William Branham - největší prorok?
Doktrinální část
Kde se stala chyba?
Budu-li se v následujících řádcích pouštět do popisu jednotlivých doktrín, jsem si vědom kritiky, kterou je možné vůči mému způsobu práce vznést. Totiž, že uvádím do souvislosti doktríny, které se u Branhama projevovaly postupně, během mnoha let. Svůj způsob práce však ospravedlňuji skutečností, že tyto doktríny do sebe zapadají jako ozubená kolečka v hodinovém strojku a vytváří tak něco, čemu pracovně říkám “duch doktríny”. Teprve, když k sobě přiložíme několik částí leporela, zjistíme, že dohromady dávají ucelený obraz. Co naplat, že některé jeho součásti pochází z roku 1933, kdy Branham uslyšel z nebe hlas, který jeho službu postavil na služební úroveň proroka Eliáše a jiné z roku 1963. Avšak již ve dvaceti letech měl Branham vidění, které později interpretoval jako potvrzení své doktríny o nečistých denominačních křesťanech. Ten kvas, který později prokvasil celé těsto, zde musel patrně být již někdy ve třicátých letech. Osobně se domnívám, že Branhamova setkání s letničními Oneness, mohla, ale také nemusela, být tou mrtvou mouchou, jež postupně zkazila celou mast. Je také dost dobře možné zpochybnit Branhamovou službu jako celek a i k tomuto soudu existuje dost věrohodných důkazů.
Doktríny, které nyní budou popsány, však představují období, kdy se Branham již pozvolna vydával vlastní cestou. Nepředstavují ale dobu jeho hlavních světových tažení, kdy byl křesťanskou veřejností, jako např. americkým evangelistou Billy Grahamem vřele přijímán. Pro návaznost na další kapitoly této knihy je však nutné uvést právě tyto věci, neboť doktrinální stránku nástupnických uskupení ovlivnily nejvíce.
V čem se však shodují jak Branhamovi stoupenci, tak mnozí jeho kritici, je skutečnost, že jeho rukama se děly zázraky ať učil co učil.43
Nemoc a uzdravení
Učiňme na chvíli výjimku od strohého popisu doktrín a pokusme se sestavit Branhamovu doktrínu božského uzdravení na základě přepisů z jeho uzdravujících shromáždění.
Původ nemoci
Přes všechny doktrinální kontroverze provázely Branhamova kázání neobvyklé divy a zázraky. On sám věřil, že činit zázraky na jeho shromážděních je Boží povinností. “…stanou se všechny druhy znamení a zázraků, neboť Ježíš Kristus to zaslíbil… On je povinen je při vás splnit…”44 Také věřil, že veškeré nemoci jsou způsobeny satanem a přítomností démonů v těle, lhostejno zda u nevěřících, či křesťanů. “Nádor je démon. Každá nemoc je od ďábla. Bůh nestíhá své děti nemocí, to dělá ďábel…”45
Branhamova pozdější uzdravující shromáždění mívala standardní průběh. Nejdříve Branham kázal o svých zážitcích a viděních, přičemž vždy zmiňoval ta nejčerstvější. Pokaždé ale zopakoval své původní andělské povolání ke službě uzdravování (1916) a vysvětloval znamení, která při něm obdržel. Dovolával se toho, že lidé k tomu, aby mohli být uzdraveni, musí těmto znamením uvěřit. “On mi řekl: Budou ti dána dvě znamení jako proroku Mojžíšovi. Takto ti lidé uvěří…”46 Někdy se přímo lidí ptal, zda věří, že není od Zlého47 a zasliboval: “On mi řekl, jestliže dokáži, že mi lidé budou věřit, a budu-li upřímný při modlitbě, nebude moci modlitbě nic odolat.”48
Uzdravovatel přichází
Když vzbudil v sále dostatečné očekávání, objevilo se světlo, které nazýval “Kristem,” “Duchem svatým,” “Andělem Páně” nebo “oblakovým sloupem.” Věřil, že se jedná o stále tutéž osobu – Boha. Dokud se tato osoba neobjevila, aby mu mohla zjevovat za koho se má modlit, stále kázal. Často ukazoval i fotografii pořízenou z disputace s Dr. Bestem a tvrdil, že je to “jediná vědecky potvrzená fotografie nadpřirozené bytosti”49 Na videosnímku z roku 1954, což je v podstatě vrchol jeho služby, je zaznamenán okamžik, kdy čekal na příchod oné tajemné bytosti, aby z jejích rukou převzal kontrolu nad lidmi v sále.
“Vy víte, že na něco čekám – je to tak – na Anděla Páně. To je pravda. Jsem tak bezmocný, jak jen mohu být, stejně jako vy všichni, tak tu jsem a možná, že tu sedí i kritikové. Kolik z vás vidělo jeho obraz a ví o mých shromážděních, ve kterých věda pořídila tento snímek?” [Branham ukazoval fotografii s ohnivým sloupem nad svoji hlavou]. “Velké světlo, které přichází dovnitř. Můžete se na něj podívat…”50
Čím dříve se Branhamovi podařilo vzbudit v lidech touhu a očekávání, tím dříve se “ohnivý sloup” objevil. Nyní, když se po dalších pár minutách kázání konečně dočkal, mohl celou situaci pevně uchopit do svých rukou a převzít vládu nad shromážděnými. “On je zde, Duch svatý. Nuže, jménem Ježíše Krista, Syna Božího, beru každou osobu zde pod svoji kontrolu (!), ke cti Boží.”51
Duchovní dary
Po těchto slovech se začalo naplňovat zaslíbení anděla a Branham ve viděních spatřoval, odkud lidé přicházejí, jak se jmenují a jakou chorobou trpí. Nezřídla se stávalo, že nádory padaly na zem jako banánové slupky. Zde je příklad rozpravy Branhama s ženou, kterou nikdy před tím neviděl a která je i zaznamenána televizní kamerou.
“Měla jsi – vidím, velkou srážku. Je to nehoda. Auto bylo vrak, bylas vyhozena do vzduchu a něco ve tvé šíji se vykloubilo, což způsobilo rakovinu v tvém krku. Jsi vyučena v Písmu. Věříš, že Ježíš Kristus tě uzdravuje? Ó Bože a Otče, ve jménu tvého Syna Ježíše Krista, na základě autority Slova Božího nařizuji této zlé věci, aby opustila tuto umírající ženu. Satane, jsi odhalen, tedy vyjdi z té paní, neboť církev živého Boha ti říká, abys jí opustil ve jménu Ježíše Krista. Amen. Nyní sestro, okamžik, prosím. Rád bych ti ještě něco řekl. Ovšem, víš, že je to nyní pryč. Také to tak zůstane. Podívej, jak máš hladký krk. Všechno ji opustilo. Nádor zmizel. Jdi nyní svou cestou a buď vděčná a šťastná. Raduj se.”51
Světlo znovu a znovu Branhamovi ukazovalo, za koho se modlit a ve vidění se mu promítal život dotyčného. Byl přesvědčen, že i Ježíš získával informace o smýšlení lidí stejným způsobem – skrze vidění. Při modlitbách o zjevení “ohnivého sloupu” proto prosil následujícími slovy.
“Nebeský Otče, jelikož tvé Slovo je pravda, potvrď své Slovo znameními a zázraky vzkříšeného Ježíše. Víme, že když byl na zemi, nenárokoval si být velkým mužem. Požadoval jen, abys mu ve viděních ukázal, co má dělat.”52
Někdy jej při očekávání světla rušilo umělé osvětlení a on nemohl Ducha svatého zaostřit. “Mohl by někdo obrátit to velké světlo? Někdy přijde Duch svatý a mnozí z vás ten obraz viděli 53 Když bylo na jeho žádost zhasnuto, mohl opět prohlásit: “Vidím Ducha svatého tam v tom rohu. Je nad černou ženou…vidím, že světlo tu paní ještě sleduje, je to ona, která právě odešla?”54
Moc podvědomí
Po těchto manifestacích již Branham nebyl nucen biblicky dokazovat, zda satan je, či není původcem všech nemocí nebo zda je, či není každá nemoc projevem zlého ducha. Lidé viděli, že tato teologie “funguje v praxi” a víc jim nebylo zapotřebí. Světlo však obvykle viděl pouze Branham, a proto neustále lidi v sále povzbuzoval k víře. Dalo by se říci, že vzbudit silné očekávání přítomných v sále a přesvědčit je, že za uzdravení zodpovídá neidentifikovatelná bílá duchovní osoba, bylo to nejdůležitější, co Branham ke svým zázrakům v pozdějším období své služby potřeboval. Vysvětloval při tom, že jeho cílem není zasáhnout lidskou mysl, nýbrž lidské podvědomí.
“Máte vědomí a podvědomí. Snažím se tedy pomocí Ducha svatého pracovat na podvědomí. První je vědomí. Mohl bych se zde někoho zeptat: “Věříš?” “Ó ano, pane!” Věříš tomu zde, ale jak je to s vědomím zde dole? To je to, které pohání loď. Ne ten muž tam nahoře, na velitelském můstku, ale ten člověk dole ve strojovně. Někdy, když usneme, vcházíme do podvědomí a sníme. Zdá se vám o věcech, které jste dělali, když jste bděli.”55
Věděl, že k navození atmosféry, ve které by mohl vzít věřící “pod svoji kontrolu” je nutné, aby se lidé dostali do stavu, který je podobný spánku, kdy podvědomí je aktivní, ale při tom, aby člověk bděl a mohl tak své podvědomí používat k aktivní činnosti. Tedy aby jeho vědomá a podvědomá část aktivně spolupracovaly. Vůdčím prvkem v těchto případech mělo však být lidské podvědomí. Věřil, že právě tohoto stavu dosahovali proroci a vidoucí.
“Vy, kteří jste měli před mnoha lety sny, si na ně jistě vzpomenete. Tedy jedna část vašeho vědomí u toho byla přítomna. Souhlasí to? Nebo si na mnohé sny, které jste měli před lety nevzpomínáte? Tedy podvědomí člověka, který spí tvrdě, zůstalo daleko, nedostihne jej. Podvědomí vidoucího však není tam někde. Ještě je zde. Je přesně tady. Neusíná. Jeho oči jsou otevřené a vidí.”56
Těžko říci, zda si Branham uvědomil, že touto teorií v podstatě navazuje na poznatky vídeňského lékaře Sigmunda Freuda. Ten viděl v aktivaci podvědomí nevídaný zdroj lidského potenciálu, který se dal dešifrovat právě skrze sny. Jeho následovník, švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung, poté už podvědomí resp. “nevědomí” viděl – podobně jako Branham – jako prostředek pro komunikaci s nadpřirozenem.57 Jako prostředek k dosažení těchto stavů u obou lékařů sloužila hypnóza.
Duch nemoci
Branham si byl velice dobře vědom, že jeho shromáždění budí pozornost a stále víc se setkával s těmi, kteří jeho zázraky považovali za působení démona. Na tato nařčení měl pohotovou odpověď. “Snad řeknete: “Ďábel také uzdravuje.” Nuže, Ježíš řekl, že to nedovede.”58 Jelikož učil, že nemoci jsou způsobovány démony a jejich vyléčení závisí na vypuzení zlého ducha, potom, na základě citace verše “Jestliže satan satana vyhání, pak jeho království je rozděleno”59, mohl Branham každé uzdravení považovat za božské. Kdo se však s jeho doktrínou o démonickém původu všech nemocí neztotožnil, ten se s jeho argumentací nespokojil. Branham proto svou démonologii rozpracoval do podivuhodného celku. Věřil, že nemoci, jako např. rakovina nebo šedý zákal, jsou způsobeny démonem, který způsobil zvětšování buněk v organismu a nyní je duchem smrti oživuje a stává se tak životem nádoru.
“Každá osoba vzniká jako malá buňka; buňky se začínají rozvíjet a další buňky se k tomu přidávají podle druhu života, který v nic je, který člověka vytváří. Buňka ve zvířeti vytváří zvíře, ptačí buňky ptáka. Každý vždy podle svého druhu. Ale démon, který způsobuje nádor – nemusí být pouze v nádorech – začíná buňky zvětšovat. Například u rakoviny. Začíná buňky zvětšovat a zvětšuje stále více a více. Nyní má život a je životem, právě tak, jako jste se vyvíjeli vy, v těle své matky. Je to totéž… tento život vaším životem není. Je to cizí život, to je však život ke smrti nebo správněji duch smrti. Je to smrt. Nepatří to do vás. Dříve to tam nebylo, ale teď to tu je. Nuže, kdo to tam vnesl? Přichází to jen skrze jednoho a to je ďábel… Hleďte, když toto zemře, kupříkladu šedý zákal. Když tento duch opustí osoby, které mají šedý zákal, říkají: ”Ach vidím, já vidím. A příští den již vidí mnohem lépe..”60
Dodnes se však najdou lidé, kteří dosvědčují, že lidé, kteří se nechali Branhamem uzdravit, byli již za několik dní znovu nemocní, případně se jejich stav ještě více zhoršil.
“V té době, myslím, že to bylo v roce 1947, jsem byl v denominačním sboru naší biblické školy v Saskatoonu. Uzdravovací shromáždění byla pořádána ve sborové posluchárně… uzdravovatel této kampaně byl William Branham z USA. Když W. Branham uzavíral své shromáždění ve sborové posluchárně, mohl jsem ho vzít za ruku a vodit ho od třídy k třídě po celé škole, aby se mohl modlit za ty, kteří nebyli schopni navštěvovat veřejná shromáždění nebo stát v uzdravovacích řadách… Běžná praxe W. Branhama byla, že vzal ruku nemocného a pak mu řekl asi tohle: “Vibrace ve vaší ruce mi říkají, že máte rakovinu. Ale budu se za vás modlit, aby vás Pán uzdravil." Když se modlil, říkal asi toto: “Vibrace zmizely, rakovina je mrtvá. Jste uzdraven! Ale budete ještě tři dny trpět, dokud vaše tělo nevyvrhne smrtelnou podstatu rakoviny. Ale nemějte obavy, jste uzdraven! Jenom důvěřujte Pánu… Čas plynul, kampaň skončila a W. Branham a jeho skupina odjeli. A pak jsme viděli výsledky ověřené časem. Byla to pro nás těžká doba, zvlášť pro mne. Jeden po druhém, z těch, co jsem osobně viděl, že byli “uzdraveni” (a já to podle uzdravovatele také prohlašoval), zemřeli. Naše víra byla tvrdě zkoušena.” 61
Branham na to v každém případě měl své vysvětlení.
“Ovšemže, jestliže život vyjde, nádor je mrtvý, ale je-li nádor vevnitř, nemůže odpadnout. Když odumře, bude tam několik dní ležet a začne se scvrkávat tak, jako zde, na povrchu těla a buňky se začnou rozpouštět. Pak dostanete horečku. Přirozeně, neboť je to jako infekce. Srdce pumpuje krev a čistí tělo. Tady je velký kus masa, které je volně ve vašem těle. Pacient náhle onemocní a pak řekne: “Ach, cítil jsem se tak dobře na pódiu a potom ještě dva dny, ale myslím, že jsem uzdravení ztratil.” Ach, bratře, sestro, to je to nejlepší znamení na světě, že jste byli uzdraveni. Vidíte! Potom začnete pochybovat a tak jistě jako vaše víra ten život usmrtila, tak jej vaše nevíra opět vrátí. Vidíte, tak to bude.” 62
Uzdravení
Když se Branhamovi podařilo v sále vzbudit dostatečné očekávání a lidské podvědomí bylo aktivováno, služba kulminovala. Už neuzdravoval jen jednotlivce, osvícené ohnivým sloupem, ale celé skupiny lidí, které trpěly nějakou chorobou. Jednou to byli “nefrotici” jindy “kardiaci” nebo lidé s nádory a vždy vymítal z davů démony, kteří za touto chorobou stáli.
“Každá osoba, která má srdeční potíže, nechť vstane. Můžete být nyní, lhostejno, co to je, uzdraveni od srdeční choroby… A nyní přikazuji této démonické moci, která tyto lidi srdeční chorobou spoutává, aby z jednoho každého vyšla ve jménu Ježíše Krista. Amen.”63
Když byla atmosféra v bodu varu, uzdravoval Branham dokonce již všechny přítomné přikazujíce už nejen jednotlivým duchům nemoci, ale i samotnému satanu.
“Všemohoucí Bože, který jsi stvořil nebe a zemi, prosím nyní, aby každá démonická moc v této budově byla zlomena. Moc Ježíše Krista nechť se zjeví. Pane, my nejsme poraženi. Satane, přikazuji ti ve jménu Pána Ježíše Krista, vyjdi ven z lidí.”64
Některé charismatické skupiny, ať vědomě či nevědomě, těchto technik – jako např. uzdravování celých skupin lidí se společnou chorobou, či masové vymítání démonů z davu – při svých shromážděních používají do dnešní doby.
Pád člověka
Žena v řádu stvoření
Podle Branhama Bůh Evu uvedl v život jako nejnižší ze všeho stvoření, jako vedlejší produkt z Adamova žebra proto, aby Adama svedla. “Ona je vedlejší produkt muže a nikoliv z přímého stvoření Božího. Bůh stvořil celek, potom vyňal z jedné části svého stvoření něco ven a učinil pomocnici.”65 “Ona je překroucením původního stvoření.”66
“Eva v původním stvoření nebyla… nic není tak utvořeno, aby mohlo tak snadno svádět a zároveň být svedeno jako žena… Nic na světě v Božím stvoření nemůže být tak nemorální a klesnout tak hluboko… Svině nemůže být nemorální, fena nemůže být nemorální. Žena je ta jediná, která může… důvod, proč to žádná samice zvířete nemohla učinit, spočívá v tom, že byla originálním stvořením. Ale žena nebyla originálním stvořením.”67
Žena jako samice je totiž dle Branhama ke svádění vybavena svoji krásou. Je proto na rozdíl od všech zvířecích samic hezčí než muž – samec, zatímco zvířecí samci jsou hezčí než samice. Tuto krásu v ženě formuje ďábel k tomu, aby lidské pokolení, skrze svádění bezbraných mužů, stále více propadalo do propasti hříchu. Vždyť “ona je z ďábla.”68
“Ona jediná je utvořena tak, aby mohla žít neslušný a nečistý život… U všech ostatních stvoření Božích je mužská část krásnější… ale u lidí je to žena, která je krásná, ne muž… Její formovatel, Satan se jí také ještě v těchto posledních dnech zabývá… v těchto posledních dnech ji satan inspiruje, neboť on je jejím tvůrcem.”69
Semeno hada
Žena, jako jediná samice z celého stvoření, měla původně dar cudnosti. Ona však toužila po pohlavním styku, a to – na rozdíl od zvířat – v kteroukoliv roční dobu. Místo toho, aby svůj chtíč skrze cudnost chránila, rozhodla se pro nemravný život, který se dodnes projevuje tím, že ženy nosí šortky a malují se. To proto, aby vyprovokovaly muže k uspokojení svých vlastních, tělesných žádostí, což způsobuje satanský duch, který v nich přebývá.
“Mnohé z vás žen se oblékají neslušně, když jdete na oběd, a vystavujete se takto před muži. Ježíš řekl: “Kdo by jen na vdanou ženu se žádostí pohleděl, zcizoložil již v srdci svém.” Kdo je potom vinen, ten muž, nebo ty? On je muž a je učiněn tak, aby mohl ten akt vykonat. Ale ty jsi žena, která by měla odmítnout. Proč se takto předvádíš? Přece ne proto, že je to pohodlné. Tak tomu přece nemůže být, když ve svých šortkách napůl mrznete. To nemůže být pohodlné. Co je to tedy. Je to kvůli neslušnosti. Nechcete to přiznat, ale Bible říká, že to tak je. Je to pravda. Je to nečistý duch ve vás. Nechtěly byste být neslušné, avšak nepoznáváte, že jste duchovně nečisté, protože se neslušně předvádíte.”70
Pro tuto svoji vlastnost Eva podlehla satanovu pokušení a měla s ním pohlavní styk. Tak zcizoložila “duchovně i fyzicky,”71 otěhotněla a z cizoložství se narodil Kain, vlastní Syn ďábla. Eva tím zkřížila semeno lidské se semenem hada a každý člověk se proto nyní rodí s ďáblovou přirozeností.
“Ona zcizoložila, skrze to vzešlo to první dítě: Kain, vlastní syn Satana.”72 “Eva, žena, učinila to první křížení, které se kdy stalo… Bůh jí přece řekl: Buďte plodní a množte se a zploďte zemi. Avšak ona odešla a stala se děvkou.” 73
Původní plán stvoření
K pádu člověka však nikdy nemělo dojít. Dokonce ani sexuální rozmnožování Bůh pro člověka neměl v úmyslu. To vše je následek Evina cizoložství se satanem. Branham věřil, že původní Boží příkaz “ploďte se a množte se” (Gn 1,22) byl zamýšlen duchovně, nikoliv fyzicky. Eva měla uvěřit Božímu Slovu a otěhotnět jím. Avšak uvěřila slovu ďábla, spáchala cizoložství, a toto originální Slovo zkřížila. Původní, duchovní plození, ke kterému byla povolána, spatřoval Branham v analogii s početím Krista. Marie počala Krista tím, že přijala Slovo Boží – Semeno – a otěhotněla z Ducha. Tak mohla později porodit Božího Syna.
“Mluvené Slovo Boží zrodilo skrze jednu pannu tělo. Do toho těla vešla voda, Duch. On ho umyl vodní koupelí Slova, vešel do něho a přebýval v něm.”74 “Jestliže Bůh a jeho Slovo se stanou jedno (Hallelujah!), to znamená, že když Duch Boží zavodní Semeno Boží, Slovo Boží, zrodí se Bůh.”75
Po tomto hříchu, kdy Eva smísila druhy, již nebylo duchovní plození možné, neboť lidstvo bylo zkříženo. Bůh proto uzavřel se svým lidem jinou smlouvu, kdy k plození docházelo skrze pohlavní žádost: “Nyní již neměl být svět zalidněn jako na začátku skrze originální stvoření, nýbrž skrze pohlavní žádost.”76 Původní Boží plán to však nebyl! Byl to plán ďáblův. “…všichni ostatní se narodili skrze pohlavní žádosti podle plánu ďábla.”77
Dvě Boží smlouvy
Existují tedy dvě smlouvy, které Bůh s člověkem ohledně rozmnožování lidského pokolení uzavřel: ta původní, která byla dána zpočátku, a podle které se měly děti rodit duchovně – z prachu země – a druhá smlouva, která platí nyní, a na základě které se lidé rozmnožují sexuálně. “Nyní jsme obdrželi jednu smlouvu pro “produkt” a jednu pro “vedlejší produkt.. Máme teď dvojí smlouvu. Nejdříve byla jenom jedna smlouva, Adam a Eva byla rovnocenní, jeden muž, jedna žena… Bůh udělal jinou, novou smlouvu…”78
Tato doba však bude překonána a v budoucnu bude Bůh opět volat své děti z prachu. Do té doby však lidstvo trvá ve svém padlém stavu pohlavní žádostivosti.“Přijde opět čas, kdy již nebude existovat žádný sex, nýbrž Bůh bude opět volat své děti z prachu země tak, jako původně! Ne skrze nějakou ženu, nýbrž formováním hlíny, kosmického světla a minerálů zase vykoná tvořitelský akt, jak to učinil pro Adama.”79
Antropologie
Stvořená přirozenost
Původní člověk – Adam – byl stvořen z prachu země a jak již bylo uvedeno, zahrnoval ve své podstatě mužský i ženský princip. “Muž i žena byli dosud v jednom a témže člověku”80, což znamená, že Adam měl v sobě “mužského i ženského ducha”81 a byl tedy jak “mužský tak ženský v jednom.”82
Žena však v původním plánu stvoření vůbec nefigurovala, byla stvořena až po všem ostatním stvoření, a proto je nejnižší bytostí, “jediným vedlejším produktem z celého božího stvoření.”83 Všechny ostatní samice byly Bohem stvořeny, žena však nikoliv. “Z něj vzal on ženu. Je vedlejším produktem muže, neboť Bůh nemohl něco takového stvořit. Prohledejte Písmo. To přesně souhlasí. Bůh jí nestvořil při svém původním tvoření. Ne, stojí mimo.”84
Padlá přirozenost
Další lidé, počínaje Kainem, již byli lidé se satanskou přirozeností, neboť Eva zkřížila druhy a od té doby v sobě člověk tuto satanskou, po Kainovi zděděnou, přirozenost nese. Cizoložstvím Evy s ďáblem se tak lidstvo dostalo pod prokletí, člověk propadl smrti a stal se smrtelným. Branham byl o této teorii tak přesvědčen, že právě v lidské smrtelnosti viděl nezvratný argument pro ospravedlnění doktríny “semene hada.” Svým odpůrcům vzkázal.
“Jestliže stále ještě popíráte semeno hada, pak se táži vás: Proč existují všechny tyto pohřby? Ona se zkřížila. Jeden každý z vás je zkřížením originálu. To je ten důvod, proč všichni musejí zemřít!”85 Proč musíte umírat, jestliže se nestalo skrze sex?”86
Branham však netušil “jakou technikou” vlastně Eva zcizoložila, vždyť satan je duch, který nemá kosti a krev. K tomu, aby mohl zplodit lidské stvoření, by musel mít tělo. Neměl ponětí, jak k tomuto zkřížení vlastně došlo. Dozvěděl se to až z Božího zjevení, při diskusi s letničním pastorem z Assemblies of God, který mu “spekulativní” otázku ohledně této věci položil. “Bratře Branhame, kde je onen druh… Kde je? Byl to šimpanz? Kdepak je to dotyčné zvíře?”87 Branham byl tak zmaten, že zprvu nemohl nalézt slova, a tak, aby věděl jak má odpovědět, položil tuto otázku přímo Bohu. Teprve v odpovědi z “vyšších míst” získal doktrinální jistotu. Satan cizoložil ve formě hada!
“…řekl jsem: “Pane Ježíši, ty jsi řekl: Nedělejte si starost, co máte lidem říci, neboť vám to v oné hodině bude dáno.” Pane, co mám říci?” On řekl: “Řekni mu, že je to zde.”… Řekl jsem: “Je to zde.,” ale nevěděl jsem kde. Zeptal se: “Kde?” A nežli jsem mohl o tom přemýšlet, On řekl: “Je to had.” Přesně to to bylo, neboť už není zvířetem na nohou, byl zlořečený a plazí se po břiše až do konce svých dnů. Je zde. Souhlasí to? Oním jednáním, které koná, způsobuje u ženy tentýž hřích, jako muž. Ona nabývá strnulého pohledu a dostavuje se u ni vzrušení, jakého by u ní muž nemohl dosáhnout.” 88
Vykoupená přirozenost
Kristus však, jako ten, který byl narozen z původního Božího Semene, nikoliv ze semene hada, vzal toto prokletí na sebe. Každý, kdo přijme Boží Semeno, což je Slovo Boží, vykoření ze sebe tuto satanskou přirozenost a stane se inkarnací Božího Slova. “…Slovo ve vás se stane tělem. Stanete se dětmi Božími. Slovo plyne přímo z Boha do vás, neboť jste se stali účastní jeho přirozenosti.” 89
Takovouto inkarnací jsou samozřejmě branhamisté, ale nejen oni, byli jimi již starozákonní králové a proroci jako např. Mojžíš. “Slovo zahalené do lidského masa bylo také v Mojžíšovi… Jestliže je Bůh ve vás, nemůžete pak být nic jiného… Ke komu se stalo slovo Boží? K prorokům. Neoznačil je Ježíš za “bohy”?90 Toto Boží Semeno (Boží Slovo) však nemohlo v době Zákona přinést svoji úrodu, neboť se lidstvo zatím nenacházelo v dispenzi Ducha, a zaseté Slovo nemohlo být zavlaženo Božím Duchem. Příležitost se samozřejmě naskytla až v Branhamově době, skrze jeho učení.
Pro tyto své úvahy si Branham často vypomáhal teorií klasu: Původní zaseté semeno – předzvěděný Kristus – pokud je v člověku zavodněno Duchem – vzroste a nejprve vytvoří stéblo. Ze stébla pak vyroste klas. V klasu se nacházejí plevy a teprve v obalu plev se nacházejí zrna, což jsou branhamisté. Zrno, které je nyní zrozeno, je do podstaty stejné s originálním zrnem – a je-li původním semenem Boží Slovo, Boží Syn, inkarnovaný Bůh – stávají se i branhamisté předzvěděnými inkarnovanými Bohy.
“To malé semeno rostlo, ale ještě nebylo jako původní semeno. Tak to bylo s poselstvím Luthera. Pak přišla ostatní poselství jako Finneyho, Sankeae, Knoxe a Calvina a jiných. Bylo to stále ještě poselství, ale neměli úplné zjevení, protože ještě nebyl ten čas. Nemůžete dát klas na stéblo, není-li tu ještě jeho čas. Ale nakonec vyjde původní semeno, které bylo vloženo do země.” 91 “Život je zase v zrnu. Co je to? Přesně totéž zrno, jako to, které bylo zaseto do země.”92
Každý “branhamista” je tedy vtělením Boha a živým Božím Slovem.
“Kristus je to originální Semeno a toto originální Semeno bylo předurčeno předzvěděním Božím…On byl to zjevení Slovo. Skrze každého dalšího syna je zjevováno totéž. To jsou ti, kteří jsou předurčeni… “Jestli smýšlení Kristovo je ve vás, jste to Slovo. Vy jste to živé Slovo Boží.”93
Avšak musí to být pravé Boží Slovo, nikoliv slovo, které se káže v denominacích. Toto Slovo musí být stejné podstaty s Bohem, a takové Slovo kázal pouze Branham. Jen ti křesťané, kteří přijmou skrze Branhama setbu Slova, se tak stávají Boží inkarnací. “…vy již neexistujete… Nejste to již vy, není to již ten člověk – je to Bůh v člověku.”94
Toto je klasický princip deifikace člověka, se kterým se setkáváme v gnózi. Původní, tělesná přirozenost, je v gnostických systémech považována za hříšnou a satanskou a teprve skrze zjevené poznání se člověk ze zajetí této hmotné přirozenosti vymaňuje a přijetím pravdy z “vyššího zdroje” se stává ve své podstatě Bohem. S teorií, že znovuzrozený křesťan je inkarnací Boží stejně jako Kristus, se později setkáváme u všech odvozených učení jako je hnutí Víry, Zjevení synů Božích, Království nyní, Joelova armáda apod.
Christologie
Kristova přirozenost
Pro Branhama byl Kristus, jako pro miliony křesťanů, inkarnovaným Slovem Božím, jež je samo Bohem. Problém však nastává, prozkoumáme-li blíže celé učení a dáme-li si některé jeho doktríny do souvislosti. Např. tvrzením, že znovuzrozením se křesťan stává inkarnací Slova, Branham nejenže staví člověka na úroveň Krista a připisuje tak člověku Boží atributy, ale zároveň staví Krista na úroveň pouhého člověka. Podle Branhama totiž Luther i Wesley byli vtělenými Kristy, Syny člověka.
“Od letnic se Bůh zjevuje skrze lidi. Vidíte, že jednal v jednom Muži – Ježíši. Nyní jedná skrze lidi, které k tomu účelu zvolil – Bůh v podobě člověka. Proměnil se sám z podoby Boží v podobu muže… Pak přišel v podobě člověka v reformačních dobách Luthera a Wesleye.”95
A nejen to. Branham sice učil, že Kristus byl výjimečný tím, že byl zrozen nesexuálně, ale pokud bychom jeho božství chtěli rozvíjet pouze na této rovině, nebyl by Kristus ze své podstaty nijak odlišný od Adama. Branham však uvažoval takto:
“…Adam byl Slovo Boží, jeho vyslovené Slovo, jeho původní Semeno… on dal tomu prvnímu Adamovi – Kristu – nevěstu.”96
Není-li tedy Bůh Bohem ze své podstaty – vždyť se prakticky neodlišuje od člověka – čím je tedy jeho božská podstata unikátní a neopakovatelná? Branham se s touto otázkou vypořádal jednoduše. Bůh není Bohem proto čím je, ale proto co činí. Boží atributy jsou pouhými schopnostmi. “Bůh… na začátku, dlouho před tím než začátek byl, nebyl ani Bohem”97 “On nemůže být Zachráncem, jedině, že by něco bylo ztraceno. Nemůže být Uzdravovatelem, jedině že by bylo něco nemocného.”98 Proto byl Bůh před stvořením světa ve své podstatě roven všem duchovním bytostem, tedy i satanu. “Věděli jste, že satan byl kdysi stejný jako Bůh? Jistě byl. Ve všem, kromě toho, že byl stvořitelem. Jinak byl ve všem rovnocenný,”99 říkal Branham svým posluchačům.
Toto učení je velmi průhlednou herezí. Již ve starém zákoně se Bůh dává Mojžíšovi poznat slovy: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ (Ex 3,14) a své božství dokládá pouhým konstatováním své věčné a neměnné existence. Na stejném principu dokládá své božství i Kristus, který při narážce na svůj věk odpovídá stejně jako Mojžíšovi Hospodin, poukazem na svoji věčnou podstatu “Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.”(J 8,58) Branhamovo pojetí Krista tedy nejen snižuje Boha na úroveň člověka, ale dokonce i na úroveň samotného ďábla. Člověk přeci také může z Ducha svatého konat Kristovy zázraky (J 14,12) a ďábel má též omezenou divutvornou moc (2 Tes 2,9). Oba však zůstávají ve své podstatě stvořenými bytostmi. Bůh tedy není Bohem pro své schopnosti a zručnost, nýbrž zejména pro svoji nepomíjející a věčnou podstatu (Ž 93,2).
K dalšímu kurióznímu závěru dojdeme, promyslíme-li Branhamovu doktrínu o semeni hada a z ní vycházející lidské přirozenosti. Bůh v Písmu zaslíbil, že semeno ženy potře ďáblu hlavu a od semena ženy se odvíjí Kristova lidská přirozenost. Jestliže však Branham učí, že lidská přirozenost je zkřížená, totiž že Eva vložila do lidské přirozenosti satanský prvek, poté i Kristus, který zdědil po Abrahamovi svoji lidskou přirozenost, by musel být satanským křížencem. Avšak Kristova nepadlá přirozenost, byť se odvíjela od přirozenosti lidské, je neporušená a bezpečně zajistila, aby Kristova oběť byla melchisedechovská, tzn. že Kristus, jakožto Velekněz, nemusel nejprve obětovat sám za sebe, byl bez viny.
Tato teorie je však pouhou spekulací a “dotahuje” Branhamovo učení. Už sama doktrína “kříženců” je nesmyslná, protože od doby potopy byli všichni potomci Kainovi zničeni a zemi zalidnili potomci Noeho, který pocházel ze Seta, o kterém Eva přímo prohlásila: “Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain."(1 M 4,25). Tímto jediným veršem se semeno hada rozpadá jako domeček z karet neboť Kainův rod vyhynul a pokračoval v tom, koho vložil Evě do klína Hospodin. Nicméně Branham byl k těmto argumentům hluchý. Jestliže však skutečně věřil, že lidstvo má satanskou přirozenost zakódovanou ve své přirozenosti, Kristus, syn člověka, nemohl být výjimkou.
Trojice
Ve své christologii byl Branham přísným monarchistou a učení o Trojici striktně odmítal. Otec Syn a Duch svatý neexistují jako jednotlivé osoby, nýbrž jedná se pouze o tituly Boha, tedy jedné a té samé osoby. Proto ty, kteří se křtili ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého nazýval triteisty.
“Bůh je Duch a Ježíš je tělo, kterým byl zastřen. Je to jako u mne doma. Mé ženě jsem manželem, své dceři otcem, vnukovi dědečkem. Moje žena nemá vůči mně požadavky jako vůči otci, nebo dědečkovi, má požadavky, jako vůči manželovi. Moje dcera ke mně nemá požadavky jako k manželovi, nebo k dědečkovi, je mým dítětem. A přece jsou všechny tři označení určena pro jednu a tutéž osobu.” 100
Ježíš je v Branhamově teologii vtělený Otec, který je zároveň Duchem svatým. Je to patrné i z toho, jak nazýval duchovní bytost, která se zjevovala jako světlo na jeho shromážděních, aby mu ukazovala, za koho se má modlit a dávala mu zjevení ohledně životů těch, kteří si pro modlitbu přicházeli. Byl to jednou oblakový sloup, jindy Kristus, poté Duch svatý nebo anděl Páně.
“Vždyť Ježíš řekl: “Od Boha jsem přišel a vracím se k Bohu zpět.” Byl zase v podobě ohnivého sloupu… přišel skrze mříže stejný ohnivý sloup, otevřel dveře žaláře a vyvedl Petra tajuplným způsobem ven, aniž vyrušil stráže. Pro mne je to Ježíš Kristus tentýž včera, navěky i dnes.”101 “Tři je číslo dokonalosti a Bůh se zjevuje v trojnásobném způsobu: jako Otec, syn a Duch svatý. Bůh Otec, ten živý Bůh, se zjevoval skrze ohnivý sloup… Bůh Otec žil v Synu, což je druhá forma zjevení Božího.”102
Zajímavé bylo i to, že přestože Písmo praví, že Boha nikdy žádný nespatřil (J 1,18; Ex 33,20), Branham na svých shromážděních rozdával fotografii “Ducha svatého” nad svojí hlavou.
“Později se objevil ohnivý sloup viditelně před lidmi dole u řeky. Mnohokrát byl vyfotografován; jeden snímek, chráněn autorským právem, visí dokonce v hlavním městě Washingtonu a sice v Religious Hall of Art, jako jediná vědecky potvrzená fotografie nadpřirozené bytosti. Vypadá přesně v každém případě jako ohnivý sloup, který vyvedl lid Izraelský z Egypta. Věřím, že je to Ježíš Kristus v duchovní postavě, totiž jako Syn Boží.”103
Za povšimnutí stojí, že “fotografie” duchů používali, zvlášť ve druhé polovině 19. století, k důkazu skutečnosti nadpřirozených jevů i spiritisté.
Trojí manifestace
Zatímco Branham striktně odmítal ortodoxní trojiční učení, vytvořil unikátní doktrínu o třech manifestacích Krista. Kristus přišel nejprve jako prorok, “Syn člověka,” potom byl “Synem Božím,” což je synonymem pro Ducha svatého, a v tisíciletém království bude “Synem Davidovým.”
“On přišel nejdříve jako prorok, Syn člověka a jeho vlastní krajané ho ukřižovali. Potom, když přišel Duch svatý, byl Synem Božím, neboť Bůh je Duch. On byl Duchem svatým. Žil po věky církve jako Boží Syn. V tisíciletém království bude Synem Davida…” 104
Bůh se tedy v průběhu dějin pouze metamorfoval do různých podob, ale vždy byl tou stejnou osobou. “Je tímtéž Bohem po celý čas. Jenomže proměnil svoji podobu.”105 Kristus nebyl osobou Trojice, nýbrž Bohem, který byl obklopený masem, které na sebe v dějinách spásy bralo různou podobu. “Bůh byl ve svém chrámu, zahalen v lidském mase… oni jej vidět nemohli kvůli schránce z masa… on byl v tom mase a to maso bylo závojem.”106 Pro tento masný závoj byl neviditelný Bůh lidským oči po věky skryt. Jeho skutečnou, nezastíněnou podobu mohl člověk přesto spatřit na fotografii, kterou Branham nosil u sebe.
Křest
Vzhledem k tomu, že pro Branhama bylo trojiční učení ďábelským podvrhem,107 vždyť Otec, Syn a Duch svatý jsou jen Božími tituly, nikoliv osobami – je přirozené, že se tato teologie musela odrazit i v křestní praxi. Neexistuje-li Trojice, nač tedy křtít v jejím jménu? Jediným správným křtem musí být křest ve jménu Pána Ježíše a jenom ten, kdo bude na toto jméno pokřtěn, bude spasen. Každý, kdo se chtěl stát inkarnovaným Kristem a vtěleným Božím Slovem, musel se s tímto učením ztotožnit.
“Každý, kdo je kdy křtěn, musí být pokřtěn na jméno Otce, Syna a Ducha svatého. A jestliže jste nebyli pokřtěni tak, že se to stalo na jméno Ježíše Krista, nejste na jméno Otce a Syna a Ducha svatého pokřtěni. Pak jste byli pokřtěni na tituly, které patří k nějakému jménu.”108 “Ukažte mi v Písmu nějakou osobu, která kdy byla pokřtěna na použití titulů. “Ve jméno Otce Syna a Ducha svatého.” Proč to tedy činíte? Kvůli nějakému vyznání víry, které přináší zkřížené, mrtvé děti, bastardy, které jsou dvakrát mrtvé a s kořeny vyrvány?”109 “Bůh… se projevil ve třech formách zjevení -jako Otec, Syn, Duch svatý- a že jméno Boží zní Ježíš Kristus. To je to jméno Otce, Syna a Ducha svatého.”110
Prorok poslední doby
Přirozenost proroka
Z předchozích citátů nám musí být jasné, že prorok, skrze kterého Bůh v daném čase mluvil, nemohl být opět nikdo jiný, než inkarnovaný Bůh, Slovo Boha, obklopené a zastíněné masem.
“Po věky se Bůh zjevoval skrze své proroky, a ti byli nejen proroky, byli bohové. To řekl On. Co řekli, bylo slovo Boží. Byli tělem, ve kterém byl skryt Bůh…”111 “Bylo to tak, že Bůh přijal tvářnost muže v muži zvaném prorok. Slovo Boží přišlo k tomuto muži, proto to nebyl ten prorok, protože prorok byl jenom schrána, ale Slovo byl Bůh… Slovo v podobě člověka. Nezměnil svoji přirozenost, změnil jen svoji podobu”112
Sám Branham věřil – neboť se považoval za jednoho z druhu těchto proroků – že i on je stejné podstaty s Bohem, neboť byl originální setbou Slova Božího – Semene, a tedy byl stejné podstaty s Kristem. Uvědomíme-li si tyto skutečnosti, je nasnadě, že Branham sám sebe, aniž by si toho možná byl dostatečně vědom, považoval za Krista.
Poslání proroka
Přímo se sice odmítal nazývat prorokem – “lidé mne nazvali prorokem. Sám se neoznačuji za proroka,”113 avšak za koho sám sebe považoval, dal najevo dostatečně. Ve svém kázání, kdy popisoval svůj rozhovor s farářem římskokatolické církve, který prohlásil, že každé hnutí má svého představitele, a zeptal se, kdo je představitelem letničních, Branham sice nechal tuto poznámku nezodpovězenou, nicméně dal v plen, že by se letniční měli zamyslet nad tím, skrze koho k nim Bůh v této době mluví. Branhamovo pochopení prorockého úřadu bylo totiž exklusivní, věřil, že Bůh jedná v jednom čase pouze s jedním prorokem.
“Bůh jedná jenom s jedním mužem v jednom čase… jeho slovo je zjeveno jednomu. Vždy to tak bylo. V každém věku přišel jeden prorok se Slovem Božím, pokaždé, jak to čteme v celém Písmu svatém, Slovo přichází jenom k jednomu proroku. V každém věku je to stejné, i v církevních časových obdobích, od prvního až k poslednímu.”114
Je pochopitelné, že za proroka, s nímž jediným Bůh “v tomto čase” jednal, považoval Branham sám sebe. Toto vědomí vlastní výlučnosti se v něm utvářelo již od roku 1933, kdy uslyšel hlas, který postavil jeho službu na úroveň Jana Křtitele. “Jako byl Jan Křtitel poslán vstříc prvnímu příchodu Páně, stejně ty jsi poslán vstříc jeho druhému příchodu”115 Svoji úlohu spatřoval v tom, že byl povolán ke konci časů k tomu, aby znovuzrozené křesťany vyvedl z denominací a zvěstoval jim celou pravdu Božího Slova. “Čas pohanů skončí posledním věkem církve. Až tento pomazaný posel vystoupí, zaseje ovšem semeno celé Bible,”116 naznačoval svoji úlohu.
Ve své službě Branham neustále nacházel další a další paralely, které mu korespondovaly s jeho důležitým posláním. Při jeho památném lovu v Tucsonských skalách, kde mu “Pán zjevil” poselství “sedmi pečetí,” popisoval Branham zážitek, který připodobnil ke zjevení Boha Mojžíšovi.
“Vrátil jsem se tam, kde jsem měl stát a ze vzduchu přišla vichřice, přihnala se shora dolů propastí, byla tak mohutná, že vyrvala z vrcholu kusy skály 8 – 10 coulů v průměru a mrštila jimi kolem nás. Pak to třikrát tlesklo a ozval se z toho hlas… Mojžíš si žádal vidět Boha a Bůh mu přikázal, aby šel a postavil se na skálu.”117
Tato zjevení byla dáno starozákonním prorokům zpravidla jako posila, aby z manifestace Boží moci přijali ujištění o Boží svrchovanosti ve chvílích, kdy jim hrozilo pronásledování vlastním lidem pro zjevení, která se Izraelitům příčila. Také Branham tu odmítání své osoby ze strany ostatních církví vysvětloval tím, že církve se protiví zjevenému Božímu slovu zrovna tak, jako se Izrael bránil poselstvím těchto proroků. “Ten pravý prorok boží v posledních dnech bude zvěstovat Slovo. Denominace ho budou nenávidět, ale on na ně nebude brát žádný ohled.”118
Soteriologie
Znovuzrození
Počátkem šedesátých let začal Branham již vystupoval otevřeněji jako posel, který má církev uvést do nové etapy. Aby jeho posluchači mohli do této dispenze vstoupit, museli prožít nové narození z Branhamova plného Slova, a tak se mohli stát inkarnovanými Bohy. Branham své doktríny začal rozvíjet tím, že křesťanům oznámil, že – pokud stále ještě hřeší – nejsou znovuzrozeni, a že tomuto znovuzrození musí nejprve předcházet smrt.
“Nejdříve musíte zemřít, abyste byli znovuzrozeni. Máte-li v sobě stále ještě věci světa, nejste znovuzrozeni. Jak si můžete činit nárok, že jste znovuzrozeni, když stále ještě jste ve věcech tohoto světa?”119
Důležité je podtrhnout, že jeho poselství byla určena církvi, nejednalo se o evangelizační shromáždění. Podstatné je si uvědomit, že své následovníky – letité křesťany – nevedl k pokání, nýbrž ke znovuzrození. Vyzýval je, aby položili svůj život jako oběť na měděný oltář, neboť měď je znamení Božího soudu. Toto znovuzrození však nechápal jako “nové narození,” nýbrž jako “zplození,” či “nové početí.”
“Když je duše strávena ohněm, vystupuje kouř. Zdvihnete se i s obětí a budete přesazeni do toho nebeského a pryč od věcí světa zapečetěni. Naše duše je na oltáři. Co se stane s vámi, když jste zemřeli? Pak budete znovu počati, znovu zplozeni.” 120
Sebeobětování
Toto “nové početí” již nebylo založeno na oběti Beránka, nýbrž křesťan měl obětovat sám sebe na “měděném oltáři” – jenž se ve starozákonních dobách používal k oběti za hřích – a přejít do tajemné podoby “nového druhu” křesťanů, ve kterých nyní obživne Boží Slovo.
“Nepřinášíme Beránka jako oběť, klademe se tam sami, jako hříšníci, abychom byli spáleni a proměněni a stali se z nás znovuzrozením beránci… Co jste teď? Jste nově zplozeni živým Slovem. Co je to? Slovo ve vás obživne… Co jste kdysi vidět nemohli, to nyní vidíte.” 121
Cílem však bylo, aby křesťané zemřeli svému smýšlení a hlavně učení křesťanských církví, ve kterých se nacházejí a o kterých Branham prohlásil: “denominace – jsou děvky.”122 Tak křesťan zemřel církevní ortodoxii a narodil se z učení Branhamova. Teprve tehdy začal “konvertita” vidět tyto doktríny, které před tím “vidět nemohl”123, jako pravdivé.
“Když se narodíte do nějaké bratrské církve, pak to je to, co máte. Jste znovuzrozeni z ustanovení víry, pak máte jen to. Když jste ale zrozeni z Boha, počati jeho slovem, máte nového Otce.. Když se zrodíme jen do nějakého sboru, máme za otce ten sbor… Falešní proroci přinášejí falešná zrození od ustanovení víry, zrození od denominací. Tady to máte, letniční bratři.”124
Následováním tohoto učení vlastně křesťan zrušil svoji původní smlouvu s Bohem, skrze kterou se považoval za znovuzrozeného a uzavřel smlouvu novou, skrze kterou se stal “znovuzplozeným.” Se zatajeným dechem můžeme sledovat, jak do sebe tyto věci zapadají a jak rafinovaně je vlastně křesťan přesouván z původní smlouvy do smlouvy jiné, za kterou patrně stojí světelná bytost, od níž Branham tato učení přijímal.
Vymazání z knihy života
Snad už nás ani nepřekvapí, že jednoho dne Branham řekl svým farníkům, že skrze přijetí jeho učení bylo jejich jméno vymazáno z Knihy života. Aby mu tento, zřejmě tragicky pravdivý výrok, prošel, vypracoval teorii o dvou knihách, a to knize Života a Knize zabitého Beránka. Při “znovuzplození” je jméno křesťana odstraněno z Knihy života a dostane se tak do věčného zapomnění. V této knize se nacházelo pouze do té doby, pokud byl křesťan členem denominace. Jakmile však křesťan denominaci opustí a rozvede se, záznam zmizí.
“Kniha byla zahozena do moře zapomenutí Božího.”125 “Vaše stará kniha a staré manželství je zrušeno, je mrtvé a ani se nenalézá v Boží paměti.”126 Křesťanovo jméno tedy bude, jakoby se v Knize života nikdy před tím nevyskytovalo. “Nyní se vaše jméno nachází v nové knize, již ne v Knize života…”127
I když Branham učil, že toto jméno se nyní ocitne v knize Beránka128, zdá se, že první část doktríny, tzn., že jméno křesťana při jeho konverzi k branhamismu z Knihy života zmizí, je asi jedinou správnou doktrínou jeho reformátorské teologie.
Nová přirozenost
Po novém narození křesťan, i když setrvává ve svém sboru, obdrží novou přirozenost a stane se odlišným od ostatních křesťanů. “Stará přirozenost zemřela a dostali jste novou.”129 Branham zde rád používal přirovnání např. orlího mláděte mezi slepicemi. Stará kvočna – denominace – však mládě, které se právě narodilo, nutí dělat věci, které neodpovídají jeho nové přirozenosti. Orel však touží po větru – Duchu svatém. Náhle si “znovu počatý” křesťan uvědomí, že skrze smrt na měděném oltáři získal novou přirozenost, oddělí se od své denominace a bude následovat hlas orlice, své původní matky, která jej nyní volá k životu v jeho vlastní přirozenosti.
“V denominacích je mnoho těch, kteří jsou vlastně orli. Není správné, když přihlížíme, že se pohybují ve špíně a věcech tohoto světa. Je naším úkolem je vyvolat. Jednoho dne přiletěla orlice. Myslíte, že ta stará slepice ho mohla ještě držet na zemi? Ať kdákala sebevíc a říkala: “Pojď sem miláčku, tady jsem pro tebe něco našla,” – jeho sklony směřovaly vzhůru a ono vzlétlo nahoru.” 130
Jindy Branham používal stejného příkladu u kachny a kachního mláděte mezi slepicemi. “Tak je to s křesťanem, který je znovuzrozen. Má jiný původ, je z jiného vejce. Mám za to, že ještě mnozí v různých denominacích a církvích se podobají kachně. Mají za vůdce kvočnu, proto nechápou.”131
Tím vlastně ukázal, že začne-li křesťan následovat nové učení, změní se, a z domácího zvířete se náhle stane zvíře divoké.
Démoni denominací
Člověk, který učí podobným doktrínám, by patrně mezi křesťany mnoho nezmohl. Jeho učení by byla rázem odmítnuta. Branham byl však někým, za kým stála letitá služba a všude jej předcházela pověst velkého Božího muže. Na luterány, baptisty a metodisty udělalo velký dojem duchovní obdarování, kterým Branham proslul. Avšak např. letniční z Assemblies of God se od hnutí Pozdního deště, se kterou se pozdější Branhamova vystoupení spojují, distancovali již v roce 1949, a poté znovu v roce 1957. Zázraky pro ně nebyly ničím novým. Navíc z letničních řad přicházela na Branhamovu adresu nejtvrdší kritika a dokonce i varující proroctví. V těchto kruzích proto neměl pozici tak snadnou. Nezbývalo mu nic, než ocejchovat letniční obdarování jako falešná, způsobená “duchy denominací” a vyzvat k exodu i křesťany z církví letničních.
“Vy říkáte: “Bratře Branhame, mluvil jsem jazyky.” To může být dobré. Je to hezké. Teď se dívám na jednu ženu, která ke mně před časem přišla s viděním, které měla a k němuž jsem obdržel výklad. Bylo těžké říci ženě letničního kazatele, že ještě nepřijala Ducha svatého.”132 “Věřím v mluvení v jazycích, jistě. Avšak také jsem viděl, že ďáblové mluvili v jazycích.”133
Ti, kdo neslyšeli a nebyli k těmto exodům ochotni, či dokonce se Branhamovu učení protivili, byli zařazeni mezi ty, jež byli svedeni denominačními démony, kteří oslepili jejich mysl. Byli to neznovuzrození křesťané, kteří byli posedlí démony, kteří skrze ně mluvili jazyky. Od této doby se traduje termín “duch církve,” což má být denominační démon, který křesťany svazuje a brání jejich duchovní svobodě. “Lidé dnešní doby přijímají kdejakého ducha. Jdou, přijmou ducha nějaké církve, přijímají duchy, kteří se vydávají za Ducha Božího a jako znovuzrození… mají ducha církve a duchy všeho druhu.”134
Branham však nabízel možnost se tohoto vlivu zbavit, vyjít ze závislosti na denominačním duchu a ze svazku denominačního hříchu se osvobodit. “Předejte se Bohu na okamžik, aby on ďábla, který je ve vás, usmrtil – vyhnal – a vás vyhloubil, učinil dutými. Hned nato dovolte Bohu, aby zasadil ve vás svůj vlastní život. Pak to nejste vy, je to život Boží, protože je to Slovo Boží.”135
Ty křesťany, kteří jeho poselství odmítli a nadále zůstávali ve svých denominacích, již Branham za své bratry rozhodně nepovažoval. Na jejich adresu říkal: “Pes se vrací ke svému vývratku a prase se vyválí v kališti. Proč? Jsou to psi a prasata. Proto se vracejí ke kališti a vývratku. Nejsou znovuzrozeni. Kdyby byli znovuzrozeni, byli by novými stvořeními.”136
Prubířským kamenem opravdového znovuzrození byl až souhlas s jeho novými doktrínami. Kdo s nimi nesouhlasil, ten své znovuzrození pouze předstíral. “Když se vám řekne o křtu na jméno Ježíše Krista, odpovíte: “To je fanatismus, moje církev to tak neučí!” A potom říkáte, že jste znovuzrození ?”137
Proto pro ty, kteří byli Branhamovým poselstvím zasaženi, byla v dosahu voda k novému křtu. Kdo tedy ve víře následoval jeho učení, Semeno Boží, opustil denominaci a nechal se pokřtít, byl zachráněn. Tím definitivně ztvrdil novou smlouvu, jíž se rušila ta stará, “denominační” a stal se fyzickou inkarnací Krista.
Eklesiologie
Sedm dispenzí
Své učení o padlých církvích Branham zasadil do širšího dějinného kontextu. První apoštolská církev za doby apoštola Pavla byla – dle Branhama- církví, která postupně prošla až do dnešní doby několika etapami. Nejprve to byla církev apoštolská, jejíž nejvýznačnějším představitelem byl apoštol Pavel, poté se stala církví raně katolickou, jejímž představitelem byl Martin a v další etapě – středověké katolické dispenzi- byl jejím představitelem Columba. Pak přišla reformace s Lutherem, metodisté s Wesleyem a nakonec letniční hnutí, za jehož představitele se Branham skrytě považoval. Celkem měla církev projít sedmi etapami – dispenzemi – které rámcově odpovídaly sborům ze 2 a 3 kapitoly knihy Zjevení.
| Efez | 53 – 170 | Pavel |
| Smyrna | 170 – 312 | Ireneus |
| Pergamon | 312 – 606 | Martin |
| Tytira | 606 – 1520 | Columba |
| Sardis | 1520– 1750 | Luther |
| Filadelfia | 1750 – 1906 | Wesley |
| Laodicea | 1906 – 1977 | Branham |
Každý představitel dané dispenze byl zároveň prorokem, přímou inkarnací Božího Slova, který v daném okamžiku přinesl Boží zjevení pro svou dobu. Ta poslední etapa tedy nastala již za Branhamova života a ohlášena byla rozlomením sedmé pečeti. To se stalo 28. února 1963, kdy byl Branham povolán, aby se ve skalách setkal s Bohem, kde přijal zapečetěné poselství. Jeho obsahem bylo, že církev vstoupila do své poslední, laodicejské dispenze a že Kristus se znovu inkarnoval v poslu pro tuto dobu. Tím zjeveným Synem člověka byl samozřejmě Branham. Církev jej však odmítla, a proto on stojí za dveřmi a tluče.
“Toto se stalo neboť je psáno, že v hodině poselství sedmého anděla podle Zj 10,7 všechna tajemství Boží budou skončena a že nám bude v této poslední hodině ukázáno, jak je Kristus vyobcován ze Své církve, a jak Syn Boží opět zjevil Syna člověka.”138
Obraz pyramidy
Obraz egyptské pyramidy měl být potvrzením správnosti nastoupeného učení. Branham věřil, že pyramidy byly postaveny, aby ukazovaly na historický vývoj církve. Této informace se mu dostalo po modlitbě, kdy žádal Boha, aby mu řekl, jakým způsobem má církvi oznámit učení o semeni hada. Na svoji modlitbu obdržel následující odpověď: “Vezmi si své plnící pero a piš.”139 Po chvíli automatického psaní, kdy pero psalo, aniž by pisatel věděl, co bude následovat, radostně zvolal: “Ó Bože, měj slitování. To je ono, přesně to. Po tom jsem vyhlížel.”140 Branham s údivem zjistil, že ve stavbě pyramidy je vlastně Duchem svatým zakódována historie i budoucnost církve.
“Ona je stavěna, jak je průběh církve. Dolní část pyramidy symbolizuje počátek reformační doby, kdy stačilo jen, že se někdo nazýval křesťanem a odmítl katolickou církev, aby byl usmrcen. Tehdy bylo kázáno ospravedlnění vírou… Nato vystoupil John Wesley a kázal posvěcení. Církev se zmenšila. Hleďte, takový byl vývoj. Po době posvěcení Johna Wesleye přišla letniční církev, a Bůh dostal ven ostatek. Všichni přijali Slovo. Když tu pak byl čas letničních, přiblížilo se to již ke špičce, neboť dary byly opět navráceny… Tak ta stavba pokračovala.”141
Každé nové patro se sestává z těch, kteří pokročili ve vývoji dále. Nejvýše jsou zatím letniční, kteří přijali jak ospravedlnění vírou, tak posvěcení a nakonec duchovní dary. Letniční, kteří však nechtějí jít dále, se zkřížili a nebudou již použiti ke stavbě dalšího patra. Ne však všichni, jen ti, kteří nebudou následovat Branhamovo učení. “Bůh ty vyvolené bere ven z letniční církve, která se smísila. On je vytahuje a dokončuje Slovo.”142
Vrchol pyramidy však zatím není dostavěn. “Víte, že pyramidy nemají žádný závěrečný kámen?”143 Tímto úhelným kamenem má být sám Kristus, kterého egyptští stavitelé zavrhli a v nynější dispenzi jím bude Slovo vtělené v církvi, neboli Kristus sám, který bude pozůstávat z nezkřížených letničních, kteří budou následovat Branhamovo učení – vrchol reformace: dokonalá Nevěsta, inkarnace Boha v církvi.
Padlé církve
Následníci proroků jednotlivých dispenzí však originální zjevené Boží Slovo smísili s vyznáním víry svých denominací, a tak se dopustili stejného hříchu jako kdysi Eva, která zkřížila Boží sémě se semenem hada. “Přesně to stejné činí denominace dnes. Ony konají skutky ďábla, jejich otce. Vezmou vyznání víry a pokouší se je spárovat se Slovem Božím. To učinil Satan, jejich otec, ďábel, na počátku.”144
Denominační křesťané tak sice zůstávají formálními křesťany, ale jejich otcem již není Bůh, nýbrž denominace. “Oni mají formu pobožnosti,” drží se denominací. Ty jsou jejich otcem. Narodili se denominačnímu otci.…”145 Tito křesťané sice svědčí o svých prožitcích s Bohem, věří, že jsou znovuzrozeni, avšak jedná se o klamné dílo démonů. “Docela jedno, kolik citových prožitků jste měli, jste pořád ještě dítětem ďábla…”146
I křesťan, kterého dokonce i Branham uznal za znovuzrozeného, zemřel ve chvíli, kdy se stal členem denominace… “V tom původním probuzení, když padl Duch svatý, byli lidé vyvoláni. Bůh se pokusil jim dát své slovo, oni však organizovali, ustanovili se, založili denominaci a zemřeli na místě.”147 Tato duchovní smrt se netýkala jen některých tradičních denominací, které se mnohdy právem stávaly terčem kritiky v probuzeneckých kruzích. Branham odsuzoval denominaci apriori.
“Luteráni, presbyteriáni, baptisté nemají vodu. Jestliže se někdo obrátí, vzhlédne ke Kristu a uvěří. Avšak ihned ho nějak někdy sváže denominace, vláha Ducha ho opustí, stává se členem denominace a je mrtev.”148
Duchovní cizoložství
Starou římskou církev pro toto zkřížení – cizoložství – nazval nevěstkou a protestantské denominace “děvkami”, neboť přejaly její Trojiční učení a smísily je s originálním Semenem – Božím Slovem. Místo toho, aby církve uspokojily žádost Krista a otěhotněly s ním – jeho Slovem, otěhotněly vlastními doktrínami a tím se ze snoubenek staly děvkami. S velmi podobným konceptem, i když rozdílným obsahem, se můžeme setkat u adventistů a jehovistů.
“…Luther, Wesley a letniční se vzepřeli stát se jeho částí skrze duchovní zplození a otěhotnět s další částí Slova. Rozumíte tomu: Ona (církev) se vzepřela, zdráhala se. Luterská církev odepřela Kristu ukojit jeho žádost s ní. Luther to odepřel… Ony to slovo nepřijímají. Ony Krista odmítají a každá žena, která odmítne mít s mužem dítě, nemá právo být jeho ženou. Amen.”149
Těmito spekulacemi, které byly již mnohokrát zmíněny při popisu téměř každého bodu jeho učení, Branham dospěl k závěru, že denominace je vlastně cizoložnou ženou, která uzavírá své děti pravdě Božího slova, protože trvá na svých učeních a doktrínách a nechce jít dál. Být členem denominace znamená být synem ďábla a nést znamení Šelmy.150
Zákon a milost
Na podepření svých argumentů si vypůjčil Pavlovo učení o Zákonu a milosti. Církev, která žije v denominaci, je pod Zákonem a nemůže být svobodná a oddat se z milosti Kristu.
“Tak je tomu s církví, jestliže se snaží smíchat vyznání víry a denominace se slovem Božím. Ona nemůže být oddána s nějakou denominací a zároveň být Nevěstou Kristovou. Ona musí být buďto pro jednoho, nebo pro druhé mrtvá… Nemůže být oddána s nějakou církví a světskými ustanoveními víry a současně být Nevěstou Kristovou, neboť jedno stojí v protikladu k druhému… Ona nemůže žít se dvěma manžely současně.” 151
Branham uvažoval, že stejně jako žena, která nebyla zahrnuta v původním stvořitelském díle a která přijala slovo hada a porodila syna ďábla, tak i denominace, která nebyla Božím záměrem –“Bůh nikdy nezaložil denominaci. Odjakživa byl proti tomu. I Slovo je proti tomu”152– přijímá slovo ďábla (doktríny denominace), čímž přijme znamení Šelmy. Tímto způsobem denominace rodí v cizoložství syny světa: “Rodí společnost nemanželských Jezábel, které si malují své obličeje a nosí šortky.”153
“Abyste mohli být oddáni s druhým Adamem, Kristem – Slovem, museli byste se od svého prvního manžela oddělit tak, že byste jí zemřeli. Neboť ani jedna z nic nemůže přijmout celé Boží Slovo… Jste-li sjednoceni s Kristem a stále ještě oddáni s nějakou denominací, pak jste cizoložnicí…”154“Ó církvi, k níž v celé zemi mluvím, odděl se od denominací, od té špíny, od věcí tohoto světa, ode všech ustanovení, nařízení apod.”155
K tomu pak “prorocky” poznamenal: “Kdyby pravda o manželství a rozvodu v tomto světle, jak to zde v Bibli stojí, byla vynesena, rozbilo by to jednu každou církev v tomto a všech ostatních městech, kdyby se pokusila s tímto vyrovnat” 156
Eschatologie
Pozdní déšť
Branham věřil, že před koncem dějin, který plánoval na rok 1977, a kdy mělo nastat tisícileté království, se zjeví církev pravá. To nastane tehdy, až bude zaseté semeno skropeno “pozdním deštěm” a vydá úrodu. Plodem bude církev stejného druhu jako zaseté Slovo, Boží Syn. K zasetí tohoto semene došlo těsně po válce, kdy evangelisté jako B. Graham, T. Osborne, O. Roberts, T. Hicks a W. Branham, zaseli Slovo do celého světa. “Billy Graham dosáhl svět. Letniční dosáhli svět, a Slovo vyšlo ke světu. Co je nyní? Nyní se očekává pozdní déšť.”157
Raný déšť
Probuzení, ke kterému vlivem působení těchto evangelistů došlo, však ještě nebylo oním “pozdním deštěm,” nýbrž “deštěm raným,” který je v zemědělství používán k zavlažení setby. “Co jste dostali v čase setby? Raný déšť. Napište si to, jmenuje se to “moureh”…Znamená to poučení. Déšť poučení spadl.”158 Po tomto zavlažení nastalo období růstu, kdy se znásobil počet členů ve stávajících církvích. “Semeno musí být zaseto, a pak potřebuje vodu, aby mohlo růsti.”159 “Déšť poučení těch denominací spadl…”160
Po spadnutí deště poučení nastalo období jakéhosi “vegetačního klidu,” kdy ustala setba a rostlinky, aby mohly vydat úrodu, čekaly na příchod pozdního deště. “Proč zmizely ty ohně probuzení? Sotva je ještě něco slyšet o Billy Grahamovi a ostatních evangelistech. Oral Roberts nepřivádí již v zemi oheň, jak to kdysi činil… Co se přihodilo..? Stojíme krátce před žní. Semena byla zaseta.”161
Zároveň je toto období dáno k tomu, aby denominační křesťané ještě mohli činit pokání z nebranhamovského učení. Stejně tak jako Bůh čekal s deštěm, než Noe dostaví archu, čeká i nyní s pozdním deštěm, dokud nebude nevěsta kompletní. “Proč ten déšť, který až dosud spadl, nezrodil nevěstu Kristovu…? On prodlévá jako ve dnech Noemových a Svoji Nevěstu připravuje.”162
Dobré a špatné semeno
Byl zde však jeden háček. Záleželo totiž na tom, na jakou půdu bylo Slovo zaseto. Branham si v těchto svých úvahách netroufl zpochybňovat pravost ostatních evangelistů, vždyť během celé své služby s nimi spolupracoval a pokud by zpochybnil evangelium svých kolegů, podrazil by tím nohy i své službě. Opakovaně proto zdůrazňoval, že “Tommy Osborn a všichni, jsou dobří, bohabojní muži.”163 Nicméně oni zaseli Slovo do svých denominací, a toto Slovo se zkřížilo.
“Vy můžete zkřížit koně a osla, avšak není to nic trvalého. Vymře to. Avšak originál má život v sobě. Opět se rozplodí. Doufám, že to nyní můžete vidět. Originál má život. Z toho důvodu míním, že kulty, denominace a organizace zemřou. Historie to dokazuje, že ony všechny jsou mrtvé…. Denominace, nebo ať cokoliv, budou vyrvány.”164
Ačkoliv byla semena původně zaseta jako Slovo Boží, zkřížila se hned po zasetí. Branham proto rozlišoval tři druhy zasetých semen. První dvě byla denominační, tzn. letniční a baptistické a třetí bylo pravou setbou Božího Slova.
“Tři rozličná semena byla zaseta. Denominační skrze Billy Grahama. On byl ten hlavní rozsévač. Oral Roberts jim byl pro letniční. I to letniční semeno bylo zaseto. Já se nyní odvolávám na tu organizaci. Potom ještě Slovo bylo zaseto… Semena musí být zaseta dříve než padne déšť.”165
Avšak teprve Slovo, které bylo zaseto mimo denominace, může přinést potřebnou úrodu podle svého druhu, totiž Boží Syny. Je více než jisté, že se jednalo o setbu bratra Branhama.
“Chcete-li život z Boha, začněte se Slovem Božím. Přijměte slovo Boží v jeho plnosti, a to v plném rozsahu. Jestliže potom bude ta plnost Boží ve vás, déšť, který spadne, vyvede právě to, co ve vaší zahradě jest. Jak je tomu nyní s vaším pozdním deštěm?”166
Klín panny a klín nevěstky
Denominace je na tom stejně jako Eva po cizoložství se satanem. “Ona nemůže porodit žádné duchovní děti Slova, protože je sama křížení. Jak by mohla, je-li sama zkřížena s denominacemi?” 167 Avšak pravá, nedenominační církev, která není znečištěna žádnými vyznáními, které by se proti Branhamovým doktrínám mohly vymezit, bude podobna Marii, která Slovem otěhotněla a porodila Krista. Až tedy Kristus, který je nyní inkarnován v proroku Branhamovi, k nedenominační církvi, panně, přistoupí, může jí oplodnit a ona, po příchodu pozdního deště, porodí semeno podle svého druhu – inkarnovaného Krista.
“Z čeho se zrodil Ježíš? Z panenského klína… Pravá nevěsta, právě tak jako Marie, bude mít panenský klín pro Slovo, které je Kristus. Až Kristus, to Slovo, přijde k nevěstě, bude ona totéž, co on… Mluvené Slovo se opět zrodí. Slovo Boží, které zde na zemi bylo učiněno tělem, se zrodí skrze lidský klín… Když se Slovo zrodí, je to Kristus.”168
Abraham a Lot
Branham si při vysvětlování svých konstrukcí často vypomáhal i starozákonními obrazy. Představitelem apoštola, jenž byl inkarnovaným Slovem Božím byl Abraham, který se oddělil od své denominace a zůstal na “volné noze,” zatímco Lot odešel do Sodomy, kde založil denominaci.
“Jak je Abraham a jeho skupina označována? Vyvolené Semeno. Ona nešla do Sodomy. Byli to poutníci a přecházeli sem a tam. Oni cestovali sem a tam, nebyli žádnou denominací. Avšak ten, který náležel k denominaci, odešel tam a postavil si město. Lot se tam stal knězem nebo biskupem, nebo cokoliv to mohlo být – usedlíkem. Seděl jako soudce v městské bráně.”169
Milostivý Bůh však ke konci času pošle posly, kteří vyvedou křesťany, orlí mláďata, z denominací a ti se sjednotí pod apoštolskou autoritou Branhamova učení. Těmito posly byli právě Graham s Robertsem, kteří Božím Slovem oslepili zvrácenou denominaci Sodomitů: “…ani jeden v Sodomě neviděl, “kázání slova zaslepuje oči… to je to co Billy Graham a ti ostatní učinili”170, a poté vyvedli Lota, který si ve svém pomýlení vybral denominaci namísto následování Abrahama. “Dva andělé šli tam, dva pomazaní kazatelé se odebrali do Sodomy, protože chtěli jednoho odpadlého muže, který měl ještě tu trošku Boha v sobě, a jeho ženu, vyvést.”171
Supercírkev
Ne všichni denominační křesťané podlehli křížení. U těch pozdní déšť také způsobí, že ti, ve kterých se ujalo Slovo, budou přeskakovat ploty svých církví a shromažďovat se v jediné a pravé, sjednocené církvi poslední doby. “Oni vystoupí na zdi a budou je přeskakovat. Budou jako blížící se armáda.”172 Budou znovuzrozeni, nechají se znovu pokřtít na jméno Pána Ježíše a stanou se součástí nevěsty, vrcholem pyramidy, malým bohem.
“Všechno denominační, všechna nevíra, byla vyňata. Když pak Duch svatý vejde do tohoto životního zárodku, který tam leží, opět se zrodí jedno semeno. Přesně tak to je. Narodí se další syn boží. Amen. Další “malý bůh” – syn Boží…”173 “Tentýž Ježíš v postavě Nevěsty.”174 “Bude to “tajemné tělo Ježíšovo… druh podle jeho druhu.”175
Toto budoucí období se kryje se stavbou posledního patra pyramidy.
V těchto posledních dnech dospěje pravá Církev – Nevěsta k Závěrečnému Kameni. Ona budou tou “Super-Církví.” “Super-rodem,” zatímco se blíží k tomu závěřečnému Kameni. Oni Mu budou tak podobni, budou plně v jeho obraze, aby s Ním mohli být sjednoceni. Oni budou jedno. Skrze něho bude Slovo živého Boha dokonale oznámeno.”176
Znamení Šelmy
Naproti tomu denominační křesťané – Sodomité- synové ďábla, se rovněž sjednotí, a to ve Světové radě církví, pod katolickou patronací velké nevěstky – římské církve- v Sodomě.177 Branham odhadoval, že tato nevěstka Kristova se objeví nejpozději do roku 1977.178
“…denominační proudy se sjednotí a půjdou do Sodomy… letniční a všechny ostatní se sjednotí… ty denominace světa, ty evangelikální skupiny… K čemu? Aby šly do Sodomy, aby uzrály pro žeň.”179 Předpovídám, že… denominační skupiny, ta letniční i ty evangelikální skupiny budou spolupracovat jako v jedné denominaci. Ony se sjednotí a přistoupí k Světové radě církví.”180
Tito denominační křesťané – Nevěstka Kristova, se nakonec stanou vykonavateli světovlády a pronásledovateli Branhamových následovníků. Pro Branhama se protestantismus stal obrazem Šelmy ze Zjevení, zatímco katolicismus byl Šelmou samotnou.
“Skrze ně bude vykonán nátlak, resp. bojkot, skrze nějž bude všechno znemožněno, co nepatří k tomuto sjednocení církví. Bible říká, že bojkot dokonce půjde tak daleko, že lidé nebudou moci ani kupovat ani prodávat, ledaže by měly znamení šelmy, jež je romanismus a obraz šelmy, což je protestantismus. Té druhé šelmě byla dána autorita, aby obrazu šelmy propůjčila život, takže mohl mluvit, a stalo se. To je to spojení církví.”181
Vytržení ostatku
Branham však zůstával realistou a nikdy neprorokoval, že by vrchol pyramidy tvořily zástupy křesťanů, a tak zatímco “pozdní déšť” bude rodit miliony denominačních křesťanů, vytržena může být jenom hrstka, a to ti, kteří se s Branhamovým učení sjednotí. Jako měl David 500 žen, avšak jen jedna – dle Branhama – byla jeho ženou, tak je to i s Kristem. Ježíš má sice mnoho církví, ale pouze jedna je ta pravá.
Stejně tak jako Izrael, když táhl pouští, bylo to “přibližně dva miliony lidí,”182 avšak do zaslíbené země vešli pouze dva. Tzn. “jeden z miliónu.”183 Podobně to Branham viděl s církví v tehdejší době. Jen málo by bylo těch, kteří by, při druhém příchodu Páně, byli přijati. Počet věřících, kteří by obstáli, se nápadně podobal počtu těch, kteří Branhamovo učení v té době bez výhrad přijímali.
“Dnes je dohromady asi 500 000 000 křesťanů i s katolíky. Pět set milionů tak zvaně věřících na světě. Kdyby dnes večer nastalo vytržení, tak by to znamenalo, že v příštích 24 hodinách by bylo postrádáno nějakých 500 lidí, když by se spočítal poměr jeden z miliónu. Neříkám, že to tak je, nýbrž, že by to tak mohlo být… Mesiáš je pomazané Slovo. Nevěsta musí být také Mesiášem… vypadá to, jakoby nevěsta byla dokončená.”184