Pas mé bránky
Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!“ (J 21,15–17)
Známá perikopa, kterou máme nyní před sebou, nás uvádí do dramatických okolností života učedníků. Ježíšovi učedníci – přes tříleté chození s Ježíšem – ztratili víru v jeho slova, když jim prorocky svědčil o svém budoucím utrpení a vzkříšení. Ačkoliv se jednalo již o třetí zjevení Vzkříšeného, byli stále plni pochybností. Tyto pochybnosti zmáhaly i Petra, který jakoby už zapomněl na to, že byl Pánem povolán za rybáře lidí a odešel, následován ostatními, znovu lovit ryby. Celý kontext, do kterého je tento kratičký příběh vsazen, je tak nápadně podobný tomu, když byl Petr povolán za rybáře lidí. Opět jsou zde učedníci, kteří z vlastních sil celou noc loví ryby a opět, zcela vysíleni, nic nechytili. Opět je to Ježíš, který přes zdánlivou beznaděj lidského snažení, přikazuje spustit sítě. Záhy, jako tehdy, učedníci nemohou utáhnout síť pro množství ryb. Je zde tedy nejprve manifestován Kristus sám, ve své moci, který čeká na břehu na své učedníky a prokazuje, že poslušnost jeho slovu má stále stejnou moc, a že jen při poslušnosti jemu můžeme vidět zázrak tam, kde již selhává opakovaná lidská snaha.
Nyní, po tomto mocném a radostném setkání s tím, kdo byl mrtev a nyní opět žije, dochází na rozhovor mezi Kristem a jeho horlivým následníkem, apoštolem Petrem. Po společném jídle, které v judaismu dodnes znamená mnohem víc, než jen společný pokrm, nýbrž je i společenstvím ducha, a po tomto mocném ujištění v podobě zázračného rybolovu, klade Ježíš Petrovi zvláštní otázku: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Proč zde Ježíš pokládá na první pohled nesrozumitelnou otázku, zda ho Petr miluje více než ostatní? Je nasnadě, že zde Ježíš navazuje na poslední rozhovor, který s Petrem vedl před svým ukřižováním. Tehdy Petr, když Kristus opakovaně oznamoval své utrpení, hrdě a vyznavačsky prohlásil: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ a „Svůj život za tebe položím.“ Je vidět, že Petr svůj vztah ke Kristu považoval za kvalitativně odlišný od vztahu ostatních učedníků. Byl sám přesvědčen o své lásce a oddanosti ke svému Pánu. Můžeme proto v Kristově otázce zaslechnout: Petře, stojíš stále za svým vyznáním než jsi mne zapřel? Stejně jako tehdy, i nyní, možná až příliš jistě Petr odpovídá „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Jaký kontrast k jeho nedávnému zapření. „Neznám toho člověka!“ Kristus Petrovi nepřipomíná minulá selhání, nezpochybňuje jeho vyznání, avšak povolává Petra do nové služby: „Pas mé beránky.“
Kristus přesto znovu klade, zdánlivě bez významu, tu samou otázku „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Petr, dobře si vědom toho, že má před sebou toho, kdo zná lidská srdce, odpovídá: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Následuje nové potvrzení: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Ani zde není konec rozhovoru. Kristus ještě naposled pokládá otázku: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Zde si už i pisatel evangelia povšiml Petrova zármutku. Petr znovu, ještě více si vědom Kristovy vševědoucnosti, čímž jen potvrzuje, že ví, že před ním stojí Syn Boží, odpovídá: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ A do třetice Kristus odpovídá „Pas mé ovce!“
Má nám toto trojí opakování v podstatě téhož, co říci? Je zde nějaký bohoslovný hrot? Jsem přesvědčen, že ano. Předně si můžeme uvědomit, že to byl Petr, který přes svoji horlivost a ohnivé vyznání nakonec selhal. Stejně jako ostatní učedníci odpadl a navíc svého Pána třikrát zapřel. Celkem třikrát bylo možné ve chvíli, o které Kristus svědčí jako o hodině tmy, z úst Petra slyšet: „Neznám toho člověka“. Nyní, ozvěnou tohoto trojího zapření zde slyšíme trojí vyznání z úst téhož učedníka. Jsem přesvědčen, že Petrův zármutek, který opakovaná otázka způsobila, byl zármutek ne k smrti, ale k životu služby. Vždyť odpovědí bylo třikrát opakované a potvrzené povolání ke službě pastýře. Není pro uši selhávajícího Kristova učedníka snad nic důležitějšího, než slyšet nejen „odpustil jsem ti“, ale i „nadále s tebou počítám“.
Dovolím si dodat, že skrze pastýřské povolání je nutné nahlížet na ostatní lidi přes vlastní prohry a vlastní selhání. Těžko člověk, který třikrát zapřel a zradil bude chtít panovat nad vírou druhých a mnohem obtížněji bude ten, komu bylo tolik odpuštěno, neodpouštět druhým. Takový člověk si musí velmi dobře uvědomovat vlastní nehodnost a zároveň i skutečnost, že mu Kristus nedává beránky do jeho vlastnictví, nýbrž říká: pas „mé“ beránky. Beránky stejně chybující, stejně nehodné a stejně hříšné, jako je člověk sám. A stejně jako on sám patří svému Pastýři, tak i tyto ovečky patří tomu nejvyššímu Pastýři, kterého on sám následuje.
Zatímco po prvním zázračném rybolovu je Petr povolán být rybářem lidí, nyní dostává další a nový úkol. Lidi nejen „lovit“, získávat pro boží království, ale má se o ně i starat a krmit je. Pastýř chodí před stádem a ovce jej následují. Vodí je za pastvou, ošetřuje je a vchází i vychází před nimi branami ovčince. Ryby rybáře nevidí, neuvědomují si jej. Pastýře však sledují, vidí jeho chyby a přesto jej následují, protože mu důvěřují. Nebudou však důvěřovat tomu, na kom nevidí Kristovo povolání.
Kolik z nás jen někdy zapochybovalo o svém povolání. Nevěřím, že Kristus plýtval slovy, když své povolání Petrovi třikrát zopakoval. Troufnu si na základě tohoto příběhu říci, že kolikrát zradíme, klopýtneme, či svým životem zapřeme, tolikrát je nám Pán ze své milosti, jako Petrovi, ochoten nejen odpustit, ale i své povolání zopakovat. Nikdy však od nás nepřestane požadovat vyznání našich úst „miluji tě“.
Služba Kristu je proto výrazem lásky k němu. On ji svěřuje slabým a hliněným nádobám. Jelikož nemůže zapřít sám sebe, je věrný, i když my jsme nevěrní a svěřuje nám druhé lidi ne k tomu, abychom nad nimi panovali, ale abychom šli před nimi a s vědomím vlastních slabostí byli věrni ve svěřeném díle a i vlastním příkladem jim pomohli nacházet cestu. Vždyť Ježíš své ovečky vykoupil vlastní krví a i po nás požaduje oběť služby, která je ochotna položit i život za své přátele.