Proč křesťané věří médiím?
Nedovedu si vzpomenout na dobu, kdy křesťané začali důvěřovat médiím a věřit všemu, co jim předloží. Ale mám za to, že se to kryje s dobou, kdy přestali důvěřovat Bibli jako Božímu slovu. Dnes je totiž krajně nepopulární říci, že svět leží ve zlém a že jeho bohem je satan. Vždyť někteří křesťané jsou tak pohříchu zaměřeni na tento svět a někteří církevní představitelé téměř vyměnili radostnou zvěst za politický aktivismus.
Nezastávám přitom teorii izolacionismu, jelikož máme dvojí občanství a nerezignuji na občanskou odpovědnost. Vidím ji však úplně obráceně než tito aktivističtí bratři, kteří přestali hájit tradiční témata, jako je kritika zabíjení nenarozených dětí, legalizace sodomie nebo snaha regulovat svobodu projevu. Zdá se, že to, co jejich otcové a dědové vybojovali, to se dnešní generace progresivních křesťanů snaží popřít.
Kdykoli se dnes v médiích objeví nějaký politik, který by tyto křesťanské hodnoty zastával, média se jej snaží zdiskreditovat. Není to těžké, troufnu si tvrdit, že každého z nás je možné skandalizovat. Smutné ovšem je, že někteří křesťané tomu dnes ochotně sekundují. Pokud se ovšem objeví nějaký vyloženě progresivní politik, který bude podporovat takovouto rebelii vůči Bohu, bude navíc volat po kontrole a regulaci informací a přitom bude hezky vypadat, média mu poskytnou skvělé public relations. Některé církve (nebo spíše jejich části) pak budou ochotně za takového člověka třeba demonstrovat, i kdyby měl za sebou tu nejtemnější komunistickou minulost.
Proč na to ale církev skáče? Možná proto, že někteří křesťané milují mediální vliv a připadají si přitom důležití. Pokud umí mluvit vzletně a vážně se přitom tvářit a mít ty správné názory, úspěch je zaručen. Možná ale propadli jen iluzi o vlastní důležitosti, aniž by tušili, že jsou jen hračkou v rukou mocných. Ti však prosazují jen své zájmy, a církev jim přitom překáží. Možná naletěli i proto, že již nevěří Bibli. Podstatné pro ně již není nebe, ale tento svět, který má církev ovlivňovat a možná se dokonce ujmout jeho vlády. Na tom se shodne jak stoupenec Nové apoštolské reformace, tak progresivní křesťan osvobozující děti od výchovy a zodpovědnosti rodičů, ženy od autority a ochrany svých mužů nebo dokonce jedince od dané sexuální orientace.
Co mne ale znepokojuje, že budoucí padlá církev je zobrazena jako nevěstka, která bude vést nepokrytě politickou agendu, která bude otevřeně protikřesťanská. Bude prostě zastávat hodnoty, které někteří křesťané obhajují již dnes. Jejich podstatou je osvobodit člověka od Božích omezení a zákazů. Člověk sám je přece Bůh, který zná dobré a zlé. Je třeba mu pomoci být svobodným a nebýt nikým a ničím omezen. Nemá dané pohlaví ani jakékoliv meze svého bytí. Svoboda již nespočívá v tom být svobodný od svých tělesných tužeb a přání, ale naopak, svoboda je prý v tom, že člověk může své tělesné touhy plně realizovat. K tomu je ale třeba dekonstruovat Bibli a její přikázání tak obrátit v jejich pravý opak. Moderní hermeneutika k tomu nabízí dostatek prostředků.
Nevím, zda si progresivní křesťané, jejichž nepřítelem se stala Boží přikázání, uvědomují dosah svého jednání. Jestliže ale peklo neexistuje a člověk si vše ostatní volí, pak není třeba se ani čehokoliv bát nebo být komukoliv, kromě sebe, odpovědným. Jako by Bůh říkal: „Osvoboď se, v tom je zákon i proroci.“ Ale je tomu skutečně tak?
Závěrem mne napadá jeden obraz. Církev je postavena na skále a brány pekel ji nepřemohou. Jakákoliv zbraň proti církvi se nesetká s úspěchem. Satan nemá nejmenší šanci církev ničit. Jedině, že by mu k tomu propůjčil pravomoc Bůh. Za jakých podmínek by k tomu došlo? Církev by na sebe musela vztáhnout některá prokletí, která se aktivují vzpourou proti Božím přikázáním. Jedním z nich je například vzpoura proti vládní moci (Římanům 13,2) nebo to, co Bible nazývá sexuální zvráceností (Římanům 1,26).
Jak dlouho ještě?
