Základ: Písmo, či církevní úřady?
„Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘ Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“
ÚVOD
O duchovních úřadech se v církvích nikdy nepochybovalo. Pastýři konají svoji roli pod nejrůznějšími tituly nepřetržitě od apoštolských dob. Církev má dodnes taktéž své učitele, kteří působí v nejrůznějších církevních institucích, dětskou besídkou počínaje a univerzitou konče. Církev má i své evangelisty, ať už na úrovni sborové, mezisborové, či působící na mezinárodní úrovni. Trochu větší kontroverze nastávají s úřadem proroků. Všechny církve sice respektují proroky Nového Zákona a v historii církve tu a tam na někom rozpoznají prorocké povolání, spolehlivým měřítkem se v tomto případě obvykle stává až historie. Jako poslední a ze současného pohledu nejkontroverznější bych zmínil úřad apoštola.
Ve své většině se církve shodují, že pokud Bible mluví o apoštolech, mluví o těch, kteří chodili s Ježíšem nebo těch, kteří žili v době života Dvanácti a jimž se Ježíš po svém vzkříšení zjevil. Pokud se někdo prohlásil za apoštola Ježíše Krista v době poapoštolské, nebyl obvykle shledán ortodoxním. Přesto církve ve své většině uznávají, že apoštolská služba pokračuje dodnes a někteří jsou přesvědčeni, že i dnes se objevují lidé, kteří věří, že si je Bůh oddělil a povolal k apoštolské službě, o jejíž náplň se vedou spory.
Tito lidé nejsou církví voleni, ale jsou vyvoleni ke službě Bohem a církev je musí rozpoznat, uznat a potvrdit. Bůh obvykle nepovolává schopné, ale uschopňuje povolané. Podstatný je zde cíl služby, nikoliv úřad jako takový. Tímto cílem je jednota všech svatých v Duchu svatém, jejich vyzbrojení, duchovní dospělost a ochrana před nepravými úřady apoštolů a proroků, o kterých Bible mluví stejně tak otevřeně.
Každá exegeze by měla odrážet problémy své doby a ty pak konfrontovat s biblickými texty a s jinými konkordantními místa Písma svatého. Považuji proto za užitečné nahlédnout na samotný text, od kterého se současné diskuse odvíjejí a zároveň pak přihlédnout i k výkladům teologů, byť tito mohou zastávat odlišná stanoviska. Dobrým vodítkem nám může být i prezentace pohledu historické církve, která zde čelila novým výzvám a procházela proměnami času.
1. KULTURNĚ HISTORICKÝ KONTEXT
Ačkoliv ne všichni teologové se shodují v tom, komu byl list Efezským určen resp. které skupiny křesťanů se přímo týkal, je dobré podívat se na místopis z hlediska historie a kultury. Efez bylo antické výstavné město v oblasti Malé Asie, dnešního Turecka, které v době misijních cest apoštola Pavla mělo 300 000 obyvatel. Později se stalo hlavním městem této provincie. K jeho založení došlo někdy mezi lety 1500 až 1000 pr. n. l. iónskými přistěhovalci. Sloužilo jako přístav, centrum vzdělanosti a kultury, a jeho rozvoj byl úzce spojen s obchodem a rybolovem. Město pro své bohatství a možnost výdělku přilákalo i některé Židy, kteří se zde usídlili a založili synagogy. Obyvatelé však byli převážně původu řeckého.
Podle staré legendy sem apoštol Jan přivedl matku Pána Ježíše Krista Marii, aby zde v klidu prožila své stáří a zde také zemřela. Více než dvouletým působením na cestě z Korintu zde svou misii ukončil i apoštol Pavel a prostřednictvím spolupracovníků odtud založil i několik okolních církevních obcí, např. obec Kolosy. Údajně dalším mužem Písma je lékař Lukáš, jehož hrob je k vidění hned nedaleko vstupní brány do efezské archeologické lokality. Pavlovi spolupracovníci Trofim a Tychikus pravděpodobně rovněž pocházeli z Efezu a část svého života zde působil Timoteus a Priscila s Akvilou.
Je třeba zdůraznit i náboženské pozadí města, které hrálo významnou úlohu a je zmíněno i v Bibli. V 6. století pr. n. l. dal zde lýdský král Croesus vystavět chrám bohyně Artemis a jeho rozloha čtyřikrát předčila Panteón v Aténách. Chrám byl stavěn více než sto let a dnes je považován za jeden z divů světa. Arthemis byla bohyní mnoha prsou (multimamma) a její obraz byl považován za seslaný samotným Jupiterem (Sk 19,35). Z biblického textu se rovněž můžeme dozvědět, že zlaté napodobeniny tohoto chrámu sloužily ke kultickým úkonům a mnoho řemeslníků si založilo svoji živnost právě na jejich výrobě. Zvěst o evangeliu je natolik znepokojila, že se kvůli možné ztrátě zisku rozhodli evangelisty zlividovat (Sk 19,24–27).
Efez nebyl jen místem pohanského kultu, který svého času respektoval celý svět (Sk 19,27), ale rovněž městem, které se stalo střediskem okultních nauk antického světa. Byla zde jedna z největších antických knihoven tzv. Celsova knihovna (110 př. n. l.), z které se dochovaly jen trosky a která obsahovala 12 tisíc svitků. Tyto svitky jsou patrně zmíněny i ve Sk 19,19 a obsahovaly zaříkávání, čarování a magické formule. Nesmiřitelnost křesťanské zvěsti s tímto učením můžeme vidět v tom, že křesťanští konvertité tyto velmi drahé svitky veřejně pálili.
Efez tak byl z jedné strany baštou pohanství, mravní zhýralosti, luxusu a blahobytu, na druhé straně se stal významným sídlem křesťanství a misijním centrem mnoha evangelistů. Kromě těchto zde však působila i převážná část bludařů, kteří jsou v Písmu, zvláště pak v pastorálních epištolách, výslovně jmenování. Patří sem synové Scévy, Hymeneos, Alexandr a Fygellus. Je proto logické, že téma duchovního střetu s pohanstvím v Efezu resp. v užším slova smyslu s duchovním vlivem, který je evangeliu cizí, se promítá nejen v narativní, ale i ve věroučné části nejen listu Efezským, ale i v některých dalších knihách Nového Zákona. Poselství listu je proto věnováno i zdokonalení církve k tomu, aby se stala rezistentní vůči vlivům cizích nauk. Má dorůst k dospělosti, k čemuž jsou jí dány dary v podobě úřadů apoštolů, proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů.
2. BIBLICKÝ KONTEXT
Dopis Efezským, jak vyplývá i z jeho obsahu, je připisován apoštolu Pavlovi. Byl napsán podle dochované tradice okolo roku 63 ve vězení v Římě, ale vedou se i spory o tom, zda nebyl napsán na jiném místě Pavlova vězení, například v Cesarei. Někteří autoři jej pokládají za dopis některého z Pavlových žáků. Pod názvem „Laodikejským“ jej do svého kánonu zařazuje i Markion.
Centrálním poselstvím listu eklesiologie. Většina autorů si všímá, že list obsahuje mnoho hymnů a shodných prvků, jako list Koloským. Efezský sbor se ale objevuje v Bibli vícekrát, a to ve Skutcích (Sk 19,10 a 20,31), v 1. epištole Korintským ( 15,32 a 16,8), v 1. Timoteovi (1,3), v 2. Timoteovi (1,18 a 4,12) a v knize Zjevení (2,1,7). Opakujícím se tématem těchto míst je výskyt falešných učitelů z řad apostatů místního sboru, výskyt falešného učení a příchod falešných apoštolů. Pavel rovněž mluví o zápasu se šelmami v Efezu (1K 15,32), který mnozí vidí spíše jako duchovní boj, než konstatování boje se zvířaty. Není divu, že zde Pavel dává velký důraz na popis duchovních úřadů, jejich kvalifikaci, možnost rozpoznání, a zdůrazňuje znaky křesťanské opravdovosti s akcentem duchovního boje.
3. TEXT A JEHO VÝKLAD
3.1 Kristus, který vystoupil a sestoupil
Z úvodního verše se dozvídáme, že nikdo z nás, doslova „každý z nás“ – ἑκάστῳ ἡμῶν, nejsme ukráceni o milost, která je nám dána podle míry Kristova obdarování. Toto obdarování je striktně určeno Kristem, podle jeho míry – κατὰ τὸ μέτρον. Je zde položen důraz na to, že obdarování je dáno Pánem, který zvítězil a vstoupil na nebesa, doslova na výšiny – Ἀναβὰς εἰς ὕψος. S sebou vedl ty, kdo byli v zajetí. Zajal zajaté – ᾐχμαλώτευσεν αἰχμαλωσίαν, tedy vysvobodil ty, kdo byli zajatí a zároveň dal dary lidem. Vystoupil na výšinu a vysvobodil zajatce a mnohé lidi přijal darem (Ekum.), resp. vzal dary pro lidi (Kral.).
3.2 Dal dary lidem
Z kontextu můžeme usuzovat, že tito zajatci, kteří byli Kristem vysvobozeni, jsou zároveň dary, kterými Kristus obdarovává svůj lid: obdaroval lidi – ἔδωκεν δόματα τοῖς ἀνθρώποις. Pro slovo dar je zde použito substantivum δόμα, které má svůj původ v budování stavby. Řecký text nám tedy již zde naznačuje, že dary, které oslavený Kristus dává lidem, jsou ve své podstatě k budování. Ne všichni teologové jsou ovšem jednotní v tom, zda tito „zajatí“ jsou zároveň těmito dary.
Někteří se domnívají, že mezi zajatce patří „smrt“ a „nemoc“, které byly podle tohoto výkladu poraženi na kříži a nyní jsou demonstrativně vedeni jako zajatci. Dalším z rozšířených výkladů je tvrzení, že těmito vězni jsou satan a jeho démoni, kteří byli Kristem poraženi při jeho sestoupení do pekel a nyní jsou triumfálně vedeni Kristem před nebeským Otcem. Tvrdí se zde, že jde o analogii triumfálního průvodu, který se konal při návratech Izraelských králů z bitev a kde byli vedeni jako kořist právě zajatí vězni.
Za povšimnutí ovšem stojí, že pokud Bible mluví o triumfálním průvodu, pak těmi, kteří jsou v něm voděni, jsou věřící, které Kristus vydobyl svojí krví, nikoliv démonické mocnosti v čele se satanem (2 K 2,4). Navíc zde Pavel odkazuje na Žalm 68,19, kde se uvádí: „Vystoupil jsi na výšinu, ty, kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí přijals darem.“ (Ekum.). Ačkoliv Pavel píše parafrázi, z celého kontextu lze usuzovat, že jde o lidi získané pro Hospodina, z nichž se někteří stávají dary.
Rovněž ohledně lokality těchto zajatců se vedou spory. Zatímco někteří zde vidí pouze obraz Kristova vítězství, jiní zde spatřují popis událostí, kde Kristus vyvádí duše spravedlivých z lůna Abrahamova do ráje. Tato exegeze vychází z Lukášova evangelia, kde Kristus mluví o spravedlivých svatých, kteří jsou shromážděni na jednom místě a od nespravedlivých je odděluje propast (L 16,23–24). Tento popis nacházíme již v pozdním judaismu. V Babylónském Talmudu se uvádí, že místo, které Abraham vykoupil pro hrob Sáry, se stává předobrazem místa věčného odpočinutí. Jsou zde jak ti, kteří jsou vykoupení, i ti, kteří vykoupeni nejsou. Na tomto základě pak někteří usuzují, že Kristus vyvedl duše z šeolu do ráje, nebo-li z lůna Abrahamova do nebes. V Talmudu se o tom piše: „Ti, kteří propadli šeólu, opět vstoupí do ráje.“
3.3 Kristovo sestoupení
Kristovo vystoupení je však podmíněno jeho dřívějším sestoupením do dolních, spodních, nejzazších částí země – κατέβη εἰς τὰ κατώτερα [μέρη] τῆς γῆς. Opakuje se zde biblická pravda, že Kristus byl vyvýšen pro své ponížení. Text zdůrazňuje, že toto ponížení, sestoupení, je příčinou i jeho pozdějšího vystoupení resp. vyvýšení. V Kristu je to sám bojující Hospodin, který sestupuje k lidem v podobě Krista, a je pak vyvýšen. Zároveň vysvobozuje svůj lid, z nichž některé dává svému lidu darem k budování církve. Identita toho, kdo sestoupil, je stejná jako toho, kdo vystoupil – ὁ καταβὰς αὐτός ἐστιν καὶ ὁ ἀναβὰς. Doslova ten „sestupující“ je tím „vystupujícím“. To proto, aby se vše naplnilo – ἵνα πληρώσῃ τὰ πάντα – co bylo předpovězeno v Písmu a co zároveň bylo nutné k završení díla spásy.
Katoličtí teologové zde věří, že zde zmíněné „sestoupení“ do nejzazších částí země znamená sestup až do samotných pekel a nalézají zde paralelu se zvěstováním evangelia mrtvým, kteří kdysi neuposlechli za doby Noe.(1 Pe 3,19–20). Podobně to chápou i někteří představitelé charismatického hnutí, kteří zde dokonce vidí zápas Kristova ducha se satanem, kde došlo k jeho porážce. Jiní, jako například McConnell, naopak tento koncept odmítají jako nebiblický s tím, že veškeré vítězství nad satanem bylo vybojováno na kříži a že Syn vydává svého ducha do rukou Otce. Kohlbrüg ve výkladu Heidelberského katechismu je přesvědčen, že jde o obraz, a že to byl Duch Kristův, který v době Noe kázal lidem před potopou. Z biblického aspektu se dá argumentovat také tím, že porážka satana neproběhla v pekle – jak uvádí například Nikodémovo evangelium, a stejně i někteří dnešní teologové, zastávající tezi o zajatcích z řad zlých andělů – ale již na kříži (Kol 2,14–15).
3.4 Úřady v církvi
V dalším textu se dozvídáme, že těmito dary, které Kristus dává církvi, jsou ἀποστόλους, τοὺς δὲ προφήτας, τοὺς δὲ εὐαγγελιστάς, τοὺς δὲ ποιμένας καὶ διδασκάλους: apoštolové, proroci, pastýři a učitelé. Dodnes se vedou spory o to, zda řecká spojka και mezi pastýři a učiteli znamená to, že tito pastýři jsou zároveň učiteli, nicméně podstatné je, že text zde diferencuje úlohu služby a Písmo učitele jmenuje i jako samostatný úřad bez uvedení pastýřského úřadu (Sk 13,1).
Tyto dary mají vystrojit církev do postavy Kristovy a je proto zajímavé porovnat, že Kristus v sobě zahrnoval toto patero služebností. Byl apoštolem (Žd 3,1–2), prorokem (Sk 3,22), pastýřem (J 10,16), učitelem (Mt 23,10) a evangelistou (L 4,18). Z tohoto pohledu můžeme vidět Ježíše jako toho, kdo má mandát k podrobení si plné poslušnosti Božího lidu. V dnešní době jsou tyto úřady rovnoměrně rozděleny do Kristova těla, nikdo nezastává všechny (1K 12,29) a proto můžeme říci, že až celá církev tvoří tělo Kristovo (Ef 4,4). Těžko bychom proto mohli jakoukoliv církevní autoritu srovnat s autoritou Krista.
Než přistoupíme ke krátkému popisu jednotlivých úřadů, bude dobré zmínit, že ne všichni jsou jednotní v názoru v jaké formě a zda tyto úřady přervávají do současné doby. Filipi souhrnně uvádí, že panuje mezi církvemi shoda v tom, že úřad apoštolů pominul s apoštolskou církví, zatímco ostatní úřady existují i v dnešní době. K této shodě však zdaleka nedochází v takové míře, jak by se na první pohled mohlo zdát. Například North mluví o tom, že pominula doba jak apoštolů, tak proroků. Naproti tomu Wagner, jehož vliv je na současné evangeliální hnutí enormní, je přesvědčen nejen o tom, že v současné době existuje „patero služebností“, ale že církev dokonce stojí na základu současných apoštolů a proroků.
Proti tomuto pojetí ovšem protestují některé církve, které za apoštolský základ považují Písmo a úřad současných apoštolů jako základ odmítají. Katolické a ortodoxní stanovisko zde tradičně jako nástupce apoštolů chápou v apoštolské sukcesi vysvěcené biskupy, přičemž ortodoxní teolog Hopko chápe dnešní misionáře jako apoštoly neboť latinské „mitto“, vysílat, je ve Vulgátě synonymem pro řecké „apostello“ – posílat, od kterého je odvozeno i slovo apoštol.
Pokud bychom v této věci chtěli vyslovit kategoričtější úsudek, je dobré podívat se do bližšího biblického kontextu. Ve veši 2,20 se mluví o tom, že Řekové byli „postaveni na základ“. Z řecké gramatiky je podstatné použití participia aoristu pasiva slova ἐποικοδομέω, které ukazuje na minulou událost. Efezští již „byli postaveni“ na θεμέλιος, což lze přeložit jako základní princip nebo počáteční základ pravdy. Tento základ je spojen s existencí apoštolů a proroků. Ten je z nich utvořen: ποικοδομηθέντες ἐπὶ τῷ θεμελίῳ.
Pavel píše o něčem, co již existuje, co je již vytvořené. Základ byl již položen. Stejného slova θεμέλιος Pavel používá v epištole s Korintským s tím, že nemůže být položen „jiný základ“ θεμέλιον γὰρ ἄλλον než ten, který je již položen (1 K 3,10–11). Tímto základem je Kristus a Pavel sám je zde tím apoštolem, který svým učením tento základ pokládá. Stejně jako v listu Efezským roste ze základu stavba, chrám, který tvoří křesťani a podle listu Korintským tak vytvářejí příbytek Boží. Lze tedy přitakat těm, kteří vidí apoštolský základ jako minulou událost, ke které již došlo.
Pokud se podíváme na samotné povolání těchto novozákonních úřadů, můžeme si všimnout určité diferencice. Tu se snaží zohlednit například Bruce nebo Ulonska, kteří v tomto smyslu mluví o darech ve formě lidí, kteří byli povoláni až po Kristově vzkříšení a vyvýšení, o kterém zde Pavel přímo mluví. Zároveň však tyto dary existovaly již před vzkříšením. Můžeme si proto položit otázku, zda apoštolé z Ef 4,11 jsou ze skupiny Dvanácti nebo pouze ze skupiny apoštolů po vzkříšení, či z obou skupin? Z kontextu a podstaty je ovšem důležité, že zjevení o spoludědictví Židů i pohanů, které bylo dle Ef 3,5 zjeveno apoštolům a prorokům, se týkalo jak Dvanácti, tak třeba Pavla nebo Barnabáše. To znamená tehdejších apoštolů a proroků, kteří toto tajemství rozpoznali, resp. bylo jim Duchem zjeveno: Pohani jsou naroubováni na Izrael a mají podíl na jeho zaslíbeních. To je i poselstvím Nového Zákona a tvoří základ naší víry.
3. 5 Kristova plnost
Jak už bylo naznačeno výše, dary mají sloužit k vybavení, zdokonalení καταρτισμὸν svatých za účelem díla – činů služby – ἔργον διακονίας. Služba darů má směřovat až dokud všichni nedospějí, nepřijdou do jednoty víry a poznání Syna Božího – εἰς τὴν ἑνότητα τῆς πίστεως καὶ τῆς ἐπιγνώσεως τοῦ υἱοῦ τοῦ θεοῦ. Tato míra poznání je vyjádřena mírou – εἰς μέτρον – plnosti Krista a církev tak má být jejich prostřednictvím uvedena do jeho mužné zralosti. Vyučení a dozrání má církev chránit, aby už nikdy nebyla dětinská a zmítána vlnami způsobenými větrem učení – ἀνέμῳ τῆς διδασκαλίας.
A zde se opět setkáme s rozdílným přístupem jednotlivých konfesí. Zatímco klasická reformovaná teologie zde chápe konkrétní církev v čase, která může do této podoby dospět, někteří dnešní teologové vidí „dospělost“ církve jako eschatologickou událost. Jinými slovy spor se vede o to, zda této dospělosti již někdy v minulosti církev mohla dosáhnout nebo zda nás tato dokonalost čeká až v budoucnu. Asi nejmarkantnější stranou, která mezi protestanty mluví o možnosti dosažení dokonalosti již „tady a nyní“, zejména na individuální úrovni, jsou metodisté resp. wesleyáni.
Ačkoliv Wesley nezastával dokonalost v pohledu na církev, ale v pohledu na jednotlivého křesťana, můžeme i v jeho teologii vidět tento přesah, když toužil po obecenství dokonalých. Naproti tomu klasická luterská a kalvínská reformace vidí dokonalost spíše v pohledu na ospravedlnění z víry, kdy je člověk, ospravedlněný Kristovou obětí, před Bohem dokonalý. Wesleyáni, aby vysvětlili své pojetí dokonalosti, zde proto rozlišují „poziční dokonalost“ (positional perfection), kterou člověk získá skrze Kristovo ospravedlnění a „vtisknutou dokonalost“ (imparatational perfection), kterou křesťan získává skrze posvěcení.
Stoupenci „eschatologické dokonalosti“ jsou na základě dalších míst v Písmu (např. Sk 3,21) přesvědčeni, že v budoucnu církev dospěje do plné postavy Krista právě tím, že Duch svatý obnoví všechny biblické úřady na čele s apoštoly. Wagner učí, že reformace ještě není zdaleka u konce neboť začala ospravedlněním z víry v 16. století, pokračovala učením o posvěcení v 18. století a učením o křtu v Duchu svatém ve 20. století a nyní vyvrcholí obnovou úřadu pěti služebností. Tak se církev sjednotí, dospěje do plné postavy Krista a zahájí celosvětové probuzení v němž bude církev – dorostlá do podoby Krista – pást železnou berlou všechny národy. Navíc tato církev získá slávu a poznání, které přesahuje dobu apoštolů a současní apoštolé budou činit divy mnohem větší, než apoštolé první církve.
3.6 Odolnost vůči herezi
Pokud ovšem citujeme verše o dosažení plného poznání a plné jednotě, pak musíme rovněž nahlédnout, co tuto jednotu a poznání tvoří. Pisatel to vysvětluje těsně před těmito verši. Je to „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden, křest a jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ekum. Ef 4, 5–6). Toto poznání tedy tvoří základ jednoty a nikde se neuvádí, že by nějaké jiné, dokonalejší poznání, mělo být dosaženo až v budoucnu. Také základ jednoty je již položen, je to jednota Ducha ve svazku pokoje (Ef 4,3), nikoliv jednota organizační nebo instituční.
Pokračujeme-li dále v textu, pak můžeme nahlédnout, v čem konkrétně se má jednota dospělosti církve projevit. Je to odolávání vlnám nejrůznějších herezí. Z textu dále vyplývá, že tyto vlny, rozpoutané větrem učení, mají původ ve falešnosti a vychytralosti lidí – ἐν τῇ κυβείᾳ τῶν ἀνθρώπων ἐν πανουργίᾳ a v jejich účelovém a vědomém jednání, které vede k oklamávání věřících. Doslova jde o falešné, lstivé metody svádění – μεθοδείαν τῆς πλάνη.
Služebnosti dané Kristem po jeho vyvýšení proto mají dar služby k tomu, aby vyučily a zároveň imunizovaly církev před bludy způsobenými cílenou lidskou falešností. Řecký text už volbou svých slov zdůrazňuje, že tyto úřady jsou darem Krista církvi a sám Kristus byl darem Boha lidstvu, což projevil svým ponížením. Jeho vyvýšení se tak manifestuje dary, které mají vést k vyvýšení Krista skrze vystrojení jeho církve. V tomto krátkém textu můžeme v kontextu celé epištoly vidět, že je to Kristus, kdo svým sestoupením se za církev vydává, vyvýšením ji ospravedlňuje a skrze své vysvobození a povolání úřadů ji zároveň zabezpečuje.
V poslední knize Nového Zákona, Zjevení, je uvedeno celkem sedm sborů – církví, které jsou prorocky varovány i povzbuzovány. Podle mnohých vykladačů můžeme tyto církve vidět jednak historicky, ale i s přesahem do budoucnosti. Všechny církve zde mají schopnost rozpoznávat bludy díky apoštolskému učení a vždy se tomu tak v historii dělo. Cesta k obnově je zde v pokání, nikoliv ve vybudování správné struktury. Církev se má držet toho, co již obdržela (Zj 2,25), nikoliv hledat nové poznání. Každý křesťan má schopnost rozumět Písmu a křesťané v Beroji, kteří byli zcela na začátku své víry, jsou Lukášem chváleni za to, že zkoumali učení, které jim Pavel zvěstoval (Sk 17,11).
Jedinečná a nezastupitelná úloha apoštolů a zřejmě i proroků, spočívala ve vytvoření apoštolského učení, které máme dochováno v Písmu, které se stalo jedinou normou víry reformovaných církví. To ovšem podle mne nikterak nevylučuje autentickou službu církevních úřadů v historické i současné církvi, pokud se ho tyto budou držet.
4. ZÁVĚR
Na základě biblického textu a s přihlédnutím k výkladům z nejrůznějšího konfesního spektra jsem přesvědčen, že úřady přetrvávají v církvi dodnes. Věřím, že jak evangelisté, učitelé i proroci, pokud bude Duch svatý v církvi, byli, jsou a budou povoláváni neustále. Jejich cílem, stejně jako tomu bylo kdysi, bude budování církve a předávání nezkreslené zvěsti evangelia. V pohledu na úřad současných apoštolů nejsem zcela hotov s jejich definicí. Na jedné straně věřím, že jejich služba byla v tom položit základ, který byl shledán ve formě Písma. Nevěřím proto, že by jejich poznání mohlo být překonáno. I u nich samotných je vidět, že o některých pohledech diskutovali.
Na druhé straně chápu, že apoštolské poslání v církvi pokračuje dodnes a chápu, že i dnes si Bůh povolává své služebníky, kteří zakládají sbory a v mnohém přesahují službu běžných evangelistů. Nevěřím ale, že by tito služebníci vytvářeli „apoštolský základ“ a „apoštolské učení“. Zřejmě nikdy do našich teologických systémů nenapasujeme rozmanitost Božího Slova, nicméně neopakovatelnost Dvanácti, jejich povolání Kristem a apoštolské podmínky formulované Petrem, můžeme rozeznat i v knize Zjevení, kde tvoří právě základ stavby: „A hradby města byly postaveny na Dvanácti základech a na nich bylo Dvanáct jmen Dvanácti apoštolů Beránkových“ (Ekum.)(Zj 21,14).
Důležité je vidět smysl celé perikopy z Ef 4, a to je zralá víra v Duchu svatém, která spojuje všechny, kdo obdrželi Ducha svatého. Tato víra má vést k zachování jednoty Ducha v pokoji a viditelně se projevuje křtem. Duchovní úřady mají církev vystrojit k tomu, aby tuto víru a naději zachovala tváří v tvář mnoha herezím, které vanou tělem Kristovým a tuto jednotu narušují. Jednotlivé úřady se proto musejí vzájemně respektovat, přijímat v jejich rozmanitosti, protože hlavou těla je Kristus, se kterým jsou jednotliví údové těla spojeni, nikoliv tyto úřady samotné. Úřady zde nejsou ani prostředníky tohoto vztahu a církev nezastupuje úlohu Krista. Úřady jsou pouhými služebníky, kteří mají jednotu zachovat, nikoliv vytvořit.