Personalismus a jeho odraz v českém prostředí
Přehled osobností českého personalismu a jejich dílo
Chceme-li alespoň krátce postihnout reflexi českého personalismu, je třeba si zevrubně tyto vlivy uvědomit a pokusit se český personalismus nastínit právě na tomto pozadí, z něhož difundovaly.
Zdeněk Trtík
Zdeněk Trtík (1914 – 1983) ve svém díle navázal na personalismus vycházející z existencialismu. Nejprve byl, po svých studiích teologie, ovlivněn kritickým realismem svých učitelů prof. A. Spisara a prof. F. Kováře. S příklonem k personalismu se lze u Trtíka setkat v jeho habilitační práci „Vztah já–Ty a křesťanství“, ve kterém vyjadřuje své přesvědčení, že bytost člověka nelze poznávat pomocí empirické vědy ve vztahu subjekt – objekt, ale výlučně ve vztahu já–ty, tedy subjekt – subjekt. Zde Trtík zúročil jednak své zkušenosti v komunikaci s nemocnými během jeho duchovenské služby, tak výsledky studia K. Heima, M. Bubera a E. Brunnera. Tento habilitační spis rovněž navazuje na podněty kritického realismu jeho učitelů, uvádí je do souvislosti s existenciální filozofií a vrcholí syntézou prezentovanou jako „nábožensko-filozofický personalismus.“ Trtík tímto svým pojetím přispěl k překonání liberální teologie CČSH.
S praktickým vyústěním Trtíkova personalismu se pak setkáváme i v jeho Základech víry z roku 1953, kde charakterizoval církev jako dynamické společenství lidí, které je základním projevem božího působení v dějinách spásy. Od roku 1971 se tyto Základy staly oficiální dogmatikou církve. Trtík se chopil myšlenky personalismu i ve vztahu k christologii a nenacházel rozdílu mezi osobou věřícího člověka a osobou Ježíše Krista v pohledu metafyzickém, nýbrž v pohledu eschatologickém. Evangelium neviděl jako uchopení zvěsti o Bohu jako předmětu lidské percepce, ale vycházel z předpokladu, že k Bohu je třeba přistupovat jako „absolutní osobnosti“, což můžeme prismatem personalismu chápat jako interakci subjekt – subjekt.
Ve svých úvahách byl ovlivněn i pozdějšími existencionalisty, jako byl R. Bultmann a snažil se těžit v českém prostředí z jeho úvah o demytologizaci biblického textu, čímž se podle některých ovšem vracel k liberální teologii, za jehož nevědomého stoupence bývá Bultmann – přes jeho distanc od liberalismu – označován.
Celkově je Trtík považován za „reformátora“ teologie CČSH a jak se uvádí v jeho životopise, podílel se na „kopernikánském obratu církve od liberální teologie k teologii zjeveného Božího slova, který podnítilo jeho celoživotní působení.“
Karel Vrána
Karel Vrána (1925 – 2004) byl katolickým knězem a je považován za křesťanského filozofa. Byl absolventem teologie a filozofie v Římě a v Solnohradě a od r. 1980 působil jako profesor filozofie na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Vrána výrazně rozpracoval myšlenky personalismu v katolickém prostředí. Je charakterizován jako myslitel a kněz, který: „Dokázal vést rozhovor i s těmi, jejichž pozice nebyly zrovna "křesťansky“ orientované. S Aristotelem zastával zásadu, že „je třeba milovat (vážit si, ctít) oboje“. Jak ty, kteří s námi nesouhlasí, tak i ty, se kterými nesouhlasíme a mají jiné názory, neboť nám pomáhají v hledání a nalézání pravdy."
Vrána ve svém myšlení vychází z předpokladu, že člověk se realizuje a dochází své seberealizace jen prostřednictvím setkání s druhými lidmi skrze jejich společenství. Na této skutečnosti závisí i lidské poznání, které je pak „nejhlubším, nejbohatším, nejplnějším“ právě skrze poznání druhého člověka. Toto poznání Vrána nazývá „poznáním prvotním“.
Své myšlenky personalismu rozvedl ve své knize s příznačným názvem „Dialogický personalismus“, kde se k dialogickému personalismu přihlásil a navázal na filozofický odkaz 18. století. Explicitně vyzdvihl dialogický princip u Ebnera, Bubera a Marcela. Zároveň zdůraznil nejen horizontální, tedy mezilidský aspekt lidské komunikace, ale i vztah vertikální, tedy vztah člověka k Bohu. Uvědomoval si omezenost a rozdílnost člověka od osoby Boha, nicméně teprve ve vztahu k Bohu člověk podle Vrány nachází svobodu a smysl svého bytí: „Toto partnerství nekonečné boží svobody a dějinné svobody člověka zakládá a utváří lidskou osobu jako takovou a současně ji ve společenství uschopňuje k účasti na osudu ostatních.“
Ve vztahu člověka k člověku nachází Vrána několik aspektů roviny vzájemné mezilidské komunikace – dialogu. Člověku je možné se otevřít nebo jej odmítnout. Aby mohl být dialog vůbec uskutečněn, musí mu nejprve předcházet setkání. „Jestliže toho druhého přijmu tím, že mu dám své "ano“ obrátím k němu své srdce a zahalím ho do své lásky, pak ho potvrzuji v celé jeho konkrétnosti a v jeho neopakovatelné a neumenšitelné osobní hodnotě."
Vrána akcentuje nejen dialog, ale i samostatnou bytnost člověka, která se projevuje při extrakci a izolaci člověka z rámce působení mezilidských vazeb a vztahů. Vedle společenství proto vyzdvihuje i lidskou samotu, která je logickým protipólem lidského společenství. Obojí se vzájemně doplňují a podmiňují. Samotné aspekty uskutečňování lidského bytí Vrána popisuje na úrovni lidské ontogeneze. „Dítě zpočátku vnímá svět jako osobu-matku. Když dítě postupně poznává věci, nejprve si je personifikuje, protože nezná jiný vztah než já a ty. Dítě je pro matku její ty a tím si vytváří vlastní já. Osobní ty matky je postupně diferencováno – láska dítěte k matce je diferencována v lásku k dalším osobám a k Bohu.“
Poslední polohou, kterou by bylo dobré u Vrány zmínit, je chápání nejen konkrétního a izolovaného lidského společenství, ale i lidské společnosti jako celku. Cílem existence společnosti (societas) je podle Vrány společné dobro. Cílem společenství (communitas) jsou však osoby jako takové a jejich vztah je institucializován v některých společenských formách jako je např. manželství. Jinými slovy forma dialogu nalézá i své pevné rámce, které směřují k vyššímu cíli ve formě dobra prostřednictvím společenských institutů. Vrána ve svých úvahách pak nalézá i transcendentní a teologický přesah daných skutečností. „Analogickou problematiku nacházíme v teologii: mluvit o Bohu, o jeho slově a o jeho dějinách (skutečnostech) je možné a platné stejnou měrou, jakou jsou tato slova součástí hovoru s Bohem (modlitby), naslouchání Bohu (víry) a účasti na Božích dějinách (na naději a lásce). Tehdy lze prohlásit, že obě formy vyjadřování jsou oprávněné. Avšak existenciální a skutečný primát náleží vyjadřování ve druhé osobě."
Jolana Poláková
Jolana Poláková (1951) je absolventkou filozofie. Působila v Ústavu pro filozofii a sociologii a později, z politických důvodů, byla nucena pracovat jako redaktorka nakladatelství Avicenum. Samostatně se věnovala sociologii, zejména lidem na okraji společnosti a působila v katolickém samizdatu. Dnes je redaktorkou časopisu „Teologické texty“ a vrátila se do akademického prostředí. Jolana Poláková se zabývá rozvíjením myšlenek tzv. „absolutní transcedence“, kterou personifikuje. V jejím díle se lze setkat s myšlenkami o sebezjevení této transcendence, kterou podobně – ovšem zřetelně ve vztahu k osobnímu Bohu – formuloval již Barth. Pro Polákovou není cestou k poznání osoby transcedence monolog například Boha k člověku , ale dialog mezi člověkem a transcedencí, čímž se zřetelně odklání od teologického existencialismu a navazuje na myšlenky personalismu, se kterými se můžeme setkat u Bubera a Lévinase.
Poláková, jako nejmladší ze zde uvedených českých personalistů, ve svých úvahách již vychází z paradigmatu postmoderní filozofie, která zřetelně ovlivnila klima 60. – 80. let. Postmodernismus zpochybňuje do té doby samozřejmá filozofická východiska a naopak volně kombinuje jevy, které i z pohledu moderny jsou vzájemně neslučitelné. Těžko se proto hledají pevné body v komunikaci s lidmi, kteří – aniž by to snad tušili – bezděčně přejali východiska postmodernismu jako vlastní. Zdá se, že Poláková, která sama stojí na pozicích katolicismu, vychází vstříc postmodernímu étosu, a zastává ideu osobního Boha právě onou personifikací transcendentna a zřetelně tak odlišuje ideu „absolutního transcendentna“ od odosobněného „transpersonálního transcendentna“, s kterým se můžeme setkat například u Grofa.
Poláková ve své práci „Filozofie dialogu“ analyzuje klasiky personalismu a hledá styčné body v pojetí jejich interpretace dialogu. Tento dialog je pro autorku důležitější než jeho samotné téma, resp. předmět, kolem kterého se dialog odvíjí. Vymezuje se tak antickému pojetí „dialektického charakteru“ rozmluvy mezi já – ty, ve kterém jde především o předmět dialogu a soustřeďuje se na „dialogický charakter“, kde se již ze samotného dialogu stává živel, který autorka vidí jako podstatný pro vymezení vzájemného vztahu „já – ty“. Poláková v takto postaveném dialogu vidí transcendentní podstatu, kterou lze nalézt už v biblickém pojetí vztahu „člověk a Bůh“, a který se podle autorky odvíjí od jejich vzájemném vztahu. „Explicitní starozákonní motiv „Bůh žije a já stojím před jeho tváří“ je nejhlubším centrálním motivem tohoto filozofování z principu dialogu. Sokratovská tradice může k jeho ontologicky nezávislému východisku jen nepřímo a negativně poukazovat: svým věčným tázáním a zpochybňováním všeho daného. Princip dialogu překračuje tuto říši slova Ono, odkazuje ji do jejích mezí ve prospěch přiblížení a otevření s tomu, k čemu původní způsob filozofické řeči může vést pouze propedeutickým způsobem.“ Tuto vertikální transcendenci Poláková rozpracovala ve své práci „Možnosti transcedence“ a později ji důkladněji rozvinula v publikaci „Bůh v dialogu.“ Tak postupně, možná i vlivem postupného otevření se společnosti možnostem spiritualizace lidské antropologie, dochází k přesunu těžiště pojmu „transcedence“ od transcendence jako antropologického procesu k teologické transcendenci jako tomu, co je vskutku „transcendentní“. Dochází zde k přesahu mezí lidského světa a naopak se ještě více zvýrazňuje téma hledání transcendence v postmoderní době.
Jan Patočka, Erazim Kohák a Karel Zvěřina
Dalo by se jistě mluvit i o dalších filozofech českého původu, které ovšem nelze nazvat pravověrnými personalisty. Mnozí z nich mají pouze personalistický přesah a jsou ukotveni v jiných názorových proudech filozofie, resp. teologie. Patří sem vyznavačský filozof Jan Patočka nebo již zmíněný Čechoameričan Erazim Kohák, kdy oba vycházejí z fenomenologie. Husserelovy myšlenky k personalismu přímo vybízejí a snad právě proto řada dalších Husserelových žáků jako Max Scheler a Edith Stein se stala personalisty. V neposlední řadě je možné jmenovat i Karla Zvěřinu, který se zabýval zejména personálním způsobem bytí církví.