Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
4.5 Sakramentologie
Z hlediska ekumenického zaměření není v kurzech sakramentologie podstatněji rozvíjena. Ze svátostí jsou explicitně zmíněny pouze dvě, a to křest a Večeře Páně.
4.5.1 Křest
I když křtu není věnována samostatná kapitola, křest je popsán v kapitolách pojednávajících o christologii. Mnohem podstatnější je chápání křtu v rámci eklesiologie. Gumbel zde, v souladu s katolickou terminologií, uvádí:
„Viditelným znamením členství v církvi je křest, který je také viditelným znamením, že někdo je křesťanem. Znamená očištění od hříchu (1. Korintským 6,11), smrt a vzkříšení s Kristem k novému životu (Římanům 6,3–5 a Koloským 2,12) a vodu života, kterou našemu životu dává svatý Duch (1. Korintským 12,13).“
Křest jako viditelné znamení křesťanství potvrzuje již Tridentský koncil v kontextu své definice svátostí. Jako svátost jej chápe i klasické, reformační učení. Boice, reformovaný teolog, křtu jako svátosti přitakává, ale zároveň uvádí: „Křest je důležitým znamením toho, co se již stalo, ale není to prostředek, jímž jsme znovuzrození.“ Přestože se Gumbel ve svých definicích snaží o široce mezikonfesiní pojetí, mezi baptisty, reformovanými evangelikály a letničními by zřejmě nedošel souladu v tom, že křest je „vodou života“, případně očištěním od hříchu v souvislosti s jím citovanými verši.
Pro baptisty od dob novokřtěnců je křest chápán jako potvrzení volního aktu víry svéprávného člověka. Simons, v apologii vyznavačského křtu, například uznává paralelu mezi křtem a obřízkou dětí ve Starém zákoně, což bývá obvykle argumentem pro křest nemluvňat, ale dodává, že dítě, aby mohlo být obřezáno, muselo se nejprve fyzicky narodit, a stejně tak křesťan před křtem musí být znovuzrozen z Ducha. Ohledně chápání „křtu Duchem“ (1 K 12,13) pak zde – přes rozepře ohledně tohoto tématu mezi reformovaným a wesleyánským pojetím – dochází k jednotě v tom, že se jedná o křest, ve kterém je živlem Duch svatý, nikoliv voda.
Ztotožněním křtu Duchem s vodním křtem Gumbel navazuje na původně římskokatolické pojetí. Potvrzuje to i významný katolický teolog a lingvista Ondřej Petrů ve svém komentáři k překladu Bible:
„Nikodém se staví nevědomým, aby se mu dostalo poučení, jak má rozumět tomuto »novému narození«…. Ježíš odpovídá: děje se to křtem, (»narozením z vody«), ale tento nový život nedává »křest Janův«, který se uděloval »jen vodou« (J 1,33; Mt 3,11), nýbrž křest Kristův, křest »vodou a Duchem« (srov. pozn. Mt 3,11), jak výslovně dosvědčil Jan Křtitel.“
Ačkoliv se Gumbelovo vyjádření ve své formulační šíři snaží vyjít vstříc širokému pojetí křesťanských církví, nelze přehlédnout, že jeho definice křtu je v podstatě katolická, či vychází vstříc formám křesťanství mimo reformační proudy, zejména mimo pozdější probuzenecká hnutí 19. a 20. století, mezi kterými ovšm mají Kurzy Alfa největší úspěch.
4.5.2 Večeře Páně
Ohledně chápání této svátosti vidí Gumbel Večeři Páně a eucharistii jako synonyma. Uvádí jejich obecné významy, a to jak v horizontální rovině, ve vztahu obecenství s křesťany, tak ve vztahu vertikálním, tedy ve vztahu k Bohu. Hlavní důraz je zde popsán jako připomínka Kristovy oběti:
„To se děje při tzv. Večeři Páně, které se také někdy říká Památka Páně nebo eucharistie.“ Tato svátost je v Anglii vysluhována i během víkendu s Duchem svatým „bez ohledu na… denominaci a prostředí, ze kterého pochází.“
Ačkoliv zde Gumbel vidí synonymum a Večeři Páně, resp. eucharistii vysluhuje bez rozdílu církevní příslušnosti, katoličtí teologové mezi Večeří Páně vysluhovanou mezi protestanty a katolickou eucharistií striktně diferencují:
„Ze strany katolické církve (Direktář k provádění ekumenických principů a norem z r. 1993) je formulováno následující stanovisko: neexistuje obecná možnost srovnání eucharistie a Večeře Páně… Nemůžeme katolickou eucharistii (svátost) a protestantskou Večeři Páně jednoduše zaměnit.“
Protestantské chápání Večeře Páně, nezahrnující katolické pojetí mešní oběti a transsubstanciaci, je z hlediska kanonického práva zločinem proti náboženství a jednotě církve ve smyslu kánonu 1364 CIC. Jde totiž o blud – herezi, jak to je opakovaně zdůrazňováno v dosud platných a závazných ustanoveních Tridentského koncilu. Bíba k tomu uvádí:
„Učitelský úřad katolické církve závazně učí o mešní oběti a odsoudil reformační učení, odmítající podstatu mešní oběti. Proto je zachovávání reformačního učení a tedy popírání katolického učení z hlediska kanonického práva bludem – herezí: »Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu… «“
Pokud se má Večeře Páně účastnit katolík, může to vyjádřit formou modlitby, nicméně účast mu je zapovězena. Proto je účast na Večeři Páně pro katolíky nepřípustná a rovněž protestant nesmí být k eucharistii připuštěn, pokud neprojeví katolickou víru:
„Naskytne-li se závažná potřeba velké naléhavosti, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat svátosti (eucharistii, pokání a pomazání nemocných) i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ovšem jen když o to sami zcela dobrovolně požádají: v takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, pokud se týká těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici.“
Rozdílného pojetí Večeře Páně a eucharistie jsou si vědomi i stoupenci ekumenického hnutí, které usiluje o vytvoření „viditelné jednoty“ církve a v dokumentu „Charta Oecumenica“ proto navrhují sjednocení katolíků a protestantů v eucharistickém pojetí:
„Viditelné jednotě ještě zabraňují zásadní rozdíly. Existují rozdílná pojetí, především co se týče církve a její jednoty, svátostí a úřadů. S tím se nemůžeme spokojit… Zavazujeme se, že budeme pracovat pro viditelnou jednotu církve Ježíše Krista v jedné víře, která má své vyjádření ve vzájemně uznaném křtu a v eucharistickém společenství.“
O rozdílu mezi eucharistií a Večeří Páně vědí i církve vzešlé z reformace, a proto řada z nich odmítla v ČR tento dokument podepsat. Zřetelně to vyjádřil luteránský biskup Stanislav Piętak, který vidí hlavní rozdíly mimo jiné v transsubstanciaci a mešní oběti, a odmítá proto podepsat závazek, který by byl v rozporu s učením, které zastává.
Z katolické strany je zde vidět i další podstatný aspekt, kterého si všímá Neuner ve své ekumenické teologii. Zatímco mnohé evangelické církve nabízí Večeři Páně pokřtěným hostům (intercomunio), katolická církev takovýto institut nezná. Její eucharistické „paradigma“ stojí na eklesiologii, kde se „církev zakládá na svátostech a vydává se za svátostné znamení“ Podle Neunera by v katolickém pojetí ukvapená praxe intercomunia předstírala jednotu, která ve skutečnosti neexistuje a interkomunio by nahrazovalo communio.
„Cílem ekumenismu však může být pouze communio, církevní společenství, nikoliv intercommunio. Společenství při Večeři Páně má své místo v jedné církvi. Jde o komlexní communio církví, nikoliv o jednotlivé události intercomunia při trvajícím církevním rozkolu.“
Římskokatolická církev je tak ochotna sdílet společnou eucharistii jen při plném sjednocení křesťanů, které chápe jako následování římského biskupa.