Biblická Apologetika

Zpět na „Hnutí proroků“

Ed Traut - prorok poslední doby?

4 Podstata proroctví

4.1 Proroctví a obnova církve

Traut chápe proroctví jako Boží řeč k člověku. „Proroctví je to, když Bůh hovoří o svých cílech a plánech k člověku, skrze člověka, pro člověka.“[35] Jeho úlohu pak definuje pomocí termínu „klíč k poznání“, kterého Ježíš použil při rozhovoru se zákoníky. Proroctví je pak nástroj, bez kterého nelze dospět k dostatečnému poznání a bez něhož se církev nemůže stát připravenou na příchod Ježíše Krista.[36]

Ponechme stranou, že podle Trautova učení a potažmo učení NAR jednoduše tito proroci “klíč k poznání” nemohli mít, protože nejvyšší autoritou v Izraeli byl král, a jen nejvyšší autorita je více než jiní vedena Duchem. Pokud by však měl Traut ve svém učení o autoritách pravdu, pak se i středověká reformace jeví jako těžký hřích, jelikož Luther neuposlechl papeže a neodvolal své učení o „ospravedlnění pouhou vírou“ a dokonce spálil exkomunikační bulu; Hus se nechal raději upálit, než aby odvolal své učení o nadřazenosti Písma nad církví a novokřtěnci se dokázali v otázce křtu novorozenců postavit i takovému velikánovi reformace, jako byl Zwingli.

Lze ovšem s Trautem souhlasit v tom, že úloha proroctví je v církvi nezastupitelná. Ulonska v podstatě s Trautovou definicí souhlasí, když říká, že “Boží proroctví je mluvení z Pánova pověření… Proroctví je tak důležitým darem, že potlačování nebo i pouhé nepodporování této služby se může stát hřebíkem do rakve duchovního života sboru.“[37] Důvodem pro toto silné tvrzení je fakt, že proroctví buduje a podporuje duchovní život a má-li sbor zůstat živým a duchovně prospívat, tak se bez takovéhoto budování neobejde.

Nelze však souhlasit s tím, že obnovou prorocké služby dojde k přechodu na nějakou “vyšší duchovní úroveň” před příchodem Krista. Naopak. Kristus sám pokládá otázku, zda při svém příchodu nalezne na zemi víru (L 18,8) a v podobenství o deseti pannách prorokuje, že před svým příchodem nalezne církev spící (Mt 25,1–13). Pavel, Jan a Petr mluvili o vychladnutí lásky, vzestupu falešných proroků a velkém odpadnutí před příchodem Krista. Naproti tomu apoštolové a proroci NAR nás neustále zásobují předpověďmi o přicházející obnově a mocném probuzení, zatímco realita odpovídá něčemu zcela opačnému.

Pro klasické letniční je učení a praxe apoštolské církve vzorem a obnova je chápána jako návrat k biblickým standardům a praxi prvotní církve. Ne tedy očekávání eschatologického horizontu něčeho nového, nýbrž návrat k tomu starému, co je již staletími prověřeno. Letniční proto neočekávají, že by se církev stala “novou”, která by prvotní církev předčila. Naopak, reformaci, či jakoukoliv jinou obnovu, chápou jako návrat k církvi původní, apoštolské. Za ocitování zde jistě stojí slova současného superintendenta AoG Dr. Wooda, který říká:

„Nejlepším pravidlem, jak rozpoznat, zda doktrína je zdravá, není otázka „Co je nové?“, ale spíše „Co je staré?“ Máme zápasit o víru, která jest jednou dána svatým (Judův 3), nikoliv o víru odevzdanou v poslední době na základě subjektivních duchovních zkušeností nějakého údajného proroka.“[38]

4.2 Vznik proroctví

Při snaze vysvětlit “mechanismus” proroctví, Traut bezděčně zastává antropologický trichotomismus, kterým vysvětluje obdržení prorocké zvěsti a uvádí, že Bůh komunikuje s duchem člověka. Bůh mluví k našemu duchu pomocí slov a obrazů, ty jsou pak předány duši a vycházejí jako řeč skrze tělo.[39] „Někteří například přijmou nějakou představu, někteří určitý dojem, nějaká slova, jiní zase slyší hlas ve svém duchu nebo srdci.“[40]

Podle Trauta má každý křesťan prorocký dar, kterého se má pouze “zmocnit” a vzbudit v sobě jeho “hluboký pramen”.[41] Na tento dar má dokonce každý věřící “neodvolatelné právo” a může jej používat prostřednictvím “aktivace” a “uvolnění” skrze Ducha, který v něm přebývá.[42] Nemusí tedy již nijak Boha prosit o jeho získání. Stačí dar pouze aktivovat a v souladu se svými motivy začít užívat.[43] Proroctví sice může být přijato i nadpřirozeným způsobem (slyšitelný hlas, vidění apod.), to je ovšem zcela výjimečné.

Každý křesťan by tedy měl po proroctví toužit, věřit že je pro něj dostupné a zkoumat, jakým způsobem k němu Bůh promlouvá. To, zda je člověk schopen přijímat proroctví, a jak hluboká jeho proroctví jsou, závisí pouze na jeho víře[44], která prostě odemyká naší mysl.[45] Tuto svou schopnost přijímat proroctví člověk vylepšuje umrtvováním své vlastní vůle a oddělením “vstupu” proroctví od “ostatních zdrojů".[46]

Když již člověk jednou začne prorokovat, měl by tento dar dále rozvíjet. To má činit jednak modlitbou, neustálým užíváním a spoluprací s dalšími proroky. Přijímání od Pána přichází ze „vztahu“ s ním. Čím více se modlíme, tím více poznáváme Pastýřův hlas. (Jan 10,14)[47] Další růst v přijímání prorockého slova pak přichází i skrze spolupráci s proroky a prorokujícími lidmi. “Když se proroci společně sejdou, je zde pomazání, které se rozněcuje a inspiruje k činnosti prorocký dar.“[48]

Proroctví, které člověk přijme, se musí naučit správným způsobem předat, což je mnohem složitější, než ho přijmout.[49] "Bůh nám dal moudrost, abychom sdělovali mysl Kristovu s milostí, láskou a laskavostí.“[50] Předávání proroctví tedy má být činěno co nejlaskavějším, nejmírnějším a nejpozitivnějším způsobem.

Po přečtení těchto Trautových postulátů se tak vkrádá otázka, k čemu je zde tedy vůle Ducha svatého, který své dary udílí jak sám chce? Opravdu jsou duchovní dary vnitřní schopností každého křesťana, který je pouze „uvolňuje“ aniž by k tomu potřeboval pavlovské „horlivě žádejte“? Zatímco bibličtí proroci obvykle říkali „stalo se ke mně slovo Hospodinovo“, dnešním prorokujícím stačí jen uvolnit Boží potenciál, který jim byl jaksi automaticky dán s minulou Boží účastí. Představa, že člověk může prorokovat kdykoliv se mu za chce, je Bibli naprosto cizí.

Staří letniční nikdy realitu prorokování nezpochybňovali a věřili, že mají o duchovní dary horlivě usilovat. Věřili, že každý věřícím má podíl na prorockém rozměru svědectví Ježíše Krista. Avšak odmítali, že by každý z nich měl dar proroctví, ačkoli nás Písmo vyzývá, abychom o to usilovali. Dokonce i ten, kdo zastává úřad proroka nemůže libovolně, dle svého rozhodnutí, prorokovat:

„Pavel vysvětluje, že ne každý křesťan bude prorok v tom slovy smyslu, že by zastával rozpoznaný „úřad“, a snad i v tom slova smyslu že by byl k proroctví Duchem svatým pravidelně používán. (1K 12,28–29) Jasně to naznačuje identifikace proroctví jako odlišného daru. Zároveň ale povzbuzuje všechny věřící aby „dychtili … zvláště po daru proroctví“ (1K 14,1), protože ten kdo prorokuje, prorokuje k „budování, povzbuzení a útěše“ (1K 14,3) ostatních.“[51]

Proroctví je nezasloužený dar milosti (charisma) a jako dar je dáván na základě svobodné vůle Ducha svatého: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1K 12,11) Není správné se domnívat, že existuje nějaká metoda, jak by ho mohl křesťan na Duchu svatém vymoct. Vytvoří-li si lidé takové metody a budou je aplikovat, spíše se dočkají toho, že budou prorokovat ze své vlastní duše (v tom lepším případě), než že by se jim podařilo ovládat Ducha svatého. Primární je vždy vůle Ducha svatého:

„Duch mluvil k prorokovi – prorok nyní mluví k lidem. Musíme rozlišovat mezi tím, když člověk ve svém duchu přijme poselství, a když je pak, puzen Duchem svatým, předává dál. Prorok ve svém duchu přijímá poselství i pověření a je to zase on, kdo může určit okamžik a způsob předání.… Platí zde, že máme získat duchovní cit, abychom rozpoznali čas Ducha svatého. Duchovní účinek pak bude větší.“[52]

Lze jistě s Trautem souhlasit, že křesťan by měl svůj duchovní dar stále rozvíjet, což je letniční praxi vlastní.[53] V Novém Zákoně však nevyčteme žádnou existenci prorockých škol nebo existenci „prorockých týmů“. Dar proroctví je dán ke společnému užitku, zejména během bohoslužeb a společných shromáždění, spolu s ostatními dary a podléhá veřejné kontrole (1K 14,29 a 1 Tes 5,23). K rozvoji daru proroctví tak přispívá i rozsuzování proroctví.[54]

4.3 Pozitivní proroctví a absence usvědčování

Traut opakovaně zdůrazňuje, že proroctví by mělo být v drtivé většině pozitivní, povzbuzující a inspirující, nikoli usvědčující. „Jeho cílem je náprava a nasměrování, ale to jen zřídka, hlavně je to povzbuzení. … Ježíšův způsob služby nespočíval v usvědčování, že jsi špatný. Ale říká, pojď ke mně, kdo jsi obtížený, a já ti dám odpočinek.“[55]

Nezpochybňuje sice, že Bůh dodnes poukazuje na hřích člověka, dokonce o sobě, stejně jako Kristus, tvrdí, že vidí do srdcí lidí takovým způsobem, že zná i hřích každého, komu prorokuje. Usvědčování z hříchu však nevidí jako integrální součást proroctví:. „Je mi vytýkáno, že lidem neprorokuji o jejich hříchu. Dvě věci víte určitě: Jak se jmenujete a jaký hřích je ve vašem životě … Nemusím vám to říkat. … Proto věřím, že proroctví slouží dnes především k povzbuzení.“[56]

Je jistě pravdou, že proroctví má mít budující rámec a dávat pozitivní východisko. Pohlédneme-li však na Kristovu službu, nemůžeme jednoduše konstatovat, že by jí chyběl usvědčující rozměr. Ženě u studny Ježíš jasně ukázal na její hřích (J 4,19) což pro ni byl důkazem služby proroka. Farizeům i zákoníkům veřejně strhával masku pokrytectví a prorocky odhaloval jejich zlé motivy (Mt 23,13–29). Apoštol Petr Ananiášovi a Zafiře prorocky ukázal, že jejich srdce ovládl satan a prorokoval jejich zánik i když jim dal předem šanci činit ze svého hříchu pokání. (Sk 5,3–10). Stejný apoštol pak pokřtěného Šimona prorocky varoval, že pro svoji lásku k penězům bude zatracen, ale i on dostal šanci (Sk 9,19–22).

Traut se sice nemýlí v tom, že účelem novozákonního proroctví není destrukce toho, komu je adresováno, ale naopak povzbuzení a náprava. To ovšem neznamená říkat pouze pozitivní věci a mlčet o hříchu. Ulonska v souvislosti s tímto uvádí:

“…v proroctví…může být zahrnuto napomenutí, vždy však spojené s povzbuzením a ukázáním východiska. To je na evangeliu tak veliké, že Bůh nikdy nezůstane u negativních věcí. I když lidem musí říct, co je na nich záporného, volá je z toho ven s tím, že jim nabízí duchovní „východisko“. Nemá za sebou zanechat člověka zoufalého, nýbrž člověka, který vzývá Boha.“[57]

Jedním z úkolů proroctví je tedy jednoznačně usvědčit z hříchu a tak vytvořit prostor pro pokání. Tento princip můžeme vidět i na nejrozsáhlejším proroctví zaznamenaném v Novém Zákoně – ve Zjevení. Ve většině listů sedmi sborům čteme velice vážná obvinění s pohrůžkou tvrdého trestu jako je nemoc a smrt, ale jejich cílem je náprava. V každém z nich je i zaslíbení.[58]

4.4 Naplnění proroctví

Pozoruhodný je Trautův pohled na naplnění prorocké zvěsti. Ačkoli jako jeden z parametrů pro rozsuzování proroctví uvádí jeho naplnění[59], zároveň učí, že naplnění každého proroctví je podmíněné[60] a tudíž i relativní. Na tom je jistě kus pravdy. Zdá se, že však Traut nechává naplnění proroctví zejména na lidské snaze a výkonu.

V Písmu najdeme proroctví, která byla podmíněná reakcí těch, kterým byla adresována, ale najdeme i taková, která byla neměnná a nepodmíněná a naplnila se navzdory všem okolnostem. Izaiáš prorokuje: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,8–11)

Mnoho proroctví v Písmu je často bezpodmínečných, jejichž naplnění Bůh zaštítil svým slibem. Jestliže Bůh promluví, jeho slovo se vždy včas naplní, ať jsou okolnosti příznivé či nikoli, ať jsou lidé věrní či nikoli. Ani kdyby nepřítel sebral všechny síly, nedokáže tomu zabránit. Můžeme to vidět v celé historii, kdy se tomu tak dělo ať již třeba v Božím jednání s Izraelem nebo v samotném spásném díle Ježíše Krista.

Traut nicméně uvádí, že proroctví je třeba “protlačit” proti satanskému odporu, a to zvláště tehdy, je-li datované. Proroctví by proto raději nemělo být datováno vůbec a když už se tak stane, je zapotřebí věnovat nadprůměrné úsilí tomu, aby bylo včas naplněno.

„Při prorokování je nebezpečné udávat nějaký časový údaj. Jsem přesvědčen, že nepřítel často proti proroctví bojuje a pokouší se zabránit tomu, co se má stát v prorokovaném čase … A tak když přijímáte proroctví, ve kterém je stanoven čas, je třeba to slovo modlitbami „protlačit“ v průběhu doby, než se naplní, a věřit celým srdcem, pokud víte, že to je Boží vůle.“[61]

Také není problém v tom, jestliže dva proroci prorokují protichůdné zvěsti. Ty se totiž mohou naplnit obě, pouze každá v jiném čase. „Jeden prorok může prorokovat o věcech, které se mají stát v rozmezí dvaceti let, a jiný vedle něj bude hovořit o událostech, jež zdánlivě tomu slovu protiřečí, ale mohou se stát v blízké budoucnosti.“[52] Proroctví můžeme chápat jako nabídku z Boží ruky, otevřené Boží dveře, naznačený směr. Je třeba vejít. Je třeba o naplnění proroctví usilovat, bojovat za něj a ukazuje možnosti, kterých můžeme ve službě Bohu dosáhnout.[63]

_____________

^{35 TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 12
36 „U Lukáše 11,52 Ježíš říká: Běda vám zákoníkům. Těmito odborníky zákona byli lidé vzdělaní a s množstvím vědomostí. Pak pokračuje dál a říká, že oni ve skutečnosti vzali klíč k poznání… Pokud vzali (odňali) přístup k poznání, co je tedy přístupem k poznání? V předchozím oddíle, od verše 47 až k verši 51, Ježíš pronáší své „běda“ právě farizeům a učitelům zákona v souvislosti s proroky, které jejich praotcové zabili od krve Ábelovy až po krev Zachariáše. To jasně naznačuje, že proroci tento klíč k poznání měli. Přinesli zjevení a zjevení je klíčem k pravému poznání. … Jsem přesvědčen, že bez prorockého klíče, klíče poznání, moudrosti a vhledu, se církev nemůže pohnout vpřed na vyšší stupeň, který pro ni Bůh připravil a jenž vypůsobí silnou, vítězící nevěstu, o níž hovoří ve svém Slově.“ In TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 18
37 ULONSKA, R. Duchovní dary v učení a praxi, s. 93
38 WOOD, G. Kingdom Now and Missions, s. 10–11
39 „Uvědomme si, že všichni jsme tělo, duše a duch. Máme tedy oblasti, které nejsou nutně motivovány nebo inspirovány Duchem, totiž oblast těla a duše. … I Bůh, protože je Duch, nám slouží v našem duchu a zjevení přichází ve formě určitých slov, obrazů a vštěpuje se i do oblasti naší duše (v níž je umístěna naše mysl). To pak vychází ven z našich úst jako vyřčené Slovo Boží.“ In: TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 27–28
40 Tamtéž, s. 32
41 „Písmo ukazuje, abychom byli připraveni zmocnit se daru, který v nás již přebývá, a vzbudit v sobě „hluboký pramen“, který uschopní našeho ducha, aby řeky života mohly plynout ven z našeho nitra, budujíce, motivujíce a žehnajíce církvi.“ In: tamtéž, s. 24–25
42 „…pokouším se vám zprostředkovat duchovní metodu aktivace i uvolnění daru proroctví, na který, jak věřím, má každý věřící neodvolatelné právo a zároveň i povinnost jej používat. Zjevení je neustále k dispozici díky Duchu, který v nás přebývá.“ In: tamtéž, s. 29–30
43 „Člověk tedy musí mít vnitřní touhu, správný motiv v mysli, musí chtít být schopen prorokovat. Neměl by čekat na nějakou nadpřirozenou zkušenost, protože naší povinností je být připraveni a ochotni jako znovuzrozené, Duchem naplněné Boží děti prorokovat.“ In: tamtéž, s. 23
44 „Římanům 12,6 Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Tento verš jasně naznačuje, že prorokujeme podle své víry, ne podle tělesné citlivosti nebo schopností.“ In: tamtéž, s. 25
45 „Pomyšlení na to, že máme hluboký vhled svého ducha, když přijmeme Ducha svatého, naprostou moudrost, mysl a poznání Boha, je vzrušující. Když Bůh chce, aby jeho mysl byla odhalena, je třeba to jen vírou odemknout.“ In: tamtéž, s. 26
46 „Proto, abychom byli schopni zřetelněji „slyšet“ nebo „vnímat“ poselství od Pána, pomůže nám proce eliminace, abychom oddělili svůj „vstup“ zjevení od ostatních zdrojů. … Během našeho dozrávání, kdy se budeme učit vzdávat se své vlastní vůle … budeme schopni eliminovat proroctví přicházející z duše.“ In: tamtéž, s. 28
47 „V epištole Židům 5,14 čteme o těch, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. Je třeba, abychom rozvíjeli své dary neustálým užíváním.“ In: tamtéž, s. 27
48 Tamtéž, s. 31–32
49 „Nejprve potřebujeme pochopit, že existují dvě rozdílné oblasti, které je třeba rozvíjet. Je to především naše přijetí, nebo vnímání Ducha, který k nám chce hovořit, a za druhé, naše doručení (předání), to jest způsob nebo formulace, jež používáme k předání toho, co jsme obdrželi.“ In: tamtéž, s. 27
50 Tamtéž, s. 30
51 Apostles and prophets
52 ULONSKA, R. Duchovní dary v učení a praxi, s. 103–104
53 Pavel říká: „Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán … na to mysli, v tom žij, aby tvůj pokrok byl všem patrný.“ Pro Pavla zjevně existuje stálé rozvíjení darů. Křesťan má spět kupředu, s ochotou učit se a věrně sloužit; jeho služba se pak stává hlubší, požehnanější a bohatší.“ In: tamtéž, s. 110–111
54 „Správná služba zkušování pomáhá prorocké službě uzrát a prohloubit se.“ In: Tamtéž, s. 112
55 Rozhovor s Edem Trautem
56 Zachyceno z vyučování Eda Trauta v Břeclavi
57 ULONSKA, R. Duchovní dary v učení a praxi, s. 95
58 Tamtéž, s. 95
59„Proroctví musí vždy dojít naplnění, abychom mohli poznat, že je to slovo od Pána.“ TRAUT, E. Pravdivě o proroctví, s. 45
60 Tamtéž, s. 36
61 Tamtéž, s. 39
62Tamtéž, s. 41
63 MOLDAN, M. Bojuj dobrý boj víry}