Personalismus a jeho odraz v českém prostředí
Kolektivismus a individualismus jako výzva personalismu
Z tohoto krátkého popisu nám krystalizují dvě jádra, na která poté personalismus reagoval. Je to extrémní kolektivismus, který s sebou nesou moderní hnutí jako socialismus a nacionalismus a která mají úspěch právě v zemích Ruska, Francie a Německa. Druhou mezní polohu pak zaujímá „odlidštěný“ individualismus, který paradoxně vychází ze stejného podhoubí, a například ve formě sociálního darwinismu kladl důraz na nutnost silného individua, které vlivem přirozeného výběru zastává vůdčí postavení i ve společenské rovině. Na kolektivismus z pozice personalismu kriticky reagovali mnozí myslitelé jako Nikolaj Berďajev (1874–1948), který v každém sociálním uspořádání viděl osobní omezení lidské svobody a zábranu tvořivosti. Berďajev přitom vycházel ze své zkušenosti s totalitním bolševickým režimem. Proti myšlence sociálního darwinismu se rovněž z pozice personalismu postavil liberální teolog Borden Parker Bowne (1847 – 1910) v knize „Personalism“. V českém prostředí na Browna navazuje například Čechoameričan Erazim Kohák.
Pramenem kritiky se ale stává i existence nastupujícího kapitalismu zejména v zemích Anglie a USA. Někteří, zejména francouzští myslitelé, odporují myšlenkám kapitalismu a bojují již se samotným principem soukromého vlastnictví. Patří sem například Emmanuel Mounier a Gabriel Marcel, jejichž myšlenky byly rozpracovány v současné katolické teologii a jsou zřejmě i příčinou často levicové orientace řady současných katolických teologů ovlivněných personalismem.
Personalismus jako odpověď existencialismu
Dalším z filozofických systémů, který reaguje na racionalizaci a později industrializaci společnosti je existencialismus, který, zejména ve Francii – skrze dílo silně antiklerikálního myslitele J. P. Sartera – dospěl až k polohám nihilismu. Člověk je zde vykreslen jako individuum, čelící mnoha stresujícím životním okolnostem, které vytvářejí silný tlak na lidskou odpovědnost a nutnost jí formou rozhodnutí v rychle se měnících společenských podmínkách čelit. Člověk je zde nalezen jako nedostatečný – aniž by si svoji odpovědnost byl často schopen uvědomit – v rukou společenských živlů. V případě božích nároků pak sekulární existencialisté chápou Boha jako toho, kdo omezuje existenci a rozvoj lidské osoby a proto ho odmítají.
Na sekulární existencialismus navazuje existencialismus křesťanský, který formou víry nabízí překlenutí propasti nihilismu, který se chystá člověka pohltit a vztah božího nároku a lidských možností definují metodou dialektických paradoxů. Sem patří zejména Barthova teologie, která ovšem odmítá personalismus jako východisko a vidí v něm zárodky mysticismu, který vede ke zhumanizování evangelia. V extrémních polohách personalismu totiž není možné mluvit již o Bohu, ale jen s Bohem, a ne o člověku, ale jen s člověkem. Personalismus ovšem v jistém smyslu polohu existencialismu překonává. Tezi dialektických paradoxů rozvádí a namísto toho, aby – jak uvádějí někteří sekulární existencialisté – viděl Boha jako příčinu popření lidské osobnosti, chápe jej naopak jako umožňujícího formou vztahu vyjádření osoby člověka i jeho existence jako takové. Na tento personalismus z českého prostředí navazuje například Zdeněk Trtík ve své habilitační práci „Vztah Já Ty a křesťanství“.
Fenomenologie jako další z ideových zdrojů personalismu
Dalším filozofickým proudem, který s personalistickým přesahem nalezl odezvu i v českém prostředí, zejména díky filozofům jako Jaroslav Patočka a Jan Sokol, je fenomenologie. Ta vychází z poněkud jiného náhledu. Jejím odrazovým můstkem nejsou interpersonální vztahy subjekt – subjekt, ale teorie poznání ve vztahu subjekt – objekt s tím, že se snaží upřesnit lidské chápání, resp. se jej snaží očistit od lidského předporozumění.
Přes snahu o překonání iracionalismu se fenomenologie, na rozdíl od existencialismu, obrací spíše do sebe, než ke zkoumanému předmětu a snaží se popsat podmíněné i nepodmíněné vlastnosti lidské percepce, na základě kterých jedinec reflektuje a zkoumá dané předměty, přičemž je důležitý právě vztah subjekt – objekt, což rozvíjí právě personalismus tím, že ze zkoumaného objektu činí subjekt komunikace a sdílení se. Tento subjekt se pak snaží být nahlížen bez předchozí zátěže, jako je zkušenost a předporozumění. Člověk je zde nahlížen jako neschopný ve svém zkoumání a komunikaci tuto zátěž eliminovat, ale je schopen a ochoten si své předporozumění uvědomit.
Dalo by se říci, že v jistém smyslu fenomenologie předběhla existencialistickou tradici personalismu, jelikož Heideggerův existencialismus z Husserelovy fenomenologie vychází. Nicméně v českém prostředí se zdá být fenomenologie rozvíjena až v době, kdy již existencialismus zasáhl do církve v mnohem větší míře. Ačkoliv bychom Husserela těžko mohli považovat za personalistu, jeho důrazy byly jeho následovníky rozvíjeny až do této polohy.