Pavel Dolejší redivivus
Podobný článek jsem již na svých stránkách zveřejnil, ale nyní považuji za vhodné toto poselství ještě jednou zopakovat. Jde o vidění, které počátkem 90. let přijal Pavel Dolejší a před svou smrtí je vyložil.
Pavla Dolejšího považuji za jednoho z mála proroků, které Bůh dal české církvi. Přesvědčil jsem se o tom ještě nedávno. Děj knihy o budoucnosti, kterou napsal se svou ženou, se odehrál v mysli jednoho mého známého, profesora farmaceutické chemie, během operace v zahraničí pod vlivem disociativního anestetika. Když jsem mu pak knihu daroval, zůstal naprosto bez dechu a fascinován.
Jsem přesvědčen, že Pavlovo vidění, které je uvedeno níže, až příliš popisuje realitu závislosti lidí (snad i církve) na výpočetní technice a internetu. Položme si ruku na srdce, kdo z nás s tím nemá problémy, kdy neustále sledujeme dění na počítači, v tabletu nebo na prkénkách, která leštíme palcem? Dokonce i vyhrocenost v politických názorech, do té doby v církvi nevídaná, je způsobena tím, že jsme neustále bombardováni vyhrocenými komentáři a zprávami, které si stejně nejsme schopni ověřit.
Viděli jsme v minulých letech, jak se středně silná chřipka stala mediálním strašákem, který mrzačil životy miliard lidí po celém světě. Pokud by nebylo této mediální masáže, kterou jsme každý den několik hodin dobrovolně přijímali a hleděli na obrazovky svých krabic a krabiček jako zajíček uhranutý kobrou, myslím, že bychom si ani nevšimli, že probíhá nějaká pandemie. Uznávám, že i já nadměrně sleduji zpravodajství, i když nemám Facebook, zrušil jsem Twitter a své prkénko používám jen k telefonování. I tak jsou to hodiny denně, co sleduji svou bedýnku.
Přiznejme si však, že kromě mnohých nesporných výhod to má i paralyzující účinek na naši víru. Dříve jsem hodiny četl Bibli, a tím, že jsem si vyhledával a vypisoval verše, jsem navazoval vztah s Bohem. Měl jsem plné deníčky veršů, ošahanou konkordanci a podtrhanou Bibli. Dnes je tak snadné sáhnout po desítkách až stovkách výkladů… To jistě není špatné, ale četba Bible už pro nás nemusí být chvílí intimního obecenství s Bohem a namísto tohoto se bedýnky a prkénka mohou snadno stát pouhým zdrojem biblických informací.
I církve dnes fungují ve virtuálním módu, a může se tak jednat jen o Potěmkinovy vesnice. Šikovný ajťák může i z mrtvého společenství vytvořit virtuální zdání oázy. Sál se nafotí při nějaké příležitosti, kdy tam bylo více lidí, aby to budilo dojem velkého sboru, vytvoří se vhodný design a vše vypadá honosně. Připadá mi, že virtuální realita dokáže vytvořit zdání pohybu a požehnání, ale mohou to být jen kulisy. Církev tak může působit živě a vitálně, odkazovat na požehnaná kázání a nabízet skvělou literaturu, ale může to být jen zdání, jen tapeta na holé a tenké zdi. Církev může vypadat jako zdravá a silná, a přitom být strnulá a bez života.
Říkám si, co kdyby mezi námi dnes povstal nějaký prorok, který by rozsekal svůj smartphone, odpojil se ze sítě a vyzval k tomu ostatní? Nevím, zda by to ještě bylo možné; zašli jsme již tam, odkud zřejmě není cesty zpět. Rádi a ochotně systému poskytujeme svá data, svěřujeme svá nejtajnější přání a rádi vyměňujeme svobodu a svoji identitu za pohodlí. Ostatně, jde to ještě vůbec jinak? Vždyť i tento článek bude jen virtuální. Nestojí ale v pozadí někdo neviditělný, někdo, kdo to má promyšlené? Někdo bez masa a kostí, kdo jen čeká na svoji příležitost?
Dříve křesťané varovali, že nastane i doba digitální měny a bankovnictví. Tehdy to zřejmě umírnění a vyvážení křesťané považovali za nesmysl. Dnes možná ti samí umírnění a vyvážení křesťané prohlašují, jak skvělá to bude věc a že bychom se tomu neměli bránit. Jsem ovšem přesvědčen, že jednou nás odpojí Antikrist, pokud nepřijmeme jeho znamení, ale napřed jistě vystoupí plejáda vedoucích a teologů, kteří takový extrémní výklad zpochybní.
A nyní připojuji vidění Pavla Dolejšího:
„Procházel jsem tunelem, nebo dlouhou chodbou s klenutým stropem. Šel jsem po boku té chodby. Současně se mnou šli lidé, kteří byli veselí, radostní a věnovali se své zábavě nebo povinnostem. V určitou chvíli jsem zaznamenal, že pohyb lidí se začíná zadrhávat; lidé stále šli kupředu za nějakým cílem, ale jejich pohyb byl pomalejší a pomalejší. Důvod toho byl nahoře. Pod klenbou seděl obrovský pavouk, který střílel po lidech svá pavučinová vlákna. Těch vláken bylo čím dál tím více a jakkoli byli lidé jimi omezováni v pohybu, nesnažili se jich zbavovat. Nakonec to dopadlo tak, že byli úplně zalepeni a obaleni těmi vlákny. Nemohli už vůbec jít kupředu, ale stále vypadali šťastně a jakoby kráčeli, přičemž dělali pouze směšné pohyby. Tím, že jsem byl schopen pokračovat v cestě, jsem došel ještě o kus dál. Dostal jsem se do prostoru, kde jsem uviděl neskutečnou scénu. Lidé zcela spoutaní pavučinovou sítí se klaněli a dokonce se i fyzicky milovali s předměty, vytvořenými člověkem, a aniž by si uvědomovali, že předměty jsou neživé, propůjčovali jim svá živá, fyzická těla“.
Krátce před svojí smrtí Pavel sdělil své rodině:
„Já jsem tenkrát vůbec neměl potuchy, co je to za věci. Byly to v podstatě předměty krabicového, absolutně nesexuálního tvaru. Dneska je to všude okolo nás. Technologie, výrobky, věci, kterým se lidé klaní a se kterými se milují“.