Personalismus a jeho odraz v českém prostředí
Předehra k evropskému personalismu
Odraz personalismu v českém prostředí je třeba vidět ve světovém a historickém kontextu vývoje filozofie a z ní často vycházející teologické reflexe. Stejně tak jako se teologie staré církve snažila zpracovat a použít látku řecké filozofie k vyjádření evangelia jazykem a chápáním současné společnosti, podobně tomu bývá i v dalších historických obdobích, které přicházejí ruku v ruce s proměnami filozofických paradigmat. Není tomu ovšem tak, že by se teologie přizpůsobovala proměnám filozofie co do obsahu. Obsah evangelia má být zachován, zatímco forma jeho podání vychází vstříc společenským proměnám tak, aby si našla cestu ke svému posluchači a dokázala tak vyjít vstříc jeho otázkám a konkrétním životním zkušenostem a potřebám. Někdy se ale může stát, že samotná forma hrozí proměnit i obsah, a proto živá exprese evangelia obvykle tvoří dialektické pnutí mezi obsahem a formou, resp. mezi srozumitelností a ortodoxií. To obvykle nemůže být vyjádřeno jinak, než v rámci kultury a filozofie, resp. v rámci aktuálně se utvářejícího světového názoru.
Personalismus přichází jako odpověď s několika důrazy, které se odvíjejí od procesů a proměn 19. století, ve kterém lidská společnost čelí nebývale prudce se měnícím společenským podmínkám. Přichází zde jednak myšlenky socialismu s jeho důrazy na kolektivismus a popření důležitosti lidské individuality, tak důrazy vycházející z rozvoje přírodních věd, kdy racionalismus s jeho „odbožštěnou“ kosmologií vyzdvihuje lidský rozum a lidské individuum a odmítá platnost náboženských dogmat v rámci jejich aplikací na lidskou společnost a svět jako celku. Marxismus pak spojuje jak kolektivismus, tak poznatky přírodních věd v ucelený a ateistický systém, který právě svéráznou aplikací poznatků přírodních věd do oblasti sociální a společenské, prakticky potlačil lidskou individualitu a svobodu a upřel člověku koncept později formulovaných lidských práv. Možnosti personalismu jako protiváze totalitarismu a liberalizaci společenských hodnot si v českém prostředí všímá například Barša. Při uvědomování si vzájemného ovlivňování teologie a společnosti v období vzniku filozofického materialismu nezapomeňme, že to byl Karel Marx, kdo nabídl Charlesi Darwinovi, aby napsal předmluvu k jeho Kapitálu, což v té době Darwin odmítl. Rovněž je dobré vědět, že oba tito představitelé filozofického materialismu měli křesťanské pozadí. Darwin nedokončil medicínu, ale s obtížemi vystudoval teologii na Cambridge a mladý Marx psal básně oslavující Krista. Oba svoji zkušenost s křesťanstvím později zavrhli, ačkoliv Marx a zejména jeho následovníci některé biblické myšlenky zahrnuli do své filozofie.
Z širšího kontextu se zdá, jakoby 19. století učinilo přítrž náboženskému chápání světa a vymanilo jej z fungování dogmatických principů, které církev během středověku formulovala a rozvíjela. Následkem toho jakoby někteří teologové církví, které se hlásily k odkazu právě středověkého dogmatu, byli tímto vývojem natolik zaskočeni, že dali přednost empirické vědě před zjevením v Písmu a se zrodem historicko-kritické metody anulovali velké doktríny jako stvoření světa v biblických sedmi dnech nebo Kristovy zázraky včetně jeho tělesného vzkříšení. A to z důvodu, že odporují přírodním zákonitostem. Vedeni snad i obavami z další možné ztráty společenského vlivu a prestiže pak ochotně akceptovali poznatky proměňujících se vědeckých disciplín, včetně metodologie tehdejšího přírodovědného bádání a tomuto druhu empirického poznávání přizpůsobili i bádání na poli teologie.
Je přitom paradoxem, že právě křesťanství s jeho historizujícím pojetím dějin počátku a konce, chápáním světa jako stvoření s vlastním a neměnným řádem, který má své zákonitosti, které je možné zkoumat, a odmytologizováním hmoty jakožto stvořeného produktu (ex nihilo) s vlastní strukturou, tak položilo základy pro empirickou vědu jako žádná jiná filozofie, či náboženství. Mnoho badatelů si všímá skutečnosti, že reakce na změny doby byla – velmi zjednodušeně řečeno – v podstatě dvojí a lišila se do značné míry kulturním zázemím a politickou kulturou a tradicí, ze kterých vycházela. Z geografického pohledu tak můžeme vidět zejména dvě oblasti západního světa, tvořící i rámec těchto reakcí. První z nich tvoří Anglie a USA a do druhé části je možné zařadit Francii, Německo a předrevoluční Rusko. Zatímco Francie a Německo se otevřely utvářejícímu se teologickému liberalismu a snažily se maximálně zachránit křesťanství přizpůsobením se poznatkům přírodních věd, které byly chápány jako odporující do té doby často doslovně chápané biblické zvěsti, Anglie a USA se otevřely silnému křesťanskému probuzení, v jehož čele stanuli oxfordští učenci. I když se zde jedná o určitý zjednodušující výklad, reakce jednotlivých zemí dále otevírala pole působnosti pro filozofie a směry, které vycházely vstříc nastolenému historickému vývoji.
Postihnout zde veškeré proměny 19. století ve vztahu s utvářejícími se teologickými náhledy by nebylo možné. Chceme-li však zmapovat český personalismus, je výhodné mít tyto věci na paměti.