Veřejné projevy církve a jejich úskalí
Jeden křesťanský spisovatel kdysi popsal, jak nebezpečné je, když se křesťané začnou v něčem veřejně angažovat bez vedení Duchem svatým. On sám přitom aktivně vystupoval proti potratům. Sdílel příběh o zpěvačce Madonně, která, když pohasínala její sláva, se nechala zobrazit v roli Krista na kříži a vedla k tomu rouhavé promluvy. Věděla, že se jistě ozve církev, která znovu zvýší její popularitu, a dočkala se. Přiznejme si, nejsme někdy nechtěně jen užitečnými idioty?
Jednou jsem zaslechl o zvláštní scéně. Na nějakém ostrově se sešli příznivci LGBT a na svých polonahých a pomalovaných tělech, někteří navíc v maskách zvířat, demonstrovali, že jsou úplně normální. K ostrůvku přijela jakási loďka s transparenty a její osazenstvo začalo provolávat, jak Bůh miluje LGBT komunitu, ale že její praktikanti jdou do pekla. Uvědomujeme si ale, že některé komunity přímo s touto nevhodnou formou našeho odporu počítají a mohou pak ukazovat na svoji diskriminaci?
Souhlasím, že praktikování takových věcí je hříchem, pro který lidé nevstoupí do Božího království. Ale nevstoupí tam ani lháři a zbabělci, a ruku na srdce, nestavíme se někdy do jejich rolí? Jsem přesvědčen, že církev má zvěstovat evangelium a že Bůh touží, aby každý byl spasen. Jsou pyšné pochody a demonstrace skutečně tím pravým místem zvěstování evangelia? Ježíš nás ale varuje, abychom nekázali tam, kde nemáme (Mt 7,6), neboť evangelium máme zvěstovat v mírnosti a uctivosti (1Pt 3,15–16). Někdy je proto zvěstování evangelia vyloženě nevhodné tam, kde nenalézá otevřená srdce. Evangeliem jednoduše není možné vyrazit dveře. Ježíš trpělivě klepe.
Nejsou to ale jenom „ultras“, kteří takto agresivně vystupují na veřejnosti. Církve, zvláště některé, si velmi oblíbily veřejné prezentování svých postojů. Populární jsou například demonstrace proti vládě. Pokud jsou zvoleni liberální a progresivní politici, vše je kupodivu v pořádku; pokud konzervativní, jedná se prý o nebezpečné osoby, na kterých se vyhledávají chyby, a církev se zaměřuje na jejich kritiku.
Jenže Písmo nás varuje před tím, abychom soudili ty, kdo jsou mimo nás. Máme především soudit ty, kdo jsou uprostřed nás. Přesto pokaždé, když se ten „nesprávný“ politik, který vůbec nepatří Kristu, něčeho dopustí, už je Milion chvilek spolu s křesťany na Letné.
Co ale, když se něčeho takového dopustí křesťanský vedoucí? Pak se obvykle dočteme o soucitných slovech chápání, nesouzení nebo o mlčení. Souhlasím s tím, že všichni jsme hříšníci, a také bych nebyl nadšen, kdyby někdo veřejně propíral naše selhání, i když je třeba to někdy unést. Ale opravdu máme kritizovat a soudit ty, kdo jsou mimo nás?
Přestože církev odstranila pokání a konfrontaci z evangelia v touze po růstu, jako by tuto konfrontaci přemístila tam, kde nemá co dělat. Jako by už nebyl nepřítelem lidstva ďábel, ale americký a ruský prezident a český premiér. Konfrontujeme tak nikoliv hřích, ale hříšníky. Jako by se vše posunulo. Máme přísnější měřítka na svět než na sebe a bojujeme proti lidem, nikoliv proti hříchu a mocnostem, které jej podněcují. Toto zaměření na svět je ale pohříchu světské a přináší své ovoce.
Ačkoliv nepochybuji o dobré motivaci všech zúčastněných, dělící čára nevede napříč dobrými a špatnými politiky, ale mezi lidmi ze světa a hříšníky ospravedlněnými Boží milostí.