Stal se skutečně Bůh tvým protivníkem?
Předivná Boží vůle
Někdy je náš život jako bouře, jsme zmítání vlnami, palubu bičuje uragán a do lodi teče. Panikaříme, ztrácíme směr, nevíme, co se děje. Bouře může ničit naše životy, zasahovat zdraví, může spláchnout náš majetek a nahánět nám hrůzu. Je to Boží soud, či zkouška? Nedovedeme na to v tu chvíli odpovědět! Jak si v tu chvíli být jisti Boží přízní a co to je Boží přízeň? Jsem přesvědčen, že Boží požehnání je Boží zaopatření pro ty, kdo ho hledají. Může mít různé podoby. Od životní síly, zdraví, elánu až třeba po přeraženou kyčli, abychom již nemohli uskakovat jako Jákob. Ve vyhraněné formě může Boží požehnání znamenat i smrt člověka v útlém věku. Realisticky to vykresluje příběh dítěte krále Jarobeáma z knihy královské:
„Ty však vstaň a jdi domů. Až tvá noha vstoupí do města, dítě zemře. Všechen Izrael bude nad ním naříkat a pohřbí je. Jen ono samotné z Jarobeámova rodu přijde do hrobu, protože z Jarobeámova domu jen na něm nalezl Hospodin, Bůh Izraele, něco dobrého.“ (1Kr 14,12–13)
I v příkladu soudu nad domem bezbožného krále můžeme vidět princip Boží milosti vůči nevinnému dítěti, což nemusíme pochopit. Boží záchrana může nabývat zcela jiných rozměrů, než si představujeme.
„Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý“ (Iz 57:1)
Bůh zachránil královské dítě před jeho budoucí zkázou v rodině propadlé hříchu a zkaženosti. Na první pohled je to Boží soud, a vskutku spravedlivý Bůh zde soudí Jarobeáma. Dítě je ale zachráněno velmi zvláštní formou. A tak to, co se na první pohled může zdát jako nepožehnání, ve skutečnosti může být projev Božího milosrdenství. Bible nám dává nahlédnout i do jiné situace. Jeden z největších reformátorů, král Jóšafat, dostal smrtelnou nemoc, což mu bylo oznámeno Božím prorokem:
"V oněch dnech Chizkijáš smrtelně onemocněl. Přišel k němu prorok Izajáš, syn Amósův, a řekl mu: "Toto praví Hospodin: Udělej pořízení o svém domě, protože zemřeš, nebudeš žít."" (2Kr 20,1)
Král nijak nezhřešil, naopak, prokázal svou věrnost, byl spravedlivým, došel Božího uznání. Přesto jej Bůh navštívil v jeho nemoci. 38. kapitola proroka Izajáše nám ukazuje stav duše krále, když se o výroku Hospodina dozvěděl. Ztratil naději, že uzří Boha. Vidí jej jako lva, který mu má rozdrtit všechny kosti. Kvílel jako holubice a vylévá před Bohem svoji hořkost duše. Připomínal si Boží dobrotu a prosil o uzdravení. Jeho nemoc jistě nebyla nijak lehká neboť se projevila patrně zhoubným vředem. Bůh ale nebyl bezcitný, nebylo mu jedno, co Chizkijáš prožívá, a tak svůj úděl nad králem změnil.
"Vrať se a vyřiď Chizkijášovi, vévodovi mého lidu: Toto praví Hospodin, Bůh Davida, tvého otce: Vyslyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, uzdravím tě. Třetího dne vstoupíš do Hospodinova domu.“ (2Kr 20,5)
Do této doby byl Chizkiáš bezúhonný. Když byl uzdraven, jeho srdce se povýšilo a pochlubil se svým úspěchem před Božími nepřáteli. Nevyvýšil Hospodina, ale opěvoval dílo svých rukou a ukázal babylonským poslům veškeré své bohatství. Tím na sebe ovšem uvedl Boží kletbu a jeho dalších patnáct let, které si na Hospodinu vyprosil, již bylo v očekávání jeho konce. Snad nebudu daleko pravdy, když si pomyslím, že Chizkiáš mohl vstoupit k Bohu jako král bez poskvrny. Bez cizoložství jako David. Miloval ale svůj život. Nemám mu to za zlé, také toužím žít, ale chci ukázat, že jeho smrt neměla být projevem kletby nebo nepožehnání. Jak tedy poznat, je-li s námi Bůh nebo ne?
Jednou jsem četl zajímavou knihu, že lidé nevyléčitelně nemocní tráví mnoho času tím, že zkoumají, proč je Bůh trestá, proč jim náhle odňal svouji přízeň a své požehnání. Mají jako Chizkiáš pocit, že jim Bůh jako lev drtí kosti. Ale je tomu skutečně tak? Jak si tedy můžeme být jisti Boží přízní? Přiznám bez okolků, že to není snadné. Tápal v tom Chizkiáš, David, Asaf a zvláště Jób. Všem se ovšem časem dostalo svědectví, že v nich Bůh nalezl zalíbení. Pokusím se tedy naznačit východisko, jak zjistit, jak na tom jsme, abychom nemuseli propadat zoufalství, depresi a sklíčenosti a mohli uklidnit své vědomí před živým Bohem.
Jediný pevný bod
Když ztrácíme směr, existuje v bouři jen jeden spolehlivý ukazatel, a to je pozvednout oči ke Kristu. On svítí na obloze jako jitřenka. Podle něho můžeme poznat, zda a co se s námi hýbe. Když jsme na lodi a hledáme směr, zdá se nám, že hvězdy poletují po obloze. Ve skutečnosti je to naše loď, kdo se pohybuje. Máš-li mořskou nemoc, upři oči na tu jitřenku a získáš stabilitu. Ale pozor, nehledej nyní vysvobození, ale hledej Krista. Nehledej požehnání, hledej Krista. Nehledej ani úlevu, ale Krista. Nečekej odpovědi z éteru, nehledej za vším znamení, tvá ztrápená mysl si může vše vyložit po svém. Neklaď si rouna – i když netvrdím, že to nemůže být někdy cesta. Bůh v zoufalství odpovídá předivně. Upři své oči na Boha Bible skrze Kristův kříž. Připomínej si jeho smrt, jeho charakter, jeho vzkříšení. Hledej v Písmu jaký je. Jdi s Biblí na kolena. Nenech se odradit, že zrovna teď to nejde, že je to suché, mdlé, nicneříkající. Nepůjde to snadno, nepůjde to během pěti minut. Neodsuzuj se předčasně. Jeho oči tě vidí a jeho uši tě slyší. Vytrvej, chce to čas. Nenech se odvést hledáním chyb a okolností a celou bytostí se na něho upni. Že to nejde? Určitě ti to tak bude připadat. Ale vytrvej. Nepohoda, nemoc, vlnobití může pokračovat, nemusí se ani ulevit, paluba dál může být ničena vlnami, ale ty již máš pevný bod.
„Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ (2P 1,19)
A nyní jedno povzbuzení. Pokud ten pevný bod ještě nevidíš, skryl ho mrak nevěry, beznaděje nebo zoufalství, nic se neděje. Jen ho hledej. Spolehni se na Písmo, které říká, že každý, kdo hledá, nalézá. Nemusíš ho najít hned, ale hledej. To má zaslíbenou odměnu, chceš-li, požehnání:
„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6)
On ví, že nejsme schopni vidět souvislosti, ani pochopit skutečnost, ani porozumět, co se s námi děje. Že hledáme pevný bod, ze kterého bychom mohli věci dokázat posoudit. Proto nemá cenu pídit se z počátku po souvislostech, okolnostech, ale má vždycky cenu hledat Krista. Má cenu říci, Bože, nevím co se děje, nevím zda mám, či nemám pravdu, zda to, co prožívám je od Tebe nebo od satana, ale chci Tě najít. Až teprve, když se nám On dá nalézt, pak můžeme podle jeho stálosti posoudit i naši nestálost.
Pilot letounu někdy ztratí orientaci ve tmě. Neví, zda letí hlavou dolu, či nahoru, zda se řítí střemhlav nebo stoupá. Má nicméně kompas, který ukazuje horizont. Nejsou to často naše smysly, ani rozum nebo zkušenosti, které nám mohou pomoci. Někdy ano, ale ve chvíli zmatku nás mohou spíše poplést. V takové situaci nepomohou ani argumenty, ani přítel ani dobré knihy – tedy alespoň ne v této chvíli, později jsou tyto prostředky nenahraditelné. Jediné, co pomůže, je až zoufalé upnutí se ke Kristu. Satan v tuto chvíli říká, že se máš pídit po příčině, jen aby Tě odvedl od Krista. Ale to je lež. Nejprve je třeba hledat Jeho a v Jeho světle pak jasně uvidíš vše ostatní, vše co potřebuješ. Pokud na nás tedy doléhá zkouška, nemoci, okolnosti, člověk ani není obvykle schopen nalézt příčinu, ale vždy může hledat Krista. Pak pozná i zda je to hřích, či zkouška nebo jen satanská zloba. Hledání Krista je prioritní.
Hledejte a naleznete
On sám, Ježíš, je tou cestou. Bůh sám se zavázal, že nám tu cestu ukáže a povede nás po ní. Nezkoušej to sám! Podvol se Duchu svatému, aby tě po ní vedl. Dovol, abych ti k tomu nabídl jedno z nejkrásnějších zaslíbení pro doby zkoušky, bouře a trápení:
„Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. (Ž 32,6–8) Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ (Ž 37,5)
Kristus se s námi ovšem setkává právě v té výhni zkoušky, ne mimo ní. Mladíkům v Babylóně se zjevil v ohnivé peci, Pavlovi když troskotal na lodi a dokonce Ježíš zasahuje u Lazara až když zemřel na těžkou nemoc. Pokud tvá zkouška přišla náhle, bez varování, nic se neděje. Už Petr napsal: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého.“ (1P 4,12) Někdy je to nepřítel, kdo nám pak předkládá klamná východiska. Mistr Jan Hus ve svých dopisech z Kostnice se svěřuje, že je v pokušení odvolat své učení, ve kterém se vzepřel autoritě církve. Ve vězení dostal těžkou paradentózu a vypadaly mu zuby, takže si nemohl ani okusovat nehty. Někteří vyznavači v bolestech odvolávali, protože měli pocit, že selhali. Jakmile bolest pominula, ihned „odvolávali“ odvolané. Jób měl ve své bolesti úplně zdeformovaný pohled na Boha, viděl v něm někoho, kdo ho stíhá a soudí. Rovněž žalmisté nalézali jako příčinu svých útrap svůj „údajný“ hřích, který jim Bůh skryl. Někdy se i báli, že přijdou o rozum. A znovu, Jób přišel o celou rodinu, majetek a zdraví. Nejhorší muselo být, když v tom ztratil podporu své ženy. Byl to soud? Ani náhodou!
„V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně.“ (1P 2,19)
Bible zná příběhy lidí, pro které platilo zaslíbené požehnání, ale Bůh jim ho odpřel, protože měl pro ně něco lepšího, a to nebeskou vlast:
„Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“ (Žd 11,37–40)
Konec bývá vítězný
Vypadá to jako Boží nepřízeň, zrada? Lidé bez domova, tuláci, utiskovaní a soužení? Nikoliv, ti všichni zakusili Boží přízeň jiným způsobem. Bůh jim to bohatě vynahradil. Volili raději čisté svědomí a poslušnost Bohu před klidem a pohodou. Možná si řekneš, že ty nejsi tím mučedníkem, že jen trpíš bolestmi, nádorem, nemocí… Miluješ-li Boha a trpíš, i ty patříš mezi tyto lidi neboť hned vedle těchto mučedníků řadí Bůh Jóba, který žádným pronásledováním neprošel:
„Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘“ (Jk 5,10–11)
Stejně jako Jób, upři tedy svou tvář k Bohu. Jistě budeš mít na Boha zkreslený pohled, nepochopíš ho, zajisté budeš propadat beznaději, budeš mít pocit, že se z Boha stal tvůj nepřítel. Víš, že tím tak trochu demonstruješ, i když nyní převráceně, svoji víru? Víš, že On je všemohoucí, a tak je logické, že své soužení připisuješ na jeho účet. To by ateista neudělal. On tvoji zkoušku jistě minimálně dopustil. On se na tebe v tu chvíli soužení nezlobí, není mu jedno, jak se cítíš. Vytrvej, hledej Ho. Nečekej konec, ale hledej, až ti v srdci vzejde jitřenka, až se rozjasní. On tu bouři utiší, provede tě. Nevím kdy, nevím jak, ale vím, že to jednou skončí. A proto hledej ne zdraví, vysvobození, odpověď… On je tvou odpovědí, On je tvým vítězstvím. Jóbovi stačilo Jej spatřit a víc nepotřeboval. Nebyl v tu chvíli uzdraven, ale uprostřed svého soužení se setkal s Bohem. Nereptej a nepromarni tuto příležitost. Jde zřejmě o Boží výchovu. Bůh se k tobě sklání jako otec:
„A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.“ (Žd 12,10–11)
Nakonec jednou zjistíš, že to bylo dobré, i Chizkiáš musel uznat, že mu nemoc k smrti a úzkost prospěly, i když to nezužitkoval. Někdy to Bůh dopustil jen proto, abychom si více uvědomili, jak jej potřebujeme a více si vážili té pravé, nebeské vlasti, která nás teprve čeká. Neklesej na mysli!
„A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ (2 K 4,16–18)
Doxologie
Závěrem všech kázání a promluv, jak v Bibli, tak v historii církve bývala povzbuzení. Bůh je totiž Bohem naděje, jeho smýšlení s námi není o trápení, ale o pokoji. Všechna soužení a zkoušky, kolik jich jen v Bibli je, jsou napsána k našemu povzbuzení, víře a naději. Proto je třeba si znovu a znovu připomínat, že Bůh nás miluje, stará se o nás, není mu v žádném případě jedno, jak se cítíme, co prožíváme. On je Pánem všech zkoušek, všech okolností. On vnáší naději do situací zcela beznadějných. Jeho láskou a přízní si můžeme být stoprocentně jisti. Touží nám požehnat. Vše, co prožíváme my, prožívali stovky a tisíce před námi i vedle nás. Kdyby se ti otevřely oči, viděl bys Ježíše, který ti stojí po boku, viděl bys anděly, kteří mají příkaz tě chránit a možná bys uviděl tu nádheru, která tě jednou čeká. On má o tebe velký zájem a neponechává napospas, nese to s tebou a dá si až neskutečnou práci, aby si k tobě našel cestu. Stačí mu je říci: „věřím Ti, pomoz mi, proveď mne…“. Musíme být jen odhodláni naplnit jeho vůli a z jeho síly jej vždy poslechnout a následovat.
Amen