Jedny povolal za apoštoly
Přehled současného názorového spektra z pohledu reformačních církví
Nahlédneme-li do církevní historie, můžeme se setkat s tím, že charismatické úřady i jednotlivá charismata z církve nikdy zcela nevymizely. Naopak, manifestovaly se v různých dobách, skrze různé osobnosti. Namátkou můžeme jmenovat různé divotvorce, které zmiňuje Eusebius, přes raný středověk a různé obnovené řády, až po reformaci, kdy je podle Souerse Martin Luther jmenován jako prorok a ten, kdo užívá daru glosolálie. K problému dochází s úřadem apoštola. Apoštolé podle mnohých toliko položili základ, na kterém dodnes ostatní služebnosti staví. Toto stanovisko je dnes, jak uvádí Filipi, sdíleno převážnou většinou současných křesťanských církví a vysvětluje je Fazekaš, který apoštoly vidí v kontextu se základem, na kterém je církev zbudována (Ef 2,20), a kteří byli zároveň svědky vzkříšení (Sk 1,22–26).
Stejne tak Pöhleman nachází v těchto Dvanácti neopakovatelný základ církve. Bruce je v téže souvislosti rovněž přesvědčen, že úřad apoštolů je v těchto verších reprezentován Dvanácti. Zároveň ale v Písmu nalézá další skupinu apoštolů, kteří neobdrželi přímé pověření Kristem před jeho vzkříšením, ale kteří obdrželi jeho pověření později, v úzké spolupráci s církví v Jeruzalémě. Sem řadí Pavla, Timotea a Silvána. Ovšem i Bruce věří, že služba těchto apoštolů byla vázána na utváření Písma, tudíž na dobu apoštolské církve.
Ještě podrobněji se členěním apoštolů věnuje Ulonska, který rozlišuje dokonce čtyři skupiny apoštolů. Prvním apoštolem Nového Zákona je podle něho Kristus (Žd 3,1), do druhé skupiny patří Dvanáct (Mt 19,28), kteří museli chodit s Ježíšem a být svědky vzkříšení. Teprve další, třetí skupina se podle něho vztahuje na apoštoly jmenované v Ef 4, a to jsou tzv. „apoštolé vzkříšeného“, mezi které řadí na prvním místě Pavla. Do poslední skupiny podle Ulonsky patří apoštolé církve, kam patří „vyslaní církví“ (2 K 8,23) V řeckém textu doslova stojí apostoloi ekklésión, což lze přeložit apoštolé (vyslanci) církve. Někteří, jako je Hopko, si všímají, že „apoštolové církve“ jsou dnešními „misionáři“ neboť Vulgáta namísto řeckého apostello používá latiské mitto. Někdejší apoštol je tak v širším slova smyslu dnešní „misionář“.
Za povšimnutí stojí, že klasičtí evangeličtí a evangelikální teologové, jako jsou Filipi a Fazekaš, nalézají úřad apoštolů, popsaný v epištole Efezským, mezi Dvanácti, ačkoliv Bruce tuto skupinu již rozšiřuje o apoštola Pavla a další apoštoly. Ulonska dokonce opouští tento rámec a verše vztahuje jen na skupinu apoštolů mimo okruh Dvanácti, protože 4. kapitola mluví o povolání apoštolů po Kristově nanebevstoupení. Všichni se ale shodnou na tom, že skupina Dvanácti je neopakovatelná a jedinečná. Doktrinální stanovisko církve Assemblies of God obšírněji podává svůj výklad, proč byla skupina Dvanácti nutná. Podle jejich teologů bylo doplnění kruhu jedenácti po odpadlém Jidáši nutné k tomu, aby církev mohla formálně navazovat na Dvanáct kmenů Izraele a vylití Ducha o letnicích by pak potvrdilo tuto skutečnost. Jsou přesvědčeni, že doplnění apoštolského kruhu o Matěje vyplývalo z Kristových instrukcí po jeho zjevování během čtyřiceti dnů po vzkříšení.
Naproti tomu teologové Nové apoštolské reformace jako Traut, kteří působí i v České republice, chápou, že apoštolsko-prorocký základ tvoří současní apoštolé a proroci. V praxi se pak stává, že apoštol je rozpoznán úřadem proroka a povolán do své služby. Prorocky byl ve službě apoštola rozeznán i John Wimber, který je znám ze svého působení na Fullerově teologickém semináři v Pasadeně. Podle Joynera, jehož úřad byl rozpoznán jako prorocký, pak apoštolsko-prorockou reformací obnovená církev dosáhne větší slávy než církev apoštolská a překoná učení, které církev doposavad zastávala. Předním stoupencem teologie Nové apoštolské reformace je právě dnes již špičkový americký misiolog Peter Wagner, který své myšlenky jednoduše shrnul například ve svém článku „Nová apoštolská reformace.“
Učení o obnově apoštolů se ve velkém měřítku projevilo již v 19. století u anglikánského duchovního Edwarda Irwinga a dalo vzniknout Apoštolské katolické církvi, které má dnes pokračování v Novoapoštolské církvi. Později, v dalším století, podobné hnutí vzniklo v USA, kde se vžilo pod názvem hnutí Pozdního deště. Jeho specifikem bylo, že toužilo obnovit církve pod autoritu současných apoštolů, kteří ve své moci prakticky předčí apoštolskou církv. Rozdíly v pojetí se poprvé projevily mezi hnutím Pozdního deště a klasickými letničními, kteří tuto teologii odmítli. V prohlášení z roku 1949 letniční uvedli, že „hnutí vyučuje mylnou nauku spočívající na předpokladu, že církev je založena na úřadech současných apoštolů a proroků.“
Na teologii Pozdního deště podle Risse v jistém smyslu navázalo charismatické hnutí a učení o nových apoštolech v devadesátých letech vyvolalo silnou odezvu a oživilo opět diskuse ohledně současných apoštolů, resp. apoštolské služby. Nejinak tomu bylo i v České republice. Když Církev bratrská vydala publikaci, ve které byl popsán charismaticky pojatý úřad apoštola jako toho, kdo ze své autority navazuje vztahy s křesťany jiných církví a stává se tak jejich duchovní autoritou, vyvolalo to mezi českými evangelikály diskusi. Došlo k napětí, které vyústilo několika jednáními mezi představiteli obou církevních uskupení. Výsledné prohlášení pak umírněnými slovy obsahuje oba póly. Apoštolsko prorocký základ je zde sice shledán v Písmu, avšak apoštolská a prorocká služba podle něho pokračuje nadále prostřednictvím osob se souhlasem místního společenství.
Podobné stanovisko zaujali letniční v USA, kteří myšlenky apoštolské reformace odmítli. Jejich biblická argumentace spočívá v tom, že v Efezským 2:20 Pavel hovoří o historickém faktu, že se Židé a pohané shromáždili, aby vytvořili církev. Aorist pasiva ve verši 20 se nejlépe přeloží jako „když jsme byli postaveni na základ apoštolů a proroků, s Ježíšem Kristem samotným jako úhelným kamenem“ – jako minulá událost. Odkaz na apoštoly a proroky v Efezským 3:5 proto hovoří o jejich roli při zapisování inspirovaných Písem jako o minulosti. Vedení místních církví je podle pastorálních epištol v rukou starších/presbyterů a diakonů. Navíc Assemblies of God zdůrazňují, že se jedná o poslední Pavlovy epištoly a není v nich žádná známka toho, že by takové úřady apoštolů a proroků stále trvaly, třebaže jejich služebná funkce zůstává.“
K obdobnému výkladu se dnes stále více přiklání i většina evangelikálního hnutí. Jeho teologové ale nesdílejí výklad, že dnešní apoštolé jsou ve své autoritě srovantelní s prvními apoštoly dle Ef 2,20 a nezastávají učení, že by jednotlivci měli být ustanovováni do úřadu „apoštola“. Nicméně připouštějí, že služba apoštolů má pokračování zejména ve službě misionářů nebo vedoucích a zakladatelů nových sborů a kongregací. V současné době se zároveň stále více známých evangelikálů k myšlenkám apoštolské reformace hlásí, a tyto principy pronikají do samotného srdce evangelikalismu zejména v USA.