Je dovoleno propustit manželku mimo případ smilstva?
Mnoho let je nám vsugerováváno, že na učení nezáleží, že učení je něco podružného, nepodstatného, důležitější je láska, tolerance, jednota a probuzení. Ano, láska, tolerance, probuzení, to jsou všechno kladné hodnoty, ale mají své místo. Písmo nám ale také říká, že co člověk rozsévá, to také sklidí. A skutečně: toto myšlení slaví první úspěchy. Křesťané se rozvádějí a znovu žení a argumentují láskou a tolerancí. Odhodili učení o zákazu rozvodů mimo případ smilstva a rozvádějí se, jakmile se vyskytnou problémy. Necítí se prý dostatečně uspokojováni. Muž má přeci ženu milovat a pokud to žena neprožívá, Bůh je jistě natolik tolerantní, že musí uznat, že má na rozvod právo! Že to Písmo zakazuje? Důležitější je láska, tolerance… Je na místě se proto tolik angažovat proti těm, kteří jednoduše byli v daném systému vyučeni a ve svém životě jej začali aplikovat? Oč více než kdy jindy by si křesťanští vedoucí měli vzít k srdci napomenutí Písma:
Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům. (1Tm 4,16)
Nechci být jen negativním mravokárcem. Rád bych proto všem nespokojeným křesťanům a křesťankám, kteří vidí manželství jako instituci k uspokojování jejich potřeb, vykreslil mladou a líbeznou židovskou dívenku, která dala Bohu vše. Její příběh se odehrává v 5. století před Kristem v Persii, kde vládl král Xerxes (Achašveróš). Je to období pohany, soudu a stesku. Izraelský národ je násilím vysídlen ze svého území a oddělen od svého chrámu, což byla pro Izraelity snad největší potupa.
V této době, v zajetí, žije žena, dívenka, která bude později zvolena za miss Perské říše a vybrána tak za manželku krále, opilce, který se neštítil veřejně holedbat krásou svých žen před svými satrapy. Ale nepředbíhejme. Tato dívenka se narodila židovským rodičům, kteří patrně přišli o vše. Během celého dětství musela vyrůstat odmítána, zkoušena a možná ustrkována perskými dětmi pro svůj původ. A aby toho nebylo málo, v útlém věku jí zemřeli rodiče a byla proto vychovávána ortodoxním a nesmlouvavým, přesto spravedlivým židem, bratrancem Mordokajem. Tato dívenka, která by dnes jistě trpěla “vnitřním zraněním” a potřebovala by “odpustit rodičům” a usilovat získat “sebeúctu” však ještě naštěstí neznala křesťanskou psychologii a její jedinou nadějí byl Hospodin. V této době v Šúšanu, hlavním městě říše, slavil král šestiměsíční slavnost. Svolal proto guvernéry z celé říše, to jest od Indie až po Etiopii. Tento král, který se zřejmě rád napil, a který trpěl mnohými vrtochy mocných, zatoužil se ve své opilosti ukázat před guvernéry v plném světle. Rozhodl se proto ukázat svoji ženu chtivým satrapům v jejím plném ženství. Královna samozřejmě odmítla a následkem toho přišla o trůn. Z celé záležitosti byla aféra, o které se mluvilo po celé Persii. Měla to být lekce všem manželkám, aby byly po chuti svým mužům ve všech jejich vrtoších. Zhýralý král však zatoužil po další krásné ženě, nespokojil se se svým královským harémem, kde měl ženy na jednu noc, a pak z nich učinil dobře živené vězně. Chtěl jednoduše “mladé maso”.
A nyní přichází na řadu Ester, sirotek žijící v zajetí se svým přísným a ortodoxním bratrancem. Jakoby té smůly nebylo dost, je vybrána jako vhodná žena pro vrtošivého a bezohledného krále. Nevím, zda by nějaká žena chtěla být zvolena jako miss Persie, tedy de-facto jako miss World a riskovat jednu noc s vrtošivým králem a zbytek života trávit v harému. Jakoby se osud zachoval k Ester tím nejnespravedlivějším způsobem. Co musela prožívat? Určitě toužila být milována a mít své milující děti. Určitě zápasila s myšlenkou, kterou jí satan – jak to s oblibou ženám činí – podsouval: “Nikdo ti nerozumí, Bůh na tebe zapomněl, nebudeš mít děti ani milujícího muže, zůstaneš otrokyní v cizině”. Nyní má mnohem staršího muže, znalce žen, o kterého se musí dělit s desítkami žen v harému a čekat, až na ní přijde řada. Nikde však nevidím, že by Ester podlehla sebelitování, či hořkosti. Bůh a jeho Zákon byl Ester nadevše. I když zřejmě neměla na vybranou, v důvěře v Boha odchází na hrad, aby se stala královnou. Čteme-li pozorně knihu Ester, vidíme, že nešlo o žádnou náhodu, ale že to byl Boží plán pro Ester a hlavně pro Boží lid, Izrael. Je to jasně vidět z Mordekajových slov:
Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato. (Est 4,14)
Co je na Ester nejpozoruhodnější, že nejen přijala tento úděl z Boží ruky, ale že svůj život viděla jako oběť Bohu pro záchranu svého lidu. Nikde Bohu nevyčítala promarnění svého života a nenaříkala na špatné manželství, na to, že se musí o krále dělit s desítkami cizinek, že nemůže bez jeho svolení vstoupit ani na dvůr, aniž by propadla hrdlem. Naopak, chovala se ke králi, svému muži, s náležitou úctou a pokorou. K tomu jí dal jistě sílu Bůh. A právě pro její pokoru a poslušnost v jejím srdci si ji Bůh vyvolil k záchraně celého Izraele. Nikdy nebyl Boží lid takto zvláštně zachráněn skrze oběť jediného člověka, krom Krista. A zde je k tomu použito mladé, krásné a osiřelé ženy. Když se Ester dozvěděla, že může odvrátit zkázu vyvraždění svého lidu, který její manžel, král, podveden, odsouhlasil, odhodlala se k oběti nejvyšší, a to oběti svého života. V čem spočívala? Rozhodla se vyjít na královský dvůr bez schválení svého manžela, aby později orodovala za svůj lid! Možná si řeknete, že tento dávný příběh nám nemá co říci. Avšak má.
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tm 3,16 – 17)
Manželství je Bohem daná instituce ke službě jemu. Není to instituce k uspokojování v prvé řadě svýxh potřeb, to je až druhotné. Jde o nejstarší lidskou instituci a nejstarší Boží příkaz daný člověku. Jde o instituci natolik posvátnou, že ji Bůh přirovnává ke vztahu Krista a církve. Kristus, jako muž, přišel církvi sloužit, ne aby uspokojil své potřeby. Nehledal svůj prospěch, ale sám se za ní vydal. Proto je muži dána láska k ženě příkazem. A stejně tak, jako církev slouží Kristu, má i žena pomáhat svému muži, ovšem ke službě Bohu. Rád bych proto vzkázal všem, kteří chtějí svá manželství řešit rozvodem. Jestliže vidíte svůj stav jako neudržitelný, uvědomte si, jak se asi Kristus, který je svatější než vy, musí cítit ve smlouvě s Vámi resp. s církví. Chcete, aby uvažoval podobně a svoji smlouvu zrušil, protože se cítí málo milován, přehlížen, nedoceněn? On to však nikdy neudělá.
Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. 2 Tm 2,13 On není jako ten, který dává jen příkazy, on dokáže břemena i nést a dát sílu, jako jí od něho obdržela Ester. Kdo ruší svoji smlouvu, mimo případ smilstva, která je v Božích očích natolik cenná, že ji přirovnává ke vztahu svého Syna s církví, demonstruje tím jen svoji nevěru v Boží moc a svoji nevěru Bohu samotnému a jeho Slovu. Nedovedu si představit, jak by takový člověk obstál, pokud by pro svoji víru měl nasadit svůj život, riskovat mučení, strádání. S největší pravděpodobností by takový člověk ani nebojoval a zrušil i tuto, pro jeho život nejdůležitější smlouvu, jakmile by měl podstoupit kříž.
Nechtěl bych zakončit negativně. Jsem přesvědčen, že Bůh poctí každého, kdo dokáže trpět –byť i v manželství – pro jeho jméno, resp. proto, že se zavázal před Bohem stát ve smlouvě. Žádná zkouška není neunesitelná a vždy bude nakonec oslavena Božím triumfem. Jen je třeba skoncovat s pohledem, že manželství a partner jsou tu pro uspokojování mých potřeb. Takové smýšlení je, díky Bohu, našemu Nebeskému Žnichovi zcela cizí. Pokud by On uvažoval stejně, byl bych už dávno odmítnut a zatracen. Vy ne?