Trest smrti
Podle doslovného překladu šestého přikázání z hebrejštiny by bylo snadnější toto přikázání interpretovat jako „nezavraždíš“. Vražda, úmyslné, úkladné a bezdůvodné zabití člověka bylo Hospodinem zakázáno již v knize Genesis 9,6. Bůh zakázal prolít krev člověka z důvodu, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Tento obraz, byť porušený, v sobě člověk nese stále i přes svoji neodolatelnou náklonost ke zlému. Kdo tedy vztáhne ruku ne člověka, vztahuje ji proti obrazu Božímu a porušuje řád Boha samotného. Před zabitím je Bohem dokonce chráněn i sám bratrovrah Kain. Jedním dechem je ovšem dodáno, že ten, kdo by krev člověka prolil, toho krev bude člověkem prolita. Tak již na počátku Bible vedle sebe stojí „zabití jako vražda“ a „zabití jako odplata“. Tato odplata, trest, je později kodifikována i v knize Nu 35,9, kde nejbližší příbuzný měl povinnost potrestat toho, kdo zabil.
I zde je však diferencováno, zda bylo zabití úmyslné, či neúmyslné. Kdo zabil neúmyslně, či kdo zavraždil. Bible taxativně uvádí, kdy k tomu došlo, a kdo směl utéci do útočného města, kde se skryl před krevním mstitelem. Kdo utekl, musel být vyslechnut dvěma svědky a musela se prokázat jeho nevina. Po smrti velekněze byl pak volný. Kdo však zabil účelově, tedy zavraždil, byl vydán krevnímu mstiteli a musel zemřít.
Trest smrti za zabití měl být vykonán bezodkladně, nešlo v něm o tělesné utrpení vražedníka. Člověk před jeho vykonáním se měl vyznat Bohu a zemřít tak s tváří upřenou ke svému Stvořiteli. Jestliže výše trestu ukazuje na míru přestupku, pak Hospodin dával ceně lidského života cenu nejvyšší, a to cenu života, která je pro člověka nejvyšším darem. Jednalo se o ochranu člověka, výstrahu, i výchovu celého společenství.
Bible není jen strohým Zákonem, ukazujícím na přečin. Její slova jdou až ke kořenům a jednají z příčinou vraždy, lidskými motivy a lidskými pohnutkami. Již v knize Přísloví se můžeme dočíst, že „krvežíznivec nenávidí bezúhonného“ (Př 29,10). V Novém Zákoně pak Ježíš plně odkryl podstatu vraždy, když řekl, že vražda vychází z lidského srdce a že každý hřích má tedy kořen v postoji lidského nitra. Jan na tato slova navazuje a doslova říká: „Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.“ (1J 3,15) Vražda má tak kořen v lidském srdci a projevuje se nejprve nenávistí. Církev však již není pověřena vykonáním hrdelního trestu, ale je maximálně povolána vést hříšníka k uznání viny a případně se oddělit od každého, kdo se vědomě, svévolně a bez pokání dopouští hříchu.
Je dobré si ale povšimnout, že Boží milost v každé době převyšuje soud. Pokud člověk lituje svého hříchu, uvědomuje si ho a kaje se, Bůh i v dobách platnosti hrdelního trestu, který byl vykonáván skrze Boží lid, dokázal darovat vrahovi milost. Tak nezemřel David, ačkoliv kryl své cizoložství úkladnou vraždou. Trest byl ovšem vykonán v jiné formě.
Skrze obrácení se ke Kristu dnes dochází odpuštění každý, kdo o odpuštění upřímně žádá. Tak nalézá odpuštění lotr na kříži i pronásledovatel církve Saul. Příčinou je skutečnost, že za každý hřích člověka platil Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem a nabídl sám svůj život jako výkupné Bohu, aby splatil každá lidský trest a vymazal každou lidskou vinu. „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1Tm 2,5)
Nicméně i Nový Zákon zná i těžké tresty, které mají svůj původ v Bohu. Církev soudí toliko hřích uprostřed svého společenství a duchovně, ovšem každý křesťan zároveň spadá pod světskou exekutivu, která má rovněž svůj původ v Bohu. Apoštol Pavel o tom píše v epištole Římanům: Ř 13,1–4. Je zde uvedeno, že vlády jsou dány k trestání zločinců z Božího pověření. Doslova: „Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Karel Barth tuto perikopu nazval „politickou bohoslužbou“, neboť vládci se zde nazývají „Božími služebníky“. Je pro ně použito substantiva (leiturgos), kterého Septuaginta používá k popisu kněze a chrámového služebníka. Z toho důvodu se má proto, v souladu se svým svědomím, křesťan této moci podřizovat.
Stojí rovněž za pozornost slovní spojení „nenese meč nadarmo“. Meč byl v době psaní epištoly nástroj hrdelního trestu, jímž byl později – jistě neprávem – sťat i autor této epištoly. Ačkoliv se dnes nejen teologové, ale i politici přou o to, zda tato pasáž opravňuje společnost k tomu, zda má právo vykonávat hrdelní trest, či nikoliv, dovolil bych si krátký, historický exkurz. Výkladem i promýšlením kontextu 13. kapitoly listu Římanům, se ve středověku zabýval i Jan ze Salisbury, který je nazván otcem politické filosofie. Jan popisuje princip vlády světského panovníka, který je ustanoven samotným Bohem, jemuž se všichni musí podřizovat. Vyvozuje zde, že pokud je úřad panovníka úřadem Božím, pak se poslušnost vůči úřadu neváže k osobě, ale právě k tomuto úřadu.
Jan proto rozlišoval mezi dvěma “těly krále”. Jedno tělo představovalo “vládce jako člověka” a druhé “vládce jako úřad”. Úřad se měl uskutečňovat podle morálního a vrozeného zákona, který je nadosobní a kterému byl poddán i vládnoucí král, jenž jej měl zároveň jako člověk ztělesňovat. Tato teorie o “dvou tělech krále” způsobila, že král jako občan mohl být trestán ve jménu krále jako vládce.
Ačkoliv v mnoha kontinentálních zemích docházelo k popravám panovníků, jednalo se obvykle o královraždy, resp. o násilné vzpoury. Naproti tomu v Anglii, kde se Janovu učení dostalo obecného přijetí, mohl být v roce 1649 soudní cestou popraven král Karel I. za velezradu. Byl sťat jakožto soukromá osoba ve jménu krále. Královo “občanské tělo” bylo zabito, aniž by byla ohrožena obec a úřad “těla krále” jako úřadu. Anglická revoluce tak mohla být v podstatě konzervativní neboť byla zamýšlena jako obnova starých práv. V Anglii proto bylo možné se vůli krále, byla-li v rozporu se zákony, vzepřít. Tím bylo zde i historicky odlišeno zabití od vraždy.
Závěrem této úvahy bych shrnul, že primárním úkolem přikázání je dobro člověka, rodiny i celé společnosti. I teoretikové práva přiznávají, že jedině dějinná zkušenost je měřítkem správnosti jednotlivých zákonů. Teprve pravidlo, ověřené praxí, se tak stává jedním z pramenů práva. U Izraelitů můžeme vidět, že nejspolehlivějším pramenem práva je sám Bůh resp jeho slovo. Jen on, všemohoucí a vševědoucí dokáže dávat zákony, které nemusí být historicky prověřeny a přes to historie spolehlivě dokazuje jejich správnost a oprávněnost. Bůh lidský život chrání. V případě vraždy je pak hrdelní trest jen důkazem toho, jak vysoko Bůh cení lidský život.