Ještě k Abrahamovu požehnání
K pochopení daného tématu je nutné definovat, co tvoří takzvané Abrahamovo požehnání (zde jde o synonymní pojem ke slovu smlouva), které je v samotném centru problematiky spásy. Jde o slib, který dal Bůh Abrahamovi s vyhlídkou na jeho potomky, včetně Izraele, Krista a církve, přičemž se jeho jednotlivé, dílčí aspekty naplňovaly v historii různými způsoby a dodnes nejsou všechny naplněny.
Proto je třeba se zaměřit na několik klíčových rovin, a to koho se Abrahamovo požehnání týká, jak se naplnilo v Abrahamově životě, jak v dějinách Izraele, jak v životě Kristově a jak se projevuje v životě křesťana a církve. Zároveň je nutné rozlišit, které části slibu se již naplnily a které na své naplnění teprve čekají.
Duální charakter Abrahamovy smlouvy
Mnozí teologové poukazují na skutečnost, že zaslíbení a požehnání v abrahamovském cyklu se vyvíjela postupně a obsahují jak národní, tak mezinárodní rozměr. Williamson v tomto rámci zjednodušeně rozlišuje národní (Genesis 12:1–2c) a mezinárodní (Genesis 12:2d–3) aspekt jedné, rozvíjející se smlouvy. Úvodní Boží zaslíbení v Genesis 12 tak vnímá jako jednotný koncept se dvěma rovinami, které jsou následně postupně stvrzovány. Národní rozměr v Genesis 15 garantuje fyzické potomstvo a zemi Kenaan, zatímco mezinárodní rozměr v Genesis 17 a 22 přináší věčnou smlouvu obřízky a požehnání pro všechny lidské národy skrze linii Izáka, což je v Genesis 22 definitivně zpečetěno přísahou. Ve Williamsonově pojetí jde tedy o dvě navazující a rozvíjející se fáze téhož smluvního vztahu.
T. D. Alexander rozčleňuje text ještě radikálněji. I když se zdráhá vidět zde dvě nezávislé smlouvy, uvažuje o dvousmluvním modelu. Podle jeho názoru Bůh v Genesis 15 uzavírá prvotní smlouvu zaměřenou čistě na národní rovinu, tedy právní stvrzení země pro fyzické potomstvo, v níž se Abraham stává otcem jednoho národa. Kapitola 17 pak podle něho nepředstavuje pouhé rozšíření stávajícího rámce, ale ustanovení druhé, samostatné věčné smlouvy stvrzené obřízkou. Zatímco Genesis 15 řeší pouze lokální a biologické určení jednoho národa v Kanaánu, v Genesis 17 se Abraham stává otcem mnoha národů a králů skrze ještě nenarozeného Izáka, čímž zaslíbení získává univerzální rozměr.
Zajímavou polohu pak nabízí Ringe, který popisuje jakousi evoluci Abrahamovy smlouvy, ve které se zřejmě postupuje od jednoduchého ke složitějšímu, resp. kde roste Abrahamovo posvěcení a zřejmě i odpovědnost, a Abraham tak dorůstá ke svému konečnému poslání.
Novozákonní reflexe
Toto chápání pak tvoří i klíč v novozákonní reflexi, zachycené v epištole Římanům. Ta rovněž, v návaznosti na Abrahamovo požehnání rozlišuje národní rovinu smlouvy (zaslíbení země Kenaan ve formě darů fyzickým potomkům; Ř 9,4–5; 11,29) a rovinu mezinárodní (duchovní požehnání a záchrana všem národům; Ř 4,16). Smlouva jako celek, i v jejích dílčích aspektech, zůstává trvalá a neodvolatelná. Tyto dva aspekty Pavel tudíž nestaví proti sobě, ale chápe je jako vzájemně se doplňující stránky jednoho božského, spásného záměru, který se naplňuje v Kristu, který je neruší, ale naopak garantuje. Konečné naplnění obou částí smlouvy Abrahamova požehnání, chápané jako spása věčných lidí ve věčném městě, se naplní až na věčnosti (Židům 13,14).