Personalismus a jeho odraz v českém prostředí
Společenský přesah personalismu
Personalismus a socialismus
Hodnotíme-li personalismus z hlediska celospolečenských, nikoliv jen teologických proměn, můžeme si zřetelněji povšimnout sociální, až levicové orientace některých jeho zastánců. Politolog Jiří Foral si všímá vlivu personalismu v utváření idejí a programových cílů českých křesťanských demokratů.
Podle Forala personalismus „vyzdvihuje sociální stránku lidské bytosti, spočívající v přináležitosti jedinců k různým přirozeným společenstvím (rodina, spolky, obec, region…) odkazující na určitou úroveň solidarity v sociálních vztazích, někdy přecházející i v latentní antikapitalismus. Personalistické vidění světa může mít blízko ke kolektivistickým teoriím v tom smyslu, že existence sociálního okolí je nezbytná k plnosti osobnosti; na rozdíl od socialistů však křesťanští demokraté roli státu neprivilegují. Personalismus podle Forala pak v jeho politickém přesahu vede k vytváření doktrín, na kterých stojí idea křesťanských demokracií v Evropě. Patří sem „svoboda volné soutěže“ a „zajištění sociální spravedlnosti“ na kterých má stát tzv. „sociálně tržní hospodářství“, jehož ideje jsou zakotveny v některých papežských encyklikách. Nejlépe tomu asi odpovídá – i když podle mnohých poněkud bezobsažná – definice George Bidaulta, podle kterého činit křesťansko demokratickou politiku znamená „sedět ve středu a s pravicovými voliči a provádět levicovou politiku“.
Jak bylo uvedeno již v úvodu, personalismus se v 19. a později ve 20. století rozvinul zejména v zemích Německa a Francie, i když jej samozřejmě není možné takto zredukovat. Země Anglie a USA naopak reagovaly vzestupem novodobé ortodoxie v podobě vzestupu tzv. 1. a 2. velkého probuzení a později vznikem evangelikálního konservatismu. Obojí hnutí (i když v personalismu lze spíše mluvit o filozofickém myšlení než o hnutí) měla později i politický přesah. Zatímco evangelikalismus vedl k pravicovým postojům a ke snaze o striktní odluku církve a státu s důrazem na osobní vlastnictví, personalismus uspěl v průniku do státní legislativy skrze ideje sociálního státu s kritikou přílišného osobního vlastnictví.
Personalismus a subsidiarita
Někteří konzervativní autoři se snaží vymezit vůči personalismu v rámci kritiky subsidiarity, kterou chápou jako ideové ovoce právě personalismu. Subsidiaritu je z tohoto úhlu možné vidět jako systém správy věcí, kdy nižšímu správnímu celku je vymezena určitá – nikoliv však zcela autonomní (jak je někdy nesprávně chápáno) – kompetence. V rámci této kompetence pak nižší správní celek činí svá rozhodnutí. Míru a obsah rámce rozhodnutí je však striktně definován vyšším správním celkem. Princip subsidiarity vychází z pojetí „jednoty moci“ a tvoří princip uplatňování vedení v římskokatolické církvi. Odtud byl pak přejat a inkorporován do rámce rozhodovacích struktur Evropské Unie. Tento princip odporuje demokratické „dělbě moci“, která má svůj původ zejména v reformaci a kde centrem moci není vyšší autorita, která část své autority „deleguje“ níže, ale sám Bůh, který ustanovuje jednotlivé úřady, které působí ve vzájemné poddanosti jeden druhému.
Jinými slovy: Princip subsidiarity vychází z delegování autority od nejvyšší autority směrem dolů a zastává hierarchii (jednotu moci). Princip demokracie naproti tomu vychází z dělby moci (např. mezi exekutivou, legislativou a soudnictvím) a jednotlivé kompetence těchto institucí jsou nepřekročitelné institucemi jinými.
Souvislost mezi „subsidiaritou“ a „personalismem“ si zřetelně uvědomil i anglický konzervativní historik a filosof Laughland v jeho knize „Znečištěný pramen“. Laughland jako konzervativec kritizuje jak subsidiaritu, tak personalismus a vidí mezi nimi přičinnou souvislost. Čistě empiricky lze pozorovat i příklon personalistů, zejména francouzských, ke kolektivistickým pojetím a modelům, ale definovat „anatomii“ této souvislosti není nikterak snadné.
Personalismus se soustřeďuje na subjekt, nikoliv na objekt a nedefinuje tak explicitně jeho atributy a ohraničenost. Namísto imanence zdůrazňuje transcendenci (viz. Poláková) a namísto fundamentu zdůrazňuje etiku. To možná vede k tomu, že člověk se nesoustřeďuje na „ortodoxii“, ale spíše na „ortopraxi“, nestaví hranice, ale boří je, a doktríny, bariéry a meze nevidí jako ochranu, ale jako omezení. Pak se jednoduše stává imunní vůči různým synkretismům, kolektivismům a některým idejím, a jednotlivé objekty od sebe nechce nebo již nedokáže odlišit. Nedává důraz na identitu jednotlivé existence a zaměřuje se na celek, se kterým se touží sjednotit. Pak ani netouží mít svojí vlastní identitu, autonomii a nezvládá a neunese ani odpovědnost za vlastní rozhodování. Touží proto – na základě principu subsidiarity – předat odpovědnost sám za sebe vyššímu stupni lidského uspořádání z přesvědčení, že přitom neztrácí podstatné atributy vlastní autonomie. Vzdát se podstantě své autonomie a zcela vložit odpovědnost za svou existenci lze z pohledu Písma výhradně do rukou Krista. Ten jediný je skutečnou hlavou jak muže (1K 11,3), zárověň církve (Ef 1,18), společnosti (Ř 13), tak celého vesmíru (Ko 2,10). V něm jediném nedochází k dělbě, ale k jednotě moci. Bůh je jak zákonodárce, tak vládce i soudce (Iz 33,22) právě skrze Krista (Jk 4,12). Od něho pochází veškerá autorita. Kristus dal pravidla předem v podobě smlouvy, jejíž atributy jsou kodifikované v Písmu.
Závěr
Personalismus, stejně jako v zahraničí, tak i u nás, vedl k překonání pohledu na Boha jako předmětu statického zkoumání a položil důraz na vztah, a to jak na vertikální – ve vztahu člověka k Bohu, tak horizontální – ve vztahu člověka k člověku resp. na vzájemných vztazích věřících v obci Kristově. Je však podle mého názoru se třeba vyvarovat toho, na co upozornil již Karel Barth. Samotný dialog, či vztah s transcendencí, kde se z Boha stává pouhý subjekt, který se vymyká jasným definicím, jimiž se tento „subjekt“ sám „objektivizoval“ v Bibli, může někdy vést až k izolovanému mysticismu. Už stará církev, zejména v dogmatických sporech okolo velkých ekumenických koncilů, striktně dbala na jasnou biblickou definici Boha jako objektu zejména v rámci trinitárního dogmatu. Je přitom nasnadě, že velcí teologové, kteří zde vystupovali, jako například Kappadočtí otcové, mystický rozměr své víry aktivně žili a svoji teologii často považovali za zjevenou pravdu, skrze kterou se Bůh, ovšem v rámci biblického zjevení, dával kontemplativně poznat.
Jinými slovy – s trochou licence – teologický personalismus správně zdůraznil potřebu ortopraxe v životě Božího lidu. Tento důraz je třeba uchopit a zúročit, aniž by přitom došlo k vyprázdnění bohatství a – dovolím si tvrdit – i nezastupitelné úlohy biblické a historické ortodoxie.