Stanovisko Assemblies of God: Apoštolové a proroci
Novozákonní proroci
„Proroci se vyskytují v seznamu služebných darů ihned za „apoštoly“ (Efezským 4,11) a jejich činnost je po celou dobu Nového zákona úzce spojena s činností apoštolů. Pavel měl o jejich roli vysoké mínění: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky …“ (1 Korintským 12,28). Dále, církev je „stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.“ (Efezským 2,20) Společně s apoštoly byli proroci doplňujícím darem základu církve.
Historické události v Novém Zákoně tyto doplňující role potvrzují. Novozákonní proroci jsou nejprve jmenováni ve Skutcích, když skupina, která běžně sídlila v Jeruzalémě, šla do Antiochie. Jeden z nich, Agabus, přesně předpověděl přicházející hladomor (Skutky 11,27–30). Antiochie brzy měla svoji vlastní místní skupinu proroků – Barnabáš, Simeon, Lucius, Manahem a Saul (Pavel) (Skutky 13,1). Dva další jeruzalémští vedoucí a proroci byli vybráni, aby nesli dopis koncilu do Antiochie, Syrie a Kilikie a při tom „bratry velmi povzbudili a posílili svými slovy“ (Skutky 15,22.32). Pavel při návratu z třetí misijní cesty do Jeruzaléma zůstal v domě evangelisty Filipa, který „měl čtyři neprovdané dcery, prorokyně“, z čehož zjišťujeme, že ženy byly aktivní a uznávané jako prorokyně. V tom čase Agabus sestoupil z Jeruzaléma do Cesareje a prorokoval, že židé v Jeruzalémě Pavla sváží a vydají pohanům (Skutky 21,10–11).
Pavlovy dopisy, které byly napsány dříve než kniha Skutků, naznačují přítomnost proroků ve sborech, které Pavel založil, stejně jako v těch, které nezaložil (například církev v Římě). Například do Korintu píše k jejich službě pokyn (1 Korintským 14,29–32), že proroctví má být zkoušeno apoštolským učením. V Korintské církvi sloužily prorokyně (1 Korintským 11,5–6). Římané měli užívat dar proroctví „v souladu“ s vírou (Římanům 12,6). Tesaloničtí byli varováni, aby „nepohrdali darem proroctví“ (1 Tesalonickým 5,20). Pavlův list Efezským vyjadřuje pochopení, že proroci spolu s apoštoly tvoří základ církve (Efezským 2,20). Co se týká schopností, byli spolu s apoštoly příjemci nadpřirozeného zjevení (Efezským 3,5) a služebným darem církvi (Efezským 4,11). Timoteovi Pavel poznamenal, že proroctví provázelo vzkládání rukou starších (1 Timoteovi 4,14). Kniha Zjevení má být očividně podle Janova prorockého prohlášení chápána jako proroctví (Zjevení Janovo 1,3). Zjevení také říká, že církve musí být na pozoru před falešnými proroky, v tomto případě Jezábel, kteří svým učením a jednáním převracejí evangelium (Zjevení Janovo 2,20).
Tyto zprávy ukazují, že (1) v prvních církvích byly rozpoznané skupiny proroků úzce spojené s apoštoly; (2) sami apoštolé (jako Barnabáš, Silas [kteří se oba příležitostně jevili jako apoštolé], Saul [Pavel] a Jan) také sloužili jako proroci (Skutky 13,1; 15,23; Zjevení Janovo 1,3); (3) tito proroci příležitostně cestovali od církve k církvi; (4) jak muži tak ženy byli uznáváni jako proroci; (5) zatímco proroci nikdy nebyli ustanoveni do služby vedení církve jakožto proroci, měli společně s apoštoly a staršími duchovní vliv na víru i praxi rané církve jakožto dohlížitelé/starší; (6) bezúhonnost proroků byla prokazována pravostí inspirované zvěsti, která byla v souladu s Písmem a učením apoštolů; (7) neexistuje žádný podklad pro určování a ustanovování proroků jako součást struktury vedení církve v dalších generacích.
Dar proroctví
I když byly v novozákonní době rozpoznaní proroci, ještě mnohem více vše prostupuje dar proroctví, který posiloval apoštolskou církev. Starozákonní prorok Joel veden Bohem prorokoval: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.“ (Joel 3,1–2) Je důležité, že když Petr vysvětloval letniční událost provázenou znamením jazyků, ztotožnil je s Joelovou předpovědí vylití Ducha a dvakrát zopakoval, že synové a dcery i muži a ženy budou prorokovat (Skutky 2,17–18). Petrovo kázání bylo evidentně proroctví bezprostředně inspirované Duchem, což dokazuje použití slova „oslovil je [apophthengomai]“ (Skutky 2,14), které znamená „mluvit jako prorok“. [17] Pokud bychom pečlivě zkoumali Ježíšovo svědectví ukázané vedoucími první církve ve Skutcích, viděli bychom, že v něm Lukáš zaznamenal zjevný a nepochybný prorocký rozměr. Abychom několik z nich vyjmenovali, Petrova slova ke zmrzačenému žebrákovi (Skutky 3,6), davům v chrámě (Skutky 3,12 a dál), Sanhedrinu (Skutky 4,8) a Ananiášovi a Safiře (Skutky 5,1–11), jsou naplněny prorockým vhledem. Štěpánova výmluvnost a moc jsou prorocké (Skutky 7). Dopad kázání Filipa (Skutky 8,4–8) a dalších nejmenovaných věřících (Skutky 11,19–21) byl rovněž veden Duchem. A tak je tomu v celých Skutcích.
I když by bylo příliš tvrdit, že každý výrok věřícího je proroctví, téma knihy Skutků je, že každý věřící přijímá moc Ducha svatého, aby byl prorockým svědkem vzkříšeného Pána Ježíše Krista (Skutky 1,8). Je zajímavé, že Jan poznamenal: „Ježíšovo svědectví je totiž duchem proroctví.“ (Zjevení Janovo 19,10 NBK) Každý věřící je povolán do obecné „prorocké služby“ [18] a je obdařen jedním nebo více duchovními dary, z nichž mnohé mají přímo co do činění s moudrými, poučnými a povznášejícími výroky (Římanům 12,6–8; 1 Korintským 12,8–10; Efezským 4,7–13; 1 Petr 4,10).
Pavel jasně ukazuje, že ne každý věřící bude prorok ve smyslu vykonávání rozpoznaného „úřadu“ nebo pravděpodobně ani nebude Duchem tím způsobem pravidelně užíván (1 Korintským 12,28–29). Naznačuje to i sama podstata odděleného daru proroctví. V tom stejném okamžiku však povzbuzuje všechny věřící: „horlete … nejvíce (však), abyste prorokovali“ (1 Korintským 14,1 NBK), protože člověk, který prorokuje, tak činí pro „duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení“ ostatních (1 Korintským 14,3). Pro Ducha proroctví nejsou ustanovena žádná omezení. Slovy Petrova prorockého kázání: „Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Skutky 2,39)