Co je vlastně evangelium?
Josef Marván
„Není naprosto žádného evangelia, abych je kázal samospravedlivým, ne, ani jednoho slova.“
(SPURGEON, CH. Vše pouhá milost)
Žijeme v době, kdy nejedna církev intenzivně vyhlíží příchod probuzení. S tím je spojen veliký důraz na evangelizaci. Objevují se různé nové a moderní způsoby evangelizace, které mají nově a lépe oslovit lidi, a jsou nadšeně propagovány. Hlavní náplní mnoha shromáždění je burcování k evangelizaci. Někdy to až působí dojmem, jako by byli křesťané odhodláni udělat prakticky cokoli, aby alespoň někdo do církve přibyl. To je klima, ve kterém je snadné evangelium trochu „přizpůsobit“, jen aby to přineslo úspěch. Proto se chci krátce zamyslet nad skutečnou podstatou evangelia a toho, komu je určeno.
Nejprve pár slov k prostředí, ve kterém evangelium vzniklo. Izraelský národ, do něhož se Ježíš Kristus narodil, věřil v jediného boha, Hospodina. Od něj přijali zákon a řády a tak jasně věděli, co je to hřích (přestoupení těchto zákonů) a jaké za něj jsou tresty. Kvůli své neschopnosti nehřešit museli neustále přinášet oběti za hřích, aby se na ně neobořil Boží hněv. Věděli také, že kvůli hříchu Bůh dopouští, aby byli podrobeni jinými národy. V době příchodu Ježíše Krista to byli Římané. A očekávali příchod mesiáše, který jim přinese vykoupení. Ponechme nyní stranou fakt, že když Ježíš přišel, tak Izraelský národ nepoznal, že je mesiáš (protože si ho představovali jinak), a zaměřme se na obsah evangelia.
Řecké slovo evangelium by se dalo doslovně přeložit jako „dobrá zpráva“. Tento význam nemá náhodou. Podívejme se nyní na několik veršů, které ho charakterizují: „Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo.“ (Matouš 18,11) „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.“ (Římanům 1,16) „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lukáš 5,31–32) Všechny tyto verše mají jedno společné. Představují evangelium jako dobrou zprávu o záchraně pro ztraceného, ztrápeného, odsouzeného člověka. Vždyť k čemu by byla dobrá zpráva o záchraně tomu, kdo je o sobě přesvědčen, že zachránit nepotřebuje? I v Izraeli, kde bylo všeobecné povědomí o hříchu, byli lidé, kteří se považovali na základě svých skutků (plnění zákona) za spravedlivé. A právě jim Ježíš řekl, že nepřišel volat spravedlivé, ale hříšné.
Pokud tedy chceme někomu zvěstovat evangelium, musíme se nejprve ujistit, že si je vědom existence Boha, který stanovil závazné zákony, své hříšnosti a toho, že jednou bude soud. Až poté má smysl přinést zvěst o Ježíši Kristu, který zemřel za hříchy lidí, aby hříšné ospravedlnil. O možnosti pokání a změny života skrze Boží moc s následným životem podřízeným Boží vůli a očekáváním na druhý příchod Ježíše Krista. To je evangelium.
Budeme-li nabízet evangelium člověku, který je sám ve svých očích spravedlivý, budeme jako obchodník, který nabízí zboží člověku, který ho nepotřebuje. Netvrdím, že samosparvedlivý člověk evangelium nepotřebuje. On ho opravdu potřebuje, jen o tom neví. Nejprve musí pochopit, že jeho samospravedlnost má hodnotu hnoje a že je bídný hříšník, kterého očekává ohnivé jezero. A to je pro takového člověka vskutku pohoršující a urážející zpráva. Je ale mnohem lepší mu ji přinést, i když ji třeba nepřijme, než se ho snažit „pokřesťanštit“ paraevangeliem tvrdícím, že přijetí Krista je prostředkem k vylepšení života a odstranění některých drobných prohřešků či zlozvyků.
Evangelizace je velice důležitá, je základním posláním církve. Nebojme se tedy konfrontovat lidi s jejich beznadějným stavem a zvěstovat jim čisté evangelium. Dovolme Duchu svatému, aby je prostřednictvím našich slov usvědčoval a proměnil. On se k lidskou moudrostí upravenému evangeliu tak, aby se lidem lépe „prodávalo“, nepřizná. Vždyť i apoštol Pavel říká: Kristus mě poslal „zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: „Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.“ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ (1 Korintským 1,17–24)