Letniční a charismatici už nejsou nebezpeční, bohužel…
Nezažil jsem 80. léta. Ne snad, že bych v té době nežil, měl jsem již svoji plnoletost za sebou, ale nezažil jsem je jako křesťan. Jen jsem o nich slyšel. Rád bych zažil těšínské letniční sbory, rád bych zažil kazatele Votrubce v Liberci nebo kazatele Sedláčka v Protivíně, kazatele Titěru v Brně nebo bych se moc rád zúčastnil shromáždění na Maninách. Rád bych se zúčastnil modliteb s výkladem jazyků a s proroctvími. Chtěl bych zase vidět opravdové vysvobození od démonů nebo skutečné uzdravení. Žel, jen jsem o tom četl nebo slýchal z vyprávění. Tehdy se rodilo něco mocného, něco, co už dnes není nebo se zřejmě proměnilo v něco úplně jiného.
Zažil jsem ale počátek 90. let a viděl jsem autentické Boží probuzení, kdy se lidé doslova drali do sborů, přičemž se některé znásobily. Pamatuji na shromáždění v aule Masarykovy univerzity, kde jsem si už neměl kam sednout, tak jsem musel sedět úplně vzadu na zemi. Vzpomínám na doslova jiskřící atmosféru Boží přítomnosti, na oslovující kázání a proroctví, která mířila přímo k srdci. Bůh tehdy mohutně potvrzoval své slovo. Vzpomínám, že jsem v té době navštěvoval i sbor v Českých Budějovicích a po cestě z Brna jsem si četl Bibli. Nedělní kázání obvykle bylo přímo o tom, co jsem v pátek večer četl v autobuse. Byly zde úlety? Ale samozřejmě, všichni jsme byli v něčem ulítlí, ale kdo není?
Zatímco jedni takové probuzení vítali, mnozí církevní lidé se cítili nesví. Zejména ti, kteří chtěli sami rozhodovat o svém životě, a Bůh Bible byl tehdy příliš nezkrotný. Jsou totiž lidé, kteří letniční a charismatiky nemají příliš v oblibě. Nevadí jim ani tak živé bohoslužby, ale vadí jim prý fundamentalismus. Jak tomu rozumět? Inu, myslím, že mají na mysli to, když se někdo beze zbytku snaží podřizovat svůj život Písmu, kterému celým svým srdcem věří. Pak samozřejmě platí i všechna ta omezení, kterými je podmíněno požehnání. Fundamentalismus (v tomto pojetí) žádá po člověku ztratit svůj život a beze zbytku následovat Krista. Nežít, ale zemřít, nepředvádět se, ale menšit se. Lidé, kteří z toho důvodu nemají rádi letniční a charismatiky, nemusí ani skutečné fundamentalisty, kteří se k tomuto pojmu hlásí. Ti jsou však méně nebezpeční, jelikož jejich Bůh zůstává na stránkách Bible a není mu dovoleno dnes zázračně jednat.
Říkám si ale, kéž bychom se znovu stali všichni fundamentalisty, brali Písmo vážně a doslova a kéž by se Bůh viditelně a nadpřirozeně k takovéto víře přiznával. To je mnohým nebezpečné a nepříjemné. Až příliš jim to ukazuje, že je Bůh blízko a činí si na nás nároky. Takového Boha nelze ignorovat a spravovat si pak sám svůj život.
Dnes ovšem již není třeba míti z letničních a charismatiků strach. Kříž jsme nahradili zábavou, evangelium politickou aktivitou. Místo pastorace máme psychologii a namísto vysvobození tzv. „vnitřní uzdravení“. Namísto znamení a divů kážeme Toronto a namísto oddělenosti od světa se chceme světu líbit. Namísto pastýřů a učitelů máme manažery a duchovní dary jsou naučenými postupy bez zjevné Boží moci. Ne, takového hnutí není třeba se bát.
Je zajímavé, že dnes už nikomu nevadí církevní divadlo jako vlajkové tanečky, mávání šavličkami nebo troubení na beraní rohy. Zvenku je to pouze k smíchu, ale nestojí to za řeč!
Vzpomínám, jak se ale v 90. letech v některých církevních kruzích nemluvilo o ničem jiném než o nebezpečí našeho hnutí. Bylo nebezpečné pro tělo!. Dnes už ale nikdo neohrožuje naši tělesnost, nepokořuje náš rozum ani neusvědčuje naše hříchy. Nemluvíme si do života a nenapomínáme se. Pokud přece někoho kritizujeme, zaměřujeme se na politiky. Když nějaký politik zcizoloží, křesťané se silně pohoršují. Když ale zcizoloží charismatická VIP, máme plná ústa slov pochopení a omluv. Ne, naše hnutí jsou už ochočená jako přežraní psi. Neštěkají, nehlídají, nevětří nebezpečí. Mají plné misky a to jim stačí.
Přitom ale v srdci znovu toužím, abych ztratil sám sebe pro Krista, abych nežil sám sobě, ale konal Boží vůli. Jenže už mám trochu strach se na Boha spolehnout a – i když to není omluva – už nevidím ani vzory těch, kteří to dokázali. Buď zemřeli, zpohodlněli, nebo podlehli pokušení samopěstění a kultivování svého ega. Zpohodlněli jsme, jde nám o sebe a namísto konání v skrytu hledáme svůj vliv. Ne, už nejsme nikomu nebezpeční, už nikomu nevadíme, a proto jsme přijímáni.