Vytržení před velkým soužením?
I když toto učení nesdílím, zjistil jsem, že s lidmi, kteří jsou pretribulacionisty (věří ve vytržení před velkým soužením), mě spojuje mnoho věcí. Přesto jsem se rozhodl podrobit jejich pohled kritice. Pokud totiž není pretribulacionismus pravdivý, může to jeho stoupence tváří v tvář přicházejícímu soužení paralyzovat. Takový člověk se může natolik upnout k představě nebeské evakuace, že ho pak zaskočí a vyděsí realita, které se na zemi případně dožije. Ostatně podobné věci – byť často v lokálním měřítku – prožívali křesťané ve všech dobách.
Nechci ale nosit dříví do lesa, a proto bych zde rád upozornil na knihu Nemít strach z Antikrista od Craiga Keenera a Michaela Browna, kteří se tomu detailně věnují. Pokud však jejich knihu někdo nečetl nebo se z nejrůznějších důvodů zdráhá číst, nabízím následující krátký rozbor pretribulacionismu. Podotýkám, že sám jsem tomuto systému léta věřil, proto by ode mne bylo nemístné a pokrytecké nyní vystupovat jakkoliv nelaskavě nebo přezíravě. Odsuzoval bych tím sám sebe. Ale jednoho dne jsem si položil otázku, zda texty, na kterých stavím, opravdu říkají to, čemu věřím? Když jsem si je dal všechny vedle sebe, uvědomil jsem si, že mé přání bylo spíše otcem myšlenky.
Na druhé straně církev je již od dob apoštolů, přes církevní otce až k reformaci postavena před dilema napětím iminence (bezprostřednosti Kristova příchodu – může se vrátit kdykoliv) a jeho popsaným příchodem po naplnění prorockých události. Dispenzacionalismus, resp. pretribulacionismus, snad jako první vyřešil toto napětí tím, že elegantně rozdělil Kristův příchod na dvě části: první iminentní (tedy ničím nepodmíněný) a druhý, konečný, po naplnění proroctví. Tak je možné říci, že Kristus se vrátí kdykoli a zároveň je možné očekávat naplnění všeho. Že si tohoto napětí byli vědomi již církevní otcové, popisuje ve své studii – bez jakékoliv ideologizace – například Stitzinger. Originální tezi pak přináší Nunnally, který se rozborem biblického kánonu snaží dokázat, že všechny biblické podmínky již byly naplněny v první církvi, o čemž svědčí biblické texty, což umožňuje iminenci i naplnění a Kristus proto může přijít kdykoliv.
Z tohoto důvodu je ke kritickému rozboru nutné přistupovat s respektem a je třeba se zaměřit toliko na analýzu biblického důkazního materiálu používaného pretribulacionisty, nikoliv na dehonestaci samotného systému nebo jeho stoupenců, jelikož si pretribulacionismus vydobyl i svůj akademický respekt.
Konfrontační intermezzo
Osobní a legitimní touha po vytržen je pochopitelná a není vhodné ani žádoucí ji kritizovat. Po této dějinné události bychom měli toužit všichni, bez ohledu na to, kdy k ní dojde. Není však idea očistného soudu v závěru dějin potřebnější než idea pretribulacionismu?
V evangelikální církvi lze totiž dnes sledovat znepokojivé tendence, kdy základní biblické pravdy někdy ustupují morálnímu relativismu a politické angažovanosti. Pojetí lásky a služby bližnímu bývá zaměňováno s nekritickou tolerancí k LGBT kultuře. Do církevního prostředí pronikají manažerské metody vzniklé na principech získávání vlivu a financí, přičemž opravdové pokání a evangelizaci nahrazuje metodologie postavená na zábavě, atraktivitě a snaze o společenskou přijatelnost. V touze po popularitě se objevují i otevřené snahy o propojování s nekřesťanskými náboženskými směry či technikami New Age. Namísto biblického sebezapření se v mnoha službách dostává do popředí budování vlastního ega, což naznačuje, že se krédem stává spíše přátelství se světem a snaha líbit se lidem. Jelikož tyto přístupy nepřinášejí duchovní ovoce, bývají vynucovány odvoláváním se na autoritu a vize vůdců, což ústí do vnitřní frustrace a neschopnosti řešit vlastní skandály a zneužívání moci, čímž trpí důvěryhodnost církve. V tomto stavu zahledění do sebe se zdá, že k hluboké reformě by mohlo vést již jen plošné pronásledování a biblicky předpovězené velké soužení.
Na druhé straně bychom neměli po něčem takovém toužit a modlit se za pokoj, nikoliv za pronásledování, při kterém obvykle mnoho neukotvených a slabých křesťanů odpadá a měli bychom si být vědomi toho, že se to může stát i nám. Touha po zlu nebo radost z běd je hříchem.
Proto ve mne zároveň vyvolává otázky postoj některých zastánců pretribulacionistů, kteří finančně podporují stavbu jeruzalémského chrámu určeného pro Antikrista nebo se z těchto plánů alespoň radují. V jejich jednání je patrný paradox. Lze to přirovnat k situaci, kdy by někdo s klidem finančně přispíval na stavbu nacistického řečniště v Norimberku, navrženého Albertem Speerem podle pergamského Diova oltáře, v němž mnozí spatřují Satanův trůn (Zjevení 2,13) a kde Adolf Hitler jako předobraz Antikrista vyhlásil rasové zákony. Omlouvat takovou podporu poukazem na to, že tyto události byly přece prorokovány, je podle mne neobhajitelné. Klid těchto křesťanů přitom pramení z víry, že oni sami soužení uniknou, avšak ve výsledku pomáhají financovat zázemí pro nepřítele, který má podle jejich vlastního učení zahájit dobu velkého soužení a vést vyhlazovací kampaň proti židovskému národu (a podle mne i proti církvi). Proklamovaná láska k Izraeli pak působí nevěrohodně a vyvolává dojem, že Izrael vnímají pouze jako prorocký nástroj pro vlastní evakuaci. Pokud by se pretribulacionismus ukázal jako mylný, tito křesťané by zjistili, že financovali zázemí pro vlastního kata, což by mohlo být snad až projevem Božího soudu podle principu, že člověk sklidí to, co zasel (Galatským 6,7).
Nad tímto počínáním se pozastavil i jeden z donátorů Chrámového institutu v Jeruzalémě, který si uvědomil podivnost svého jednání, avšak dostal od jisté církevní organizace ubezpečení, že dotuje chrám, který sice poslouží Antikristovi, ale přetrvá do milénia, kdy z něj bude vládnout Kristus.
Co je to vytržení?
Řecké sloveso harpazo (ἁρπάζω) se v Novém zákoně vyskytuje celkem čtrnáctkrát a jeho základní význam je „uchvátit“, „zmocnit se silou“ nebo „náhle vytrhnout“. V evangeliích a Skutcích popisuje násilné či dravé jednání, jako je snaha zástupu zmocnit se Ježíše a udělat ho králem (Jan 6,15); dále je zde použito u popisu vlka, který „uchvacuje“ ovce (Jan 10,12) nebo když zlý duch „vytrhává“ slovo z lidského srdce (Matouš 13,19), přičemž v textu Janova evangelia 10,28–29 vyjadřuje jistotu, že věřící nikdo „nevytrhne“ z Otcovy ruky. Významný teologický posun má toto sloveso v kontextu nadpřirozeného přenesení či vytržení zásahem Boží moci, což se týká Filipa „přeneseného“ Duchem Páně do Azótu (Skutky 8,39), Pavlova „přenesení“ do třetího nebe (2. Korintským 12,2–4), „vytržení“ narozeného dítěte k Božímu trůnu v knize Zjevení 12,5 a především slavné pasáže v 1. Tesalonickým 4,17, kde označuje budoucí „vytržení“ věřících do oblak vstříc Pánu, odvozeno a angličtině z latinského překladu (rapiemur).
Možnost vytržení věřících do nebe je pak hluboce zakořeněná v křesťanské tradici a objevuje se i ve slavné Poutníkově cestě od Johna Bunyana. Bunyan připomíná, že vedle běžného odchodu ze světa skrze fyzickou smrt existuje i mimořádná alternativa, kterou zažili Henoch a Eliáš. Do této skupiny lze symbolicky zařadit také Mojžíše. I když Mojžíš prokazatelně zemřel a Bůh ho sám pohřbil na neznámém místě, list Judův přináší detail o sporu archanděla Michaela s ďáblem o jeho tělo (Juda 1,9). Když se pak Mojžíš spolu s Eliášem objevují při Kristově proměnění na hoře, dává to silný důvod k domněnce, že Mojžíš byl vzkříšen ve svém těle a stal se tak prvním průkopníkem budoucího vzkříšení. Tito dva proroci navíc dokonale předznamenávají vytržení církve: Mojžíš představuje věřící, kteří zemřeli a budou vzkříšeni, zatímco Eliáš, který odešel do nebe zaživa a symbolizuje tak ty, kteří budou proměněni bez zakoušení smrti. Oba tito Boží služebníci jsou tak eschatologickým předobrazem, i když finální proměna do oslaveného těla je zřejmě čeká až při samotném vytržení na konci věků.
Původ pretribulacionismu
Při studiu křesťanské eschatologie se čtenář často setkává s předpokladem, že doktrína o vytržení církve před velkým soužením představuje odvěkou součást křesťanského pravověří. Ačkoliv se někteří badatelé snaží z děl církevních otců toto učení rekonstruovat, historie spíše ukazuje odlišný obraz. Raná církev, středověká teologie i klíčoví představitelé reformace sdíleli v zásadě jednotný pohled: církev projde závěrečným obdobím soužení pod vládou Antikrista a bude shromážděna vstříc Kristu až při jeho viditelném druhém příchodu (parusii) na konci věku. O tom, zda byli v rané církvi pretribulacionisté, se vedou diskuse. Osobně nemám důvod nevěřit, že byli, i když pro to nemám důkaz.
Existuje pak mnoho seriózních prací z celého teologického spektra, které historii pretribulacionismu popisují, a proto není nutné zde vše opakovat. Někteří autoři se snaží najít jeho prvky u antických a středověkých spisovatelů, jako byli Ireneus nebo Pseudo-Efrém. Dané pasáže se však staly předmětem ostrých sporů, ve kterých zastánci jednotlivých systémů vidí v podstatě to, čemu sami věří. Jestliže se teologové neshodnou ani na interpretaci jasných biblických textů, lze stěží očekávat shodu u fragmentárních, mnohokrát překládaných a často neúplně dochovaných děl historické teologie.
Všichni se však scházejí v tom, že skutečný zlom v dějinách nastal v napjaté atmosféře britského probuzeneckého hnutí na počátku 30. let 19. století. Klíčovou roli zde sehrálo hnutí irvingitů (Katolická apoštolská církev, z které se vyvinula dnešní Novoapoštolská církev) vedené skotským kazatelem Edwardem Irvingem. Irvingité se intenzivně zaměřovali na obnovu duchovních darů a prorocká naplnění spojená s blížícím se koncem světa. V roce 1830 zde obdržela mladá Skotka Margaret Macdonaldová prorocké vidění, podle něhož měl Kristus přijít nejprve neviditelným, čistě duchovním způsobem, aby vytrhl věřící naplněné Duchem svatým a ochránil je před nadcházejícím zjevením Antikrista. Irving a jeho spolupracovníci toto proroctví přijali jako autentické Boží zjevení a začali je šířit ve svých periodikách a na prorockých konferencích. Text byl v roce 1840 publikován v Pamětech Jamese a George Macdonalda od Roberta Nortona. Verzí tohoto proroctví existovala celá řada a někteří badatelé jsou dokonce přesvědčeni, že první z nich byla psána z pozic posttribulacionismu (vytržení až po soužení). Cílem tohoto textu není rozklíčovat tehdejší realitu, neboť spisovatelé i historici z řad stoupenců různých teologických systémů mají obecně sklon potvrzovat v historii vlastní učení, což může vést k dezinterpretacím.
Za skutečného otce pretribulacionismu je téměř všeobecně považován John Nelson Darby (1800–1882). Tento původně právník a posléze anglikánský duchovní se stal vůdčí postavou hnutí Plymouthských bratří. Během svých studií a návštěv prorockých setkání integroval myšlenku vytržení před soužením do zcela nového, komplexního teologického systému, který vešel ve známost jako dispensacionalismus. Část badatelů věří, že Darby pouze rozpracoval proroctví MacDonaldové, jiní to však odmítají s argumentem, že jako ustanista (odmítající současnou existenci zázračných duchovních darů) by takový zdroj z principu nepoužil. Ať už je to jakkoliv, Darbyho klíčovým přínosem bylo radikální rozdělení dějin na sedm odlišných epoch (dispensací), v nichž Bůh jedná s lidstvem na základě odlišných principů.
Ústředním axiómem Darbyho systému se stalo striktní a v podstatě absolutní oddělení etnického Izraele od novozákonní církve. Podle něj je církev v Božím plánu pouze jakousi „vsuvkou“ či „tajemstvím“, které dočasně přerušilo prorocké dějiny Izraele. Z této premisy vyplynula logická nutnost pretribulačního vytržení – dokud je na zemi přítomna církev, Bůh nemůže pokračovat ve svém specifickém programu s Izraelem. Na tento koncept dodnes mnozí různě navazují a popularizují jej například někteří konzervativní letniční, jako je B. H. Clendenen. Církev tedy musí být kompletně odstraněna z pozemské scény ještě před soužením, aby se Bůh mohl vrátit k naplnění proroctví týkajících se židovského národa. Sedmileté období velkého soužení (Danielův sedmdesátý týden let) je tak v Darbyho pojetí výhradně záležitostí Izraele a pohanských národů, nikoli církve, která bude v té době vytržena v nebi.
Darbyho dispensacionalismus nalezl mimořádně úrodnou půdu ve Spojených státech, kam autor v druhé polovině 19. století podnikl několik misijních cest. Americký protestantismus, otřesený občanskou válkou a nástupem teologického liberalismu, slyšel na jasný, doslovný a přísně strukturovaný výklad biblických proroctví.
Ke strategickému ukotvení a masovému rozšíření ve 20. století přispěly dva zásadní faktory. Prvním bylo vydání Scofieldovy referenční Bible v roce 1909. Cyrus I. Scofield v ní sestavil biblický text s komentáři a křížovými odkazy plně postavenými na Darbyho dispensacionální teologii. Vzhledem k tomu, že tyto poznámky byly tištěny přímo na stejných stránkách jako samotné Písmo, staly se pro miliony amerických evangelikálů, pastorů a studentů prakticky neoddělitelnými od biblického textu a zformovaly eschatologické myšlení celých generací. Druhým pilířem bylo založení Dallas Theological Seminary v roce 1924. Pod vedením Lewise Sperryho Chafera zde vznikl akademický systém obhajoby pretribulacionismu, který vyprodukoval stovky vlivných kazatelů, autorů a učitelů. Ti pak tuto eschatologickou teorii rozšířili do dalších církví, nezávislých sborů a misijních organizací po celém světě.
V druhé polovině 20. století se pretribulacionismus plně etabloval v křesťanské popkultuře. Kniha Hala Lindseyho The Late Great Planet Earth (1970), která interpretovala tehdejší geopolitickou situaci optikou dispensacionalismu, se stala celosvětovým bestsellerem. Tento trend vyvrcholil na přelomu tisíciletí beletristickou sérií Left Behind autorů Tima LaHaye a Jerryho B. Jenkinse. Dramatické zpracování fiktivních příběhů lidí, kteří zůstali na zemi po náhlém zmizení milionů křesťanů, definitivně proměnilo pretribulační teorii v dominantní eschatologický narativ moderní západní kultury.
Eschatologická debata o načasování vytržení církve dnes patří k nejživějším diskusím uvnitř evangelikální teologie. Klíčový střet se odehrává mezi pretribulačním pohledem, který očekává příchod Krista pro církev před obdobím velkého soužení, a posttribulačním pohledem, jenž staví na tom, že církev projde obdobím závěrečného soužení a bude vytržena vstříc Kristu až při jeho viditelném druhém příchodu na konci věku. Mezními pohledy je midtribulacionismus (vytržení uprostřed soužení) nebo teorie prewrath (záchrana před závěrečným Božím hněvem), které zde nebudou diskutovány.
Při bližší exegezi biblických textů, o které se pretribulační teorie opírá, se ukazuje, že argumenty pro rozdělení druhého příchodu mají mezi křesťany velmi různé pochopení.
Výklad textů na podporu pretribulacionismu
Vytržení do oblak
Základním pilířem pretribulační argumentace je text v 1. Tesalonickým 4,16–17, kde Pavel popisuje uchvácení živých i zesnulých věřících do oblak vstříc Pánu. Pretribulacionisté v této události vidí oddělený a neviditelný příchod, který předchází zjevení Antikrista. Zmínka o zvuku povelu, hlasu archanděla a Boží polnici však podle postribulacionistů evokuje spíše veřejnou, hlasitou a triumfální událost nežli tajné zmizení milionů lidí. Podstatná je zde analýza řeckého výrazu apantesis, překládaného jako „vstříc“ Pánu do oblak. V řecké kultuře se toto slovo používalo specificky pro situaci, kdy delegace občanů vyšla z bran města přivítat vracejícího se krále či významného hosta, aby ho vzápětí s poctami doprovodila zpět do města. V kontextu Pavlova listu církev sice stoupá vstříc Kristu do oblak, ale podle posttribulacionistů jej vzápětí doprovází dolů na zem, kde Pán zahajuje své království.
Samotný motiv vycházení naproti se v biblických textech objevuje opakovaně. Jiftáchova dcera takto vychází uvítat svého vítězného otce (Soudců 11,34) a ženy v průvodu jdou naproti králi Saulovi vracejícímu se z bitvy, aby ho doprovodily domů (1. Samuelova 18,6). Stejný obraz je použit k vykreslení Kristova druhého příchodu, kdy družičky s lampami vycházejí naproti ženichovi (Matouš 25,1), což je následně spojeno s Pánovým návratem k vyvoleným (Matouš 25,19). Dále otec běží naproti marnotratnému synovi, aby ho přivítal a vrátil se s ním do domu (Lukáš 15,20), a diasporní židé vycházejí vstříc apoštolu Pavlovi k Appiovu tržišti, aby ho následně doprovodili do Říma (Skutky 28,15–16).
Osobně jsem přesvědčen, že církev vyjde Ženichovi naproti do oblak a vzápětí se s ním vrátí na zem. K této události zařazuji i slova apoštola Pavla o tom, že Pán zničí Antikrista dechem svých úst a svým příchodem (2. Tesalonickým 2,8). S tím plně koresponduje list Judův, který cituje Henochovo proroctví o Kristově návratu s desetitisíci svatými k vykonání soudu nad bezbožnými (Juda 1,14). Je tedy velmi pravděpodobné, že právě toto vojsko vedené Kristem vykoná konečný soud nad utiskovateli, v jejichž čele bude stát Antikrist.
Časové zařazení této události pomáhá upřesnit 1. Korintským 15,51–52, kde Pavel spojuje proměnu smrtelných těl s momentem, kdy zazní „poslední polnice“. Z hlediska biblické chronologie se nabízí možná souvislost se sedmou polnicí v knize Zjevení nebo s polnicí, která v podle Matouše 24,31 svolává vyvolené „po soužení oněch dnů“. Pokud má být tato polnice skutečně poslední, je logické ji umístit až na konec období souzení.
Nejsme určeni hněvu
Další okruh pasáží, konkrétně 1. Tesalonickým 1,10 a 5,9 a Římanům 5,9, ujišťuje věřící, že jsou zachráněni od přicházejícího Božího hněvu. Pretribulační výklad předpokládá, že jedinou možností, jak tohoto ušetření dosáhnout, je fyzická evakuace ze Země. Novozákonní teologie však striktně rozlišuje mezi hněvem Božím (orgé) a soužením či pronásledováním ze strany světa a Satana (thlipsi). Církev má podle Ježíšových slov v tomto světě zakoušet soužení, ale je imunní vůči Božímu odsouzení. Navíc tento pretribulační koncept opomíjí skutečnost, kterého si byli dobře vědomi církevní otcové, a to, že poslední doba bude spojena s odpadáním od víry a nemorálností a že soud světa začne od domu Božího, před konečným soudem světa (1. Petrova 4,17, 1 Korintským 11,32).
Paralelu lze spatřit v příběhu o exodu. Bůh zde neušetřil Izraelity tím, že by je z Egypta odvedl ještě před první ranou, nýbrž je suverénně chránil přímo uprostřed egyptské země, zatímco na jejich utlačovatele dopadal soud (Exodus 8,18–19). Stejným způsobem bude církev podle posttribulacionistů přítomna na Zemi během velkého soužení, chráněna před Božím hněvem, přestože bude vystavena hněvu Antikrista. Ke konečnému exodu dojde, stejně jako v Izraeli, až po dokonání všech ran. Tuto paralelu potvrzuje i velmi podobný průběh Božích soudů.
Božské soudy popsané v novozákonní knize Zjevení Janovo – v podobě sedmi pečetí, sedmi polnic a sedmi nádob hněvu – vykazují literární a tematickou shodu s deseti egyptskými ranami z knihy Exodus. Janova apokalyptická vize totiž záměrně čerpá z historické paměti Izraele a představuje jakýsi „Egypt v globálním měřítku“, kde se lokální katastrofy starověku stávají celosvětovou realitou konce věků.
Nejvýraznější paralelu najdeme hned u první rány, kdy se nilská voda proměnila v krev (Exodus 7,20); ve Zjevení tento motiv krvavých vod přichází se druhou a třetí polnicí (Zjevení 8,8–11) a následně v ještě ničivější formě s druhou a třetí nádobou hněvu (Zjevení 16,3–4), které obracejí v krev moře i pozemské prameny. Stejně tak egyptská rána vředů postihující lidi i dobytek (Exodus 9,9) se zrcadlí v první nádobě hněvu, jež přináší zhoubné vředy všem, kdo přijali cejch šelmy (Zjevení 16,2). Ničivé krupobití smíšené s ohněm, které kdysi zdecimovalo egyptskou úrodu (Exodus 9,23–24), se s nevídanou intenzitou vrací při zvuku první polnice (Zjevení 8,7) a sedmé nádoby, kdy na zemi padají obrovské kroupy (Zjevení 16,21). Když Egypt zahalila neproniknutelná třídenní tma (Exodus 10,22), šlo o přímý útok na tehdejšího nejvyššího boha slunce Re; obdobně pátá nádoba hněvu uvrhne do úplné temnoty samotné království šelmy (Zjevení 16,10) a čtvrtá polnice zatemní třetinu slunce, měsíce i hvězd (Zjevení 8,12). Dokonce i egyptská invaze kobylek (Exodus 10,12) získává podobu v apokalyptickém podání páté polnice rozměr, když z propasti vystoupí démonické kobylky, jejichž úkolem není požrat vegetaci, ale po pět měsíců trápit lidi bez Božího znamení (Zjevení 9,3–4).
V knize Exodus přináší ochranu potření veřejí dveří krví beránka před desátou egyptskou ranou, tedy před zásahem zhoubce, který usmrtil všechno prvorozené (Exodus 12,23). Tato krev sloužila jako jasné znamení víry a poslušnosti, díky němuž vykonávající soud Izraelity minul a daroval jim život i svobodu. V knize Zjevení Janovo na tento princip navazuje pečeť na čelech Božích služebníků, která je chrání před specifickými eschatologickými soudy. Označení pečetí garantuje nedotknutelnost například před ničivými pohromami čtyř andělů uvolňujících zkázu země a moře (Zjevení 7,3) nebo před trýznivým útokem démonických kobylek, které smějí škodit pouze lidem bez Božího znamení (Zjevení 9,4). Zatímco starozákonní krev beránka představovala fyzickou záchranu z lokálního soudu nad Egyptem, novozákonní pečeť ve Zjevení znamená duchovní a eschatologickou ochranu uprostřed celosvětového hněvu, přičemž oba obrazy shodně ukazují, že Boží lid je uprostřed projevů spravedlivého soudu bezpečně rozpoznán a uchráněn.
Celá tato symbolika ukazuje, že stejně jako v Exodu měly rány zlomit pýchu faraona a vyvést Boží lid z otroctví, tak i závěrečné soudy pečetí, polnic a nádob mají za cíl demonstrovat Boží svrchovanost nad vzdorujícím lidstvem v čele s Antikristem a připravit definitivní exodus církve do zaslíbeného Kristova království.
Hodina zkoušky
Tento princip duchovního zachování uprostřed zkoušky potvrzuje i text Zjevení 3,10, kde Kristus zaslibuje filadelfské církvi, že ji zachová z hodiny zkoušky, která má přijít na celý svět. Klíčové je zde řecké slovní spojení tereo ek (zachovat z). Identickou gramatickou konstrukci používá Ježíš ve své velekněžské modlitbě v evangeliu podle Jana 17,15, když říká: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Význam je jednoznačný – nejde o prostorové přemístění ze sféry nebezpečí, ale o garanci duchovní ochrany a věrnosti uprostřed probíhající krize.
Starověký Babylon, který v biblickém proroctví funguje jako věrný předobraz celosvětového systému konce věků, pak ukazuje model Boží ochrany uprostřed eschatologického tlaku. Když král Nabukadnesar deportoval podmaněné národy a vytvořil z Babylonu zmenšeninu tehdejšího světa, narazili věrní Boží služebníci na požadavek absolutní loajality vůči státnímu kultu. Příkaz klanět se zlaté soše pod trestem smrti v ohnivé peci (Daniel 3,5–6) přímo předznamenává apokalyptický diktát knihy Zjevení, kde bude lidstvo nuceno uctívat obraz (nebo sochu) šelmy (Zjevení 13,15). Následný zákaz modliteb k jedinému Bohu pod trestem lví jámy (Daniel 6,8–10) zase evokuje Danielovo proroctví o přerušení obětí uprostřed posledního sedmého týdne let, kdy eschatologický vládce zruší pravou bohoslužbu a dosadí ohavnost pustošení, na kterou poukázal Ježíš (Daniel 9,27; Matouš 24,15).
Tři mladíci v ohni i Daniel mezi lvy však byli nadpřirozeně zachráněni před nebezpečím, které by Babyloňany zřejmě hubilo. Tento dějinný moment tak nese silný odkaz pro církev: ukazuje, že i když globální Babylon rozpoutá náboženské pronásledování a na svět dopadnou závěrečné soudy, Boží moc dokáže své věrné izolovat a uchránit před zkázou přímo uprostřed zuřícího živlu.
Příbytky v nebesích
Pretribulační eschatologie často využívá také text z Jana 14,1–3 o přípravě příbytků v Otcově domě a návratu pro učedníky. Ačkoliv jde o silný příslib naděje, text sám o sobě neobsahuje žádné chronologické ukazatele ve vztahu k sedmiletému soužení. V kontextu celkové novozákonní teologie je tento slib symbolicky naplněn při parusii na konci věku, kdy se nebeské příbytky propojují s obnovenou zemí, jak o tom píše Jan v Zjevení 21,2–3, kde vidí svaté město, nový Jeruzalém, sestupující z nebe od Boha a slyší hlas: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí“. Tehdy Kristus definitivně bere svůj lid do své věčné přítomnosti.
Vzpoura vůči Bohu a zjevení Antikrista
Jedním z nejzávažnějších biblických protiargumentů vůči pretribulacionismu je však paradoxně pasáž, kterou oni sami často citují – 2. Tesalonickým 2,3–8. Pavel zde výslovně varuje před názorem, že den Páně již nastal, a stanovuje jasné podmínky: „Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane [vytržení z 1 Tesalonickým 4:17], dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení“. Církev v Tesalonice tedy neměla očekávat okamžitý příchod Krista bez předchozích znamení, ale naopak měla vědět, že nejprve se zjeví Antikrist.
Pretribulacionisté jsou však přesvědčeni, že tento Pavlův rozpoznávací moment zjevení Antikrista pro církev vůbec nemá význam, jelikož církev stejně zmizí dříve, než se Antikrist objeví. Zmizí prý spolu s Duchem svatým, který Antikrista zadržuje, takže Pavlova slova pro adresáty zřejmě nemají význam. Ovšem představa, že Duch svatý odejde ze země spolu s církví, naráží na logický i teologický problém. Posttribulacionisté zde namítají, že pokud by Duch svatý úplně opustil zemi, nebylo by možné, aby se během velkého soužení obrátil Izrael a nespočetné zástupy z národů, jak chápou samotní dispenzacionalisté, neboť znovuzrození je výhradně dílem Ducha svatého. Někteří na to odpovídají, že Duch svatý zde bude jako v dobách před letnicemi, kdy Ducha měli jen konkrétní osobnosti. Pak je ovšem otázkou, jak se má v době soužení obrátit celý Izrael, navíc ve smyslu národní obnovy, kdy celé vojsko má být dle Ezechiele naplněno Duchem? Máme čekat nové letnice?
Zde je ovšem na obranu pretribulacionistů třeba uvést, že myšlenka na Ducha svatého jako zadržovatele má svou logiku, a to jak gramatickou, tak duchovní. Stamps si všímá, že o tom, kdo omezuje, se píše jak ve středním (verš 6), tak v mužském rodu (verš 7), což nasvědčuje Duchu svatému.Je to zároveň Duch svatý, jímž Ježíš vymítal démony (Matouš 12,28), a proto tentýž Duch může bránit plnému zjevení mocností zla. Může tedy svoji moc omezit, ale těžko by mohl někam odejít. Jak ale, a kým, má být „odstraněn z cesty“?
Zde by nám mohla napomoci přesnější analýza řeckého výrazu. V originále se nepíše „z cesty“, ale ek mesu, což znamená „ze středu“ nebo „z prostředku“. Proto je zde přesnější starý kralický překlad, který uvádí: „až by z prostředku byl vyvržen“. V Novém zákoně se toto slovní spojení vyskytuje ješte na několika místech (1. Korintským 5,2; 2. Korintským 6,17; Matouš 13,49; Skutky 17,33 a 23,10) ve smyslu apelu na oddělení nebo vyjití z (jejich) středu. Rovněž Septuaginta jej uvádí mnohokrát a obvykle rovněž znamená někoho vyloučit ze svého středu, vyhostit či vytlačit.
Jak známo, Duch svatý skutečně působí na zemi především, i když ne výhradně, skrze církev. Není na ni však absolutně vázán, je to všudypřítomný Bůh, ale může být lidským jednáním zarmoucen a uhašen. Zajímavý obraz nalézáme v knize Zjevení 3,20, kde vidíme Krista stát vně odpadlé církve a tlouct na dveře, místo aby byl uvnitř v jejím středu. Kdykoliv zůstává prostor duchovně prázdný (není zde Duch Kristův) přichází duch nečistý (duch Antikristův). Mluví o tom i Ježíšovo podobenství o vyhnaném nečistém duchu, který najde svůj dům vymetený, ale prázdný, a proto přivede dalších sedm duchů horších, než je sám. Je příznačné, že Ježíš tímto obrazem míří primárně na celý vzdorující národ a generaci, nikoli jen na jednotlivce (Matouš 12,43–45).
Bůh tedy jednoduše může odejmout svou ochraňující moc a dovolit, aby lidská vzpoura vytlačila působení Ducha svatého ze středu společnosti. Podobný koncept vidíme v knize Jób 1,12, kde bylo ďáblu dovoleno na spravedlivého zaútočit, nebo v Lukášovi 22,31, kde si satan vyprosil učedníky, aby je směl tříbit jako pšenici. Také od Saula odstoupil Duch svatý a napadl jej duch nečistý od samotného Hospodina (1. Samuelova 6,14). Takové tříbení vždy vyžaduje Boží souhlas a dočasné poodstoupení ochrany. Odstoupení zadržující moci na konci věků tak možná můžeme vnímat jako záměrný Boží krok k tomu, aby byla protříbena spící církev, jak to ukazuje podobenství o deseti družičkách (Matouš 25,5).
Pokud je tedy možné takto uvažovat, i když výklady se zde různí, pak globální vzpoura lidstva vůči Bohu spolu s odpadnutím uvnitř samotné církve vytlačí Božího Ducha ze svého středu (Bůh jeho moc sám odejme) a uvolní tak prostor pro jeho napodobeninu. Svět zavrhne Krista, vzepře se působení Božího Ducha a obdrží Antikrista, včetně jeho zázraky působícího svůdného ducha. Tím bude zkáza lidstva dokonána. Proto Bůh vydává vzpurné lidi do moci klamu, aby uvěřili lži a byli odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti (2. Tesalonickým 2,11–12).
Co se však stane s věrnou církví předtím, než Pán Ježíš zabije Antikrista dechem svých úst? O tom mluví právě 1. Tesalonickým. Církev bude slavně vytržena vstříc Kristu při jeho jediném druhém příchodu. Ale jak uvádí navazující list, dojde k tomu až po velkém odpadnutí a zjevení Antikrista. Nebude to dlouhé období, ale bude v něm třeba prokázat neochvějnou víru.
Zloděj v noci
Častou figurou, kterou pretribulacionisté využívají k obhajobě vytržení před soužením, je teorie, že první fáze druhého příchodu bude neviditelná – jako když zloděj přichází v noci a teprve druhou fázi spatří celý svět. Biblický obraz noci však netvoří závoj neviditelnosti, ale prvek překvapení a nečekaného času, kdy lidé spí. Je to stejné jako v podobenství, kde služebníci nevědí, ve kterou hodinu se jejich pán vrátí, a proto mají bdít (Marek 13,35–37). Když se pak zloděj skutečně vloupá do domu, obyvatelé to obvykle velmi záhy uvidí a bolestivě pocítí; jeho příchod nezůstane skrytou událostí.
Málokdo z pretribulacionistů si navíc uvědomuje, do jakého kontextu Písmo klade samotný návrat Krista jako zloděje. Tento výraz totiž výslovně cituje kniha Zjevení Janovo v pasáži těsně před bitvou u Armagedonu: „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“ (Zjevení 16,15). Děje se tak bezprostředně předtím, než se Kristus viditelně vrací s nebeskými vojsky, aby vykonal svůj soud nad vzbouřeným světem (Zjevení Janovo 19,11–14).
V souladu s Henochovým proroctvím, které cituje Juda (Juda 1,14), se tak jedná o zjevný a slavný Kristův návrat. Ostatně i samotný text v Tesalonickým, na který se zastánci tajného příchodu odvolávají, používá pro tuto událost řecké slovo parusia (1.Tesalonickým 4,15). Tento termín v tehdejším světě označoval oficiální, veřejný příchod panovníka a jeho fyzickou přítomnost na daném místě, což teorii o neviditelném zmizení zásadně odporuje.
Absence církve v knize Zjevení
V neposlední řadě se pretribulační pohled opírá o argument mlčení. Pretribulacionisté jsou totiž přesvědčeni, že jelikož se v knize Zjevení od 4. do 19. kapitoly nevyskytuje slovo církev (ekklesia), dokazuje to, že zmizela ze země. Podle posttribulacionistů ovšem absence slova ekklesia neznamená absenci Božího lidu. Vždyť zdaleka ne všechny knihy Nového zákona obsahují slovo církev (například tři ze čtyř evangelií a 2. Petrův), což přeci nedokazuje absenci církve v předmětech, které tyto knihy popisují. Kapitoly knihy Zjevení jsou ale plné odkazů na „svaté“, kteří zachovávají Boží přikázání, mají Ježíšovo svědectví, jsou pronásledováni šelmou a umírají pro svou víru. Nazývat tyto věřící jakousi zvláštní, neposvěcenou skupinou „svatých soužení“, odlišnou od novozákonní církve, zavádí do novozákonní teologie umělý dualismus.
Židovská svatba
Tento koncept je velmi silný a pro mne osobně byl dokonce rozhodující, když jsem zastával pretribulacionismus. Ospravedlňuje výklad dvoufázového Kristova příchodu na tzv. modelu „židovské svatby“, která je rozdělena na několik etap a má vycházet z Kristova díla spásy. Nejprve dochází k zasnoubení (první Kristův příchod), odchod ženicha (Kristův odchod k Otci), příprava příbytku v domě Otce (výstavba příbytků v nebi), únos nevěsty (vytržení) svatební týden (sedm let v nebi– analogie s posledním Danielovým týdnem let) a druhý viditelný příchod s nevěstou (druhý Kristův příchod). V České republice je například propagována filmovým snímkem od režiséra Reuvena Dorota, který tento koncept vtělil do hraného dokumentu.
Na druhé straně Kristovo dílo spásy v Novém zákoně ukazuje Krista jako ženicha, který svou obětí na kříži získává a očišťuje nevěstu, církev, zasnubuje se s ní darováním Ducha svatého a při svém druhém příchodu ji oslavenou uvádí na svatební hostinu Beránkovu, aby se s ní oženil a byl s ní navěky spojen v Božím království. Bible zřetelně akcentuje svatební průvod, svědky, družičky, lampy, i svatební roucho. Celé Písmo je prodchnuto symboly Krista jako ženicha a církve jako nevěsty, včetně prvního i druhého Kristova příchodu. Toto není třeba kritizovat. Naopak, je třeba, abychom si tohoto intimního obrazu Krista a jeho těla byli vědomi.
Kritici dispenzačního modelu židovské svatby ale uvádějí, že žádná jednotná svatba s jejich přesným schématem neexistovala a její autoři pouze posbírali zvyky z různých staletí, aby jim pasovaly do teorie. Například paraelela se sedmi dny podle nich není reálná, protože v židovské tradici novomanželé nebyli celých sedm dní izolovaní v komnatě, ale naopak veřejně hodovali, takže analogie „církve skryté před hněvem na zemi“ v tomto zvyku chybí.
Nejpodstatnější ovšem je, že tento model odporuje Bibli, jelikož v Matouši 25 i ve Zjevení 19 dochází k přípravě nevěsty a ke svatbě až těsně před viditelným příchodem Ženicha na konci věků, nikoliv sedm let před ním. I pretribulacionisté totiž souhlasí s tím, že 19-20 kapitola z knihy Zjevení popisuje viditelný Kristův příchod, a přesto právě zde slyšíme slova: „Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla." Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých…A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě (Zjevení 19, 7-11).
Pokud se nevěsta připravuje na svatbu až při druhém viditelném Kristově příchodu, nemohlo ke svatbě dojít v nebi, odkud se podle pretribulacionistů s Kristem navrací. V Matouši 25,1–13 se pak uvádí, že Ženich přichází o půlnoci, panny mu jdou vstříc a ty připravené s ním vejdou na svatbu, načež se dveře zavřou. K tomuto rozdělení a příchodu Ženicha (v souvislosti se Zjevením 19,7-11) dochází podle mne naráz na konci věku, nikoli tajně, sedm let před ním.
Starozákonní předobrazy
Posledním, i když se jistě zdaleka nejedná o vyčerpávající seznam argumentů pro vytržení před velkým soužením, je argument pretribulacionistů, že starozákonní příběhy o záchraně, jako je příběh záchrany Lota ze Sodomy nebo Noeho před potopou, jsou přímé předobrazy vytržení.
Protiargument vůči názoru, že věřící budou vytrženi ještě před obdobím velkého utrpení, spočívá v tom, že tyto starozákonní příběhy neukazují žádné vynesení do nebe, ale pouze přesun z jednoho pozemského místa na druhé. Jak Noe (Genesis 7,7), tak Lot (Genesis 19,15–16) zůstali fyzicky na zemi; nebyli vzati do nebeského světa, ale Boží moc je pouze bezpečně oddělila a ochránila přímo uprostřed tehdejšího světa. Ačkoli Bible koncept skutečného vzetí člověka do nebe dobře znala z příběhů Henocha a Eliáše, ve chvílích všeobecných soudů volí Bůh záměrně jiný model – model záchrany skrze útěk a bezpečné útočiště. Tento obraz plně přebírá i novozákonní kniha Zjevení 12,6.14, kde žena symbolizující Boží lid není před hněvem draka vytržena do nebe, ale utíká na poušť.
Poušť přitom v biblickém myšlení představuje tradiční symbol vyhnanství, zkoušky a putování, kde je však společenství věrných pod Boží ochranou bezpečně živeno a uchráněno před ničivým hněvem nepřítele. Jde o místo tříbení, přepalování a zkoušení víry. Izraelci museli například putovat pouští tak dlouho, dokud nevymřela generace rebelů, aby do zaslíbené země nebyla vnesena infekce vzpoury. Poušť proto může být obrazem místa očištění odpadajícího Božího lidu před setkáním s jeho zachráncem a vypráním svatebního roucha krví Beránkovou před konečnou svatbou. Jistě zde nejde o očištění od hříchu v soteriologickém smyslu, ale poušť očišťuje církev od jejích vlastních iluzí, modloslužby a falešných jistot. Je to místo krize, kde se láme lidská domýšlivost.
Dovětek
Zde bych rád zdůraznil, že pretribulacionisté mají na všechny výše uvedené námitky promyšlené odpovědi. Moje výhrady totiž nejsou exkluzivní, ale teologové je vznášejí již dvě stě let. To, na co chci poukázat, je celkový přístup. Když jsem se dříve s podobnými námitkami setkával, snažil jsem se vždy najít způsob, jak je vyvrátit. Jednoho dne jsem se však rozhodl pro opačný postup – a to nejen v této otázce. Vzal jsem je vážně a snažil se zjistit, zda nejsou pravdivé, místo abych k nim od začátku apriori přistupoval jako k mylným. Netvrdím, že musím mít nyní nutně ve všem pravdu, ale už nemusím někdy až křečovitě harmonizovat věci, které se na první pohled liší od toho, jak jsem jim dříve věřil. Jinými slovy: nehledejme v textu to, co tam chceme vidět, ale ptejme se, co text opravdu vyjadřuje, i když to může být bolestivé a může to změnit náš pohled na budoucnost.
Před jedním ovšem důrazně varuji. Eschatologie by neměla být tím, co nás rozděluje, i když nejde o banální záležitost. I přes své stanovisko stále chci být otevřen korekcím, protože texty o budoucnosti jsou často zastřené a neměli bychom se v nich snažit vidět více než to, co obsahují.
Souhrn
Při zkoumání biblických důkazů se ukazuje, že pasáže používané k obhajobě vytržení před velkým soužením tento systém zřejmě nepotvrzují. Nový zákon spíše nepředkládá koncept tajného úniku církve před utrpením. Věřím, že představuje církev jako společenství, které je voláno k vytrvalosti uprostřed zkoušek, je chráněno Boží mocí před Božím hněvem a bude slavnostně vytrženo vstříc svému Pánu při jeho jediném, viditelném a vítězném příchodu na konci věku. Všechny pasáže citované pretribulacionisty mají alternativní vysvětlení; respektive je to právě dispenzační výklad, který tvoří alternativu k tomu, jak byla tato místa obvykle chápána napříč staletími.
Zde je ovšem třeba rozlišovat. Ne všichni dispenzacionalisté jsou dnes pretribulacionisty a existuje mnoho důrazů, které lze s klasickým dispenzacionalismem (natož s progresivním) sdílet nebo je dokonce převzít. Hrozí zde však nebezpečí, že pokud povstane poslední generace křesťanů zastávající tento systém, může být nepříjemně zaskočena událostmi, před kterými se mylně domnívala, že unikne. V historii se to již stalo čínským křesťanům, když Mao Ce-tung spustil nebývalý proticírkevní teror. Tehdy učení Plymhoutských bratří (darbistů), jejichž velkým stoupencem byl například čínský mučedník Watchman Nee, způsobilo v církvi paniku a hrozilo, že ji pod tlakem reality zcela paralyzuje.