Kdo má nárok na území Kanaánu?
Supersesionismus (teorie náhrady, eufemisticky řečeno naplnění) definuje vlastnická práva tělesných potomků Abrahama, dnešních Izraelců na Kanaán jako již naplněná, tedy v pokristovské podobě již neplatná nebo spiritualizovaná. V tomto pohledu je církev „duchovním Izraelem“, který nahradil etnický Izrael jako primární nástroj Božího plánu. Zaslíbení země se tak interpretuje jako symbol Božího požehnání, které se naplnilo v Kristu (Židům 4,8–11; Galatským 3,16; Římanům 4,13) a přesouvá se do budoucna (Židům 11,13–16). Zánik chrámu a rozptýlení Židů v roce 70 po Kr. je chápáno jako konečné potvrzení ukončení teritoriální smlouvy, neboť držba země byla podmíněna poslušností (Židům 8,13; Deuteronomium 28,15). Konečné dědictví Božího lidu je v tomto pojetí nebeské, nikoliv geografické (Židům 11,16; Filipským 3,20). Teritoriální smlouva garantující konkrétní území etnickému Izraeli, která byla Bohem definována jako věčná, se tak z pohledu sionistů na toto učení, ukázala jako dočasná, resp. tato věčnost trvala necelých 4 000 let.
Boží garance územní příslušnosti
Při úvahách o hranicích a suverenitě svaté země však nelze pominout specifický akt, který často zdůrazňují křesťanští sionisté, a kterým Bůh vyčlenil Kanaán právě pro Izrael. Zatímco ostatním národům byla území přidělena v rámci obecného rozdělení lidstva, darování země Izraeli je představeno jako přímý slib. Toto zaslíbení není prezentováno jako odměna za zásluhy, ale jako suverénní Boží rozhodnutí vytvořit prostor pro národ, skrze který bude požehnáno všem rodům země, který garantuje pouze Bůh.
Když Bůh Abramovu potomstvu zemi přislíbil, Abram se na něho obrací s otázkou, podle čeho pozná, že ji dostane do vlastnictví (Genesis 15,8). Na to mu Bůh přikazuje připravit rituál, který se mu stane nadpřirozeným, zázračným znamením a potvrzením smlouvy. Abram má nejprve vzít a rozpoltit jalovici, kozu a berana, a k nim přidat hrdličku a holoubě. Tento soubor zvířat přesně odpovídá i tvorům, které o několik století později Mojžíšův zákon kodifikuje jako rituálně čisté a určené k obětem. Mezi těmito rozpůlenými zvířaty pak Bůh zázračně prochází ve způsobu ohně a přislibuje tak Abramovi zemi.
Samotný hebrejský výraz pro smlouvu, berít, ostatně podle mnoha lingvistů etymologicky vychází ze slovesa sekat či roztínat, což přímo odkazuje k této rituální formě. Ovšem na tuto symboliku mezi vykladači existuje několik právních názorů.
Oboustranná, bilaterální smlouva
Jeden názor prezentuje například Adolf Novotný ve svém biblickém slovníku nebo Johannes Gerloff ve svých komentářích. Vycházejí z toho, že se jednalo o bilaterální smlouvu mezi oběma aktéry smluvního ujednání. Při zkoumání povahy této smlouvy pak poukazují na údajný dobový kontext starověkého Předního východu, kde bylo zvykem při uzavírání smluv rozpoltit zvířata, mezi jejichž částmi pak prošli oba aktéři. Smrt zvířat zde symbolizovala sebekletbu, tedy případnou sankci a trest smrti pro toho, kdo by závazek porušil, jak to reflektuje například text obdobné smlouvy v Jeremjášovi 34,18–19. V případě Genesis 15 však nacházíme zásadní odchylku od této praxe. Abraham byl imobilizován, padla na něho hluboká mrákota a hrůza, přičemž po západu slunce a za úplné tmy prošla mezi rozpůlenými zvířaty pouze kouřící pec a planoucí pochodeň, symbolizující Boží přítomnost. Avšak pokud by nedošlo ke stvrzení oběma aktéry, bylo by takovou smlouvu možné považovat za platnou?
Vazalský, monolaterální akt
Proto proti tomuto pojetí stojí názor, prezentovaný například Meredithem G. Klinem, poukazující na to, že pasivita jedné ze stran nemusí nutně znamenat jednostranný dar bez závazků bilaterální smlouvy, ale může jít o specifickou modifikaci takzvané vazalské, tedy unilaterální úmluvy. V tomto typu právního vztahu se k poslušnosti vůči panovníkovi zavazoval pouze poddaný. Tomuto uspořádání by nasvědčoval i zmíněný text z Jeremjáše 34, kde se judští předáci a lid zavázali k propouštění otroků a tento svůj slib zpečetili průchodem mezi půlkami rozťatého býčka. Mezi zvířaty tedy procházel pouze lid, který se tak zřejmě zavazoval k věrnosti panovníkovi.
Ačkoli v Jeremjášově textu není zcela jasné, zda šlo o dobrovolnou iniciativu lidu vůči sobě, nebo o přímý závazek Bohu (vždyť povinnost propouštět otroky v milostivém létě nařizoval již Mojžíšův zákon v knize Leviticus), je zřejmé, že Hospodin tuto rituální formu smlouvy akceptoval.
Jahvistická smlouva
Je ovšem možné, že Bible obsahuje zcela unikátní akt jahvistické smlouvy, který není pouhou reflexí zákonodárství Blízkého východu, ale specifickým aktem s vlastním obsahem, který se odráží v textech Genesis 15 a Jeremjáš 34. Ani zde však nepanuje mezi badateli jednota v tom, zda se v obou případech jedná o stejný typ smlouvy.
Tyler J. Patty ve svém výzkumu nicméně konstatuje, že navzdory detailním rozdílům a metodologickým nekonzistentnostem existují pro interpretaci obřadu v Genesis 15 klíčové dvě roviny: buď jde o pouhé formální stvrzení ze strany účastníků (ať už ve formě bilaterální nebo monolaterální), nebo jde i o rituální uvalení sankcí za nedodržení slova.
Patty se přiklání k interpretaci spojené se sankcí a upozorňuje na fascinující teologický paradox. Zatímco v Jeremjášovi 34 dopadá případná kletba a trest na selhávajícího lidského vazala, v Genesis 15 se potenciální sebekletbě vystavuje sám Bůh. Stvořitel a suverénní Pán zde dobrovolně přebírá roli vazala, když v podobě ohně prochází mezi rozpolcenými těly, čímž na sebe bere veškerou odpovědnost za splnění smluvních slibů. Abram naproti tomu zůstává v mrákotě zcela pasivním příjemcem zaslíbení, od něhož se v danou chvíli nežádá žádný výkon, ale pouze víra.
V interpretaci, že Bůh na sebe přebírá veškerou odpovědnost za plnění smlouvy, se pak prakticky shodují stoupenci jak monolaterální, bilaterální i jahvistické formy smlouvy. A to je zde ostatně nejpodstatnější. V takovém případě ale nelze vazala (Abrahama a jeho potomky zastoupené Bohem) právně ze smlouvy vyloučit pro její porušení.
Novozákonní přesah
Tuto perspektivu lze dále rozvinout v novozákonním kontextu skrze luterskou christocentrickou hermeneutiku, podle níž každé starozákonní usmrcování obětních zvířat nachází svůj konečný cíl a smysl v Kristu.
Ačkoli se tento akt v Genesis 15 primárně týká daru země, Abrahamova smlouva ve své mezinárodní dimenzi sahá až k budoucímu požehnání a spáse národů skrze Krista. Nová smlouva pak ještě více odhaluje její právní důsledky. Hospodin se sice v Genesis symbolicky rozhodl převzít následky za případné selhání smlouvy jako vazal (či na sebe vzal jednostranný závazek), zároveň však stále představuje svrchovanou panovnickou stranu. Boží vazalství zde pak jasně ukazuje na Krista, v němž se Bůh a soudce veškeré země rozhodl v lidském těle sám na sebe převzít veškeré důsledky lidské viny ohledně spásy.
Bůh poté, ať už na panovnické či vazalské straně, zůstává absolutně věrný, i když jsou lidé nevěrní, neboť nemůže zapřít sám sebe (2. Timoteovi 2,13). Ani lidská nevěra Abrahamových potomků tudíž nemůže zrušit Boží věrnost z hlediska vlastnictví země ani z hlediska spásy. Apoštol Pavel to formuluje zcela jasně otázkou v listu Římanům 3,3: „Zdaliž nevěra jejich věrnost Boží vyprázdní?“ A odpovídá záporně. Lidská nevíra totiž nemění Boží závazek, může však způsobit, že se lidé od těchto zaslíbených požehnání fakticky vzdálí. V dějinách Izraele to znamenalo ztrátu dispozice k zemi, tedy nemožnost čerpat praktické užitky ze smlouvy, což vedlo k odchodu do vyhnanství (2. Královská 25). V rovině osobní pak nevíra vede ke ztrátě spásy (Židům 3,12–19). Avšak lidský smluvní subjekt je stále legitimním účastníkem smlouvy, jejímž garantem se stal sám Bůh v Kristu. Potvrzuje to i apoštol Pavel v listu Římanům 11,28–29, kde uvádí, že Boží dary a povolání jsou neodvolatelná a vyvolení etnického Izraele trvá, i když jeho účastník momentálně vypadl z milosti.
Kristus jako potomek
Kristus je zároveň v Abrahamově smlouvě nahlížen jako konečný potomek a dědic (Galatským 3,16). V naplnění této smluvní logiky se zde Bůh v Kristu definitivně ztotožnil s rolí trpícího služebníka (vazala) a podstoupil tak kletbu smrti, čímž na sebe vzal reálnou úlohu rozpolcených zvířat a stal se terčem prokletí místo člověka, jak to vyjadřuje list Galatským 3,13. Bůh Otec tak naplnil svou smlouvu se stvořením prostřednictvím svého Syna, který na sebe vzal lidské tělo, ponížil se a byl poslušný až k smrti na kříži. Tím se podle listu Židům 7,22 stal garantem a ručitelem lepší smlouvy, v porovnání s Mojžíšovým zákonem, která v něm nalezla své definitivní vyvrcholení.
Předobraz Hospodina procházejícího mezi kusy zvířat se tak stává v Kristu skutečností, naplňující tuto smlouvu skrze zaslíbeného potomka z Abrahamovy linie. Z tohoto pohledu je pak zcela logické, že když Pavel v listu Galatským 3,15–18 vysvětluje podstatu nové smlouvy a ospravedlnění z víry, vrací se právě k původní smlouvě s Abrahamem, v níž spatřuje její trvalý právní i duchovní základ.
Garance země
Až do této chvíle by s takovým výkladem zřejmě, alespoň do jisté míry, souhlasily oba tábory, jak sionisté i supersesionisté. Vždyť z jejich citací pocházejí i tyto úvahy. Problém nastává tedy, když křesťanští sionisté deklarují, že zaslíbení země z hlediska věčnosti a nezrušitelnosti nadále platí pro Židy na základě jejich etnického původu i v případě, že se nacházejí mimo Krista. Křesťanští sionisté zde totiž věří, že vlastnické právo je Izraeli zaručeno na základě nezrušitelné smlouvy, avšak dispoziční právo závisí na víře a poslušnosti. Kanaán je podle nich stále jejich „svatou zemí“ díky exkluzivitě Božího daru, který dává etnickému Izraeli trvalou adresu v Božím zeměpisném plánu.
Jestliže sankcí za neposlušnost byl exil v roce 70, znamená to přeci, že jsou Židé trestání na základě stále pro ně platné smlouvy. Proto nesení sankcí není důkazem zrušení smlouvy, ale naopak jejím potvrzením.
Obřízka
Před rozvedením jednoho z hlavních supersesionistických argumentů je třeba předeslat, že obhajoba současného nároku etnického Izraele na Kanaán představuje spíše teologickou konstrukci. V Novém zákoně totiž nenacházíme žádnou přímou pasáž, která by tento teritoriální nárok výslovně potvrzovala (ale ani rušila). Jestliže se v Kristu konsolidují všechna Boží zaslíbení a v něm k nim zaznívá ono konečné „amen“ (2. Korintským 1,20), pak je legitimní uvažovat o tom, zda tato zaslíbení vůbec mohou platit mimo Krista.
Právě do tohoto místa míří i další kritika supersesionistů, kterou lze formulovat následovně: Pokud má národ Izraele nadále platný nárok na území Kanaánu, musí bezvýhradně platit i původní znamení této smlouvy, jímž je obřízka. Vždyť v Genesis 17,14 se jasně uvádí: „Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“ Je tedy vůbec přípustné požadovat obřízku v éře Kristovy vlády? A pokud nikoliv, je možné si selektivně nárokovat zaslíbení země a zároveň ignorovat tuto striktní podmínku?
Někteří představitelé dispenzacionalismu by takové přímočaré úvaze přitakali. Obhajují zřejmě obřízku jako výraz autentické židovské identity a věří v trvalou platnost Boží smlouvy s židovským národem skrze Mojžíšův zákon. Nicméně obhajoba teologického významu obřízky v období po Kristově vzkříšení může křesťanským uším znít nepatřičně. Tomuto tématu však není v pracech křesťanských sionistů věnováno příliš prostoru.
Výsledná odpověď však musí být odvoditelná z biblického textu samotného. Pokud se tedy podíváme blíže do Bible, vidíme zde zřetelně dva odlišné principy. Zatímco Genesis 15 obsahuje, jak bylo popsáno výše, jednostranný a ničím nepodmíněný Boží slib, resp. smluvní závazek, ve kterém obřízka není obsažena, v Genesis 17 se z tohoto příslibu stává smlouva, kterou Izrael stvrzuje obřízkou.
Joe Rigney, který tento rozdíl blíže specifikuje, uvádí, že smlouva je formální vztah s jasným řádem a strukturou, zahrnující sliby, přísahy, požehnání i prokletí. Je to okamžik, kdy Bůh svůj slib stvrzuje písemně. V textu Genesis 15 je však důraz kladen na suverénní Boží iniciativu a Abramovu prostou reakci víry. Boží slovo má pro Abrama váhu naprosté reality, dává mu jistotu v naději a je důkazem zatím neviditelných věcí. V době, kdy byl Abram svědkem tohoto Božího slibu, mu bylo 75 let (Genesis 12,4), zatímco při ustanovení smlouvy obřízky v Genesis 17 měl již 99 let (Genesis 17,1). Ačkoliv tyto události dělí v textu pouhé dvě kapitoly, děli je od sebe čtyřiadvacet let. Ringe zde popsuje jakousi evoluci konečné smlouvy, vrcholící obřízkou. Časový posun v posledku přináší zásadní novinku v podobě Abramových smluvních povinností, včetně povinností jeho potomků.
Celý vývoj lze ilustrovat následovně. V Genesis 12 předkládá Bůh Abramovi nabídku s výzvou, aby opustil svou vlast, a slibuje mu požehnání. Abram tuto výzvu přijímá. V Genesis 15, kdy Abram lidsky dozrál, ho Bůh zasvěcuje do svého budoucího plánu a zahajuje smlouvu ujištěním o budoucnosti jeho potomstva. Abram na to reaguje prostou vírou v Boží jednání. V Genesis 17 pak Bůh tento smluvní vztah formalizuje. Bere na sebe pevné závazky, ale totéž nyní žádá od Abrahama. Abraham a jeho potomci musí smlouvu zachovávat, což v tomto kontextu znamená přijmout její vnější znamení. Toto stvrzení smlouvy má podobu obřízky, tedy krvavého odříznutí předkožky. Každý, kdo tento úkon neodmítne, smlouvu respektuje, zatímco neobřezaný jedinec ji vědomě porušuje a bude vyobcován ze svého lidu.
Co z toho plyne pro novozákonní pohled? Když apoštol Pavel mluví o Abrahamově smlouvě, jasně ukazuje, že benefity bylo možné sdílet ještě dříve, než byl Abraham obřezán (Římanům 4,9–10). Vyvozuje z toho, že účastníky Abrahamova požehnání se lidé stávají na základě pouhé víry, bez nutnosti obřízky (Římanům 4,11–12). Pokud tento princip aplikujeme na její původní význam, tj. samotné vlastnictví země, je zřejmé, že suverénní Boží slib garantuje trvalé vlastnické právo, zatímco obřízka v dějinách Izraele regulovala aktuální dispoziční právo na daném území. I když generace na poušti nebyla obřezána a ztratila možnost do země vstoupit, samotný Boží slib tím nebyl zrušen.
Je nepochybnou skutečností, že trvalé a věčné vlastnictví zaslíbené země obdrží Abrahamovi potomci – jak obřezaní, tak neobřezaní –, kteří jej budou následovat v téže víře (Římanům 4,16). K plnému naplnění tohoto teritoriálního slibu však dojde až v budoucnu po jejich vzkříšení, a to v městě, které vybudoval a vystavěl sám Bůh (Židům 11,10.16). Trvalý příslib konkrétní země Abrahamovi a jeho potomkům proto zřejmě zůstává v platnosti a současné období mezi Kristovým vzkříšením a jeho druhým příchodem nepředstavuje žádné zrušení tohoto plánu, nýbrž pouze mezidobí před jeho konečnou a plnou fyzickou realizací pro všechny Abrahamovy potomky.
Co když má teorie naplnění pravdu?
Co když mají ale supersesionisté, jejichž teologie je v historickém protestantismu spíše většinová, pravdu? Jak by to ovlivnilo současnou pozici Izraele?
Pokud přijmeme jejich premisu, pak věčná smlouva s Abrahamovými tělesnými potomky pozbyla pro etnický Izrael platnosti, neboť došla svého naplnění v Kristu. Namísto ukončení se sice poižuje termín naplnění, ale ve skutečnosti jde o ukončení. Kristus sice zemi zdědil, avšak jako nebeský panovník ji fyzicky neobydlel, zatímco Izraelci byli rozptýleni po světě. V tomto teologickém rámci ztrácí platnost i eschatologická kontinuita Abrahamovy smlouvy a vyvolení z listu Římanům 11,26, neboť veškeré dary i status vyvoleného lidu přešly na církev. Teritoriální zaslíbení se tak zduchovnilo a rozšířilo na celý svět s odkazem na budoucí věčnost, což paradoxně znamená, že dané území nemůže v současnosti nikdo legitimně teologicky nárokovat.
Zatímco geopolitické rozdělení ostatních národů zůstává zřejmě nedotčeno, protože Bůh s nimi nadále jedná v dějinných intencích, z Izraele se stává permanentní poutník bez vlasti.
Domyslíme-li tuto logiku, tak historický Kanaán patřil Izraeli pouze do Kristova příchodu; poté se transformoval v eschatologickou naději a geografické území zůstalo bez teologického majitele. Pokud by ho Kristus výslovně někomu nedaroval – což by však Izrael podle této teorie být nemohl, jelikož musí být podmíněno vírou v Něho –, vzniká do druhého příchodu buď absolutní teologické vakuum, nebo by země musela připadnout Palestincům. Ti ovšem rovněž víru v Krista nesdílejí, takže jim také patřit nemůže. Případně musíme říci, že od dob Krista Bůh již s národy nejedná a žádná území jim negarantuje ani nepřiděluje.
Tato konstrukce však naráží na zásadní rozpor u Židů, kteří v Krista uvěřili, jako je tomu v mesiánském hnutí. Jelikož tito věřící Kristovo poselství přijali, odpadá teologický argument jejich diskvalifikující nevěry. Neměli by tedy mít plné a nezcizitelné právo na návrat do své otčiny? Nebo toto právo zcela zaniklo, zduchovnilo se a odsunulo do transcendence bez ohledu na jejich víru? Pokud platí druhá možnost, jsou Židé jako etnikum fatálně odsouzeni k existenci bez vlastního domova a k trvalému exilu (nebo snad eufemisticky řečeno misii) mezi národy, kde byli po staletí vystaveni pogromům. Důsledné domyšlení supersesionistické argumentace k tomuto stavu podle mne nutně vede.
Vyústění
I kdybychom však na tuto teorii přistoupili, otázka geopolitického vlastnictví území nezůstává otevřená. Podle mezinárodního a sekulárního práva totiž náleží tato země Izraeli na základě mandátu OSN, což zakládá jejich legitimní nárok bez ohledu na teologické spory. I kdybychom už vůbec nevěřili, že Bůh dnes jedná s národy a přiděluje nebo garantuje jim území a vše ponechal v rukou lidí a jejich institucí, je i v čistě sekulární rovině vlastnictví Izraele Židy nezpochybnitelné.