Hnutí dekonstrukce
Před časem mě zaujal sílící fenomén: řada internetových stránek a křesťanských proudů, které si mezi věřícími v ČR získávají stále větší popularitu. Jejich cílem je v podstatě revize tradičně chápaného křesťanství. Byl jsem na to výslovně upozorněn, a proto jsem strávil nějaký čas nad různými videi a pročítáním některých e-zinů.
Nejde ale o nic převratného, co bychom neznali z dějin dřívějších hnutí. Spíše sledujeme nové variace a syntézy téhož základu – jakousi směs teologického liberalismu, mystiky, intelektualismu a synkretismu. Tento směr se nachází někde mezi emerging church, teologií osvobození a vyhroceným důrazem na menšiny (minoritismem). Později jsem zjistitl, že pro toto hnutí se na západě vžil pojem "hnutí dekonstrukce".
Lze je ale vůbec uceleně popsat? Učenci obvykle tvrdí, že je to obtížné, protože hnutí postrádá jakékoliv krédo a jeho stoupenci by se shodli jen stěží na jediném dogmatu. V tom se liší od klasického modernismu, přestože si z něj uchovává liberální prvky a důraz na scientismus.
Jeden slovenský farář přirovnal liberalismus k mlze: když do ní posvítíte, vidíte ještě méně. V husté mlze jsou dálková světla k ničemu, musíte přepnout na potkávací nebo na mlhovky, a i tak dohlédnete sotva na pár kroků. Na rozdíl od tmy, kde stačí rozsvítit a prostor se vyjasní, je mlha neprostupná. A právě tato mlhavost se zdá být hlavní ideovou podstatou celého hnutí. Jelikož se hnutí odmítá definovat samo, nezbývá než se o to pokusit zvenčí.
1. Subjektivizace Písma
Pro liberální teologii nejde o nový koncept: Bible zde není Božím slovem, ale stává se jím až skrze individuální prožitek. Text se zde sice formálně chová ve velké úctě, jakmile se však o něj chcete dogmaticky opřít, narazíte na relativizaci. Každý nepohodlný výrok se dá „odvysvětlit“ dobovým pozadím, kulturní podmíněností, lingvistickými nuancemi nebo autoritou progresivních akademiků. Jedinou pevnou půdou pod nohama tak paradoxně zůstává samotná negace a zpochybnění – stavět se na tom ovšem nedá prakticky nic.
2. Novodobá scholastika
Zatímco starší probuzenecká či charismatická hnutí byla často antiintelektuální, zde hraje lidský rozum prim. Vzdělání je prezentováno jako vysvobození z primitivního biblického tmářství. Ačkoliv zde není položen tradiční důraz na autoritu nebo učitelský úřad, paradoxně sledujeme jakýsi návrat ke středověké scholastice: dříve laik nesměl Písmo vykládat bez církevní hierarchie, dnes se neobejde bez zejména akademických elit. Pouze tito intelektuálové totiž vlastní hermeneutické klíče, bez nichž zůstává Bible uzamčenou knihou. Výsledné interpretace jsou pak sice neortodoxní, ale dokonale ladí s duchem doby.
3. Selektivní scientismus
Hnutí se rádo zaštiťuje vědou, přestože skutečných vědců v něm najdeme poskrovnu. Ačkoliv seriózní vědecké poznání jejich závěry málokdy přímo podporuje, stoupenci se odvolávají na účelově vybrané studie a sekulární postuláty, které jsou s Písmem v rozporu. Biblický text se pak buď rovnou odmítne, nebo se ohne tak, aby odpovídal aktuálnímu vědeckému paradigmatu (jako se to stalo u teistické evoluce). Věda zde neslouží k hledání pravdy, ale jako beranidlo i proti tradiční křesťanské etice.
4. Mýtus historického pokroku
Ačkoliv by to málokdo přiznal nahlas, v hnutí panuje implicitní přesvědčení, že dnešní generace dosáhla vyššího stupně poznání než všichni předchozí křesťané včetně církevních otců. Tento přístup silně připomíná gnosticismus nebo marxistický pohled na dějiny, kde technologický a společenský pokrok automaticky diskvalifikuje minulost. Když pak tito lidé čtou patristické texty, nutně zjišťují, že jejich vlastní východiska i závěry jsou zcela jinde. Scientismus se tak stává jejich novou hermeneutikou.
5. Mezináboženský dialog jako universalismus
Tento směr není dialogem v pravém slova smyslu. Vzdal se exkluzivity křesťanské zvěsti. Bez rozpaků roubuje na křesťanský kmen principy východních filosofií, například buddhismu. Spása zde není plodem pokání a víry v oběť Ježíše Krista, nýbrž mystického splynutí s univerzální duchovní realitou, která údajně prostupuje všechna náboženství. Prakticky jde o renesanci Rahnerova konceptu „anonymního křesťanství“ či implicitního Krista.
6. Ideová teologie osvobození
Nejde o latinskoamerický politický boj minulého století, ale o sociologický posun. Cílem evangelia už není biblické osvobození od moci hříchu, nýbrž emancipace k hříchu. Kladný postoj k osvobození z diktatur nebo otroctví se přetavil do radikálního individualismu: žena je osvobozována od muže, děti od rodičů a věřící od autority Písma. Jakékoliv morální či řádové omezení člověka je s pomocí předchozích bodů často nivelizováno. Místo poctivé exegeze nastupuje teologie dekonstrukce.
7. Absence věčného trestu
Pokud se člověk vydá touto cestou, jeho svědomí dříve či později narazí na vnitřní nejistotu. Popření věčného trestu se proto stává nezbytnou psychologickou podmínkou pro udržení této nově nabyté svobody. Člověk je v tomto systému definitivně osvobozen od Božího soudu, k čemuž se argumentačně využívají koncepty sociální emancipace.
8. Minoritismus jako program
Do tohoto bodu spadá nekritické protežování údajně utlačovaných menšin, jejichž jednání Písmo výslovně odsuzuje – v čele s LGBT agendou. Zatímco v tradičních církvích jde o marginální nebo pastoračně citlivé téma, pro toto hnutí představuje LGBT otázku prvořadé priority. Církvím se přitom paradoxně podsouvá, že jsou to ony, kdo je tímto tématem posedlý. Koncept „osvobození k hříchu“ zde dosahuje svého vrcholu.
9. Progresivní levicový aktivismus
Stoupenci těchto myšlenek jsou skálopevně přesvědčeni, že jsou povoláni mluvit jménem celé církve a prezentovat světu „křesťanství 21. století“. To je sice typický znak mnoha historických vln, zde však politické preference vykazují jasně progresivní, levicový a často protitradiční a protirodinný charakter, který pohrdá dosavadními společenskými konvencemi. Klasické politické uspořádání bývá skandalizováno, zatímco akademické a intelektuální elity jsou vnímány jako vyvolení vůdci tápající společnosti.
10. Kulturní relevance
Hlavním cílem je za každou cenu nabídnout modernímu světu křesťanství, které ho nebude urážet. Koncept oddělenosti od světa byl opuštěn, stejně jako ochota nést novozákonní „bláznovství kříže“. Stoupenci věří, že našli univerzální klíč k lidskému vědění. Přitom však světu nenabízejí pevnou naději, nýbrž pouze glorifikovanou pochybnost, kterou povýšili na ctnost.
Závěr
Jsem si vědom, že toto desatero je do jisté míry umělým konstruktem a nechci sklouzávat k paušalizaci – ne každý vyznavač tohoto směru drží všechny body najednou. Nicméně tyto jmenovatele jasně pozoruji napříč moderní křesťanskou scénou a hnutí je skrytě antikřesťanské. Je logické, že bibličtí křesťané (jakkoli může tento termín znít zprofanovaně) se těmto lidem musí jevit jako rigidní, utlačující a zaostalí nepřátelé pokroku. Pokud toto hnutí plně rozvine své společenské ambice, je velmi pravděpodobné, že časem vytvoří platformu, která bude vůči autentickému evangeliu Ježíše Krista otevřeně nepřátelská.