Letniční církev a ekumenismus
3. Vztah k charismatickému hnutí
3.1. Historické a současné vztahy mezi AC a KS a SŽ
Nástup charismatického hnutí zastihl letniční hnutí v jeho ilegalitě. Zatímco druhá, nastupující generace letničních ve svých řadách neměla teology a téměř ani vysokoškolsky vzdělané lidi, v čele charismatického hnutí stál respektovaný teolog a disident a okolo něho byla shromážděna i řada vysokoškolských studentů. Hnutí tehdy působilo v rámci legální struktury CČE.
Ačkoliv mezi letničními a charismatiky zpočátku docházelo k navazování vztahů, s pádem totalitního režimu se obě hnutí začala profilovat samostatně, i když v jednom období bylo dokonce naplánováno spojení letničních a charismatiků s tím, že by charismatické hnutí, profilující se okolo vikáře maninského sboru CČE (zárodku Křesťanských společenství – dále jen KS), vstoupilo do AC. Ovšem AC měla výhrady ohledně vedoucího, který podle ní nenaplňoval požadavky na úřad staršího [47].
Zatímco evangeličtí charismatici úzce spolupracovali s KCHO, letniční zůstávali pouze na půdě dědictví reformace. Velký rozdíl se v té době projevoval i na věroučné rovině. Zatímco někteří charismatici viděli za svůj úkol sjednocovat církve, denominace chápali jako hříšné rozdělení[48] a sdíleli učení o existenci démonů nad nimi[49], AC denominaci zakládala. Charismatici v ČR své učení do jisté míry opřeli o dvě v té době nejrozšířenější charismatická hnutí, a to Pastýřské hnutí a hnutí Víry, zatímco letniční spolupracovali s klasickými letničními církvemi v Polsku a v Německu, jejichž představitelé se od protidenominační eklesiologie a teologie Víry distancovali. Není proto divu, že se i čeští letniční neúčastnili první charismatické konference, protože nesdíleli učení pozvaných řečníků[50]. A nebylo to naposledy. V roce 1996 se AC distancuje dokonce od konference s letničním Y. Cho, z důvodu jeho učení o inkubaci resp. vizualizaci[51]. Na druhé straně je v roce 1995 v charismatickém Životě víry zveřejněn článek, který vyzývá vydavatelství AC Křesťanský život k pokání za vydání knihy „Svrablavé uši“, která kritizuje učení zastávaná v rámci charismatického hnutí[52].
Zvláštní vztah existoval rovněž k další, u nás druhé nejrozvinutější skupině charismatického hnutí, a to k hnutí Víry. Ta je u nás dnes reprezentována zejména sbory Slova života (dále jen SŽ – původně Voda Života). Zárodky tohoto hnutí vznikly na půdě AC v druhé polovině osmdesátých let, kdy se k letničním připojila skupinka okolo afrického misionáře. Tato skupinka začala zastávat kritické postoje vůči vedení tehdy ještě ilegální AC a nakonec se zformovala pod vedením misionářů švédského hnutí Slovo života v Uppsale[53]. Jejich učení bylo v něčem blízké charismatickému hnutí, nicméně s hnutím se v mnohém neshodli, například v pohledu na eklesiologii a jednotu církví. Do poloviny devadesátých let tak vedle sebe obě charismatická hnutí a hnutí letniční existují dogmaticky nezávisle. Ovšem některé sbory, jako například právě největší, brněnský sbor AC, spolupracoval s KMS, která rozvíjela zejména učení Dereka Prince a Wolfharda Margiese [54].
K velké proměně došlo v polovině devadesátých let, kdy přichází nová, tzv. třetí vlna, která později vchází ve známost jako „Torontské požehnání“, a která povstala právě mezi charismatiky v USA a v Kanadě. Tato vlna, rovněž vlivem učení amerických charismatiků, ovlivnila i letniční v Argentině. Zatímco pro charismatiky nebyla až tak ničím novým, letniční církev je nejprve zaskočena, jelikož tyto projevy pro ní byly neznámé[55], nicméně některé její sbory se jí široce otevírají.
Torontské požehnání tím, že zaslibuje probuzení, jeho důrazy a učení jsou sdíleny i letničními v jižní Americe, a zároveň podporuje roli autorit v tzv. učení o „Nové apoštolské reformaci“, stává se pro AC přijatelné. Po období vzájemných kontroverzích letniční i charismatici se náhle setkávají na společné vlně.
Na jednom shromáždění argentinského evangelisty se představitelé AC a KS usmiřují a dochází ke společnému setkání mezi vedoucími obou hnutí a k vzájemným omluvám. I když si obě hnutí, resp. dnes již církve, udržují svojí identitu, v jejich učení i liturgii již nedochází k tak podstatným rozdílům jako dříve a v obou hnutích dochází k posunům. Zatímco KS se proměňují v pojetí role církevní autority, AC se otevírá na poli pneumatologie, eschatologie a démonologie.
AC v souvislosti s Torontským požehnáním učinila i vstřícné kroky směrem k hnutí Víry, vůči jehož učení v minulosti vydávala knihy a pořádala konferenci[56]. Vlivem jihoamerických evangelistů, kteří měli vést ke Kristu český národ, se představitelé letničních a hnutí Víry spojují v evangelizaci, čehož si povšiml i Život víry[57]. Později AC zaštítila projekt základní školy Slova života v Brně a představitel hnutí Víry pomáhá i letničním sborům v evangelizaci formou Kurzů Alfa.
4. Předpoklady pro budoucí ekumenickou spolupráci
Z hlediska současné orientace AC se církev jeví jako ekumenicky otevřenější než dříve. Je součástí ERC, která rozvíjí a uskutečňuje vize SRC. Její sbory jsou začleněny v EA, kde se profiluje jako standardní, evangelikální církev. Některé její sbory jsou členy KMS, kde se hlásí k vizi jednoty Těla Kristova a vyhlíží probuzení.
AC se skrze spolupráci se známými zahraničními apoštoly a proroky dále podílí i na Nové apoštolské reformaci, která má rovněž vizi jednoty Těla Kristova. S podporou Kurzů Alfa se AC dále podílí na vytváření sítě sborů, demonstrujících viditelnou jednotu církve za účelem christianizace národa, a vyšla vstříc i návrhu ERC a římskokatolické církve ohledně církevních restitucí, který je spojen s ratifikací Konkordátu Parlamentem ČR.