Ed Traut - prorok poslední doby?
5 Funkce proroctví
5.1 Proroctví k jednotlivci
Traut považuje osobní proroctví pro život křesťana za důležité a směrodatné jako slovo od Boha, které se týká konkrétních materiálních i duchovních věcí.[64] Toto slovo udílí nejen povzbuzení, ale udává i směr[65] a na jeho základě může člověk činit důležitá rozhodnutí.[66] Věřící jsou varováni, aby osobním proroctvím nepohrdali, neodmítali ho, ale naopak ho přijímali s vírou a pečlivě se věnovali jeho porozumění. Křesťan je k přijetí osobního proroctví veden i tehdy, jestliže nemá vniřní svědectví o jeho pravdivosti.[67] Na správném postoji k proroku totiž závisí i přesnost proroctví: „…pokud máme přijmout proroka se správným postojem, a ne s odsouzením nebo skepticky, zjistíme, že dostaneme přesné slovo, které nám chtěl Bůh dát.“[68]
I když se proroctví nakonec nenaplní, jsou jeho adresáti nabádáni, aby se kriticky nestavěli k tomu, kdo jej vyslovil.[69] K důvodu nenaplnění totiž dochází i na straně příjemce, který například nenaplnil potřebné podmínky, tzn. že proroctví neuvěřil nebo mu nebyl v srdci věrný.[70]
Tím se ovšem člověk dostává do neřešitelné smyčky. Bylo mu řečeno pozitivní proroctví, které se sice nenaplnilo, ale protože mu člověk již na začátku neuvěřil a nebyl v něm věrný, nikdy nemůže kritizovat proroka za falešné slovo. Vždy totiž může obdržet odpověď, že jeho nevěra a postoj zabránila v jeho naplnění. Tím se ovšem prorok stává nekorigovatelným a proroctví prakticky nerozsouditelné. To potvrzují i slova současného biskupa Apoštolské církve, který si je ze zkušeností dobře vědom, že se Trautova proroctví stěží naplní, ovšem příčinu jednoznačně vidí na straně posluchačů: “Je chyba na straně proroka? V žádném případě! Věřím, že šlo o Boží slovo.”[71]
Jelikož nenaplnění proroctví ještě není důvodem k jeho falešnosti, nabízí Traut k rozsouzení krom jiného[72] samozřejmě i nezbytnost konzultace s duchovní autoritou[73] „Pokud se člověk, jemuž proroctví patří, nenachází právě v blízkosti svého pastora, je třeba, aby se se svým pastorem setkal a proroctví s ním probral. Pak může dojít ke správnému pochopení a pastor ví, co se děje. Žádné osobní proroctví není důležitější než porada duchovní autority, kterou má věřící nad sebou.“[74] Jak je vidět, porada s duchovní autoritou je podle Trauta i mnohem podstatnější než slovo přímo od Boha.
Proroctví, ještě před jeho naplněním, může být potvrzeno i nadpřirozenými znameními: „Dnes je rozšířenějším znamením slovo poznání. Například pokud je odhaleno to, co má někdo v srdci … Nejenže slovo poznání může být znamením, ale také může způsobit citové nebo tělesné uzdravení. Když dostanete osobní proroctví a je nad vámi vyřčeno slovo uzdravení, dojde přitom k uzdravení, pak si můžete být jisti, že je to slovo od Pána.“[75]
Bible však varuje před pouhými znameními jako důkazem oprávněnosti proroctví, či proroka a Ježíš varoval před proroky, kteří budou činit znamení (Mk 13,22). Podle Písma je kritériem proroctví jeho naplnění (Dt 18,22) a posvěcený život, resp. ovoce toho, kdo proroctví přináší (Mt 7,15). Je sice pravdou, že některá proroctví jsou vázána na podmínky, zejména ta negativní, která mohou být odvrácena pokáním. Ohledně proroctví pozitivních, kterých je Traut stoupencem, je však dobré mít na paměti slova proroka Jeremjáše, který řekl: “Prorok, který prorokoval o pokoji, byl uznán za proroka, kterého opravdu poslal Hospodin, až když došlo na slovo toho proroka." (Jr 28,9)
Letniční teologie neklade zvláštní důraz na “osobní proroctví”, i když jeho existenci nikterak nepopírá. Důraz však klade spíše na proroctví ve sboru. Naopak, když se v USA rozšířilo hnutí Pozdního deště, na jehož základech rozvíjí své učení i NAR, bylo důvodem k jeho odmítnutí i “učení praxe předávání proroctví nebo osobního vedení skrze prorockou řeč”.[76] V roce 2000 bylo vzhledem k NAR toto stanovisko novelizováno a o osobním proroctví se zde uvádí:
“Příklady osobní rady na popud Ducha, vzpírající se obvyklému myšlení a přesto zřejmě božského původu, jsou tak málo časté, že nedbalé pronášení osobních proroctví se brzy začne v Kristově Těle zneužívat. Přestože Pavel a Barnabáš byli oprávněně odděleni Duchem Božím pro blíže neurčené dílo (Sk 13:2), přesto oba stále museli naslouchat vedení Ducha pro konkrétní úkoly. Jejich povolání bylo vyslechnuto shromážděnými věřícími když uctívali a postili se, a všichni přítomní, včetně Pavla a Barnabáše, byli zjevně přesvědčeni, že to jistě hovoří Duch. Pokud jsou „prorokovaná“ slova od Boha, Duch Svatý také potvrdí tuto skutečnost v srdci toho, kdo je oddělen pro práci Ducha.”[77]
Není zde tedy zpochybněna existence a autentičnost osobního proroctví. Autoři se ale shodují v tom, že se obvykle jedná o mimořádné situace. Traut ovšem prorokuje téměř každému, kdo o proroctví projeví zájem. Podle svědectví z jeho shromážění “bylo jen málo lidí, kteří odjeli z této konference, aniž by si odvezli kazetu s osobním proroctvím“[78] a “shromáždění…byla doslova prošpikována proroctvími o úžasných a velikých věcech, jež čekají každého, komu se proroctví dostalo.”[79]
Proroctví podle letničních teologů slouží předně jako dar k prospěchu celé církve – k budování, povzbuzení a útěše. Díky tomu má pastýřský rozměr[80], v němž za jistých okolností může získat podobu osobního proroctví. Pastýřská péče ovšem nespočívá v předpovídání budoucnosti (a již vůbec ne materiálních věcí) ani direktivních radách, jak by se v které situaci měl křesťan zachovat. Spíše má věřícího povzbudit a pomoci mu, aby sám vyhledával Boží blízkost a rady pro svůj život v osobním vztahu s Bohem. Ulonska uvádí mezi příklady zneužití proroctví rady v oblasti podnikání, hledání životního partnera, povolání do služby, důležitých životních rozhodnutí, stanovování učení a podobně.[81]
5.2 Proroctví ke sboru
Proroctví ve sboru Traut považuje za velice podstatnou věc. Důkazem mu je, že zatímco devíti duchovním darům je věnována jediná kapitola (1 K 12), o proroctví mluví celá kapitola téhož listu (1 K 14). Proroctví pak chápe pozitivně a vymezuje se proti prorockým soudům: „Ve 3. verši (1.Korinstkým 14) čteme, že proroctví působí duchovní užitek, napomenutí a povzbuzení, což se zdá být v protikladu vůči mnoha „zhoubným a temným“ proroctvím, která zažíváme v současné církvi.“[82]
Traut v této souvislosti znovu opakuje učení NAR, že církev je budována na současných apoštolech a prorocích a proto by jim měl být ve sborovém životě vyhrazen exkluzivní prostor.[83] Není proto divu, že proroctví hraje úlohu nejen ve vyučování, povzbuzování a napomínání, ale taktéž pomáhá vybudovat a určit sborovou strukturu.[84]
A tak jako v rozsuzování osobního proroctví, duchovním poradenství, ve správě sboru, stejně jako v primátu slyšení Božího hlasu ani zde Traut neopomene zdůraznit výlučnou autoritu pastora sboru: „Pastoři by měli pravidelně sdělovat směrnice pro používání daru proroctví, pokud možno jak v písemné formě, tak i slovně z kazatelny. … Neusměrněná síla se stává destruktivní, spíše než aby byla tvořivá“[85] Je rovněž zodpovědností pastora, aby správně rozsoudil zjevení, vyložil ho a nalezl správnou aplikaci pro život sboru. Pastor tak proroctví nejen rozsuzuje ale i vykládá a aplikuje.
„Existují tři zřejmé oblasti proroctví a správy, které je třeba aby pastor správně chápal. Za prvé, skutečné zjevení, které dává Bůh. Za druhé, jak správně a zřetelně vyložit, co Bůh říká. Za třetí, aplikovat do správné situace a okolností, na které se proroctví vztahuje.“[86] „Slovo musí být rozsuzováno pastorem i vedoucími.“[87] Na rozsuzování proroctví se mohou podílet i další proroci (1K 14,29 – „ostatní ať to posuzují“ – ostatní Ed Traut vykládá jako „ostatní proroci“).[88]
Proroci ve sboru by proto měli být velice úzce spjati s vedením a měli by mu být podřízeni. To by mělo nést v jejich službě viditelné ovoce v podobě podpory a potvrzování vedení.
„Ve skutečnosti musí být prorok mnohem vykazatelnější díky zodpovědnosti, která na něm spočívá, když přináší život proměňující slovo od Boha…”[89] „Člověk, více nakloněný proroctví a duchovně vyzrálejší, může vynášet zjevná proroctví, ale i takové proroctví je předmětem rozsuzování vedením sboru. Zjišťujeme, že taková proroctví často obsahují silné potvrzení směru, kterým vedoucí cítí, že se mají vydat.“[90]
Z letničního pohledu proroctví ve sboru, jak již bylo zmíněno, slouží zejména k budování, povzbuzení a útěše. Budování znamená zcela konkrétně výstavbu církve, nebo budování našeho vnitřního, duchovního člověka. Služba proroctví tak má sloužit k tomu, aby byl vybudován pravý chrám Páně, příbytek Boží v Duchu. Má pomoci k tomu, abychom duchovně rostli a zráli.[91] Nezdá se, že by se mělo jednat o určování či potvrzování struktury sboru a jeho vedení, ale jednoznačně o duchovní růst.
Správný postoj k proroctví je pečlivě ho rozsuzovat. Spolehlivosti, přesnosti a užitečnosti zvěsti, kterou přijímáme, zcela jistě nepřidáme nekritickým přijímáním a nadšením, ale naopak pečlivým rozsuzováním.
„Zkušování nemá jen rozlišit pravou inspiraci od falešné, nýbrž také to, co je dobré, a co je lidský přídavek. Čteme o tom v 1 Tesalonitským 5,19–20: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všechno zkoumejte, dobrého se držte.“ O zkušování proroctví se v první řadě uvažuje jako o něčem zcela pozitivním. Proroctví má být zkoumáno, abychom si z něj podrželi to pozitivní, to důležité. Hlavním cílem zkoumání je podpora, pomoc k lepšímu rozvinutí duchovního daru.“[92]
Toto rozsuzování není určeno pouze nějaké úzké skupině sborových autorit, ale ke zkoumání je povolán každý zralý křesťan:
„Ke zkoumání je potřebí duchovní zralosti a duchovního smýšlení. Nebude to umět hned každý křesťan. Služba zkušování je podle 1 Tesalonicenským 5,19–20 svěřena každému zralému křesťanu. „Z proroků ať promluví dva nebo tři a ostatní ať to posuzují“ (1K 14,29). Zde použité řecké slovo DIAKRINÓ znamená tolik co „odlišovat“, „oddělovat od sebe“. Při duchovním zkušování nesmí zaznít lehkomyslný soud. Tato odpovědná služba prostě nemůže spočívat na náladách, pocitech a dojmech. Vyžaduje pevná kritéria. Podívejme se do nového zákona: opravdu existuje celá řada dobrých zkušebních kritérií.“[93]
Ulonska vidí tři základní pílíře pro zkoumání proroctví. „Prvním je poslání proroctví, které k lidem mluví vzdělání, i napomínání, i potěšení. (1K 14,3). Druhým zkušebním kamenem je Boží slovo, neboť Novozákonní proroctví nemohou nikdy říct něco jiného, než co je v souladu s linií Písma svatého a třetím momentem je hodnota a jasnost zvěsti, ve které se projevuje duchovní stav charismatika. Kdo žije sám vzdálen od Pána přinese snadno tomu odpovídající proroctví.“[94]
Rozsuzování proroctví není určeno jen pastorovi a vedení sboru. Míra schopnosti proroctví rozsuzovat závisí na míře duchovní zralosti křesťana. Písmo nerozděluje věřící na pastory s vedením a ostatní neschopné a hloupé ovce, ale staví všechny naroveň jako bratry a sestry s tím, že každý má v těle jinou službu.
Nahlédneme-li jen letmo do stránek Písma nebo do církevní historie, vidíme zde naopak proroky jako kritiky autorit i jejich způsobu vládnutí. Ať už je to Eliáš, který otevřeně vzdoroval králi nebo Jan Křtitel, který nazval izraelské autority hady nebo třeba Savonarola, který se postavil tehdejšímu papežskému kléru a prorocky předpověděl i svoji mučednickou smrt. Představa, že by tito proroci svá varovná slova “trénovali” pod dozorem jejich autorit, jsou víc než nereálná. Snad jedinou situaci v Písmu, kdy se autority snažily usměrnit proroctví proroka “pozitivním směrem” najdeme u posla krále Achaba, jehož posel Mikeášovi domlouval, aby jeho slova byla pozitivní (prorokoval “dobré věci”) jako slova ostatních proroků. Následky tohoto jednání byly více než fatální. (2 Pa 18,12 nn). Autorita otupila samotný hrot proroctví, a to kritiku jí samotné, a přivodila tak katastrofu nejen sobě, ale i celému národu.
Je samozřejmé, že mnoho zbožných králů jako David nebo Jošafat byli prorocky potvrzováni, stejně jako napomínáni. Je samozřejmé, že úloha proroků v Novém Zákoně je odlišná, ovšem tvrdit, že prorocký úřad je dán v této věci jen k potvrzení církevní struktury a církevních autorit je nejen políček reformaci, ale možná i pouhou snahou vůdců NAR zajistit si doživotní imunitu vůči prorockým hlasům.
_____________
64 TRAUT, E. Pravdivě o proroctví. s. 34–35
65 „Dostat včas příhodné slovo je jako lék. Pro nás to má
velký význam a hodnotu, zvláště když v něm dostáváme směr a
povzbuzení.“ In: tamtéž, s. 34
66 „Proroctví je vždy předmětem potvrzení, ať již předtím
nebo potom. Proto, když někdo obdrží proroctví udávající směr, neměl
by činit neuvážené rozhodnutí, zvláště pokud se jedná
o závažnou věc, pouze na základě jednoho proroctví, ale nejméně na
základě dvou či tří proroctví, jak se praví v Písmu: V ústech
dvou svědků aneb v ústech tří svědků stane slovo. (5. Mojžíšova
19,15)“ In: tamtéž, s. 42
67 „Mnozí z nás by řekli, že v sobě nemají
svědectví o pravosti slova ani o jeho potvrzení, nebo že nevidí
a nechápou, jak by se to mohlo stát. Následkem toho vzniká nevěra. Měli
bychom mít Mariin postoj: Pane, je-li to tvoje vůle, ať se to stane.“ In:
tamtéž, s. 49
68 Tamtéž, s. 48
69 Není-li slovo od Boha, je samozřejmé, že ho nemusíme brát
vážně. Neměli bychom se však stavět negativně nebo kriticky vůči
člověku, který nám dané slovo přinesl.“ In: tamtéž, s. 50
70 „Potom tedy, pokud proroctví nefunguje pro jednotlivce, nebo
jsou zde problémy s jeho naplněním, je třeba prověřit, zda bylo
všemu správně porozuměno, zda byly splněny všechny podmínky a zda srdce
daného člověka bylo vskutku Pánu věrné. To musíme učinit ještě
dříve, než začneme kritizovat buď proroctví samo, nebo toho, kdo jej
přinesl.“ In: tamtéž, s. 38
71 „Shromáždění s bratrem Trautem byla doslova
prošpikována proroctvími o úžasných a velikých věcech, jež
čekají každého, komu se proroctví dostalo. Ze zkušenosti vím, že ne
vždy se tyto velké věci skutečně dostaví. Je chyba na straně proroka?
V žádném případě! Věřím, že šlo o Boží slovo. To, co
chci říct, je, že proroctví není magická formule, která se automaticky
vyplní (alespoň ne ta proroctví týkající se velikých požehnání
v budoucnu). Na cestě k jejich naplnění bývá mnoho překážek,
a proto je třeba k nim přidat osobní duchovní zápas.“ In: MOLDAN,
M. Bojuj dobrý boj víry
72 krom Písma, vnitřního pokoje, vnitřního svědectví –
jehož absence ještě není důkazem o jeho nepravdivosti, znamení a
zázraků
73 TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 35
74 Tamtéž, s. 35–36
75 Tamtéž, s. 46
76 Endtime Revival – Spirit-Led and Spirit-Controlled
77 Tamtéž
78 MOLDAN, M. Naše budoucnost je v našich rodinách
79 MOLDAN, M. Bojuj dobrý boj víry
80 „Smyslem proroctví v novozákonní církvi je podle 1.
Korintským 14,3–5 to, co bychom nazvali pastýřskou péčí. „Kdož
pak prorokuje, lidem mluví vzdělání, napomenutí i potěšení.“
Původní text používá pro „napomínání“ slovo, které zní mnohem
pozitivněji: „povzbuzující napomenutí“ nebo „přímluva“. Slovo
„napomínání“ zní pro nás příliš negativně; to však neodpovídá
původnímu textu. Proroctví je tedy podle Nového zákona spíše
pastýřskou pomocí v církvi.“ In: ULONSKA, R. Duchovní dary
v učení a praxi. s. 94
81 „Jak jsme již viděli, oblastí služby novozákonního
proroctví je pastýřská služba. Každé použití a každý výklad, který
tuto vůdčí linii deformuje, je nesprávný. Několik případů přehmatů:
a) Proroctví není běžným prostředkem při obchodním rozhodování. b)
Proroctví není prostředkem k seznámení za účelem sňatku. c)
Proroctví také není způsobem, jak povolávat do úřadu nebo vedení
církve. Jako doklad povolání do úřadu skrze proroctví se často uvádí
Skutky 13,1–6. Zde však nejde o povolání, nýbrž
o vyslání dvou povolaných k dílu, ke kterému už byli povoláni.
Například Pavlovo povolání se stalo už při jeho obrácení! Barnabáš
v té době už aktivně sloužil. d) Proroctví nesmí nikdy sloužit
k vynucování vyznání hříchů. Ono „zjevování skrytých věcí“
se musí dít tak, že člověk může vyznat snadno, jestliže chce, ale také
vyznávat nemusí. Kde je Duch Páně, tam je svoboda. e) Proroctví by se
nemělo používat k určování diagnózy nemocí. f) Proroctví nesmí
věřícího uvádět do nějaké závislosti (např. radami v životě
v závažných otázkách, obchodech, při osobních rozhodnutích
týkajících se budoucnosti apod.). Věřící by se nikdy neměli proroků na
nic vyptávat. Jejich služba není žádným „duchovním věštěním“.
Křesťané se ptají Pána a způsob odpovědi přenechávají jemu.
Novozákonní proroctví si nelze vyžádat. g) Prostřednictví proroctví
nesmí být křesťané nuceni, aby darovali určitou sumu peněz nebo prodali
svůj majetek. h) Proroctví by se nemělo používat jako zbraň
v osobních sporech. i) Proroctví nesmí nidy zastoupit Boží slovo a
stát se zdrojem učení.Tyto přehmaty jsou pouze výběrem z velké
řady možností nesprávného používání prorocké služby. Na základě
znalosti hlavního úkolu, který charisma proroctví má, však můžeme
snadno rozlišit správné používání proroctví od nesprávného, a tak se
můžeme učit používat tento duchovní dar skutečně duchovním
způsobem.“ In: tamtéž, s. 102–103
82 TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 15–16
83 „Proroci by měli mít své místo ve sdílení se, vyučování
a kázání v místním sboru, protože sbor je budován na základě
proroků a apoštolů.“ In: Ed Traut – Novozákonní proroci.
84 TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 75
85 Tamtéž, s. 78
86 Tamtéž, s. 79
87 Tamtéž, s. 85
88 Ed Traut – Novozákonní proroci
89 TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 55
90 Tamtéž, s. 84
91 ULONSKA, R. Duchovní dary v učení a praxi, s.
94–95
92 Tamtéž, s. 108
93 Tamtéž, s. 109–110
94 Tamtéž