myslel jsem, že mi pukne srdce, ale neustále jsem si opakoval: „Pro tebe Pane!“ Krátce na to jsem přemazal i poslední zbytek magnetofonových kazet. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to bylo radostné. Ne! Velmi, velmi bolestivé a rána občas ještě bolí. Pán dodržel své slovo.
Na potvrzení toho, že satanovo vedení nebyla žádná fikce ani přelud, bratr, který byl podobně zatížen, ale lépe se zřejmě „konspiroval“, odešel ze sboru i od Pána. Dodnes se vyhýbá každému kontaktu a mám osobně zlé tušení, jakou cestou se dal. Tehdy jsem jeho tvrzení nebral příliš vážně, ale jak je vidět, byla to pravda, že má člověka pod svým vlivem. Není vše ztraceno, Boží milost je větší než naše chápání. Nepřítel je odsouzen, ale dosud žije!
Jsem přesvědčen, že jen plná duchovní výzbroj může spolehlivě zaručit vítězství. Každá duchovní vlažnost, lenost, setrvačnost nahrává nepříteli. Není nutno vidět v každém křoví démona, ale je to smutné být připraven nejen k obraně, ale i k útoku, vždyť Slovo Boží je dvousečný meč!
Závěr
Nechci plivat na tvrdou muziku, vůbec ne, ale přesto musím za sebe otevřeně přiznat, že pokud vím, každý koho znám, který se jí upsal, je svým způsobem poznamenán a zdeformován. Že toho nepřítel dovede využít, není třeba ani dodávat. Netýká se to ostatně jen hudby. Je spousta dalších „trojských koňů“ ze starého života. Můj recept? Radikální řez! Oddělit, rozvázat, zlikvidovat! Lehce se to píše, já vím, ale ono asi lepší řešení opravdu není. Každé otálení může být osudné. Já jsem měl tu obrovskou milost, že vteřinu před dvanáctou mne Pán Ježíš zachránil. On chce zachránit i Tebe, ale musíš chtít. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Amen
Příspěvek z Československa