Ztrácíš víru?
Pro koho je církev?
Někdy mi připadá, že křesťani jsou těmi nejslabšími lidmi na světě. A koneckonců je tomu asi tak. Vždyť lékaře, Pána Ježíše, nepotřebují zdraví, ale nemocní. Znám jen málo lidí ze svého okolí, kteří by svůj život dali Bohu uprostřed překypující úspěšné kariéry, železného zdraví nebo na vrcholu sebeuspokojení. Již apoštol říká Korintským.
Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. (1K 1,26)
Neznamená to, že by úspěšní a urození v církvi nebyli. Bůh nikomu nestraní a on vyvolil jak boháče, tak chudáka, přesto nelze ignorovat takovéto verše. Je dobré mít na paměti, že církev byla vždy domovem slabých, kterých se ujímal Bůh. Když se Bůh rozhodl navštívit v lidské podobě svět, shromažďoval kolem sebe zmrzačené, poražené šlakem, malomocné, slepé, vyhledávali jej posedlí, náměsíční, ale i zloději, prostitutky, celníci… A tak tomu bylo v historii Božího lidu vždy. Hospodin vyvolil nepatrný národ, za nejslavnějšího krále vyvolil outsidera, který byl v očích jeho bratrů nepoužitelný. Za apoštoly povolal rybáře, ne členy Velerady. Když král David utekl za Saulova absolutismu do vyhnanství, shromažďovali se k němu lidé ne zcela dobré pověsti. Často zahořklí, zadlužení… Je zde ovšem jedno ale. Z těchto neschopných, nemocných, zahořklých, zadlužených, z této spodiny společnosti Bůh vybudoval svého času nejmocnější armádu, mocný národ a církev, kterou brány pekel nepřemohou.
Také jsi slabý, nemocný, ukřivděný nebo zadlužený…? Máš strach, obavy, vidíš, že nedokážeš držet krok s ostatními? Mám pro tebe dobrou zprávu. Jsi ten nejlepší materiál pro Boha! Bojím se však, že dnes si církev svoji úlohu moc neuvědomuje. Když jsem vyučoval v církvi, používal jsem podobenství církve jako lodě, nevěsty, domu, těla a také armády. Zakoušel jsem ve svém životě moc Ducha svatého, nezdálo se mi nic nemožného. Bůh mne vysvobozoval snad z nejnemožnějších životních situací a pokud někdo prožíval slabost, chápal jsem to jako malou víru, nevydanost, duchovní lenost. S horlivostí Jobových přátel jsem pak hledal pravý kořen jejich duchovních obtíží. Kolik dalo Bohu práce, než nás někdy pokoří skrze naši slabost a nemohoucnost, abychom se stali použitelnými pro druhé.
Dnes vidím i další aspekt církve, a to nemocnice, kam Ježíš, lékař, přivádí slabé a nemohoucí. Ovčinec, kde jsou i neduživí, slabí a opuštění. První církev ustanovila diakony, aby se mohli starat o opuštěné vdovy a církev věnovala nemalé prostředky na péči o chudé. Bojím se, aby se církev dnes nestala elitní skupinou mladých, cílevědomých a úspěšných lidí, kteří podávají výkon, účastní se všech akcí, dokáží přivádět ztracené, jsou perspektivní, soutěživí, draví, ambiciózní…
Všiml jsem si, že skuteční velcí Boží muži trpěli nějakou slabostí, měli v rodině postižené, sami zápasili se slabostí… Jákob měl přeraženou kyčel, Pavel měl osten v těle a dokonce Ježíš po svém vzkříšení nesl jizvy po svém ukřižování. Ne, nedělám z toho teologii, naše vzkříšené tělo bude perfektní, ale chci ukázat, že z našich slabostí si Bůh činí svá znamení. Byl to anděl, kdo zranil Jákoba, byl to Bůh, kdo ponechal při Pavlovi osten a byl to Otec, kdo trestal Syna pro náš pokoj.
Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,5)
Úloha víry
No dobře, slabosti se nevyhneme, jsme hliněné nádoby, za soužení se nemusíme modlit, ono přichází, ale jak mu čelit, jak přemoci slabost, jak zvítězit nad slabostí? Písmo nás nenechává na pochybách. Je to víra.
Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? (1J 5,5)
Otcem víry je v Bibli nazván Abraham. Mnoho o něm v poslední době přemýšlím a shledávám, že byl někým, koho Bůh jako prvního nazval svým přítelem. Dokonce se s ním radil o některých věcech. Nechal jej vstoupit do jeho plánu zničení Sodomy. Nechal se obměkčit k tomu, aby zachránil Lota. Je toho mnoho, co můžeme na Abrahamovi obdivovat. Já se však zaměřím na jedinou věc, a to je na vztah k jeho synu Izákovi. I já mám syna, pobíhá zde, švitoří, plný síly svých čtyřech let. Kdykoliv mne obejme a řekne mi, že mne má rád, něco ve mne pookřeje. Když jsem sláb, modlí se za mne. Jednou jsem ho přistihl, že se ve svém pokojíku za mne modlil, aniž by mne viděl. A přesto nechybělo málo a David by zde nebyl. Jeho život visel na vlásku.
Je to již skoro čtyři roky, co mne žena probudila úzkostným hlasem ve svém sedmém měsíci těhotenství. Řekla jen: „krvácím“. Bylo půl třetí v noci a nevěděl jsem, co mám dělat. Žena byla duchapřítomnější a začala si balit věci do nemocnice. Všude byla spousta krve. Rozechvělým hlasem jsem volal sanitku. Nebyl jsem schopen popsat, co se děje. Najednou jsme oba seděli v sanitce a nocí se rozléhal hlas sirény a jazyky modrého světla olizovaly ulici. První porodnice nepřijímala. Nevěděl jsem, co se děje. Nevěděl jsem, že se odloupla placenta, že se David dusí a bojuje o život. Nechci to ani domyslet. V Bohunicích jsme byli v mžiku na sále. Seděl jsem v temné čekárně a klepala se mi kolena. Lenka byla v narkóze. Uslyšel jsem něco jako zamňoukání koťátka. David přišel na svět. Dusil se. Rozlétly se dveře výtahu a víc si nepamatuji. Vzbudil jsem svého drahého přítele mobilem a zoufale prosil o modlitby. Bože, co se děje? Co dělám špatně? Soudíš mne?
Lenku přivezli ze sálu. Vzbudila se a moc nevěděla, co se děje. Drželi jsme se za ruce. Oba jsme se chvěli. Za chvíli mne setra zavolala, zda chci vidět Davida. Ležel v inkubátoru a mžoural ještě slepýma, sedmiměsíčníma očima. Poznal jsem, že má nos a pusu jako můj tatínek. Nemohl jsem mu pomoci. Bojoval. Sestra nás nechala o samotě. Položil jsem ruce na inkubátor. Bůh Ti žehnej, Davide, pronesl jsem. Tiché modlitby plynuly k nebi. „Dejte mi na něho pozor“, řekl jsem sestřičce. „Tatínku, vy dejte na sebe pozor“, řekla sestřička, když mne viděla. Týden jsem se postil za jeho zdraví. Až později jsem se dozvěděl, že během toho týdne se David dusil. Lékaři dnes preferují život před zrakem a tak dítěti dají kyslík, který někdy poškodí až poničí oční pozadí. Ten den měla službu jedna velmi zkušená lékařka, která znala osudy dětí po kyslíku. Otevřela kohout jen tak, aby to David rozdýchal.
Týden jsem upínal zrak k nebesům. Pane pomoz, šeptaly mé rty. Každý den jsem jezdil do porodnice. David ležel v inkubátoru a bojoval. Často vytrhal všechny dráty kolem sebe. Bojoval ze všech sil. Pak přišla první vyšetření. Oční pozadí bylo úplně v pořádku, ale David dlouho neudržel hlavu. Musel jsem odjet do Indie. Lenka mi volala, že David je asymetrický, asi bude mít poškozená záda, v dospělosti jej budou čekat operace. Zrovna jsem snídal v hotelu v Punam. Zatmělo se mi před očima, jídla jsem se už netknul… Bože, pomoz! Nebudu již pokračovat a rovnou napíšu, že ani jedno podezření se nenaplnilo. David má jen moji rodovou oční vadu, jinak nic. Je těžší i větší než někteří jeho vrstevníci, začal mluvit mnohem dříve… Je to zásluha Lenky. Pravidelně s ním cvičila. Davidovi to dělalo bolest. Nemohl jsem snést jeho pláč. Vojtova metoda dítě bolí a dítě reflexivně kope nohama. Jednou jsem se v záchvatu beznaděje, když David bolestí plakal, na Lenku vrhl, ať Davida nemučí. Jak těžké to pro ní bylo! Ale Davida ze všeho vysekala. Lepší ženu bych si sám nikdy nevybral. Věřím, že mi ji dal Hospodin. Později jsem si zjistil, že abrupce placenty končí až v 80% smrtí dítěte a dříve i matky. Zbylých 20% má postižení očí, pohybového ústrojí atd. David je úplně zdravý. Díky Bohu!
Abraham Izmael a Izák
Ale proč to píšu? Chci napsat jen to, že vím velmi dobře, co je to milovat syna a strachovat se o jeho život. Volat kvůli dítěti k Bohu a zápasit. Abraham měl mnoho let zaslíbeného syna. Stále čekal. Léta plynula. Jeho žena se rozhodla Bohu pomoci a tak měl Abraham syna z její otrokyně. Vždyť Abrahamovi bylo již 86 let a syn zaslíbení nikde. Možná si řekli, že když Bůh pošle proroctví, že je třeba jej lidským úsilím naplnit. Podobná učení slyšíme i dnes. Jak pošetilé! Toto rozhodnutí přineslo své ovoce. Vždy, když chceme vyjít Bohu vstříc svojí iniciativou a naplnit to, co Bůh zaslíbil svými silami, rodí se Izmael.
Jsem přesvědčen, že otec svého syna miluje jako já Davida. Na světě byl Izmael, byl zrozen z touhy naplnit Boží vůli, ale v nepravý čas. Boží vůle naplněná lidskou silou nám pak překáží v tom, aby Bůh mohl uskutečnit s námi to, co zaslíbil, ale z jeho síly. Někdy mne provokuje, že Bůh musí zcela vyčerpat všechny naše lidské možnosti, musí nás nechat vytěžit všechny naše lidské zdroje, musí oslabit naše lidské síly, aby se mohl oslavit. Musí pokořit moudrost moudrých, vzdělanost vzdělaných, pýchu pyšných i nevědomost nevědomých. Apoštol Pavel o tom něco věděl, když napsal.
Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. (2K 1,8–9)
Cožpak Bůh vloží zkoušku nad lidské síly? Ano, nad naše jistě, ale nikdy ne nad své síly, kterými posílí i naše síly. Vše máme proto činit v jeho síle. A protože jeho možnosti jsou neomezené, pak se nám může stát, že i tíha zkoušky se nám může zdát skoro neomezená. On samozřejmě nevloží zkoušky nad lidské síly, protože vždy nám dá svoji sílu, jak zkoušku unést, zvládnout a obstát. Abraham pak prožil dalších zhruba 14 let. Bylo mu sto let a jeho ženě devadesát. Sára už byla dávno po přechodu a stoletý stařec může mít dost těžko syna. Že by Abraham špatně slyšel, že by se přece jenom minul? Když opět Bůh mluvil, jeho doufání už byla na bodu mrazu.
Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ Bůh však pravil: "A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. (Gn 17,15–19)
Když čtu tento příběh, vidím, jak již byla Abrahamova víra zdánlivě vyčerpána. Stále věřil, že k němu mluví Bůh, ale byl přesvědčen, že pokud proroctví nenaplní ze své síly, jednoduše se tak nestane. Všimněme si v předchozím citátu spojky „proto“. Abraham už ví, že nemůže mít děti, ale Boží zaslíbení přesto trvá. Když Bůh mluví o potomku, Abraham má na mysli Izmaele. „Proto Abraham Bohu řekl: "Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ Má svého Izmaele jistě rád, je to jeho jediný syn. Určitě do něho vložil svoji naději a projektoval skrze něj zaslíbené požehnání. Ale Bůh si stál za svým. Provokuje mne, že svoji moc často demonstruje až ve chvíli lidské beznaděje. Potomek se má narodit ze Sáry, ne z otrokyně! A tak se rodí Izák, smíšek. Má ve jménu něco z lidských pochybností: Rodiče se usmívali a nevěřili v Boží možnosti. A tak zaslíbený potomek má ve jménu i tento aspekt lidské omezenosti. Jakoby Bůh zkoušel naší víru až do lidsky bezvýchodné úrovně.
Zkouška nad lidské síly?
Nejsem technickým expertem, ale kdysi jsem slyšel příběh o tom, jak Američani testovali střemhlavé bombardéry. Stalo se jim, že jedna sada střemhlavých letounů při extrémním zatížení ztrácela stabilitu a letouny se staly neovladatelné. Vždy, když byl pak hotov nový prototyp, procházel nadměrnou zátěží, kterou při běžném letu neprocházel. Tato zátěž se stupňovala až do té míry, pokud se neprojevila nějaká nestabilita. Podobně se takto testují i léčiva. U každého léku se hledá tak zvaná MTD (maximální tolerovaná dávka). Lék se testuje do takové dávky, pokud je tolerován organismem. Testování probíhá do té doby, pokud se neprojeví nadměrné nežádoucí účinky. Pak lékař ví, že tuto dávku již nesmí použít a použije dávku nižší, což je právě MTD. Tuším, že Bůh nás někdy zkouší do té míry, dokud neztratíme naději na vysvobození. Izrael v poušti prošel stejnou zatěžkávací zkouškou:
Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. (Dt 8,2–3)
V kontextu celého Písma věřím, že tato informace není důležitá pro něho, ale pro nás. On zná naše srdce, je vševědoucí a vše předzvěděl a předurčil, ale právě my potřebujeme vědět, kam až sahá naše víra a čeho jsme schopni. Tato informace je pro nás velice důležitá, abychom mohli dle toho žít náš křesťanský život.
Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12,3)
Musíme poznat strop toho, co je nám dáno. Mnoho křesťanů má pocit, že je Bůh zkouší, dokud neselžou a cítí se pak velmi zklamaní, že Boha zarmoutili, případně mu vyčítají, že jim nepomohl. Netuší, že Bůh jim jen poukázal na jejich skryté nedostatky, aby mohly být odstraněny. Počítal s tím! Je dobré vědět o svých nedostatcích. Pak přichází On a podepírá. On netrestá člověka za jeho slabost. Ví, že jsme jenom tělo. Ale nemá rád reptání. Když mu do očí říkáme, že mu nevěříme. Myslíme si jako Izraelci, že nás chce ve zkoušce zničit. On však touží po tom se v našem životě oslavit a chce vzbudit naši důvěru v něho. Když Lenka s Davidem cvičila, nebylo to pro něho příjemné. Ještě moc nevnímal. Kdo však trpěl, byl jeho táta, tedy já. Měl jsem chuť to Lence zakázat. Díky tomu je ale David dnes úplně zdravý a ještě k tomu silnější a vyvinutější. Mnohem lépe snáší bolest. Věř, že Tvůj nebeský Otec nese Tvé zkoušky víry s Tebou. Nechce Tě zničit. Že to bolí? Myslíš si, že On to neví?
U Abrahama tomu nebylo jinak. Bůh od věků plánoval plán spásy skrze Abrahama a čekal, až Abraham ztratí už veškerou „lidskou“ naději. Doufání v těle musí zemřít. Pokud zbývá i poslední zbytek lidských sil, člověk má tendenci doufat po lidsku. Abraham, Mojžíš ani Pavel nebyli výjimkou. Proto každého z nich Bůh přivedl do bodu, kdy uviděli strop svých lidských možností. Sáhli si na dno svých sil. Podotýkám, že ovšem tyto zkoušky nebyly nad síly Božích dětí:
Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1K 10,13)
Zkouška víry
Ale verš je nutné vidět v jeho kontextu. Mluví o Izraelcích na poušti. Není v lidské síle přežít víc než tři dny bez vody na poušti a Izraelci proto panikaří. Bůh nás chce zničit, myslí si. Přesto Hospodin vyvádí ze skály vodu. Pavel proto mluví o síle, kterou má člověk skrze víru a úplné spolehnutí se na Boha.
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. (Ef 6,10) Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.(F 4,13) Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy.(2Tm 4,17)
A nyní se vraťme k Abrahamovi. Konečně má syna zaslíbení. V totální lidské beznaději. Tam, kde už lidské síly došly a kde jakákoliv lidská možnost nepřichází v úvahu. Až teď se dostávám do bodu, kdy Abraham musel opět prokázat víru, zapřít sám sebe a zaplatit za to, že chtěl Boží zaslíbení naplnit po lidsku. Izmael se stává nepřítelem zaslíbeného Izáka a on musí na Boží pokyn svého prvorozeného zapudit. Jak těžké to muselo být! Když Hospodin mluvil o potomku, Abrahamovi přicházel na mysl stále Izmael, jedináček. A nyní jej musí zapudit. Z lidského pohledu je to až nelidské. Ale z Izmaele se stává neposlušný štváč, nepřítel Boží a jeho potomci Izraeli činí problémy doposavad. Nenávist plane stále. Stejně jako dnes, by Izmael chtěl vypudit Izáka z jeho zaslíbené země a okrást jej o Boží požehnání. Abraham měl srdce z masa a věděl, že jen Hospodin je jeho Pánem i Přítelem. A tak jistě s těžkým srdcem neposlušného a zlého syna vyhnal. Je tak dodnes živou demonstrací slov Pána Ježíše Krista:
A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. (Mt 19,29)
Je to Bůh, kdo na mnoha místech volá otce k odpovědnosti za své syny. Kdo se nestará o svoji rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící. Ale kdokoliv postaví svoji rodinu před Boha, nakonec zůstane s prázdnýma rukama a zapře toho, kdo sám je Otcem, kdo je Láskou a kdo miluje. Byl to pak sám Bůh, kdo se Izmaele ujal. Bůh není nespravedlivý. Bůh jej hojně zaopatřil, respektoval jeho území a nedovolil Izraeli je dobýt. A je to koneckonců Izák spolu s Izmaelem, kdo společně stojí nad hrobem svého otce (Gn 25,9). Přesto musel Abraham vypít pohár své nedověry do dna a projevit konkrétně svojí víru.
Abrahamův příběh zde zdaleka nekončí. Řekli bychom si, že tento muž byl již tolikrát vyzkoušen, trýzněn, tolikrát projevil svoji víru, spravedlnost… Kolikrát nechal své srdce raději krvácet, než aby neposlechl Boha, když poznal, že On je dobrý, slitovný a spravedlivý. To nejtěžší Abrahama ještě čekalo. Neznám nikoho, kdo by následující příběh nečetl se zděšením nebo alespoň se zatajeným dechem. Když jsem jej četl poprvé, měl jsem chuť Bibli zavřít a na konci příběhu jsem si pořádně oddechl. Jak hrozný a předivný Bůh mi zde připadal. Co všechno po člověku může žádat. Moc jsem si přál, abych nikdy podobnými zkušenostmi nemusel procházet.
A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22,2)
Šokující prohlášení a neméně šokující Abrahamova odpověď. Abraham dříve nedovedl uvěřit, že Bůh k němu mluvil o narození Izáka a ze své síly zplodil Izmaele. Jeho jednání pak mělo dopad na mnoho jeho budoucích let. Nyní, zdá se, že nemá nejmenší pochybnost, že mluvil Bůh. Vzal Izáka, v té době již dospělého muže, a bez reptání a v poslušnosti se rozhodl, že jej obětuje Bohu. Již nepotřebuje radu své ženy, neusmívá se, nepochybuje. Jde a bez řečí je ochoten učinit, co Bůh žádá. Když jsem tento příběh četl poněkolikáté, uvědomil jsem si, jak někdy víra jde přímo proti logice, proti zkušenosti, proti tomu, co je vidět! Vždyť Abraham měl zaslíbeno, že z Izáka povstane nové pokolení, nový národ, Boží vyvolení. Copak když nyní Izáka obětuje, bude moci tento úkol naplnit? Cožpak by Bůh něco podobného mohl požadovat? Nejde tento příkaz zcela proti tomu, čemu Abraham obětoval celý svůj život a život své rodiny? Mluvil jsem o životě svého syna Davida. Nevěřím, že by měl Abrama Izáka rád méně než já Davida. A přesto bych si ani ve snu nedovedl představit, že by Bůh po mně, byť v době Staré smlouvy, mohl něco podobného požadovat. Abraham měl ale jednu zkušenost. Jeho neplodné a stoleté tělo zplodilo syna. Tato zkušenost zřejmě zůstala trvale vryta v jeho srdci. Také si musel dobře pamatovat, jak každá jeho neposlušnost zkomplikovala jemu i jeho bližním život. Až epištola Židům nám dává uspokojivé vysvětlení, co Abrahamovi procházelo myslí, když se rozhodl svého syna skutečně obětovat Bohu.
Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení. (Žd 11,17–19)
Víra, jakou dává jen Bůh
Abraham uvěřil, že i když Izáka obětuje, Bůh ho vzkřísí z mrtvých a z Izáka přesto povstane vyvolený národ. Taková víra je pro mne nepředstavitelná! Víra, která počítá s nemožným, jde proti lidské přirozenosti. Ale je to Bůh, kdo zasahuje v hodině dvanácté.
I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gn 22,10–13)
Tak zde máme, alespoň pro mne, jeden z nejpůsobivějších předobrazů Krista ve Starém Zákoně. Stejně jako se Izák poslušně podřídil a byl ochoten poslechnout, stejně tak později Ježíš poslušně podstoupil oběť Bohu za hříchy lidí. On Kristus, Beránek Boží je zde zobrazen, jako ten, kdo dává svůj život za Izáka a tím i za život vyvoleného národa. Beránek zemřel namísto synů Abrahama. Těmito syny jsme dnes my, lidé víry. A stejnou víru, jako měl Abraham, Bůh nyní dává skrze Ducha svatého nám.
Mám pro nás jedno povzbudivé slovo. Ta víra není z nás. Původcem i dokonavatele naší víry je Pán Ježíš Kristus, ten Beránek, jehož oběť pak skutečně zachránila nejen nás, ale i Abraham a Izáka. Na příkladu Abrahama můžeme jen matně vidět, co stála Otce oběť Syna. Otce, který je dobrý, svatý, v němž není lsti, který je vždy pravdomluvný, dal svého jediného Syna a svou ruku již nevztáhl zpět. On byl obětován za naše hříchy. Ale on i vstal z mrtvých! V tom těle, v kterém žil, taktéž vstal z mrtvých. Při studiu teologické literatury jsem byl nemile překvapen, kolik teologů má problém uvěřit tomu, že Otec vzkřísil Ježíše tělesně z mrtvých. Uvědomil jsem si, že vzkříšení z mrtvých je ten největší zázrak. Tuto víru měl již Abraham. Je mi jasné, že bez Ducha svatého není možné uvěřit, že Ježíš byl Bohem vzkříšen. Tato Abrahamova víra je nám skrze Ducha svatého dána do našeho srdce. Je dražší než zlato a je to na této zemi ten nejcennější dar, skrze který máme spasení.
Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ,Proklet je každý, kdo visí na dřevě'. To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. (Ga 3,13–14)
Možná si můžeme povzdechnout, jak nám dnes chybí víra, ale tato víra je darem. Musíme ji pěstovat, prochází zkouškami. Často musíme projít věcmi, kdy musíme ztroskotat ve všech našich lidských možnostech, aby nám krom víry již nezbylo vůbec nic. Tato víra prochází přepalováním ve výhní zkoušek. Bůh po nás v nich žádá jediné, a to je poslušnost! A pokud se ti bude zdát, že už žádná víra nezbývá, že už jsi úplně v pasti, že ti už nezbývá žádná možnost, že tě čeká snad už jen smrt, pak pohleď ke kříži. Ne na horu Mória, kde měl být obětován Izák, ale na Golgotu, kde byl obětován Kristus. Právě tam nalezneš sílu. V jeho ranách, v jeho utrpení, v jeho ponížení a hlavně pak v jeho vzkříšení. Ačkoliv je tento kříž světu posměchem, právě pro tebe je Boží mocí. To je ta víra, která z chudáků, nemocných a opuštěných učinila Boží syny a Boží dcery. Z lidu neurozeného, lid urozený. Pamatujte ale:
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. (1K 1,18)
A tak, ač můžeš být bohatý, zdravý, úspěšný, vzdělaný a urozený, pamatuj. Pro ten kříž budeš vždycky světu bláznem. Nestyď se za něj!
Dodatek beze slov
Milý čtenáři, pokud jsi dočetl až sem a chceš vidět, jak může být jednou Tvá víra odměněna, proč se namáhat a zápasit, pak klikni sem