Jsme poslední generací křesťanů?
Patřím mezi křesťany, kteří se domnívají, že žijí na samotném konci času. To si ostatně mysleli i apoštolové, ale svět je zde neustále. Koho by napadlo, že ještě dva tisíce let po Kristově ukřižování zde bude církev na povrchu země. Pokolení přicházejí a pokolení odcházejí a svět světem stojí. Jistě existuje spousta věcí, které zde dříve nebyly. Ale již v minulých stoletích byla často situace taková, že se konec zdál na dosah. Uvědomuji si, jak ošidné je upnout svoji naději k blízkému konci, který ne a ne přijít. Znám osobně křesťany, kteří žijí se sbalenými kufry a na špičkách se upínají k vytržení. Občas jim někdo předloží nějaký výpočet, ke kterému se pak upnou. Když pomine, prožijí zklamání, ale už je tu další výpočet. Takovýto druh křesťanů to dělá již stovky let s tím, že právě nyní je to konečné.
Ale co když před sebou máme ještě staletí nebo další tisíciletí? Nikdo z nás si tím nemůže být jistý. Co když ještě nejsme poslední generací a ještě se nenaplnilo vše, co je třeba. Co když po nás přijde ještě mnoho dalších generací. Mohu se ale šeredně mýlit a věci mohou nabrat nečekaný spád. Zdá se mi ale, že zatímco někteří dříve až křečovitě očekávali probuzení, dnes stejně křečovitě očekávají konec. Ale není naší věcí znát čas a lhůtu. Nejsme jednoduše schopni to odhadnout. Co nás Písmo ovšem učí, je naučit se počítat své dny. Bůh nám dal 70 až 80 let. Brzy mi bude 60, což znamená, že když vše dobře dopadne, mohl bych už za deset let být v nebi.
Chodím do malého sborečku, jehož členy jsou lidé většinou starší než já. Když je vidím z kazatelny, spatřuji obvykle v jejich očích vděčnost a lásku. Tito lidé už jsou na samém konci svého života, netouží se zviditelnit ani nic dokazovat. Mnohé se jim nepovedlo, ale je za nimi vidět ovoce. Tito lidé už nedělají vzpoury, nekritizují. Mají spoustu zdravotních problémů a navzájem se povzbuzují. Když se na ně podívám, v duchu jim závidím. Jsou už tak blízko! Ale nenechme se mýlit. Jednomu bratrovi, jehož dcera mezi nás chodí, je už sto let. Tedy i osmdesátka se může jevit jako mládí. Jakoby Pán čekal, až dozrajeme, ztratíme o sobě veškeré iluze a budeme připraveni odejít na věčnost. Jeho výchova nikdy nekončí a jeho cíl není nic menšího než naše dokonalost. Ta se dokoná dnem naší smrti, kdy budeme prosti veškerého pokušení a hříchu.
Přesto si někdy spolu s Kazatelem říkám, jak únavnou lopotu připravil Bůh lidským synům. Každý den vyjde a zapadne slunce, člověk musí jíst, chodit do zaměstnání (za starého režimu bych se již těšil do důchodu) a neustále podstupovat denní koloběh. Pokolení přichází a pokolení odchází, ale země stále trvá. Jak dlouho ještě, nevím.
Kladu si proto otázku: zanechal jsem zde něco, co má hodnotu? Moje služba je z lidského pohledu nevděčná, a to je kritika bludů. Jenže křesťané bludy milují a často v nich vidí nová zjevení a nové pravdy. Zkuste vzít psovi chcíplou krysu, pokouše vás. Má pocit, že objevil velkou lahůdku, i když mu z ní bude dlouho špatně, pokud to vůbec přežije. Přesto se denně modlím za všechny církve, žehnám jejich představitelům a vyprošuji pro ně moudrost a ochranu. Proč se hájit zde na zemi, když jednou bude stejně vše zjeveno. Ale obstojím? Věřím, že spasen budu, ale kolik omylů a přešlapů náhle uvidím, a už bude pozdě. Nevím, zda mladí křesťané takto smýšlí.
Myslím, že to byl Miroslav Horníček nebo Jiří Sovák, kdo řekl: „Stáří, to je jaro smrti.“ Je pro mne inspirující vidět životy, které jsou již zbaveny ctižádosti a touhy cokoliv velkého vykonat. Jen už být se svým Pánem. Někdy si říkám, zda je dlouhověkost skutečně požehnáním. Henoch a Elijáš si to jistě nemysleli. Vždyť tento život je pouze přípravou na věčnost. Kazatel říká, že živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Jinými slovy, pokud žijeme, máme stále možnost se zdokonalovat, činit pokání a přibližovat se svému Pánu. Živý pes má stále naději se poučit, vypořádat svůj život. Mrtvý lev, i když je lvem, nemůže už nic.
A tak, ať náš Pán přijde kdykoliv, zítra nebo za deset tisíc let, náš život to neprodlouží. Pane, nauč nás počítat své dny, neboť v životě každého z nás přijde den, kdy se na našem displeji zobrazí „game over“ a bude již na vše pozdě.